zážitky

Víte, co to je bucket list? A opravdu ho potřebujete?

Bucket list je seznam věcí, které chcete udělat, než umřete. Poprvé jsem na tu myšlenku narazila ve filmu Než si pro nás přijde s Morganem Freemanem a Jackem Nicholsonem, v němž oba umírají na rakovinu a ve zbývajících měsících života si ze svého seznamu odškrtávají zážitky jako „navštívit pyramidy“, „obdivovat Tádž Mahál“ nebo „projet se na motorce po Velké čínské zdi“ (protože Nicholson ve filmu je miliardář a nic z výše uvedeného pro něj není problém).

V současné době najdete na internetu tisíce seznamů nejrůznějších lidí (třeba tady a tady), na nichž se to hemží extravagantními položkami jako:

„Cestovat s batohem na zádech v tropické džungli.“„Potřást si rukou s prezidentem.“ „Přespat v jurtě.“ „Roztočit to v Las Vegas.“ „Letět balónem.“ „Zapíchnout naslepo prst do mapy a odjet tam, kam vás zavede.“ „Cestovat letadlem v první třídě.“ „Skočit bungee jumping.“

Upřímně řečeno to jejich autorům moc nevěřím. Zejména ne všem těm cestovatelům v pralesích a jiných nedostupných lokalitách, lezcům po nejvyšších pohořích a lovcům adrenalinových zážitků za pomoci podivných technických vychytávek (velmi populární položkou mnoha seznamů je „zip-lining“, spočívající v tom, že se necháte zavěsit do popruhů na drát a sjíždíte po něm, to celé v nějakých exotických kulisách).

Opravdu tohle potřebují zažít, aby byl jejich život jaksepatří naplněný? Nebo se spíš chtějí sami před sebou a před internetovou veřejností předvést jako odvážní, vysportovaní, zcestovalí a cool dobrodruzi?

Pokud jde o mě, mám pocit, že jestli někdy spatřím Niagarské vodopády nebo skočím padákem (spíš asi ne), na kvalitě mého života to nic moc nezmění. Kdybych měla sestavit svůj vlastní bucket list, byly by na něm činnosti, které chci dělat ještě alespoň stokrát (a s největší pravděpodobností také budu), jak například: „Jít na víno na zahrádku v Riegráku.“ „Dát si s dětmi cestou ze školy nanuka.“ „Jít vyvenčit psa.“

Pokud jde o cesty na druhou stranu zeměkoule a adrenalinové seskoky z nejrůznějších zařízení, seznam nepotřebuju. Raději se nechám překvapit.

Máte svůj vlastní bucket list? A co na něm je? 

Proč si z cest nevozím domů (skoro) žádné fotky

Připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci…

Když jsem se včera opírala o zábradlí na přívozu přes řeku Chao Phraya, nechávala se umokřit vlažným deštěm a pozorovala bizarní chatky, vyrůstající na kůlech přímo z hnědé vody u břehu, připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci, trochu jako vojáci v Apocalypse Nowa samozřejmě mě okamžitě napadlo, že bych si to měla vyfotit.

Začala jsem štrachat v kabelce, abych vylovila příslušný přístroj. Postupně jsem vyložila na lavičku vedle sebe čaje, které jsem si ten den nakoupila, láhev s vodou, zmuchlanou mapu a hromadu použitých papírových kapesníků. Konečně jsem objevila foťák. Další chvíli trvalo, než jsem všechen nepořádek naházela zpátky a uvedla foťák do provozuschopného stavu.

…trochu jako vojáci v Apocalypse Now.

A než jsem to všechno udělala, chatky na kůlech jsme minuli a loď mířila k přístavnímu molu. Byl to jeden z těch zážitků, který mi utekl mezi prsty právě proto, že jsem se snažila si ho uchovat.

(Na poslední chvíli jsem výhled na řeku vyfotila, ale můj obrázek byl mdlý a nicneříkající – úplně jiný než to, co jsem měla před očima.)

A to je také důvod, proč si z cest nevozím skoro žádné fotografie. Téměř vůbec nefotím lidi, které potkávám, ani jídlo, které ochutnávám, a především ne krajiny a městské scenérie. Fotky (alespoň ty, které jsem schopna udělat já) totiž vzpomínkám nesahají ani po kotníky a to, co si odnáším v hlavě, je daleko barvitější a šťavnatější. Raději proto budu jenom vzpomínat na:

  • bangkokskou švadlenu, která šila oblek na staré singrovce přímo na ulici mezi kolemjdoucími
  • motorizovanou rikšu, ze které jsem málem vypadla pod kola náklaďáku
  • všudypřítomnou vůni jasmínu, benzínu, připáleniny, ryb, deště a pomerančových květů
  • ohlušující zpěv cikád
  • stařenku s wokem, od které jsem si na ulici koupila k jídlu něco velmi podezřelého (ale skvělého)
  • Australana, který mi dlouho vyprávěl o osudovém vztahu, který ho zavedl do Bangkoku, a nakonec, když mi chtěl tu osudovou bytost ukázat, vytáhl ošoupaný obrázek Ježíše
  • páchnoucí tržnici plno divných ryb a neuvěřitelných hromad zeleného listí všeho druhu
  • všechny ty lidi, kteří vám nerozumějí ani slovo, ale když na ně mluvíte, přikyvují a usmívají se
  • obrovské všudypřítomné květy lotosů
  • a tak.

(Když to teď po sobě čtu, znovu mě napadá, že psát si deník je – přinejmenším pro mě – daleko účinnější způsob uchování „konzervovaných“ vzpomínek než fotooaparát.)

Okamžik euforie: Cachtat si nohy uprostřed města. Obzvlášť, když je to zakázané.

Nejsem nijak anarchisticky založená a porušování zákazů obecně mě spíš znervózňuje. Ovšem porušit „zákaz vstupu do vody“ v parku Rajská zahrada mi činilo jisté potěšení. Vždyť jaký smysl by mělo vybudovat uprostřed rozpáleného velkoměsta chladivý, průzračný a neodolatelně svůdný bazének, pokud se na něj máte jenom dívat? V prvním opravdu horkém dni roku myslím není nic lákavějšího, než zout si boty a ponořit nohy do ledové vody. „Zákaz vstupu do vody“ tomu dodává (aspoň pro mě, protože, jak už jsem řekla, mám ze zákazů docela respekt) ještě tak trochu napínavý a tím víc osvěžující rozměr, protože hrozí, že přijde hlídač parku a vynadá vám.

Pro přesnost bych chtěla zdůraznit, že jsem nepoškozovala porosty, nejezdila na skateboardu ani nerozdělávala oheň. Hlídač nepřišel.

Co mi dnes dělá radost: Vylézt na strom.

I když nehodlám předstírat, že jsem jako dítě byla nějaký roztomilý pohybově nadaný rošťák, (popravdě spíš šprtka s nazelenalým obličejem, která měla jedničku z tělocviku, jen aby se jí nezkazilo vysvědčení), lezení na stromy jsem se tehdy věnovala poměrně dost. Možná proto, že neexistovaly takové ty sofistikované prolézačky a lanové parky, možná taky proto, že mi to neměl kdo zakázat (vzpomínáte, že existovala doba, kdy děti chodily samy ven a jen tak neorganizovaně si tam hrály?).

Lezení na stromy byla také jedna z prvních věcí, kterou jsem s uplynulým dětstvím opustila. Tento víkend jsem si to znovu vyzkoušela. A zjistila jsem, že být na stromě je – byť poněkud neobvyklý – způsob, jak být šťastnější. Možná proto, že jste výš než ostatní a máte rozhled, nebo proto, že jste někde, kam se dostanete jen s vynaložením určitého úsilí. Asi jako když vystoupíte na Sněžku.

(Následující fotografie nejsou nijak aranžované. Pořídila je moje dcera Betynka, zpočátku tak trochu proti mé vůli.)

V této první fázi jsem dostala strach, že to nedám. Kmen vrby pěkně klouzal. A trochu jsem se vztekala, zejména proto, že ten strom byl docela nízký a moje dcera Róza (na snímku nahoře) o pár minut dřív vyskotačila nahoru jako veverka.

 

 

I když jsem neměla čas o tom v tu chvíli přemýšlet, v této chvíli jsem zažívala přesně to, co guru pozitivní psychologie Mihály Csíkszentmihályi nazývá „flow“. Tedy duševní stav, při němž je osoba dokonale ponořena do činnosti, jíž se právě věnuje. Prý ho zažíváme ve chvíli, kdy se úspěšně pokoušíme o něco, co je těsně nad naše dosavadní možnosti.

 

V tomto okamžiku „flow“ coby „plné soustředění emocí ve službách výkonu, o který se snažíme“, právě vrcholí.

 

 

 

Teď ještě přehodit nohu přes tu větev.

 

 

 

Ano, opravdu je to způsob, jak být šťastnější.

Šťastné paradoxy: každodenní rutina mi dělá stejnou radost jako její porušování

Čím déle pozoruji různé jevy, které mi v životě přinášejí radost, tím víc si uvědomuji, jak mě těší činnosti, které jsou každý den stejné: cesta do školky, čekání s Rózou na zastávce autobusu, dát si kafe v práci, dokud tam ještě nikdo není, cestou domů se stavit v obchodě u Vietnamců, u Pákinstánců nebo u Arabů (všechny máme hned za rohem)…

Stejně tak mě ale baví z každodenní rutiny vybočovat. Jít jinudy než obvykle, vyzvednout děti dřív a vzít je na hřiště nebo jít uprostřed týdne do kina.

Těch paradoxů, kdy mi dělají radost úplně protikladné věci, je ovšem daleko víc:

být celý večer sama stejně jako být na večírku mezi spoustou lidí

uvařit úžasnou složitou večeři stejně jako koupit hotovou pizzu a jíst ji přímo z krabice

jít na celé odpoledne ven stejně jako zůstat doma a lenošit

jít běhat stejně jako ulít se z běhání

 

Musí být štěstí skutečné? Nebo by vám stačila pouhá iluze? Otestujte se!

...je vášnivý pozorovatel vlaků. Nikdy v životě nedosáhl žádného úspěchu. Ale sledování vlaků mu přináší velké uspokojení. Je jeho život hodnotný? (Fotka z filmu Trainspotting)

Filosof Robert Nozick si v 70. letech vymyslel fiktivní „stroj na zážitky“, kterým tak trochu předběhl Matrix: „Představte si, že by existoval stroj na zážitky, který by vám poskytl jakoukoli žádoucí zkušenost. Ti nejlepší neuropsychologové by stimulovali váš mozek tak, že byste byli přesvědčeni, že píšete geniální román, potkáváte skvělé přátele nebo čtete strhující knihu. Celou tu dobu byste ovšem pluli v nádrži s elektrodami připojenými do mozku. Nechali byste se k tomuto stroji připojit na ceý život? Pochopitelně, pokud byste byli připojeni, neměli byste ani tušení, že vaše zážitky nejsou skutečné…“

Myslím, že existují dva druhy zážitků: když ochutnávám víno nebo poslouchám hudbu, je mi celkem jedno, jestli jsou skutečné, anebo jestli „neuropsychologové stimulují můj mozek elektrodami“.

Ale když mám radost z uběhlých pěti kilometrů, nebo z úspěchu v práci, nebo z obrázku, který malovala moje dcera, potom to, že jde o „skutečnost“ a ne „iluzi“, je vlastně na té radosti nejdůležitější…

„Zážitkový stroj“ se stal inspirací pro velmi provokativní test, který sestavili psychologové z Oxfordské univerzity. Najdete v něm spoustu znepokojivých otázek typu: „Fred je vášnivý pozorovatel vlaků. Nikdy v životě nedosáhl žádného úspěchu. Nemá rodinu ani přátele. Žije sám u železniční trati. Ale sledování vlaků mu přináší velké uspokojení. Je jeho život hodnotný?“ Anebo: „Mabel je stará dáma, která nedělá nic jiného, než že se dívá z okna na moře. Je její život hodnotný? A co když se na to moře dívá jenom v televizi? Změní se v tom případě něco?“

 

Co je důležitější: samotný prožitek, anebo to, co si z něj zapamatujeme?

„Představte si, že při příští dovolené budete vědět, že na konci dovolené budou všechny vaše fotky zničeny a dostanete pilulku na zapomnění, takže si nic nebudete pamatovat. Vybrali byste si stejnou dovolenou jako obvykle?“

Tuhle provokativní otázku položil psycholog Daniel Kahneman ve svém vystoupení na TED.com. Šlo mu o to, postavit do protikladu, jak určitou zkušenost prožíváme a jak na ni posléze vzpomínáme. Naše vzpomínající já si podle něho z každého zážitku uchovává příběh, složený z několika vrcholných okamžiků a konce – a jak to celé dopadne, je pro povahu naší „šťastné“ či „nešťastné“ vzpomínky asi nejdůležitější.

Když jsem se pokusila na jeho otázku sama odpovědět, okamžitě jsem si vzpomněla na naši první rodinnou dovolenou u moře v italském Garganu, která patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám vůbec. Jela bych tam znovu, pokud bych věděla, že si nebudu nic pamatovat?

Určitě ano. Ale byla bych mnohem méně ambiciózní, pokud jde o ty zážitky, jimiž se člověk posléze chlubí na fotkách. Rozhodně bych neabsolvovala stokilometrometrový výlet autem v serpentinách se zvracející jedenapůlletou Betynkou na zadním sedadle, jen abych mohla obdivovat prastaré hradby jakéhosi městečka. Rozhodně bych s patnáctikilovou Betynkou v náručí nelezla po skalách, jen abych mohla nakouknout do nějaké jeskyně. Rozhodně bych se neplahočila dva kilometry daleko na nějakou jinou pláž, než tu, kterou jsme měli přímo u nosu, jen proto, že je jiná. Zato bych daleko víc času věnovala povalování u moře, pití vína a mžourání do západu slunce.

Jenže, jak poznamenává Daniel Kahneman, naše vzpomínající já má navrch. „Je to právě ono, kdo dělá rozhodnutí. Ve skutečnosti si nevybíráme mezi prožitky, ale mezi vzpomínkami na prožitky. A i ve chvíli, kdy myslíme na budoucnost, nepřemýšlíme o ní jako o prožitku. O budoucnosti přemýšlíme jako o očekávaných vzpomínkách. V podstatě se na to můžete podívat jako na tyranii pamatujícího já, které svým způsobem vláčí prožívající já skrze prožitky, které samo prožívající já nepotřebuje.“

Je tedy velmi pravděpodobné, že až někdy opět pojedeme na dovolenou, ambiciózní, i když hrozně namáhavé výlety na hradby, do jeskyň a na cizí pláže budou opět na pořadu dne.