zážitky

Karnevalové kostýmy: trauma z dětství nebo splněný sen?

185673_1766051082584_3559867_n

Když mi bylo pět, konal se u babičky a dědy v Kynšperku nad Ohří karneval na ledě. Hrozně jsem toužila jít za princeznu. Představovala jsem si, jak kroužím po místním kluzišti v ladných obloučcích a za mnou vlaje můj minimálně třímetrový tylový závoj, přidržovaný ve vlasech třpytivou korunkou, a moje princeznovské šaty se třepotají ve větru.

„Je zima,“ řekla babička. „Nemůžeš jít ven v sukni a bez čepice.“

Místo toho bylo rozhodnuto, že půjdu za cirkusového šaška. Možná mě to ochránilo před rýmou, ale posttraumatické následky přetrvaly celá léta. Tu fotku mám dodnes schovanou. Stojím na ní v oteplovačkách, bundě a čepici naražené až na uši, na které mám posazenou papírovou šaškovskou čepičku, připevněnou gumičkou pod bradou. A potácím se na dětských brusličkách, co se připevňovaly k botám koženými pásky, zatímco kolem mě jezdí dokolečka hned několik holčiček v opravdových bílých bruslích se zlatým nápisem Botas, v princeznovských šatech a korunkách bez čepice.

Svým dcerám jsem se vždycky snažila plnit maškarní sny, ale obávám se, že několika karnevalovým traumatům jsme se nevyhnuli ani tak. Pravda, silonových volánků a bílých, častým nošením zašedlých a usmolených závojů jsme měli plný kufr. Jenže maska princezny se od dob mého dětství přesunula z kategorie „nesplnitelný sen“ do kategorie „to má každej“. Občas se taky stalo, že Rozárka v půl osmé večer při čištění zubů jen tak utrousila: „Zítra máme ve školce karneval a asi bych chtěla jít, hm, za lučního koníka.“ Nezbývalo mi než ji přesvědčit, že Pipi Dlouhá punčocha je taky moc hezká maska. Velké boty, děravé podkolenky a fix, kterým se udělají pihy na nose, jsme měli doma vždycky. Anebo to zachránila Červená karkulka: červený ubrus stažený šňůrkou do tvaru kápě, proutěný košík a v sedm ráno před odchodem do školky jsem skočila do Alberta pro bábovku.

Bezprostředně po příchodu do školky pak ale stejně následoval střet s realitou v podobě senzačních doma vyrobených a do detailů propracovaných kostýmů – drak s ručně našitými bodlinami, beruška s dokonale tvarovanými puntíkatými krovkami, třídimenzionální sněhulák, mobilní telefon Nokia s obličejíkem dítěte na místě displeje – o kterých netuším, jak a hlavně kdy je ty maminky proboha vytvářely.

Nakonec jsem ale splnila pár karnevalových snů i sama sobě. Moji kamarádi pořádají každý rok promítání filmů v převlecích na dané téma. Takže v průběhu let jsem si zkusila, jaké to je, vypadat (skoro) jako Frida Kahlo, Marlene Dietrich, Janis Joplin, britská aristokratka nebo sicilská vdova.

10418527_10203241507870009_3906341146895146001_n

411275_3746259386554_569835504_o

A zjistila jsem, co je na maškarních kostýmech úplně nejlepší. Cokoli, co si v reálném životě netroufnu nosit, obří klobouky, blond vlasy, náušnice po ramena nebo podpatky, na kterých jde o život – to všechno je povoleno. Na chvíli jsem někým jiným a můžu nosit a dělat úplně cokoliv.

Reklamy

Jak vrátit zpátky do života dobrodružství?

the_neverending_story_still_0

Když mi bylo sedmnáct, jela jsem sama s batohem do Paříže. Měla jsem tam původně domluvené ubytování, které nevyšlo. Takže jsem tři noci přespávala v hostelu (v nejlevnějším pokoji, což znamenalo já a nějaká šestičlenná smíšená parta z Německa) a jednu noc jsem spala u kluka, kterého jsem ten den potkala u Eiffelovky. Jmenoval se Patrice a byl z ostrova Mauricius. Neznásilnil mě, ani jsme se do sebe nezamilovali, ani nic podobného, jenom jsme si pak asi pět let dopisovali a vzpomínám na to dodnes.

Kdyby v sedmnácti chtěly něco podobného podniknout moje dcery, asi bych zešílela strachy. Nebo bych je alespoň třikrát denně kontrolovala mobilem.

Ráda si namlouvám, že pořád toužím po dobrodružství, ale ve skutečnosti jsem ve svém dospělém životě udělala všechno, abych veškeré prvky dobrodružství ze svého života vyplela. Když se řekne „nepředvídatelnost,“ představím si dětskou virózu, která udeří uprostřed nabitého pracovního týdne, nebo bolest zubů na dovolené, nebo jedenáctitisícový nedoplatek za plyn. Většinou si oddechnu, když se mi podaří proplout dnem podle plánu a nečekané události nebo akce s nejistým výsledkem vnímám spíš jako ohrožení.

Po nepředvídatelnosti dobrodružství se mi sice stýská, ale většinou mám pocit, že si ji nemůžu dovolit.

Psycholog Gregory Berns ovšem tvrdí, že zážitky, které nemáme tak úplně pod kontrolou, dělají náš život nejen šťastnějším, ale zároveň bystří mysl a chrání nás před Alzheimerem.

Naštěstí se dají vrátit do života po úplně malých dávkách. V mém případě je to třeba…

  • začít se učit něco, co vůbec neumím. Bez ohledu na to, že při tom možná budu vypadat jako pitomec.
  • jít s dětmi v akvaparku na tobogan, a ne jim jenom držet ručníky dole na lavičce
  • mluvit s cizími lidmi, a občas se jich na něco i doopravdy zeptat, nejen udržovat v chodu zdvořilostní small talk
  • jít v Praze někam, kde to sice „znám,“ ale ve skutečnosti jsem tam nebyla už léta. Když mě před pár týdny navštívila sestřenice Petra z Německa, byly jsme se podívat na Karlově mostě a já si uvědomila, že jsem po něm naposled šla asi před sedmi lety. Připadala jsem si jako turistka.
  • běžet závod. Běhám sice pět let, ale zkusila jsem to jen dvakrát.Teď se chystám na We Run Prague, i když deset kilometrů jsem ještě nikdy neuběhla.
  • dělat věci, které se ke mně „nehodí,“ protože to „vůbec nejsem já.“ 

Co mi dělá radost: Hulákat s Hanou Hegerovou, když mě nikdo neslyší

Hegerov_

Rozpoložení, v jakém byla Johana, se mezi ženami důvěrně říká CH P H H –  Chvíle pro Hanu Hegerovou. Chce se vám nebýt a potřebujete to ze sebe dostat. A nejlíp se brečí právě na Hegerku,“ napsala moje kamarádka Lucie ve scénáři k seriálu Ententýky.

Já u písniček Hany Hegerové nebrečím. Přesto mám své CH P H H nejméně jednou týdně, asi tak okolo 7:45 ráno. Obvykle mám přitom na sobě jen pyžamo a crocsy nebo nějaký jiný nedůstojný úbor, přes který si jenom přehodím kabát a vyjdu ven do mrazivé šedi, abych se podívala, jestli je potřeba omést auto od sněhu. (Ano, jestli se mi vůbec někdy chce nebýt, tak v téhle chvíli k tomu mám asi nejblíž.) Naložím do auta Rozárku a její školní brašnu a odvezu ji ke škole. Když před školou vystupuje, už strkám cédéčko do přehrávače.

A pak to přijde. Má chvíle pro Hanu Hegerovou.

Mám spočítané, že během zpáteční cesty od školy k našemu domu stihnu dvě písničky. Pokud se mi nepřiplete do cesty popelářské auto. V tom případě mohou být i tři. A tak si vybírám ty nejoblíbenější.

  • Mám vanu plnou fialek.“ Ta se do mrazivého rána obzvlášť hodí.
  • Dnes mě soudí… kdejaký náhodný muž.“
  • …a on se klidně svlíká, jako by čas stál…“
  • …že tys mi zůstal dlužen i trny od růží…“
  • A samozřejmě: „Lásko prokletá, za pár slov a vět vezmu kletbu zpět…“

Zpívám společně s ní a užívám si to. Auto je jediné místo, kde si můžu zpívat opravdu nahlas a mít jistotu, že mě nikdo neslyší. Vlastně spíš hulákám na plné plíce a jen chvílemi spolu s Hanou ztišuji hlas do dramatického recitativu. A když je potřeba, pouštím na chvíli volant a dělám velká patetická gesta, jako bych vystupovala v pařížské Olympii („k tomu já se vám plně přiznáváááám!“).

Těší mě vstupovat do těch velkých emocí, kterými jsou šansony nabité, a chvíli si je na zkoušku prožívat, jako bych si zkoušela divadelní kostýmy. Být vášnivá, odvážná, netroškařit, aspoň na těch osm minut, co trvá cesta od školy domů. Na osm minut jsem hrdinkou velkých dramat a stihnu zažít nejméně dvě katarze.

A pak zaparkuju auto a jdu se převlíknout, abych mohla jít do práce. 

Jak si nedat ten druhý (třetí, čtvrtý…) kousek koláče

quiche_vegPrvní vanilkový rohlíček, který před Vánoci ochutnám, je vždycky ten nejlepší. Tak křehce se rozsype na jazyku a hned potom následuje sladko-slaná chuť vanilky a oříšků v máslovém oparu. Ten druhý… je taky dobrý. Třetí už vlastně nepotřebuju. Ale vždycky na něj dojde.

Stejné je to s první jahodou v červnu. Nebo s prvním úlovkem v nově objeveném sekáči. Taky mě to táhne vracet se tam znovu a znovu, i když tuším, že další osudové setkání s perfektně padnoucími šaty z 60. let za 250,- Kč asi hned tak nenastane.

Tenhle týden jsem byla na tiskovce, kde se podávalo občerstvení. Vlastně jsem neměla hlad a jen tak ze zvědavosti jsem ochutnala kousek quiche. A zjistila jsem, že to je ten nejlepší slaný koláč, co jsem kdy jedla. Nejkřehčí těsto a nejvláčnější náplň z pórku, sýra a nevím ještě čeho! Fascinovaně jsem ho zhltla a šla jsem si pro další. Taky dobrý. I když tentokrát jsem už věděla, do čeho jdu, takže to postrádalo ten moment užaslého ochutnávání. A potom (když jsem se předtím pokradmu rozhlédla, jestli mě někdo nepozoruje) ještě pro jeden. Ten už mě vlastně tolik nebavil. Neměl šanci v ničem předčít ten úplně první.

Proč jsem si vlastně pro ten třetí kousek šla? Asi jsem měla pocit, že na tak skvělý quiche asi hned tak zase nenarazím a chtěla jsem si ten první zážitek nějak víc zintenzivnit a uchovat – i když jsem věděla, že to nejde.

Proč se ve mně vždycky, když narazím na něco opravdu dobrého, projeví pošetilá touha mít toho víc, víc, VÍC? A to i v případech, kdy mít VÍC není celkem k ničemu? Asi se nějak neumím smířit s pomíjivostí vanilkových rohlíčků, červnových jahod a skvělých quichů, s tím, že teď jsou, ale brzy zase nebudou. A tak je jím dál a dál, i když vím, že prvnímu kousku se ten další nikdy nevyrovná.

A už v prvním kousku je obsažen celý ten zážitek, který si chci odnést.

Na blogu Ricka Hansona Your Wise Brain jsem narazila na tip, jak se s tím (možná) vyrovnat. I když on neměl na mysli jenom jídlo:
„Náš mozek si dobře pamatuje špatné zkušenosti, ale hůř si zapamatuje ty dobré. Pomozte mu tím, že svůj zážitek obohatíte, necháte ho trvat o 10-20 vteřin déle, naplníte jím své tělo a mysl a zintenzivníte ho. Vědomě ho vstřebávejte. Dělejte to pětkrát denně, vždycky třeba půl minuty. A do svého mozku i do života tím postupně vetkáte vědomí, že nepotřebujete víc, protože už máte dost.“

Číst si etikety na víně a popisy parfémů mi dělá radost, i když jim vlastně nerozumím

il_570xN.459828375_mioeObdivuji lidi, kteří si dokážou vybrat víno jen podle popisu na lahvi nebo v jídelním lístku. Já to neumím. Přívlastky jako „elegantní,“ „jiskřivé,“ „líbivé“, „mocné“ nebo „monumentální“ mi v souvislosti s chutí vína nic neříkají. Připadají mi jako zaklínadla psaná nějakým tajným jazykem. Neumím je rozluštit, ale o to radši si je čtu. „Aroma černých třešní,“ „noty muškátu a fialek“ nebo „jemný závoj pivoňky“ ve víně nikdy nedokážu najít, ale pokud si na etiketě přečtu, že tam jsou, uvěřím tomu a víno se mi pak opravdu zdá nějak lepší. „Upřímný nádech zralého ovoce“ nebo „stopy sluncem spálených hroznů“… nic si pod tím nepředstavím. Nebo vlastně ano. Představím si vyprahlou krajinu, trochu zarostlou vesnickou zahradu s plotem z rozpadlých dřevěných planěk, kde hrušky samy padají ze stromů, poslední horký den na konci léta. Neumím si to převést do chuti, ale fantazie pracuje na plné obrátky. Je to trochu podobné, jako když jsem kdysi podléhala kouzlu anglicky zpívaných písniček, jejichž textům jsem nerozuměla. 

Stejně tak mě fascinují příběhy, které se dají najít na obalech kávy nebo čaje: těší mě vědět, že obsah mého hrnku pochází z „horské zahrady obklopené terasami s rýžovými políčky“ nebo ze „sopečné půdy, která je zavlažována vodou z jezera v kráteru El Juncovo.“ I když o chuti mi to fakt nic neřekne.

Nejpodmanivější magii pro mě ale mají popisy parfémů. Nejmilejší, který jsem kdy měla, a jehož prázdnou lahvičku si schovávám už skoro dva roky, prý měl evokovat „vůni zaprášených knihoven a starých knih mistrně spojenou s bohatými tóny dubového mechu.“ No, nevím. Ten mech jsem v něm nikdy doopravdy nenašla. Ale vzpomínám si, že když jsem kdysi v Londýně vzala do ruky jeho lahvičku a snažila se rozluštit popis na přebalu, už kvůli těm „zaprášeným knihovnám“ jsem ho prostě musela vyzkoušet.

Další z mých oblíbených parfémů prý má vonět po „legendárním inkoustu vyráběném ve starých japonských chrámech, když zasychá na letním slunci“.

A ve vůni, která mě láká právě teď, se prý „třpytí všechny odlesky jasmínu.“

Všechno jsou to vlastně jen slova. Ale snadno jim podléhám.  Protože jim tak úplně nerozumím, provokují mě o to víc – a můžu si pod nimi představovat vlastně cokoliv. 

Jak jsem propásla nejúžasnější večírek v životě (a vlastně mi to zas tak moc nevadí)

original-oil-painting-marthaV úterý ve dvě ráno jsem seděla s šesti kamarádkami v ušmudlaném žižkovském baru, kam jsme se před chvílí přesunuly ze zahradní restaurace opodál, a chtělo se mi spát. Zívání jsem se vlastně už ani moc nesnažila zamaskovat. Stejně za chvíli půjdou všichni domů, říkala jsem si. A když se u našeho stolu začala probírat dobrodružství Ivety Bartošové, rozhodla jsem se, že večírek je definitivně za zenitem. Zaplatila jsem a dřív, než mě někdo stihl přemlouvat, ať ještě zůstanu, vytratila jsem se domů. Měla jsem to jen pár kroků přes ulici. Za chvíli už jsem usínala pod otevřeným oknem, za kterým šuměl déšť, a bylo mi krásně.

Bylo mi krásně i druhý den dopoledne, kocovina jen docela mírná. Dokud mi nezačaly chodit zprávy od všech ostatních, které zůstaly na večírku až do konce. Přesněji, do rána.

Z e-mailů jsem se postupně dozvěděla, že…

  • Obzvlášť milá obsluha nás až do půl sedmé ráno nalévala nějakým podivným drinkem s názvem čert a přitom nám pořád říkala, jaká jsme vzácná návštěva.“
  • Probíhala úžasná hudební produkce a sympatický barman s mladým kamarádem se předháněli v obdivu, jak jsme skvělé, posloucháme výbornou hudbu, jak je neuvěřitelný, že k nim dorazila parta tak sympatickejch holek, navíc tak krásnejch atd. Fakt nepřeháním!“
  • Dlouho nepamatuju, že by nám chlápci kupovali panáky a k tomu říkali, jak jsme krásný, chytrý a jakej máme hudební vkus.“
  • V závěru jsme ještě probraly všechna důležitá životní témata na chodníku a v 6:45 jsem byla doma.“

 

Zkrátka, ukázalo se, že ve chvíli, kdy jsem odešla, teprve to celé doopravdy začalo. Zatímco jsem poslouchala déšť a propadala se do spánku, propásla jsem jeden z těch památných večírků, na které se bude vzpomínat ještě po letech. Hlavně jsem jim záviděla ten nezřízený obdiv mladých barmanů. Zkusila jsem si rvát vlasy, ale s těmi krátkými, co mám, to moc dobře nejde.

Celá léta jsem zívala a pospávala na nejrůznějších nudných večírcích až to smutného konce s židlemi obrácenými nohama nahoru, protože jsem měla strach, že o něco přijdu. Že když odejdu dřív, určitě potom vypukne ta pravá zábava a budou se dít úžasné věci. Zrodí se legendární historky. Skoro nikdy se to nestalo, ale stejně jsem si pořád říkala, co kdyby.

Právě před pár dny jsem se někde dočetla, že v éře sociálních sítí se tomuhle strachu, že něco propásnete, říká #FOMO (Fear of missing out – strach, že něco zmeškám). Čistíte si zuby a chystáte se do postele, když vtom z Facebooku nebo Instagramu zjistíte, že vaši kamarádi právě někde jinde prožívají něco úžasného, a propadnete úzkosti z toho, že u toho nejste. Ujíždí mi vlak, přicházím o něco, prosedím svůj život na gauči, zpanikaříte.

Problém je v tom, že #FOMO nás dostihne kdekoli. I když jsme právě vystoupili na nejvyšší horu Albánie, domalovali obraz nebo ugrilovali vlastnoručně nachytané pstruhy, někdo z našich známých v tu chvíli pravděpodobně taky něco griluje, někde tančí, někam cestuje, něco oslavuje, kolauduje svůj nový příbytek a možná zažívá něco ještě úžasnějšího než my. #FOMO je zkrátka všude. Ať děláme cokoli, vždycky přitom zmeškáme něco jiného. To jen Facebook v nás vzbuzuje pocit, že můžeme být na více místech na jednou, a podsouvá nám, že máme být jinde, než kde právě jsme.

Já jsem sice propásla flirtování s barmany rozdávajícími drinky zdarma, ale, když na to tak vzpomínám, to usínání pod otevřeným oknem za šumění deště… to byla krása. 

Ta úleva, jenom se dívat a nic si o tom nemuset myslet!

il_fullxfull.229677335

Před pár lety jsem se živila psaním o filmech. Kamarádi mi záviděli, že můžu přes den chodit do kina a ještě to vydávat za normální zaměstnání. A… ano. Bylo to prima. I přesto, že na většinu filmů, které jsem v rámci svojí práce zhlédla, bych do kina dobrovolně určitě nešla (tak třeba Kameňák 2 nebo Gibsonovo Umučení Krista). Jenže moje pracovní koukání na filmy nemělo s tím obyčejným moc společného. Jakmile se v kině zhaslo a na plátně se rozběhla úvodní scéna, začala jsem si v duchu dělat poznámky pro článek, který jsem obvykle musela napsat hned vzápětí. „Podobá se tenhle film všem předchozím, které režisér natočil?“ „Je ten hlavní herec dobrý nebo špatný?“ „Je ta mladá herečka trapná nebo úžasná?“ „Počkat, tohle dějové schéma mi něco připomíná.“ „Má ten záběr na lišku v křoví něco symbolizovat, nebo je tam prostě proto, že se to odehrává v lese?“ „Co takhle akční scéna, neviděli jsme něco podobného už loni?“ „Je tohle dojemné, nebo je to kýč?“

Někteří moji kolegové novináři měli dokonce svítící propisky a psali si poznámky do notýsků. Později do elektronických diářů. Já jsem se k sofistikovaným technologiím nikdy nepropracovala, ale můj vnitřní notýsek mě spolehlivě dokázal připravit o zážitek z jakéhokoli filmu. Místo abych se prostě jen dívala, řešila jsem, co si o tom mám myslet a jak to sofistikovaně a vtipně zformulovat do vět.

Když jsem posléze o filmech psát přestala a začala jsem chodit do kina jen tak, uviděla jsem je úplně novýma očima. Nemuset si nic myslet, nic nehodnotit a jenom se dívat byla ohromná úleva. Nechat se překvapovat. Smát se, když je ve filmu vtip, leknout se, když na vás udělá baf, plakat, když vás chce dojmout. Od té doby sice neumím o filmech moc chytře mluvit, ale užívám si je mnohem víc.

Napadlo mě, že něco podobného se mi stává i v životě. Je spousta situací, které prožiju jen napůl, protože na ně už předem píšu v duchu recenzi. „Je tenhle večer ,romantický’“? „Budou na tohle koupání děti vzpomínat?“ „Co o tom budu zítra vyprávět v práci?“ „Dalo by se o tomhle napsat na blog?“ „Neměla bych to dát na Facebook?“ Sama sobě v duchu převypravuji to, co se právě děje, snad abych to nezapomněla a věděla, co si o tom později mám myslet.

Občas se mi nicméně podaří přestat v duchu hodnotit, škatulkovat, zaznamenávat… a jenom se dívat, poslouchat. Ochutnávat. Vnímat. A je to – znovu – velká úleva.