vzpomínky

Serepetičky, kterých se asi nikdy nezbavím

IMG_2072

Myslím, že vyhazovat staré krámy je velmi osvobozující. Přesto si nechávám na poličce v kuchyni tuhle sestavu naprosto zbytečných, nefunkčních, kýčovitých a často i docela ošklivých předmětů, které mají společné jedno: pojí se k nim nějaké vzpomínky.

  • Když to vezmu zleva, ty mušle na slaměné mističce jsou z našich prázdnin v městečku Ulcinj v Černé Hoře. Děti si v deset večer chodily na korzo pro cukrovou vatu, ještě po půlnoci bylo takové horko, že jsme seděli s nohama v lavoru se studenou vodou a ve čtyři ráno začínali zpívat muezzinové v okolních mešitách.
  • Toho hnědého panáčka se srdíčkem mezi nohama (já vím, vypadá to trochu divně, ale to nebyl záměr) vyrobila pro Betynku slovenská holčička na družebním zájezdu do Bratislavy.
  • Perníkové srdíčko s nápisem Rodičům nám děti koupily, když šly s babičkou na Matějskou. Evidentně to bylo efektivnější než kupovat jedno srdíčko Mamince a jedno Tatínkovi.
  • Ten abstraktní válcovitý předmět vedle je prý loutka čarodějnice, kterou Rozárka vyrobila na výtvarce, a vedle ní vykukuje plyšový lemur (nebo co to je) z vázičky, která vznikla na hodinách keramiky.
  • V dolní řadě vlevo jsou suvenýry dětí z prázdnin v Chorvatsku s mým tátou a jeho ženou helenkou: srdíčko z mušlí a ten příšerný koloušek s tyrkysovými třpytkami.
  • A potom moduritové Colosseum, které si Betynka přivezla ze školního výletu do Itálie (ale ve skutečném Colosseu nebyli).
  • Skleněná nádobka uprostřed pochází ještě z posledního bytu, kde bydlela moje máma.
  • Kde se vzal dřevěný pes, to vůbec netuším.
  • A ta hromádka vedle něho je sbírka pidipokladů, které se nachomýtly tak různě a už je asi nikdo neroztřídí.

Utírat pod tím vším prach je dost k vzteku, takže to nedělám moc často. Myslím, že estetická hodnota té sbírky není nulová, ale spíše záporná. Přesto se na ní koukám ráda každý den, protože mi připomíná, kdo jsme a že k sobě patříme.

Reklamy

Proč se pořád vracím do Karlových Varů, ať chci nebo nechci

V neděli jsem strávila pár hodin v Karlových Varech. Do města, kde jsem vyrostla a zažila tam všechna nejdůležitější dětská i puberťácká dramata, jsem se vrátila jako turistka a letmá návštěvnice festivalu. Nikdo z mojí rodiny už tady nebydlí. Připadala jsem si skoro nepatřičně, když jsem nechala auto na placeném parkovišti a vydala se hledat kavárnu, kde bych si mohla nabít telefon. Jak to, že jsem tady najednou cizí? Nostalgie, kterou zažívám, když si prohlížím černobílé fotky z dětství, se mi doslova přelila přes hlavu se všemi zvuky, obrazy a vůněmi.

Zastavila jsem se u domu, kde jsme bydleli posledních osm let, než jsem se odstěhovala. Náš byt byl hned v přízemí, ta okenice napravo patří k „našemu“ obýváku.

IMG_1595

Vydala jsem se na kopec Sokolák, cíl dávných dětských výprav, a zjistila, že ta kdysi nekonečná přírodní divočina se dá celá obejít asi za čtvrt hodiny.

Sešla jsem k jezírku Malé Versailles, kde jsem v zimě bruslila se svým prvním klukem.

IMG_1598

Prošla jsem okolo sochy Karla Marxe, které jsme se jako děti posmívali, že sedí na záchodě…

IMG_1600

…a okolo kalendáře z netřesků, kde už za mého dětství každý den přesazovali čerstvé datum.

 

IMG_1611

Vykoupala jsem si nohy v bazénku u Thermalu, kde se to dřív nesmělo. Teď se to smí, ale voda je dost špinavá.

IMG_1610

Připomněla jsem si půvabnou bizarnost našeho města (tohle jsou porcelánoví andílci ve slevě)…

IMG_1613

…a taky jsem si vzpomněla na všechny ty důvody, proč jsem odsud hned po maturitě chtěla vypadnout. Tu nabubřelou provinčnost…

IMG_1596

…která s přílivem ruských peněz občas nabyla až fantaskních podob:

IMG_1602

Tohle jsou prostě moje Karlovy Vary: poetické, pohádkové, překrásné a někdy taky dost trapné, nafoukané a omezené. Byla doba, kdy jsem s tímhle městem už nechtěla mít nic společného. Ale nikdy se mi to úplně nepodařilo. Pořád sem trochu patřím, a pořád se sem vracím, i když můj domov už je jinde.

Co mi dělá radost: najít svou babičku a útržky vlastních vzpomínek v Zázemí od Jany Šrámkové

KLA4b13cc_zazemiV neděli se začetla do Zázemí, knihy od spisovatelky Jany Šrámkové, a od té doby ji čtu pořád. Čtu ji v metru, na eskalátorech, ve frontě v Albertu, doma při čištění zubů. Jde mi to ovšem dost pomalu, s přestávkami, protože z knihy, poskládané z útržků vzpomínek, často deformovaných dírami v paměti a zkreslených dětskou optikou, na mě neustále vyskakují mé vlastní vzpomínky. Taky jsem měla babičku, a dům „kterého jsem si všimla, až když ho prodali. Zahradu, o které se mi začalo zdát, až když si na ní hrajou cizí děti“ (jak píše Jana Šrámková ve své knize). Ten můj babiččin svět se rozplynul, když mi bylo deset: dům v Kynšperku koupili cizí lidi, babička se přestěhovala do domu s pečovatelskou službou, obrazy a porcelánové tretky se porůznu roztrousily do našich domácností. Do dnešních dnů mi zůstala jen porcelánová soška sovy, která se docela dobře zabydlela na naší kuchyňské polici, ale pro mě už navždycky bude vypadat jako vytržená z kontextu. A potom spousta bizarních vzpomínek, viděných očima mého tříletého, pětiletého, osmiletého já: nádherné loutkové divadlo s ručně malovanými kulisami, které jsem si nábožně prohlížela v kufru na půdě; další kufr s dědovou mikulášskou výbavou: opravdová divadelní líčidla, lepicí vousy, mitra kdysi zapůjčená přímo z kostela; strašně ošklivé barevné vázy a popelníky, které prý byly vzácné a říkalo se jim „hutní sklo“; černá jarmulka, kterou si děda nasazoval, když šel pracovat do sklepa; a jeho gargantuovské svačiny – tři přepůlené rohlíky namazané taveňákem; a jak babička vždycky říkala, že „roste do hrobu“, čímž myslela, že se stářím zmenšuje, a já jsem si představovala, že se jednou zmenší tak, že bude jako trpaslík.

Proto mi čtení Zázemí trvá tak dlouho – protože za každým odstavcem si sama pro sebe začnu vyprávět to svoje. Připomíná mi to, že někam patřím, i když to místo už existuje jenom v mojí paměti. A taky mi to připomíná, že ta nová místa, na která budou jednou vzpomínat moje děti, vznikají právě teď.

Déšť, bahno, komáři a zvracení jsou ten nejlepší materiál pro letní vzpomínky

Minulé léto jsem se s dcerami vydala na houby do kopců v předhůří Šumavy. Houby nerostly. Byl to jeden z těch dnů, kdy vám domorodci říkají, že právě tam, na tom místě, kam se chystáte, před čtrnácti dny našli celou nůši hřibů (což je skoro stejně k vzteku, jako když vaši kamarádi na večírku zívají a říkají, že půjdou brzy spát, protože jsou unavení ze včerejšího, daleko skvělejšího večírku).

Ve snaze najít aspoň pár houbiček jsme se s požahanýma a poškrábanýma rukama i nohama brodily ostružiním a prolézaly mlázím, ve kterém jsem musela chodit sehnutá skoro k zemi. Přitom jsme navíc sešly s cesty a bláhově se snažili najít správný směr podle lišejníků. Na zpáteční cestě nás dostihla bouřka, zabloudily jsme ještě víc, ve strachu z blesků jsme se neschovaly pod strom a promokly až na kůži.

Bylo to zkrátka příšerné. Moje dcery na to dodnes vzpomínají jako na jedno z nejlepších dobrodružství loňského léta.

  • Stejně jako na tu noc, kdy na táboře nocovaly pod širákem a lilo tak strašně, že vedoucí nad nimi museli roztáhnout igelitovou plachtu.
  • Stejně jako já na výlet do černohorského Kotoru, kdy jsem v uzounkých serpentinách nad městem třikrát zvracela z okýnka auta.
  • Stejně jako na koupání v přehradě Kamýk, kde měla voda uprostřed července asi dvanáct stupňů a když jste se do ní ponořili, měli jste pocit, že víte, co to je zástava srdce.
  • Stejně jako na osmihodinovou frontu na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem v pětatřicetistupňovém vedru.
  • Stejně jako na ten večer v kempu u Jindřichova Hradce, kdy jsem za jedinou noc nasbírala rekordních třiadvacet komářích štípanců.
  • Stejně jako na dovolenou v Bulharsku, kdy jsme zjistili, že děti mají vši, a sháněli odvšivovací prostředek v bulharské lékarně.

Nevím proč, ale zdá se, že ty nejméně vydařené výlety, nejdramatičtější průšvihy a nejhorší hříčky počasí jsou tím nejlepším materiálem pro budoucí prázdninové vzpomínky. Pokusím se mít to na paměti letos v létě, až zmoknu, zapomenu cestovní doklady, budu se pařit ve čtyřicetistupňovém vedru v autě nebo nenajdu ani jednu houbu.

Ať se přestěhuju kamkoli, stejně tam pořád budu sama se sebou. (Zjištění, které mě kdysi překvapilo.)

Nedostala jsem se na vysokou a poslední rok jsem strávila v Anglii, napsala mi jedna čtenářka. A protože přijímačky na školu jí nevyšly ani podruhé, rozhoduje se, kde má žít a co dělat dál:

Každý den přemýšlím nad otázkou: Česko nebo Anglie? V Anglii si člověk procvičí jazyk, pozná zajímavé lidi,sežene práci. V Česku mám ale rodinu a přátele. Co budu dělat v Česku, když mě nepřijali na školu? Najdu si práci? V Česku mám možnost bydlet s přáteli ve větším městě. Ale není to zas krok zpět? Kdy jindy se dostanu do zahraničí? Opravdu nevím,co mám dělat. Jakým směrem se vydat. Jestli se oprostit od Česka, hecnout se a začít si vytvářet život v Anglii. Nebo se vrátit za lidmi, které mám ráda a kteří mají rádi mě s vědomím, že zklamu své rodiče, kteří ve mě věřili.“

Když jsem se vzpamatovala ze šoku, že někdo, koho jsem nikdy neviděla, ode mě chce radu v tak důležité věci, vzpomněla jsem si sama na sebe v době, kdy mi bylo osmnáct. Já, introvertní šprtka, jsem se přihlásila na DAMU a k mému velkému překvapení mě vzali. Představovala jsem si, že teď mi začne ten pravý, zajímavý život. Že mezi „umělci v Praze“ se všechno změní. Očekávala jsem, že najednou i ze mě bude bohémka, umělkyně, zajímavá holka se spoustou přátel, která pobíhá z jednoho večírku na druhý.

Hm. Asi po půl roce studování v Praze jsem zjistila, že ačkoliv prostředí kolem mě se změnilo, já jsem vlastně pořád stejná. Nestal se ze mě nikdo jiný. Pořád jsem to byla já, i když obklopená bohémským prostředním a jinými lidmi. V tu chvíli jsem z toho byla trochu zklamaná, ale teď, po letech, jsem za tohle zjištění opravdu ráda.

P.S. Milá čtenářko, ať budete kdekoli, moc držím palce! 

Proč si z cest nevozím domů (skoro) žádné fotky

Připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci…

Když jsem se včera opírala o zábradlí na přívozu přes řeku Chao Phraya, nechávala se umokřit vlažným deštěm a pozorovala bizarní chatky, vyrůstající na kůlech přímo z hnědé vody u břehu, připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci, trochu jako vojáci v Apocalypse Nowa samozřejmě mě okamžitě napadlo, že bych si to měla vyfotit.

Začala jsem štrachat v kabelce, abych vylovila příslušný přístroj. Postupně jsem vyložila na lavičku vedle sebe čaje, které jsem si ten den nakoupila, láhev s vodou, zmuchlanou mapu a hromadu použitých papírových kapesníků. Konečně jsem objevila foťák. Další chvíli trvalo, než jsem všechen nepořádek naházela zpátky a uvedla foťák do provozuschopného stavu.

…trochu jako vojáci v Apocalypse Now.

A než jsem to všechno udělala, chatky na kůlech jsme minuli a loď mířila k přístavnímu molu. Byl to jeden z těch zážitků, který mi utekl mezi prsty právě proto, že jsem se snažila si ho uchovat.

(Na poslední chvíli jsem výhled na řeku vyfotila, ale můj obrázek byl mdlý a nicneříkající – úplně jiný než to, co jsem měla před očima.)

A to je také důvod, proč si z cest nevozím skoro žádné fotografie. Téměř vůbec nefotím lidi, které potkávám, ani jídlo, které ochutnávám, a především ne krajiny a městské scenérie. Fotky (alespoň ty, které jsem schopna udělat já) totiž vzpomínkám nesahají ani po kotníky a to, co si odnáším v hlavě, je daleko barvitější a šťavnatější. Raději proto budu jenom vzpomínat na:

  • bangkokskou švadlenu, která šila oblek na staré singrovce přímo na ulici mezi kolemjdoucími
  • motorizovanou rikšu, ze které jsem málem vypadla pod kola náklaďáku
  • všudypřítomnou vůni jasmínu, benzínu, připáleniny, ryb, deště a pomerančových květů
  • ohlušující zpěv cikád
  • stařenku s wokem, od které jsem si na ulici koupila k jídlu něco velmi podezřelého (ale skvělého)
  • Australana, který mi dlouho vyprávěl o osudovém vztahu, který ho zavedl do Bangkoku, a nakonec, když mi chtěl tu osudovou bytost ukázat, vytáhl ošoupaný obrázek Ježíše
  • páchnoucí tržnici plno divných ryb a neuvěřitelných hromad zeleného listí všeho druhu
  • všechny ty lidi, kteří vám nerozumějí ani slovo, ale když na ně mluvíte, přikyvují a usmívají se
  • obrovské všudypřítomné květy lotosů
  • a tak.

(Když to teď po sobě čtu, znovu mě napadá, že psát si deník je – přinejmenším pro mě – daleko účinnější způsob uchování „konzervovaných“ vzpomínek než fotooaparát.)

Co mi taky dělá radost: být u toho, když se rodí vzpomínky

Rozárčin dopis Ježíškovi. Vypadá poeticky, ve skutečnosti je to ale téměř do detailu překreslený katalog hraček z reklam.

Jednou, když mi byly asi čtyři roky, jednou jsme čekaly s babičkou na dědu, který přišel pozdě k obědu. Vyhlížely jsme ho u okna. Pak se objevil na konci ulice, šel s dvěma nebo třemi fešnými kolegyněmi v nejlepším věku, které se smály na celé kolo – asi nějakému jeho vtipu. A babička se hrozně zlobila. Ani ne tak proto, že přišel pozdě. Ale že se u toho smál. To ji zlobilo.
Moje úplně první vzpomínky jsou všechny takové: útržkovité, němé a mnohokrát dobarvované na základě pozdějších zkušeností, vyprávění a fotek. Jak bych si třeba mohla ve čtyřech letech všimnout, že ty kolegyně byly „fešné“ a „v nejlepším věku“? Jak bych mohla chápat, proč se doopravdy babička zlobí?
Zajímalo by mě ale, co z toho, co prožíváme právě teď, si v podobě vzpomínek uchovají moje děti. Budou vzpomínat na zdobení perníčků? Nebo na to, jak se přitom porvaly o zdobítkou s hvězdičkovým otvorem? Na posílání dopisů Ježíškovi? Nebo na to, že (zase) nepřinesl nějakou důležitou položku ze seznamu? A jak se jejich vzpomínky během let promění a jak se budou lišit od těch mých? Budou se mi líbit? Budu je aspoň trochu poznávat?