životní sny

„Život se scvrkává nebo zvětšuje úměrně naší odvaze.“

3D-Movies-Up-Flying-House-with-Ballons-Desktop-Wallpaper-1024x576

Mám ráda tenhle citát od spisovatelky Anaïs Nin. Připomíná mi, že záleží jenom na mně a na mých každodenních rozhodnutích, jestli budu žít velkoryse nebo uťáple. Každý den si můžu vybrat, jestli řeknu nahlas, co si myslím, anebo budu později někde kňourat, že nebylo po mém. Jestli se zeptám na to, na co se opravdu chci zeptat. Jestli se tomu druhému podívám zpříma do očí, anebo budu těkat pohledem někde v koutech.

Mám pár takových vodítek, podle kterých poznám, že můj život se právě teď ustrašeně scvrkává a stává se „menším a ještě menším“.

  1. Když čekám na dovolení. Čekám, až mi někdo dá slovo, čekám na vyzvání, abych řekla svůj názor, čekám na pozvání na večírek, na vyzvání k tanci nebo na nabídku, abych něco napsala. Protože se – tak to aspoň sama sobě vysvětluji – přece nebudu vnucovat. Jenže ve skutečnosti se může stát, že to pozvání nikdy nepřijde. Takže se snažím si připomínat, že jsem dost velká na to, abych dělala věci i bez dovolení.
  2. Když se snažím za každou cenu nikoho nenaštvat. Chci být za „tu hodnou,“ chci být z obliga a nikoho se nedotknout. Často to pak dopadne tak, že mírně naštvaní jsou všichni.
  3. Když se snažím, aby mě nikdo nemohl kritizovat. Perfekcionismus je něco trochu jiného než snaha pořád se zlepšovat. Je to – slovy myslitelky Brené Brown – „víra, že když budu vypadat dokonale a všechno dělat dokonale, vyhnu se bolestným pocitům, kritice a zesměšnění. Jenže je jako dvacetitunové brnění. Myslíte si, že vás ochrání, ale ve skutečnosti vám jenom zabrání odrazit se a vzlétnout.“ Může to dopadnout tak, že budu mít doma pěkně uklizeno a všechnu práci odevzdám včas, ale nikdy neudělám nic, co si doopravdy někdo zapamatuje.
  4. Když řeším „naléhavé“ hlouposti místo věcí, které jsem opravdu důležité. Vždycky mám dost času stát jednatřicátého v měsíci frontu na poště se složenkou, která se musí zaplatit do konce měsíce. Anebo v den odjezdu na hory shánět po obchodech termoprádlo, které si děti navléknou pod oteplovačky. Pak ale „nemám čas“ jít s nimi před Vánoci do kostela nebo napsat přání sestřenici do Německa. Hm.
  5. Když se srovnávám s ostatními. Někde jsem četla, že nešťastní lidé přikládají srovnávání daleko větší význam než ti, kteří jsou se svým životem spokojení. Není pro ně až tak důležité, jak na tom jsou, ale jak si stojí ve svém pomyslném žebříčku. Nechci své přátele třídit podle toho, jestli jsou hubenější, bohatší, zamilovanější, mají vychovanější děti nebo dělají lepší paštiku. I když, občas to dělám. A cítím, jak se můj život smrskává…

Chtěla bych v tomhle roce najít dost odvahy, aby můj život co nejčastěji vyrostl.

Reklamy

Proč víc litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali?

 
Když by se mě někdo zeptal, zda lituji něčeho, co jsem udělala včera, obvykle by šlo o nějaké neuvážené akce:

  • neměla jsem si dávat ten třetí aperol spritz
  • neměla jsem se do půl třetí ráno dívat na seriál Temný případ
  • a neměla jsem u toho dětem sníst skoro celého čokoládového zajíčka, kterého dostaly k Velikonocům
  • neměla jsem si kupovat ty o číslo menší šaty, i když byly ve slevě
  • neměla jsem slíbit, že tu práci stihnu udělat do pondělka.
5060209952673_600

„Je ne regrette rien“ není nic pro mě. Já něčeho lituju každou chvíli.

Když se mám ale ohlédnout za tím, čeho lituju jaksi celoživotně, obvykle to není nic z toho, co jsem udělala. Právě naopak. Jsou to věci, které jsem neudělala.

  • Lituju, že jsem víc necestovala, dokud jsem na to ještě měla čas
  • Lituju, že jsem netrávila víc času s lidmi, kteří tu už nejsou
  • a že jsem se jich nezeptala na věci, které mi nikdo jiný nemohl říct
  • Lituju, že jsem nezačala dřív řešit průšvihy se svými zuby.
  • Lituju, že jsem se nenaučila hrát na piano.

Podobně to má pravděpodobně většina lidí, jak zjistil psycholog Lewis Ternan, který ve své studii vyzpovídal více než 700 mužů i žen okolo sedmdesátky. V odpověď na otázku „čeho v životě nejvíc litujete“ většina z nich zmínila nějakou ne-činnost:

  • že nešli studovat nebo nedodělali školu (60 lidí)
  • že nebyli ambicióznější v práci (33 lidí)
  • že se se více nevěnovali vztahům a rodině (23 lidí)

Těch, kteří litovali něčeho, co skutečně udělali, bylo daleko méně:

  • že se moc brzy oženili nebo vdaly (12 lidí)
  • že kouřili nebo propadli alkoholu (7 lidí)
  • že se příliš stresovali v práci (6 lidí)

Podle psychologů je tomu tak proto, že náš mozek si víc pamatuje akce, které jsme začali, nebo jsme o nich uvažovali, ale nedokončili je. Ale poučení je jasné: přijímat pozvání, odpovídat na dopisy a následovat třeba i trochu divné nápady je způsob, jak později litovat co nejméně.

 

Číst Prousta, milovat Bergmana, žít na hausbótu, učit se švédsky… Opravdu to chci, nebo si jenom myslím, že bych to měla chtít?

the-seventh-seal-chess-game

  • Chtěla bych si přečíst Hledání ztraceného času.
  • Chtěla bych znovu vidět všechny filmy Ingmara Bergmana.
  • Chtěla bych strávit tři týdny o samotě v Irsku v kamenném domečku na pobřeží rozbouřeného moře.
  • Chtěla bych být duší každého večírku a o půlnoci tančit na stole.
  • Chtěla bych nějakou dobu žít na hausbótu.
  • Chtěla bych si do práce dělat k obědu vlastní zeleninové saláty a své rodině vařit kreativní večeře podle těch krásných cizojazyčných kuchařek, co mám doma.
  • Chtěla bych zpívat ve sboru.
  • Chtěla bych chodit běhat každý den a minimálně jednou týdně jít na jógu.
  • Chtěla bych se naučit ještě jeden cizí jazyk, asi švédštinu.
  • Jo, a dlouhé podzimní večery bych chtěla trávit pletením dlouhých barevných šál, které pak budu nosit a budou mi vlát kolem krku.

Tohle všechno bych chtěla, ale ve skutečnosti to nikdy neudělám. Samozřejmě mám po ruce vysvětlení: pro samé povinnosti na to nemám čas. Ale někde vzadu v hlavě zároveň vím, že to není tak úplně pravda. Na to, co doopravdy chci dělat, si totiž čas nakonec vždycky najdu. Ve skutečnosti vím, že Hledání ztraceného času mě moc nebaví. (Zkoušela jsem to víckrát a vždycky jsem skončila už u Světa Swannových.) Že Bergmanovy filmy jsou na mě moc pomalé a mlčenlivé. Že v Irsku bych o samotě vydržela možná tak přes víkend, že na stole se tančit stydím a švédštinu k ničemu nepotřebuju. Nejsou to nesplnitelná přání, to jenom já si je vlastně splnit nechci.

Proč si tedy namlouvám, že bych tyhle věci chtěla? Nejspíš proto, že bych sama sebe ráda viděla jako čtenářku Prousta, milovnici Bergmana, tanečnici na stole a osamělou cestovatelku po Irsku. Mému skutečnému já ale tyhle činnosti moc nesedí. Zřejmě si tyhle chiméry udržuju jako sny o alternativním životě, o někom, kým bych ráda byla, ale nejsem a asi nikdy nebudu.

Věci, které doopravdy chci dělat, totiž poznám velmi snadno: dělám je. Pokud možno hned teď.

Když mě napadlo, že bych chtěla chodit do kurzu kreslení, trvalo mi asi dva dny, než jsem jeden našla a přihlásila se tam. A když jsem si chtěla přečíst Padesát odstínů šedi, šla jsem si pro ně do knihkupectví hned nazítří.

Víte, co to je bucket list? A opravdu ho potřebujete?

Bucket list je seznam věcí, které chcete udělat, než umřete. Poprvé jsem na tu myšlenku narazila ve filmu Než si pro nás přijde s Morganem Freemanem a Jackem Nicholsonem, v němž oba umírají na rakovinu a ve zbývajících měsících života si ze svého seznamu odškrtávají zážitky jako „navštívit pyramidy“, „obdivovat Tádž Mahál“ nebo „projet se na motorce po Velké čínské zdi“ (protože Nicholson ve filmu je miliardář a nic z výše uvedeného pro něj není problém).

V současné době najdete na internetu tisíce seznamů nejrůznějších lidí (třeba tady a tady), na nichž se to hemží extravagantními položkami jako:

„Cestovat s batohem na zádech v tropické džungli.“„Potřást si rukou s prezidentem.“ „Přespat v jurtě.“ „Roztočit to v Las Vegas.“ „Letět balónem.“ „Zapíchnout naslepo prst do mapy a odjet tam, kam vás zavede.“ „Cestovat letadlem v první třídě.“ „Skočit bungee jumping.“

Upřímně řečeno to jejich autorům moc nevěřím. Zejména ne všem těm cestovatelům v pralesích a jiných nedostupných lokalitách, lezcům po nejvyšších pohořích a lovcům adrenalinových zážitků za pomoci podivných technických vychytávek (velmi populární položkou mnoha seznamů je „zip-lining“, spočívající v tom, že se necháte zavěsit do popruhů na drát a sjíždíte po něm, to celé v nějakých exotických kulisách).

Opravdu tohle potřebují zažít, aby byl jejich život jaksepatří naplněný? Nebo se spíš chtějí sami před sebou a před internetovou veřejností předvést jako odvážní, vysportovaní, zcestovalí a cool dobrodruzi?

Pokud jde o mě, mám pocit, že jestli někdy spatřím Niagarské vodopády nebo skočím padákem (spíš asi ne), na kvalitě mého života to nic moc nezmění. Kdybych měla sestavit svůj vlastní bucket list, byly by na něm činnosti, které chci dělat ještě alespoň stokrát (a s největší pravděpodobností také budu), jak například: „Jít na víno na zahrádku v Riegráku.“ „Dát si s dětmi cestou ze školy nanuka.“ „Jít vyvenčit psa.“

Pokud jde o cesty na druhou stranu zeměkoule a adrenalinové seskoky z nejrůznějších zařízení, seznam nepotřebuju. Raději se nechám překvapit.

Máte svůj vlastní bucket list? A co na něm je? 

Ať se přestěhuju kamkoli, stejně tam pořád budu sama se sebou. (Zjištění, které mě kdysi překvapilo.)

Nedostala jsem se na vysokou a poslední rok jsem strávila v Anglii, napsala mi jedna čtenářka. A protože přijímačky na školu jí nevyšly ani podruhé, rozhoduje se, kde má žít a co dělat dál:

Každý den přemýšlím nad otázkou: Česko nebo Anglie? V Anglii si člověk procvičí jazyk, pozná zajímavé lidi,sežene práci. V Česku mám ale rodinu a přátele. Co budu dělat v Česku, když mě nepřijali na školu? Najdu si práci? V Česku mám možnost bydlet s přáteli ve větším městě. Ale není to zas krok zpět? Kdy jindy se dostanu do zahraničí? Opravdu nevím,co mám dělat. Jakým směrem se vydat. Jestli se oprostit od Česka, hecnout se a začít si vytvářet život v Anglii. Nebo se vrátit za lidmi, které mám ráda a kteří mají rádi mě s vědomím, že zklamu své rodiče, kteří ve mě věřili.“

Když jsem se vzpamatovala ze šoku, že někdo, koho jsem nikdy neviděla, ode mě chce radu v tak důležité věci, vzpomněla jsem si sama na sebe v době, kdy mi bylo osmnáct. Já, introvertní šprtka, jsem se přihlásila na DAMU a k mému velkému překvapení mě vzali. Představovala jsem si, že teď mi začne ten pravý, zajímavý život. Že mezi „umělci v Praze“ se všechno změní. Očekávala jsem, že najednou i ze mě bude bohémka, umělkyně, zajímavá holka se spoustou přátel, která pobíhá z jednoho večírku na druhý.

Hm. Asi po půl roce studování v Praze jsem zjistila, že ačkoliv prostředí kolem mě se změnilo, já jsem vlastně pořád stejná. Nestal se ze mě nikdo jiný. Pořád jsem to byla já, i když obklopená bohémským prostředním a jinými lidmi. V tu chvíli jsem z toho byla trochu zklamaná, ale teď, po letech, jsem za tohle zjištění opravdu ráda.

P.S. Milá čtenářko, ať budete kdekoli, moc držím palce! 

17 věcí, které bych poradila svému sedmnáctiletému já

Přála bych si, abych se mohla vrátit zpátky v čase a říct sama sobě, že se to všechno jednou zlepší,“ řekla blogerka Jenny Lawson (autorka blogu The Bloggess) v rozhovoru, na který jsem dnes narazila. Kdybych měla tu možnost, svému mladšímu já bych poradila totéž. Období asi tak od patnácti do jednadvaceti let pro mě sice bylo dobou, kdy se mi děla spousta zajímavých věcí, ale zároveň jsem si komplikovala život přímo nehoráznými omyly a utkvělými představami. Takže: co bych sama sobě poradila, abych si ulehčila opožděnou pubertu?

  1. Většina lidí, kteří ti teď připadají „zvláštní“ a „zajímaví“, ale zároveň jsi z nich nervózní, trochu se jich bojíš a cítíš se v jejich společnosti nesvá, jsou ve skutečnosti jenom afektovaní pitomci.
  2. Když máš flek na šatech, nenamlouvej si, že si toho nikdo nevšimne.
  3. Když máš díru na palci u punčocháčů, nenamlouvej si, že si toho nikdo nevšimne.
  4. Když máš pocit, že jsi nejneschopnější člověk v celé místnosti a že tvá nekompetentnost je vidět na půl kilometru daleko, většinou si toho fakt nikdo nevšimne.
  5. Buď milá na každého, koho potkáš. Většinou ho časem potkáš znovu.
  6. Řídit auto se naučí kdekterý blbec. Opakuj si to při každé lekci autoškoly.
  7. Když ti spolužáci z gymplu i po letech říkají, že vypadáš „pořád stejně“, je to míněno jako kompliment, ne urážka. Čím jsi starší, tím víc je to kompliment.
  8. Že se má alkohol zapíjet spoustou vody, to není jenom pověra.
  9. Nedodělat vysokou školu není žádná tragédie, ale pokud tě to nebaví, je lepší přiznat si to v půlce druháku, a ne až na konci čtvrťáku. V podstatě totéž platí i pro vztahy s muži.
  10. Jdi a vyřiď si tu kupónovou knížku! Vykašlat se na to není cool, je to jenom lajdáctví.
  11. Většina tvých vrstevníků vůbec neřeší, jestli jsi nebo nejsi trapná, protože mají spoustu práce s řešením, jestli jsou nebo nejsou trapní oni sami
  12. Když jedeš načerno a chytí tě revizor, dopravní podniky si tě najdou, i když změníš trvalé bydliště. Akorát že to pak bude dražší
  13. Očekávat, že si najdeš kluka v tanečních, je holý nesmysl. 
  14. Očekávat, že se cokoli ve tvém životě zlepší jen tím, že se někam přestěhuješ nebo začneš studovat nějakou školu, je holý nesmysl.
  15. Nezačínej kouřit.
  16. Když se tě tvoje osmdesátiletá babička zeptá, jestli máš nějakou „studentskou lásku“, a ty nemáš, nemusíš jí lhát, abys nevypadala blbě. (A pak se děsit, že ti řekne, ať chlapce přivedeš na kafe.
  17. Jednou budeš daleko šťastnější, než si teď vůbec umíš představit.

Pěstujete si rodinné mýty?

Každodenní realita mého manželství sestává z logistického dohadování, kdo vyzvedne děti, peskování za vodu nacákanou v koupelně (to já za ni dostávám vynadáno, ne naopak), a esemesek o třech a méně slovech („Přijdu pozdě.“ „Večeři udělám.“ Nebo taky jenom: „Pečivo.“). Možná právě proto mě ale tolik baví komukoli, kdo je ochoten poslouchat, znovu a znovu vyprávět historky ze začátku našeho vztahu. Zejména o tom, jak jsme se seznámili.

Bylo to asi takhle: moje kamarádka Pavla celý dlouhý rok básnila o kamarádovi svého přítele, který se právě vrátil z Ameriky, vypadá jako Mick Jagger – (dobrá, neříkala to přesně takhle. „Mick Jagger“ byla moje interpretace jejího popisu „má divnou pusu“) – je tajemně mlčenlivý a jeho povoláním je pátrat po nepotrestaných zločinech komunismu. Takže v mé fantazii stvořila bájného hrdinu – něco mezi Simonem Wiesenthalem, Old Shatterhandem a Mickem Jaggerem. Když jsme se po roce poprvé skutečně setkali, nikdo mi ho nemusel představovat. Věděla jsem už všechno. Jiskra přeskočila okamžitě.

Doteď, když to někomu vyprávím, připadám si jako hrdinka romantické komedie, jako by můj osud mohl ležet na stejné poličce jako Pretty Woman, Samotář v Seattlu nebo Notting Hill. A tenhle příběh (mnoha lety opakovaného ústního podání vybroušený do hollywoodské dokonalosti) je jedna z mála věcí, díky kterým se dá přežít i e-mail následujícího znění: „Posílám program na tento týden.Dnes příchod pozdě. Zítra ranní – vyzvedávam děti. Čtvrtek – nevím, večer zkouška. Pátek – po práci do Hradce, beru holky. Ok?“

Proto taky ráda poslouchám rodinné a vztahové mýty jiných lidí. Jaké jsou ty vaše?