zážitky

Co mi dělá radost: Že mám poprvé v životě propíchnuté uši

Girl_with_a_Pearl_EarringNikdy v životě jsem nenosila náušnice. Ženy v naší rodině je nenosily po celé generace. Vlastně nevím proč. Moje babička nikdy neměla propíchnuté uši, ani moje máma. A mně je taky nedaly propíchnout, když jsem byla mimino. Později jsem na to sice brblala a záviděla holkám ve škole zlaté náušničky, ale celá desetiletí jsem na propíchnutí uší nesebrala odvahu a prožila svůj život až do dospělosti jako ta, co náušnice prostě nenosí. Nikdy se mi nepodařilo vypátrat původ téhle naší zvláštní tradice. Ale držela jsem se jí: když se mi narodily dvě dcery, nedala jsem jim propíchnout uši s odůvodněním, že v naší rodině se to nedělá.

Jenže asi před rokem mi Betynka s Rozárkou oznámily, že náušnice chtějí. Celé dlouhé měsíce se mi dařilo odkládat tu operaci na neurčito. Ve skutečnosti jsem se totiž propichování uší bála daleko víc než ony, během let jsem si vyslechla spoustu historek o hnisajících dírkách, červených napuchlých boltcích a narušených akupunkturních bodech. Ale když už jsem nakonec stanovila den D a objednala jsem je k doktorce, rozhodla jsem se, že to podstoupím s nimi.

Právě před měsícem jsme všechny tři stály v ordinaci s objednávkou: nastřelení šesti pecek z chirurgické oceli do šesti ušních lalůčků. Před dětmi jsem musela předstírat, že nemám strach, a zároveň jsem měla radost ze společného, byť poněkud bizarního zážitku. Takový malý rodinný iniciační rituál.

A zjistila jsem tři věci.

  • Za prvé, že nastřelení náušnic nebolí ani zdaleka tak, jak jsem si myslela.
  • Za druhé, že porušování rodinných tradic může být stejně zábavné jako jejich dodržování.
  • A za třetí, že zkoušet nové věci je opravdu jeden ze způsobů, jak být šťastnější. Přestože to je často nepohodlné, riskantní a někdy to i trochu bolí.

Ráda občas sama sebe překvapuji věcmi, o kterých jsem si myslela, že bych je nikdy neudělala. A tenhle týden jsem poprvé měla na sobě opravdové visací náušnice. Ty nejbarevnější a nejsvítivější, jaké se daly sehnat.

Okamžik euforie: Když někde hrají „moji“ písničku

Jasně že si ji kdykoli můžu pustit doma z cédéčka. Anebo na Youtube. Anebo do sluchátek z empétrojky. Svoje oblíbené písničky mám po ruce skoro pořád.

Ale přesto, když procházím s košíkem mezi regály v Albertu, anebo si pustím v koupelně rádio, a z reproduktoru se ozve Perfect Day od Lou Reeda nebo třeba Into My Arms Nicka Cavea, mám pocit, že jsem dostala nečekaný dárek. Vlastně nevím proč, ale udělá mi to daleko větší radost než stisknout čudlík a tutéž písničku si pustit sama.

Možná proto, že do hry vstupuje šťastná náhoda, která mě a písničku svedla na stejné místo. Anebo proto, že si můžu alespoň namlouvat, že mou radost sdílejí další lidé (i kdyby to byl jenom znuděný DJ kdesi ve velíně samoobsluhy, který ji vpašoval mezi hlášení o zlevněném gothaji). Nebo prostě proto, že mě písnička zastihne nepřipravenou, je to překvapení, které mě na chviličku vytrhne z předvídaného běhu událostí.

Prostě nečekaná hudba má oproti hudbě, kterou si sami pustíte, ještě něco navíc.

Proč někdy ráda dělám věci, které bych nikdy v životě neudělala

kris-kristofferson-this-old-road3Můj táta je celoživotní fanoušek country. Já ne. Upřímně řečeno, nesnáším jakoukoli hudbu, jejíž interpreti nosí kovbojské klobouky a nohama stírají rosu na kolejích. Přesto se táta stále znovu snaží mi v tomto směru rozšiřovat obzory. Ví, že je to marné, ale stejně to dělá. Z vysněného výletu do Nashvillu, který podnikl letos v září, mi přivezl kovbojský pásek a červenou košili. Už mi chybí jenom ten klobouk.

Když jsem před pár týdny slavila narozeniny, táta mi oznámil, že je oslavíme společně. Na koncertě countryové legendy Krise Kristoffersona v pražském Paláci kultury. Spolkla jsem ironický návrh, že až bude mít narozeniny on, půjdeme spolu do kosmetického salónu. Krise Kristoffersona jsem znala jenom jako toho chlapíka, co vyrábí sérum pro Wesleyho Snipese v upírské trilogii Blade. Nevěděla jsem, že taky hraje country.

Když jsem ale 29. listopadu stála frontu u šatny v depresivně betonově rozlehlém foyer Paláce kultury, zjistila jsem, že to jsem asi jediná. Dostavila jsem se tam s rozpačitým očekáváním a preventivně ironickým výrazem v obličeji. Dost mi záleželo na tom, aby každému bylo na první pohled jasné, že já sem tedy nepatřím. Ukázalo se ale, že je to každému úplně jedno. Diváci – vesměs solidní pánové a dámy přes padesát – vypadali úplně jako publikum na koncertě vážné hudby nebo v Národním divadle. Žádné maskáče. Skoro žádné kovbojské klobouky. Jen pár prošedivělých plnovousů. Byla jsem téměř zklamaná.

Kris Kristofferson mě taky svým způsobem zklamal, protože nenaplnil mé očekávání megatrapného zážitku, který bych mohla druhý den sarkasticky líčit kolegům v práci. Hned od začátku ve mně vzbudil jistý respekt. V druhé půli koncertu jsem musela neochotně připustit, že se mi  jeho vystoupení vlastně… hm… docela líbí. Možná to není hudba, kterou bych si pouštěla v autě. Ani koncert, na který bych se vypravila sama od sebe. Ale už mnohokrát jsem zjistila, že činnosti, do kterých mě někdo zavleče víceméně proti mé vůli, jsou ty, které mi nakonec dělají radost. Protože mě donutí překročit svoje hranice a vyzkoušet něco, co bych sama od sebe nikdy nevyzkoušela.

Čím to je, že večírky „den po“ jsou vždycky ještě o něco lepší?

Před pár dny jsem byla u kamarádů na malé zahradní slavnosti. Měli jsme výborné jídlo, výborné víno, nádherný výhled na Prahu a vyhřívací plynové lampy, díky kterým jsme se mohli dlouho do noci dívat na hvězdy a nemrznout u toho. (Mimochodem, byl to ten večer, kdy vláda vyhlásila prohibici, takže rakije, kterou jsme pili, se nám zdála ještě vzácnější.)

Když jsme se druhý den sešli u snídaně, ještě se nám nechtělo domů. A tak jsme si – my, co jsme tam nebyli autem – znovu otevřeli láhev vína. A pak ještě několik. Zatímco jsme se neustále navzájem ujišťovali, že se už už zvedáme a odcházíme, večírek samovolně pokračoval. Dopili jsme zbytky rakije, dojedli pohoštění ze včerejška a když nám v pozdním odpoledni začala být zima, můj muž uvařil polívku. Domů jsme odjížděli až za hluboké tmy.

Ta druhá část večírku byla daleko méně elegantní než ta první. Všichni jsme byli po předešlé noci rozespalí, pomačkaní a bez make-upu. Vyhřívací lampy přestaly fungovat, takže jsme se balili do bund, šál a dek. Dojídali jsme zbytky ze včerejška.

A přesto se mi ten večírek „den poté“ líbil ještě víc než ten „hlavní“. Nejspíš proto, že se odehrál spontánně a neplánovaně. Bez velkých očekávání (která jsme všichni vkládali do onoho večera předtím). Z hostitelů spadla tréma, aby všechno dobře dopadlo, a my hosté jsme už neměli v plánu nic jiného než odjezd domů a léčení kocoviny, takže odpolední pokračování přišlo jako nečekaný příjemný bonus. Jako když si rozbalíte všechny dárky pod stromečkem a najednou zjistíte, že tam vzadu je schovaný ještě jeden, který jste přehlédli.

Jenom škoda, že se jakákoli party nedá rovnou naplánovat jako taková neplánovaná after-party.

7 tipů pro šťastnější návrat z dovolené

Poslední dny na dovolené jsem nedokázala odehnat nervózní svírání kolem žaludku. „Ještě tři dny… ještě dva dny… ještě jeden den…“ počítala jsem, kolik času mě dělí od návratu do skutečného světa složenek, výpisů z účtu, ranního budíku a tlačenice v metru. V duchu jsem koketovala s myšlenkou, že bych v Černé Hoře zůstala navždy a živila se tam potiskováním triček pro turisty, prodejem cukrové vaty nebo chozením po pláži v převleku za pandu (ano, tato profese tam skutečně existuje).

Návrat do reality ovšem nebyl tak strašný, jak zdálky vypadal. Myslím, že mi ho usnadnilo hlavně těchto několik věcí:

  1. Mít se znovu na co těšit. Moji přátelé naplánovali „vzpomínkový večírek“ s černohorskou tématikou, ovšem myslím, že se hodí cokoli, co naruší tu zdánlivě donekonečna se před vámi rozprostírající pustinu pracovních dnů.
  2. Vrátit se trochu dřív. Přestože na každé dovolené jsem v pokušení si cestu ještě trochu prodloužit, teď, v pondělí, jsem z hloubi duše vděčná, že jsme se domů vrátili už v sobotu (což mi poskytlo milosrdných 24 hodin na vzpamatování).
  3. Najít doma něco dobrého. Po dvou týdnech grilovaných olihní, krevet a ryb nejpodivnějších tvarů (i když byly skvělé) jsem propadla doslova euforii, když jsem doma na sporáku našla hovězí polívku, kterou nám před naším návratem obětavě donesla moje tchýně. (Díky!)
  4. Uvědomit si, že jste nahraditelní. Dobrá, tohle většinou není moc dobrý pocit. Ale současně to znamená, že po návratu do práce se netřeba obávat nějakých katastrof. Většinu problémů, které se za vaší přítomnosti vynořily, už nejspíš vyřešil někdo jiný.
  5. Říct si o dobré zprávy. Abych rozptýlila ono nervózní svírání kolem žaludku, spojené s návratem do práce, v neděli večer jsem zavolala dvěma kolegům a zeptala se jich na novinky. Ale ne jakýmkoli. Pouze těm, o nichž jsem věděla, že mi řeknou přesně to, co potřebuju slyšet: „Nic zvláštního se tu nestalo.“ „Nedělej si starosti.“ „Díky za pohled.“
  6. Nečíst nepřečtené e-maily. Stálo mě trochu duševního úsilí, než jsem se odvážila nakouknout do své e-mailové schránky. 557 nepřečtených e-mailů vypadalo děsivě. Ale o půl hodiny později jsem zjistila, že zhruba 550 z nich jsem mohla okamžitě vymazat.
  7. Prázdniny ještě nekončí. A to je na návratu z dovolené asi vůbec nejlepší. Rozhodně totiž neznamená definitivní konec prázdninovým zážitkům letošního léta.

Dny na dovolené jsou delší i kratší než ty ostatní

Pokaždé, když jsem někde na dovolené, pár dní po příjezdu propadnu iluzi, že jsme tady – v černohorském městečku na břehu moře – už celé věky. Jakýkoli jiný život než ten místní se mi zdá vzdálený a neskutečný, jako bych už léta nedělala nic jiného než běhala do moře po rozpáleném písku, schovávala se pod slunečníkem a pila víno na terase pod pergolou. Zároveň mi ale připadá, že uplynula jen chvilička od toho večera, kdy jsme vlekli kufry z parkoviště uličkou okolo mešity (a za chviličku je tam zase povlečeme zpátky).

Čas na dovolené se podivuhodně rozpíná a zároveň smršťuje. Nejspíš proto, že o prázdninách jsem víc než jindy schopná brát zážitky, jak přicházejí, žít přítomným okamžikem, naplno vnímat to co je teď a tady a nestarat se o to, co bylo (bude) někde jinde někdy jindy. I vzpomínky jsou barevnější, trvanlivější a jaksi zaostřenější než ty ze všedních dnů. Vím například, že asi nikdy nezapomenu na:

  • majitele restaurace, který vykřikoval „ka-ta-strófa“, když si ženy v jeho podniku hromadně objenávaly rakiji
  • albánský nápis „fikni dritat“, který znamená „zhasni světlo“
  • stánek s cukrovou vatou, který otevírá v devět večer a děti se tam trousí ještě dlouho poté
  • oslíka, který chodí jako atrakce na pláži, doprovázený mužem v červenomodrém kostýmu spidermana a osobou v plyšovém převleku za pandu (se všemi třemi se lze vyfotit za drobný poplatek)
  • štípání slané vody v očích
  • upozornění v průvodci, že Černohorce nemáte tahat za kníry
  • písek tak horký, že se na něm nedá chodit, jenom běhat po špičkách
  • prudký liják, který na deset minut vylidnil z ulici a po něm se rozhostilo stejné vedro jako před ním
  • vyzpěvování muezzina ve 3:30 ráno

Déšť, bahno, komáři a zvracení jsou ten nejlepší materiál pro letní vzpomínky

Minulé léto jsem se s dcerami vydala na houby do kopců v předhůří Šumavy. Houby nerostly. Byl to jeden z těch dnů, kdy vám domorodci říkají, že právě tam, na tom místě, kam se chystáte, před čtrnácti dny našli celou nůši hřibů (což je skoro stejně k vzteku, jako když vaši kamarádi na večírku zívají a říkají, že půjdou brzy spát, protože jsou unavení ze včerejšího, daleko skvělejšího večírku).

Ve snaze najít aspoň pár houbiček jsme se s požahanýma a poškrábanýma rukama i nohama brodily ostružiním a prolézaly mlázím, ve kterém jsem musela chodit sehnutá skoro k zemi. Přitom jsme navíc sešly s cesty a bláhově se snažili najít správný směr podle lišejníků. Na zpáteční cestě nás dostihla bouřka, zabloudily jsme ještě víc, ve strachu z blesků jsme se neschovaly pod strom a promokly až na kůži.

Bylo to zkrátka příšerné. Moje dcery na to dodnes vzpomínají jako na jedno z nejlepších dobrodružství loňského léta.

  • Stejně jako na tu noc, kdy na táboře nocovaly pod širákem a lilo tak strašně, že vedoucí nad nimi museli roztáhnout igelitovou plachtu.
  • Stejně jako já na výlet do černohorského Kotoru, kdy jsem v uzounkých serpentinách nad městem třikrát zvracela z okýnka auta.
  • Stejně jako na koupání v přehradě Kamýk, kde měla voda uprostřed července asi dvanáct stupňů a když jste se do ní ponořili, měli jste pocit, že víte, co to je zástava srdce.
  • Stejně jako na osmihodinovou frontu na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem v pětatřicetistupňovém vedru.
  • Stejně jako na ten večer v kempu u Jindřichova Hradce, kdy jsem za jedinou noc nasbírala rekordních třiadvacet komářích štípanců.
  • Stejně jako na dovolenou v Bulharsku, kdy jsme zjistili, že děti mají vši, a sháněli odvšivovací prostředek v bulharské lékarně.

Nevím proč, ale zdá se, že ty nejméně vydařené výlety, nejdramatičtější průšvihy a nejhorší hříčky počasí jsou tím nejlepším materiálem pro budoucí prázdninové vzpomínky. Pokusím se mít to na paměti letos v létě, až zmoknu, zapomenu cestovní doklady, budu se pařit ve čtyřicetistupňovém vedru v autě nebo nenajdu ani jednu houbu.