zábava

Bavte se tím, co vás opravdu baví (a ne tím, o čem si myslíte, že by vás bavit mělo)

Připadá vám výše uvedené doporučení jako očividná trivialita? Taky jsem si to myslela. A přece je to pouhých pár týdnů, co se mi přihodila následující historka.

Vyrazila jsem s kamarádkou do baru. A když v našem oblíbeném podniku na Letné krátce po půlnoci zavírali, kamarádka mi navrhla: „Co kdybychom šly tančit do Akropole?“

Za svůj život jsem navštívila tolik diskoték, že bych to spočítala na prstech jedné ruky, ale najednou mi to připadalo jako úchvatný nápad. Moje nespoutané já si to zaslouží, přesvědčila jsem sama sebe. Musím se přece trochu odvázat. Úplně jsem viděla sama sebe (přesněji: své „nespoutané já“), jak exceluje za zvuků hudby ve světle nějaké blikající koule. Fascinovaně jsem souhlasila.

Pět vteřin poté, co jsme vstoupily do Akropole, bylo moje nespoutané já schované v koutě na záchodě a já jsem si velmi rychle připomněla důvody, proč na diskotéky nechodím: protože je tam moc lidí, tma a kravál. Protože sebehlasitější dusavá elektronická hudba mě uspává. Protože musíte hulákat „s dovolením“, když si chcete objednat u baru. Protože nikdy nerozumím, když mi někdo něco říká. A protože když mám na parketu mezi cizími lidmi předvádět spontánní taneční kreace, připadám si všechno, jen ne nespoutaně.

Zkrátka jsem do své vize o tom, jak se v pátek večer odvázat, opomněla zahrnout své skutečné já. Přála bych si být ten typ, co odhazuje zábrany a řádí na parketu, jenže, ehm, nejsem. Nespoutané tančení na diskotéce je součástí představy, kterou bych o sobě ráda měla, ale ve skutečnosti… mě nebaví. Přiznat si to byla svým způsobem hořká pilulka, ale ulevilo se mi.

P.S. Těch činností, které dělám nebo jsem dělala jen kvůli pocitu, že by mě měly bavit, je ovšem víc. Snažím se je rozpoznávat podle jednoduchého klíče: Opravdu mě to baví? Nebo jenom chci, aby mě to bavilo?

 

Reklamy