životní sny

Být mnou je nudné, nepohodlné, namáhavé a občas trochu trapné

Být mnou je nudné, nepohodlné, namáhavé a občas trochu trapné. Bylo to tak, když mi bylo šest, a ano, je to tak dodnes. Znamená to být tím člověkem, který na fotkách vždycky vypadá o tolik hůř než v zrcadle, který se na diktafonu pokaždé zděsí svého vlastního hlasu a který nikdy nedokáže najít v pravou chvíli pohotovou odpověď.

Dlouho jsem si myslela, že by se to mohlo vyřešit tím, že splynu s něčím větším, úžasnějším a zajímavějším, než jsem já, a že se mi podaří z okolního prostředí vstřebat dostatek jeho úžasnosti. Představovala jsem si například, že když se dostanu na úžasnou vysokou školu, na kterou všichni chtějí, stane se ze mě Ta Holka, studující na oné škole… a všechny moje nudné, nepohodlné a trochu trapné vlastnosti se tím jaksi potlačí. Anebo jsem chtěla žít v Paříži, a myslela jsem si, že „pařížskost“ mě celou nějak pohltí a promění mě v někoho jiného. Obojí se mi časem splnilo… jenže jsem pokaždé zjistila, že ať jsem kdekoli a s kýmkoli – třeba i v Paříži – pořád jsem to já. Nudná, nepohodlná, občas trapná.

Zjištění, že já budu vždycky (jenom) já, je na jednu stranu velké zklamání (i kdybych se provdala za George Clooneyho, pořád to budu jenom já!). Na druhou stranu je v tom jistá úleva (kdybych se dostala do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, taky to pořád budu já). Snad se mi někdy podaří se s tím smířit.

Reklamy

Proměňte závist v inspiraci

Možná největší obrat v mém životě způsobila reportáž o dětské lední revue. Četla jsem ji v časopise Pionýr, když mi bylo asi deset. Hrozně jsem těm dětem tehdy záviděla, že vystupují v krásných kostýmech a jezdí autobusem od města k městu. V našem městě ale žádná lední revue nebyla a jediné, co se jí trochu podobalo, byl divadelní kroužek. S vidinou barevných kostýmů a celorepublikových turné jsem se do něj přihlásila… a zůstala jsem až do maturity. Některé věci, které jsem se v něm naučila, jsou mi užitečné doteď.

Jasně, závist je špatná. Ale když se důkladněji podívám na to, komu a co závidím, pomáhá mi to jasněji vidět, co bych ve svém životě chtěla změnit. Kde bych mohla být. Co bych mohla dělat jinak.Zjistila jsem totiž, že skoro vůbec nezávidím lidem, kteří mají od narození nějaké výhody. Lidem, kteří jsou neuvěřitelně krásní nebo pohádkově bohatí, protože se jim to prostě tak přihodilo. Naopak vždycky závidím těm, kteří něčeho dosáhli vlastním přičiněním (protože díky nim vidím, že to není nijak nedosažitelné).

Závidím třeba…

…svojí kamarádce Kamile, která má doma spoustu kuchařských knih a vaří své rodině skvělá komplikovaná jídla

…svojí kamarádce Lucii, která umí jakýkoli prostor proměnit v útulný příbytek.

…lidem, kteří se pustili do něčeho riskantního, co nemohlo dopadnout dobře, a dopadlo to dobře.

…lidem, kteří byli tlustí a zhubli.

…lidem, kteří mají doma velký jídelní stůl a zvou k sobě na večeře spoustu přátel

…lidem, kteří vyzvedávají své děti ze školky už v půl čtvrté.

…lidem, kteří dokážou odolat pokušení koupit si tři levná trička, takže si potom koupí jedno opravdu krásné

…lidem, kteří nekoukají na televizi. 

 

Zpověď náruživé divačky realitní pornografie

Jednou z věcí, které mi přinášejí absurdní, ničím neodpodstatněný pocit štěstí, je prohlížení inzerátů realitních kanceláří. Ne, nehledám pro sebe a svou rodinu nové bydlení. Přesto mě nikdy nepřestane bavit představovat si, jak asi vypadá „5+1, 219 m2 v OV, po celkové rek., s terasou 47 m2 a 2 koupelnami“ v secesním činžáku na Praze 2 za bratru 19 milionů, nebo „kouzelný dvoupodlažní RD v zahradě se vzrostlými stromy, topení na tuhá paliva, voda z vlastní studny, v romantické krajině 40 minut z centra Prahy“ za pouhopouhé tři miliony, přičemž poznámka „dům je před rekonstrukcí“ napovídá, že kouzelný RD novému majiteli spadne na hlavu. Svůj půvab pro mě má i „1+1 35 m2 v zach. panel. domě“ na předměstí Chomutova.

Fantazie při čtení těchhle inzerátů pracuje na plné obrátky. Snažím se zasadit si náš život do úplně nových kulis. Jak bychom si rozdělili prostor v 5+1? Měla bych vlastní pracovnu? Mohli bychom na terase pořádat večírky? A jak by se lišily od večírků v zahradě se vzrostlými stromy, obklopující RD daleko za Prahou? A co 1+1 na předměstí Chomutova? Jaký osud by mě tam asi zavedl?

Podobnou hru sama se sebou hraju, když jedu večer tramvají po Praze a nahlížím lidem do rozsvícených oken. Jak by náš každodenní život vypadal s velkolepým výhledem na vltavské nábřeží nebo s výhledem ze suterénního okna, kde jsou vidět jenom nohy chodců a jejich psů?

Vybrali byste si v Matrixu červenou nebo modrou pilulku?

Matrix: červená, nebo modrá?

Tu filmovou scénu si určitě pamatujete. Nic netušící Neo (Keanu Reeves) dostane na vybranou mezi červenou a modrou pilulkou. Modrá mu umožní dál vést svůj spokojený život, nebo spíš to, čemu věří, že to život je. (My, diváci Matrixu, ovšem víme, že ve skutečnosti „žije“ jen digitálně vytvořenou iluzi, zatímco jeho skutečné já pluje v jakési nádrži plné slizu v nechutně obrovské lidské líhni.)
Zato červená pilulka mu pomůže probudit se ve skutečném skutečném světě a začít žít opravdový život, který je ovšem daleko těžší, nepříjemnější a nebezpečnější, než by byl býval ten iluzorní, naprogramovaný počítačem.
Tak co, kterou pilulku byste si vybrali?
Hádám správně, když tipuju červenou?
Myslím si, že z jakéhosi záhadného důvodu potřebujeme vědět, že věci, od nichž odvozujeme své štěstí, jsou skutečně skutečné. Tedy, alespoň některé. Když si po ránu v práci uvařím kávu s mlékem a přikusuju k ní kousek štrůdlu, pak – přestože je to opravdu dobrý štrůdl – je mi skoro jedno, jestli jde opravdu o reálný útvar z lístkového těsta a jablek, nebo pouhou iluzi, digitálně vytvořenou v mém mozku. Ale když pozoruji své dcery, jak řádí na hřišti, potom představa, že by ve skutečnosti neexistovaly a byly jen počítačově generovaným přeludem, je pro mě téměř nesnesitelná. (A to i přesto, že stejně skutečné jsou pak i jejich špinavé ponožky, zubní kazy, nesnědené svačiny a protivné ranní nálady.)
Myslím, že z nějakého důvodu potřebujeme, aby to, co milujeme, bylo opravdové. I když to není zrovna dokonalé.

Rodina, práce, zábava s přáteli. Co když z těchto tří věcí můžeme mít jen dvě?

"Michelangelo, génius dávných dob, měl čas pro Vittorii a sixtinský strop..."

 

Tento týden jsem narazila na vtipnou a moudrou báseň amerického básníka Kennetha Kocha, která mě tak oslovila, že jsem se pokusila o její český překlad:

 

Chceš večery trávit s přáteli

Chceš večery trávit s přáteli

a pro vášnivou lásku žít. A též

mít kariéru, v práci dřít. Však věz:

z těchto tří věcí můžeš mít jen dvě.

Ve dvou ti pšenka pokvete.

Tři ale nestihneš.

 

Není dost času, moji milí –

– jen slunce vyjde, už se zas den chýlí –

není čas makat, tokat a s přáteli jíst chili.

Michelangelo, génius z dávných dob,

měl čas pro Vittorii a sixtinský strop.

Na večírcích ho ale nespatřili.

 

To Homér, hvězda každého mejdanu,

psal celé dny. Však osud nedal mu

slečnu, jež by splnila mu touhy.

A já znám jednoho, co pro lásku žije,

a celá léta s kamarády pije,

a nenapíše nic, jak je rok dlouhý.

 

V originálním znění si báseň můžete přečíst například zde (a velmi vám to doporučuji, protože můj překlad je dost neohrabaný a vím, že „makat, tokat a s přáteli jíst chili“ je stylově trochu jinde než „have love, work, and friends“.)

Myšlenka, že ze tří životních pilířů – práce, láska (potažmo rodina) a zábava s přáteli – můžeme naplno mít vždycky jenom dva najednou, ale nikdy ne všechny tři, na můj život padne jako ulitá. Kdysi jsem měla práci a přátele. Později, když se mi narodily děti a byla jsem na mateřské, práce ustoupila do pozadí: zato jsem měla „lásku“ (která přerostla v rodinu) a spoustu času na přátele. Dnes už mám zase práci a moje „láska“ zbytněla v každodenní nákupy, vyzvedávání, vaření a psaní domácích úkolů. Zato jsem přestala chodit do kina i do divadla a s přáteli se vídám jednou za uherský rok.

Tuším ale, že kolo se ještě přinejmenším jednou pootočí.

 

Budu šťastnější hned jak…

…zhubnu. …dopíšu diplomku. …se přestěhujeme do zrekonstruovaného bytu. …bude po uzávěrce. Asi nejsem jediná, kdo má neustále sklon si představovat, že po dosažení vytčeného cíle začne úplně jiný a lepší život. Rozsvítí se reflektory, v pozadí spustí symfonický orchestr a všechno, co doteď bylo otravné a nicotné, začne být najednou zvláštní a smysluplné. Zkrátka, že vstoupím do jakéhosi jiného světa.

No, samozřejmě to nefunguje. A nejen proto, že v cíli to nemusí být tak úžasné, jak si člověk představoval (tak například pocit uspokojení z toho, že „mám dopsanou diplomku“, mi vydržel ani ne jeden den, a triumfální nadšení, že „je po uzávěrce“, vyprchává už cestou metrem z práce domů). Ale také proto, že radost z dosažení cíle je svým způsobem obsažená už v těch postupných krůčcích, jimiž se k cíli blížíme: v každé hodince strávené ve fitku, která nás přibližuje k vysněné postavě. V každém vyprázdněném kyblíku Primalexu, když malujete byt. V každé dopsané kapitole.

Což neznamená, že bychom se měli na dosahování cílů vykašlat. „Konec melodie není jejím cílem, ale dokud melodie nedospěje do konce, nedosáhla svého cíle,“ napsal Nietzsche. A já to asi líp říct nedokážu.

Šťastná díky dětem, nebo jim navzdory?

Mé děti ve mně vzbuzují pocity bezmezné lásky, nekonečné něhy, čiré radosti a absolutního nadšení. Asi tak minutu a půl denně. Většinu zbývajícího času trávím tím, že se na ně rozčiluju, popoháním je, hádám se s nimi, omlouvám se cizím lidem za jimi způsobené neplechy nebo vykonávám otravné činnosti k zajištění jejich základních životních potřeb.

Vztah mezi mateřstvím a štěstím je dost zvláštní. Na trhu životních cílů je považováno za jednu z nejcennějších komodit. Lidé touží mít děti a ti, co je mají, se jich rozhodně nechtějí vzdát.

V každodenním praktickém životě ale děti moc okamžitého štěstí nepřinášejí. Brání vám v činnostech, které vás kdysi bavily (Návštěva baru? Dopolední vyspávání? Čtení v posteli? Poklidné nakupování? Zapomeňte.). Stojí vás spoustu úsilí a peněz. Za což se vám odvděčí tím, že vás upatlají krupicovou kaší, rozlijí vám kakao na nepřečtený časopis a dostanou kašlík, když máte v práci náročnou uzávěrku.

Podle studie, kterou provedl pařížský Disneyland, až 30 procent rodičů pokládá hraní s vlastními dětmi za pěknou nudu. (Kdo byl někdy dvouletým batoletem donucen uplácat na písku dvacet báboviček po sobě, nejspíš s tím bude souhlasit.) A psycholog Daniel Gilbert ve své knize Stumbling on Happiness dokonce tvrdí, že příroda nám ohledně našeho budoucího potomstva nadělila nepřiměřený optimismus. Kdybychom prý věděli, jaké to bude doopravdy, nikdo by neměl děti a lidstvo by vymřelo.

Dovoluji si s ním nesouhlasit. Štěstí pro mě znamená nejen cítit se v dané chvíli příjemně, ale také být součástí nějakého řádu, vědět, že můj život někam směřuje a že má, ehm, smysl. A součástí toho řádu a směřování pro mě rozhodně je i rodičovství. „Kdybych neměla děti, nejspíš bych už byla mrtvá,“ řekla jedna moje kamarádka, která opravdu umí žít.

Najít smysl života na dně krabice s legem nebo v kelímku od Kostíka dá ovšem někdy velkou práci.

P. S. Ta minuta a půl denně za to stojí. Ale někdy je zatraceně těžké vydržet těch zbývajících 23 hodin a 58 a půl minuty.