vztahy

Sousedé prý mají na naše štěstí větší vliv, než si myslíme

Před pár lety, dokud jsme si my i naši přátelé nepořídili hypotéky, vlastní byty nebo domy, hodně času na večírcích jsme trávili tím, že jsme plánovali společný život v komunitě. „Koupíme statek někde za Prahou, zrekonstruujeme si ho a budeme tam žít všichni pohromadě! Zřídíme dětem společnou školku! A školu! Každý večer bude mejdan!“ Jistě, byla to jedna z těch večírkových chimér, které na sebe nikdy nevezmou podobu konkrétního plánu (a s odstupem času si myslím, že – s ohledem na naše zdraví – to bylo spíš dobře).

V průběhu několika let a shodou neuvěřitelných náhod ale došlo k tomu, že hned tři z mých kamarádek bydlí na Žižkově doslova pár kroků od našeho domu. Kdykoli můžu vzít láhev vína, přehodit si svetr a třeba i v bačkorách skočit na návštěvu. Vypůjčit si desky na písmenka pro naši prvňačku nebo jim svěřit na hlídání naši bílou myš. Potkat se s nimi ve večerce nebo na zastávce tramvaje, mávat jim z okna, když vedou děti do školy. Tahle náhodná setkání a přebíhání ode dveří ke dveřím mi dělají větší radost, než jsem tušila.

Vědecké studie to ostatně potvrzují: šťastný přítel, který bydlí do jednoho kilometru od vás, prý má asi 25% šanci, že vás svou dobrou náladou „nakazí“. (A jistý vliv na naše štěstí mohou mít i blízcí sousedé, se kterými se nepřátelíme – jen proto, že žijí blízko nás a sdílíme s nimi totéž emocionální ovzduší.)

Proto se letos obzvlášť těším na zítřejší „sousedskou slavnost“ Zažít město jinak, která se poprvé koná přímo před našimi dveřmi – v Bořivojově ulici. Na Žižkově, ale i na dvaceti dalších místech v Praze, zmizí z ulic auta a nahradí je stánky s občerstvením, pouliční kavárny, čajovny a další atrakce. Těším se, že v místech, kde obvykle pospíchám na ranní tramvaj nebo opačným směrem vleču velký nákup, budu jen tak posedávat nebo popocházet se skleničkou v ruce a klábosit se známými i neznámými sousedy.

Třeba se tím ta pravděpodobnost šťastné nákazy trochu zvýší.

Je dobré věřit komplimentům (nebo to aspoň předstírat)

„Ty máš krásný kabát!“ „Prosím tě, vždyť je celej od chlupů.“

„Ta buchta je vynikající!“ „Vždyť se mi celá srazila.“

„Tobě to dneska sluší!“ „No to určitě, víš, v kolik jsem vstávala?“

Vždycky, když mi takhle někdo odpoví na kompliment (myslím, že ženy to dělají nějak častěji), odnáším si z toho pocit malého, ale mrzutého zklamání. Jako bych se snažila pochválit něco, co za to vlastně nestojí.

Na druhou stranu vím, že spousta lidí považuje téměř za slušnost komplimenty hrdinně odrážet a nevěřit jim. Jinak by si připadali příliš neskromní.

Dočetla jsem se o studii, která dokazuje, že věřit lichotkám – nebo se aspoň tak tvářit – je dobré nejen proto, že tím uděláme radost autorovi komplimentu, ale prospějeme tím i sobě samým. Když slyšíme pochvalu, kterou považujeme za zaslouženou, usmějeme se, narovnáme záda, zaujmeme sebevědomější postoj. A náš mozek na to zareaguje tak, že cítí více sebedůvěry. Mozek ovšem reaguje stejně, i když se usmějeme a narovnáme jen tak. Nepotřebuje té lichotce doopravdy věřit, stačí, že se chováme, jako bychom tomu věřili, a pošle nám za odměnu malou dávku radosti a sebevědomí.

Takže když vám někdo řekne, že vám to sluší, a vy víte, že máte přeleželé vlasy a pytle pod očima, usmějte a řekněte: „Díky!“ Váš mozek bude šťastnější.

Chcete vybočit z vyjetých kolejí? Říkejte „ano“. Každému.

Včera jsem narazila na knihu Newyorčanky Marie Headley The Year of Yes, která této výzvě na celý rok přizpůsobila svůj milostný život. Do té doby se snažila vybírat si „vhodné“ muže, takové, kteří se k ní na první pohled hodili. Ale stále se jí nedařilo potkat toho pravého. Proto se jednoho dne rozhodla, že půjde na rande s kýmkoli, kdo o ni projeví zájem. Opravdu s kýmkoli.

V následujícím roce randila s půlkou New Yorku: s bezdomovcem, který si myslel, že je Jimi Hendrix, s řidičem metra, s milionářem, který byl posedlý svou matkou, s dvěma ženami, s prodavačem zmrzliny, který jí dal jeden kornout zdarma, se sedmdesátiletým tanečníkem salsy, s kolumbijským kovbojem a spoustou dalších.

Zažila řadu příšerně trapných schůzek s lidmi, které by ani za nic nemohla představit svým přátelům? Jistě. Bylo to vyčerpávající a někdy i nebezpečné? Samozřejmě. Může mluvit o štěstí, že ji nikdo nezabil a nedostala AIDS? No ano. Chtěla bych podobný experiment vyzkoušet já sama? Ani za nic.

Přesto si myslím, že říkat „ano“ lidem a situacím, které nám připadají úplně mimo, nevhodné, nepřiměřené, nenormální, nepasující k našemu životu, může být způsob, jak se o sobě dozvědět něco úplně nového. Jak si posunout hranice. Jak třeba o kousek rozšířit svůj svět.

Okamžik euforie: napsat děkovný dopis

Milá paní Tichá, děkuji Vám za to, že jste celý rok každý pátek vyzvedávala Rozárku ze školky a vodila ji na hodiny výtvarky. Opravdu moc si toho vážím. Nevím, jak bychom to bez Vás zvládli. A také Róza si vaše společné cesty velmi oblíbila. Přeju Vám krásné léto.“

Když jsem čmárala na kus papíru tenhle lístek pro babičku jedné Róziny spolužačky, která mi celý školní rok ulehčovala (a občas i zachraňovala) život, nenapadlo mě, že by mi to mohlo udělat radost.

Ano, čtete správně: udělalo to radost mně. Babičku spolužačky můj dopis možná potěšil, a možná si řekla „no konečně“, a možná jí to bylo úplně jedno – to nevím. Zjistila jsem ale, že tohle písemné vyjádření vděčnosti potěšilo především mně samotnou. Nějak jsem si v tu chvíli připadala lepší a lepší mi připadalo i všechno okolo. 

K podobnému zjištění ostatně dospěl i Chris Peterson, profesor z univerzity v Michiganu, který dal svým studentům za úkol napsat dopis někomu, kdo pozitivně ovlivnil jejich život a komu nikdy pořádně nepoděkovali. Studenti měli psát tyto dopisy každý týden a výsledkem bylo, že pocit vděčnosti, který v nich psaní dopisů vyvolávalo, jim trvale zlepšil náladu. Profesor sám ale žádný dopis nenapsal, prý by se u toho cítil trapně sentimentálně. Teprve když se k tomu po prvním semestru odhodlal, a když odložil ironii a zábrany, zjistil, to, co působilo na jeho studenty, skutečně funguje i u něj samotného.

Co mám odpovědět na otázku „Jak se máš?“

Tahle otázka mě vždycky přivede trochu do rozpaků. Pokaždé, když je mi položena, mám chuť vyhrknout: „Počkej, dej mi pár minut, ať si to můžu rozmyslet!“ A začnu horečně přemítat, jak to vlastně tázající myslí. Je to vůbec otázka? Nebo je to zdvořilostní formulka, na kterou mám odpovědět „Dobře, a ty?“

Rozpaky se ještě prohlubují v případě, že mi položí někdo, koho jsem opravdu dlouho neviděla. Očekává se v takovém případě, že začnu vyjmenovávat dosavadní zaměstnání, místa bydliště a děti, které přibyly od našeho posledního setkání? Anebo mám načrtnout jenom aktuální stav v daném okamžiku? Zajímá toho, kdo se na to ptá, jak se doopravdy mám, nebo chce jenom odstartovat konverzaci?

A co na „Jak se máš?“ odpovídáte vy?

Být hodný není tak nudné, jak to vypadá na první pohled

Když jsem na gymplu poprvé četla Nebezpečné známosti, obdivovala jsem manipulátorskou genialitu markýzy de Merteuil. Hltala jsem její dopisy a chtěla jsem být přesně jako ona: dokonale se ovládající všehoschopná žena, která lidi kolem sebe vodí jako figurky v Člověče nezlob se a vždycky dostane přesně to, co chce. Naopak dopisy hodné a zbožné presidentové de Tourvel (to je ta zoufalkyně, která nakonec podlehne vikomtovi de Valmont) jsem přeskakovala: zdály se mi k uzoufání nudné, plné moralizujícících frází a plků o lásce.

Když jsem se ke knize nedávno vrátila, zjistila jsem, že jsem se tak úplně nespletla: markýza de Merteuil opravdu je velmi zábavná a dopisy presidentové de Tourvel skutečně jsou nudné a plné klišé.

Spoustu let mi ale trvalo, než jsem přišla na to, že ve skutečném životě je to trochu jinak. Opravdu hodní, dobří, vlídní, přátelští a laskaví lidé prostě nejsou nikdy nudní, protože je příjemné s nimi být.

„Hodnost“ je nicméně vlastnost trochu nedoceněná. Toužíme být sebevědomí, energičtí, společenští, brilantní, sexy, vtipní, okouzlující, charismatičtí… Být hodný se zdá tak snadné. Možná proto je to meta, o kterou málokdo usiluje. „Hodný“ může být kdokoli. I ten chlápek, co doplňuje regály v Albertu. I vaše sedmdesátiletá sousedka, která chová třináct koček a u ní doma to smrdí. Kdo chce být „hodný“, může začít už ode dneška (ale patrně záhy zjistí, že je to náročnější, než se zdá).

Mimochodem – zatímco hodní lidé skutečně existují, s geniálním zábavným padouchem formátu markýzy de Merteuil jsem se ve skutečném životě ještě nesetkala.

Jak žít přítomností: Zapamatujte si jména lidí, kteří se vám představují

Barack Obama Vladimir Putin

"Jak že se to jenom..."

Takhle situace se mi stala už mockrát: Někoho vidím poprvé v životě a schyluje se k tomu, že se máme navzájem představit. Jsem z toho lehce nervózní. Neznámý (nebo neznámá, to je jedno) mi podává ruku a řekne: „Ahoj, já jsem…“ Jenže jméno, které vysloví, nezanechá v mé paměti žádnou stopu. Rozplyne se okamžitě jako písmena vyrytá do písku na pláži. Protože moje hlava je v tu chvíli už o pár vteřin napřed. Soustředím se na to, jak za okamžik řeknu: „Já jsem Bára.“ A také na správné provedení stisku ruky, aby nebyl mdlý nebo naopak křečovitý.

Výsledkem je, že dotyčné jméno si nezapamatuju, a až ho budu za chvíli potřebovat (protože ta situace samozřejmě nastane), budu využívat různých trapných kliček: vyptávat se společných známých, pošilhávat do papírů, které má před sebou na stole, nebo se snažit rozluštit iniciály vyryté do přívěsku na jeho/jejím krku.

Myslím, že schopnost zapamatovat si jména lidí, kteří se nám představují, je docela dobrý test na mindfullness, neboli schopnost naplno se ponořit do přítomného okamžiku. Pokud jsme v dané chvíli duchem přítomni opravdu „teď a tady“, jméno si zapamatujeme. Pokud nám myšlenky utíkají dopředu a přehrávají nám v hlavě scénáře toho, co teprve přijde, za chvíli si budeme muset rozpačitě odkašlat a říct: „Ehm… promiň… jak že se to vlastně jmenuješ…?“