Nikdy v životě jsem nenosila náušnice. Ženy v naší rodině je nenosily po celé generace. Vlastně nevím proč. Moje babička nikdy neměla propíchnuté uši, ani moje máma. A mně je taky nedaly propíchnout, když jsem byla mimino. Později jsem na to sice brblala a záviděla holkám ve škole zlaté náušničky, ale celá desetiletí jsem na propíchnutí uší nesebrala odvahu a prožila svůj život až do dospělosti jako ta, co náušnice prostě nenosí. Nikdy se mi nepodařilo vypátrat původ téhle naší zvláštní tradice. Ale držela jsem se jí: když se mi narodily dvě dcery, nedala jsem jim propíchnout uši s odůvodněním, že v naší rodině se to nedělá.
Jenže asi před rokem mi Betynka s Rozárkou oznámily, že náušnice chtějí. Celé dlouhé měsíce se mi dařilo odkládat tu operaci na neurčito. Ve skutečnosti jsem se totiž propichování uší bála daleko víc než ony, během let jsem si vyslechla spoustu historek o hnisajících dírkách, červených napuchlých boltcích a narušených akupunkturních bodech. Ale když už jsem nakonec stanovila den D a objednala jsem je k doktorce, rozhodla jsem se, že to podstoupím s nimi.
Právě před měsícem jsme všechny tři stály v ordinaci s objednávkou: nastřelení šesti pecek z chirurgické oceli do šesti ušních lalůčků. Před dětmi jsem musela předstírat, že nemám strach, a zároveň jsem měla radost ze společného, byť poněkud bizarního zážitku. Takový malý rodinný iniciační rituál.
A zjistila jsem tři věci.
- Za prvé, že nastřelení náušnic nebolí ani zdaleka tak, jak jsem si myslela.
- Za druhé, že porušování rodinných tradic může být stejně zábavné jako jejich dodržování.
- A za třetí, že zkoušet nové věci je opravdu jeden ze způsobů, jak být šťastnější. Přestože to je často nepohodlné, riskantní a někdy to i trochu bolí.
Ráda občas sama sebe překvapuji věcmi, o kterých jsem si myslela, že bych je nikdy neudělala. A tenhle týden jsem poprvé měla na sobě opravdové visací náušnice. Ty nejbarevnější a nejsvítivější, jaké se daly sehnat.