zdraví

Spánek je tím, čím dřív býval sex

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Sníme o něm. Fantazírujeme o něm. Nikdy ho nemáme dost. Zatímco sex se stal všudypřítomným a jaksi všeobecně dostupným, se spánkem je to přesně naopak. V životě je pro něj nějak čím dál míň místa. Je tím prvním, co obětujeme, když toho máme moc – moc práce, moc zábavy, moc velkou horu prádla na vyžehlení, moc filmů, které nutně potřebujeme vidět.

Já sama jsem na dnešek spala sedm a půl hodiny. Poprvé po třech dnech. Moje skóre z předchozích nocí je dost bídné. Z neděle na pondělí: čtyři. Z pondělí na úterý: šest. Z úterý na středu: pět a půl. Počítání „naspaných“ hodin se pro mě stalo nervózní obsesí. Když po půlnoci skládám nádobí do myčky a vím, že za šest hodin mi zazvoní budík, mám pocit, že doháním ujíždějící autobus. Vím sice, že málo spát je zaručený způsob, jak nebýt šťastnější (a odpoledne v práci usínat a řešit to kafem a čtverečky čokolády), ale nedokážu se vzdát jediného času, který mám opravdu sama pro sebe.

Podle novinářky Arianny Huffington, zakladatelky stránek The Huffington Post, je spánek a jeho nedostatek nové feministické téma: „Být dobrá v práci a být dobrá matka, v tom nemáte na vybranou. Ale v případě spánku ano.“

Dá se s tím něco dělat? Tony Schwartz, zakladatel projektu The Energy Project, říká, že to jediné, co můžeme udělat, je dát si na ulehnutí do postele pevný deadline, jako na odevzdání důležité práce: „Jiná možnost, než chodit dřív spát, neexistuje. Vstávat později nemůžete, už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ Čas navíc, který získáváme tím, že vynecháváme spánek, je podle něho pouhá iluze: „Pokud dlouhodobě spíte méně než 7 hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru.“

 

Reklamy

Co jsem se naučila od svých dětí

Děti v čepici, já samozřejmě bez

Děti v čepici, já samozřejmě bez

Díky svým dcerám jsem si připomněla několik důležitých pravidel, díky nimž by můj život mohl být o moc, moc šťastnější (kdybych se jimi ovšem řídila i u sebe). Jsou to pravidla, jejichž dodržování u čtyřletého dítěte nám připadá samozřejmé, ale jako dospělí máme pocit, že už se nás netýkají. To je ovšem chyba! Takže tady je pár užitečných trivialit.

  • Kdo se dnes večer moc dlouho kouká na pohádky, ten bude zítra nevyspalý a protivný.
  • V mrazu se vyplatí nosit čepici a rukavice.
  • V zimě nosíme spodní košilku. (A ne že ji odložíme, sotva dorosteme do první podprsenky.)
  • Mezi hlavními jídly si dáme dopoledne a odpoledne malou svačinku, abychom nebyli hladoví a unavení.
  • Taky se každou chvíli musíme napít. (Samozřejmě ne kafe!)
  • Popotahuješ? Máš ucpaný nos? Musíš se vysmrkat. Hned!
  • A když nám opravdu není dobře, lehneme si postýlky a pijeme čaj. (Ne že se za vydatné pomoci ibuprofenu tváříme, že žádná nemoc neexistuje.)

7 tipů, jak dodržet novoroční předsevzetí

Právě dnes naostro začal všední život roku 2011. Jak to udělat, aby v něm naše předsevzetí přežila a činila nás šťastnějšími?

1. Nedávejte si taková předsevzetí, která nebudete chtít dodržovat. Pokud nesnášíte zimu a časné vstávání za tmy, nemá smysl se odhodlávat, že začnete chodit ráno před prací plavat do bazénu. Jinými slovy, nedávejte si předsevzetí, o kterých víte, že vám příliš znepříjemní život.

2. Buďte konkrétní. „Začnu jíst zdravě“ je příliš vágní. Abyste věděli, co vlastně máte dodržovat, řekněte si raději: „Ke každému jídlu si dám porci ovoce nebo zeleniny.“ Nebo: „Přestanu jíst v práci u psacího stolu.“

3. Dělejte něco každý den. Je to zvláštní, ale docela se mi to osvědčilo: když vím, že mám provádět nějakou pravidelnou činnost, je pro mě snadnější dělat ji každý den než „občas“ nebo „často“, což se záhy promění v „jak kdy“ nebo „zřídka“.

4. Nebuďte přezíraví k malým změnám. Život může výrazně vylepšit i úplná maličkost typu „přestanu mít bordel ve skříni“ nebo „každé ráno si ustelu postel“.

5. Řekněte o svém předsevzetí všem kolem vás. Anebo ne. Já osobně se svými blízkými o svých předsevzetích moc nemluvím – daleko víc mě motivuje mít „tajný“ plán a odhodlání v blízké budoucnosti je překvapit prvními výsledky. Možná to ale máte právě naopak – a když se vaši blízcí o vašem předsevzetí dozvědí, nakopne vás to, abyste ho dodrželi.

6. Stanovte si dílčí cíle. Nejlépe časově ohraničené. Tak třeba: do konce března dokážu bez zastavení oběhnout celý park. A nenervujte se, když to úplně nevyjde.

7. Nenechte se odradit, když předsevzetí porušíte. Tohle je snad ze všeho nejdůležitější. „Dokonalé je nepřítelem dobrého,“ píše Voltaire ve svém FIlozofickém slovníku. Vykašlete se na dokonalost, i když z vašeho předsevzetí nakonec zbyde třeba jen třicet procent, pořád je to lepší, než upustit od něj úplně.

 

Botox prý může lidi rozveselit. Tím, že jim nedovolí se mračit.

Nejsem žádné sluníčko. Na lidi kolem sebe se nejspíš usmívám míň, než bych chtěla. Na to, abych roztáhla koutky do přátelské grimasy, musím vynaložit jisté úsilí, zvlášť po ránu. Možná bych se ale o to měla pokusit. Psychologické studie totiž ukazují, že často se cítíme podle toho, jak se tváříme. Ne naopak.

Aplikace botoxu nám, jak známo, způsobí dočasné ochrnutí některých mimických svalů a tím může vymazat z obličeje nežádoucí vrásky, hlavně ty na čele a mezi obočím, které vznikají, když si prohlížíme výpis z účtu za poslední měsíc.

Výzkumníci z University of Wisconsin testovali čtyřicet zbotoxovaných dobrovolníků (či spíše dobrovolnic). Dali jim přečíst smutné, naštvané či vzteklé věty a zkoumali jejich reakce. Ukázalo se, že lidé po aplikaci botoxu se při jejich čtení nejenže nemračili (to ani nemohli), ale negativní informace zdaleka neprožívali tolik jako lidé z kontrolní skupiny, nevylepšené botoxem. Psychologové tomu říkají „facial feedback“. Sice si myslíme, že naše pocity předurčují to, jak se tváříme a jak jednáme, ale ve skutečnosti to někdy bývá přesně naopak – čím víc se mračíme, tím bídněji si připadáme.

Julia Roberts v jednom rozhovoru prohlásila, že na botox nikdy nepůjde kvůli svým dětem: „Chci, aby poznaly, kdy jsem naštvaná, kdy mám radost, kdy jsem překvapená.“ Musím přiznat, že moje úvahy se ubírají přesně opačným směrem. Když někdy zahlédnu svou grimasu v zrcadle v předsíni během toho, co soukám děti do kabátů, čepic a bund, leknu se a mám pocit, že bych si měla nechat napíchat botox pokud možno do celého obličeje, aby moje děti už podle výrazu tváře nezjistily, že jejich matka je pološílená psychopatka.

 

Byla bych šťastnější po frontální lobotomii?

Frontální lobotomie je operace, během níž se zničí kus čelního mozkového laloku. To je část mozku, která je mimo jiné zodpovědná za naše přemýšlení o budoucnosti. Někdy mám pocit, že bez ní by se mi žilo líp.

Všechny návody na štěstí, které jsem kdy přečetla – ať už v lifestylových časopisech nebo v seriózních psychologických příručkách – nevyhnutelně obsahovaly tuto poučku: „Žijte teď a tady!“ „Ponořte se do přítomného okamžiku!“ „Přestaňte se upínat k budoucnosti a užijte si drobné každodenní radosti!“ Ještě nikdo mi ale nevysvětlil, jak si mám užívat ranní kakao, když vím, že za půl hodiny mě čeká velmi nepříjemný telefonát, nebo jak se mám radovat ze západu slunce při pomyšlení, že zítra jdu na extrakci zlovolné osmičky vlevo dole. Jak mám PŘESTAT MYSLET na nepříjemné nadcházející události, když můj čelní mozkový lalok mi tyhle myšlenky servíruje k snídani, k obědu i k večeři?

A to už vůbec nemluvím o záležitostech dlouhodobější budoucnosti, které nepřejdou tak snadno jako bolest z vytržené osmičky. Tak například takové daňové přiznání je lahůdka, kterou mě můj milý čelní lalok krmí už zhruba od září (přestože ho budu podávat až v březnu).

Kdyby nebylo čelního laloku, nemusela bych se trápit tím, zda dokážeme splácet hypotéku (nejspíš by mě ani nenapadlo si nějakou vzít). V restauraci bych nemusela řešit dilema, zda si objednat ty skvělé, ale děsně kalorické lasagne, nebo nemastný neslaný salát. A na večírku bych si nelámala hlavu tím, jakou budu mít zítra kocovinu.

Pacienti po frontální lobotomii jsou podobných radostí ušetřeni. Pravda, sice si nedokážou naplánovat dovolenou ani se těšit na Vánoce, ale na druhou stranu se nestresují uzávěrkou, která bude za týden, ani hrozícím vyčerpáním světových zásob ropy. Někteří z nich sice mají snížené IQ, někteří se v noci pomočují, někteří dopadnou jako Jack Nicholson ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, nicméně… žijí teď a tady. Nic jiného než přítomnost pro ně neexistuje. Jsou na tom podobně jako delfíni, ploštice a mnozí jiní obyvatelé naší planety.

No dobrá, se svým čelním mozkovým lalokem se raději hned tak nerozloučím. Sice mi po většinu času komplikuje život, občas mi ale velkoryse dopřává malé radosti. Jako například teď: už dobrých dvacet minut přemítám nad tím, že půjdu do ledničky a ukrojím si ještě kousek toho báječného malinového dortu, který jsem dostala od kolegů k narozeninám. To plánování je na tom koneckonců nejlepší.

5 tipů pro snesitelnější pondělí

Původně jsem zamýšlela nazvat tento příspěvek „5 tipů pro šťastnější pondělí“. Pak jsem si ale uvědomila, že ti z vás, kteří na něj narazí v pondělí ráno, by to mohli brát jako nemístnou provokaci.

Existuje tedy způsob, jak pokud možno bezbolestně vplout do pracovního týdne?

1. Příprava na domácím hřišti je klíčová. Vím to, ale nedělám to. Až budu schopna připravit si v neděli večer oblečení na ráno, oblečení pro děti na ráno, oběd do práce, svačinu pro děti, svačinu pro manžela, notebook, nabíječku od notebooku, peněženku, mobil… zkrátka, až budu schopna připravit si to všechno už večer, moje pondělní rána se patrně posunou do jiné, daleko přívětivější dimenze. Zatím to ale nedokážu.

2.  Vyhýbejte se konfrontaci s realitou, tak dlouho, jak to jen jde. Jedna moje známá si svůj pondělní program organizuje tak, aby celé dopoledne nemusela dělat žádnou „opravdovou“ práci. Uvaří si kávu, pročte si e-maily, prolistuje denní tisk… a do pracovních schůzek a důležitějších úkolů se pouští až po obědě.

3. Pokud to nejde, dopřejte si alespoň čas na rozkoukání. Můj osobní tip možná nezní moc atraktivně, nicméně pro mě funguje: často chodím do práce o hodinu dřív než všichni ostatní. (Mám to štěstí, že v mém zaměstnání se začíná pracovat v opravdu laskavou pozdní hodinu, takže když odvedu děti do školy a školky a dorazím do práce ve čtvrt na devět, jsem tam obvykle první.) Během té hodiny mám čas se nasnídat a v klidu přivyknout skutečnosti, že jsem zase v práci.

4.  Mějte se na co těšit. Naplánujte si na pondělí něco příjemného. Oběd s kolegy, časopis, který vychází právě v pondělí nebo návštěvu knihkupectví cestou z práce.

5.  Cvičte a načerpejte endorfiny. Jeden čas jsem každé pondělí ráno chodila od půl osmé na lekci pilates. Nebyl to zrovna čas, který bych si ke cvičení vybrala dobrovolně, ale jindy bych to prostě nestihla. A fakt je, že jakmile jsem měla cvičení za sebou, šla jsem do práce s daleko lepší náladou. Pondělní kletba byla zlomena.

Jste Skřivan, nebo Sova?

Po dlouhých letech sebepřemáhání, kdy jsem se snažila násilím změnit svou spánkovou „orientaci“, si to musím konečně přiznat: jsem Skřivan. Nedělá mi problém vstát ráno v šest, zato v půl desáté večer už se mi klíží oči. Mám to prověřené, postihuje mě to totiž i o víkendech a na dovolené. Spaní do devíti nebo do desíti hodin dopoledne na mě zdaleka nemá takový osvěžující účinek jako hodiny naspané před půlnocí.

Celé roky jsem se snažila s tím bojovat. V době studií hlavně proto, že být Skřivan mi nepřipadalo zrovna cool. Chtěla jsem vést bouřlivý noční život, často se mi ale stávalo, že jsem někde usnula s hlavou na stole. Po narození dětí jsem zase zjistila, že pozdní večer je jediná část dne, kdy se můžu v klidu a v tichu soustředit na práci nebo na cokoli, co mě baví. Dopadalo to ale obvykle tak, že při ukládání dětí jsem usnula v postýlce jednoho z nich, probudila se pak kolem půlnoci se ztuhlým krkem a nohama a potácela se po bytě jako zombie z filmu Noc oživlých mrtvol.

Moje první rozhodnutí pro šťastnější život proto znělo: přestanu znásilňovat svůj spánkový režim a půjdu spát, když jsem ospalá. Za pravdu mi dává i profesor Norbert Schwarz z University of Michigan, podle jehož výzkumů nás hodina spánku denně navíc učiní šťastnějšími než zvýšení ročního příjmu o 60 tisíc dolarů.

Po několika dnech testování konstatuji, že účinky se dostavují. Jsem čipernější, mám více energie a ano, cítím se šťastnější. Ten pozdně večerní čas, který jsem měla jenom pro sebe, mi ale chybí. Také nevím, jak se mi bude dařit spánková předsevzetí dodržovat, až udeří předvánoční chaos spojený se smrští pracovních deadlinů.

A jak jste na tom se spánkem vy? Sovy, cítíte se diskriminovány rozvrhem většiny českých škol a školek? Skřivani, kde berete čas na čtení, na filmy, na přátele?