Vánoce

Chvála rozbité trouby před Vánoci

pečeníStalo se mi to včera pozdě večer, když jsem otočila kolečkem u elektrické trouby: všechna světla v kuchyni zhasla. Televize přestala hrát. Uklidňující vrčení ledničky zlověstně ztichlo. A cvakání pojistkami nepomáhalo. Ten moment, kdy všechny spotřebiče v bytě najednou přestanou fungovat, mi vždycky přijde jaksi strašidelný. Takhle nějak by asi vypadal začátek konce světa.

Šla jsem vzbudit svého muže, který taky chvíli cvakal pojistkama a potom vynesl jednoznačný verdikt: „Nezapínat troubu.“

Na prahu předposledního víkendu před Vánoci to není zrovna potěšující okolnost, zvlášť, když v ledničce mám zatím nezpracované těsto na linecké cukroví, které jsem chtěla péct v sobotu.

Nakonec mi ale rozbitá trouba udělala radost. Půjdu si totiž cukroví upéct ke kamarádce, která bydlí jen pár desítek metrů od nás. Otevřeme si víno, možná si uvaříme i punč a necháme pracovat naše čtyři děti. Společné pečení cukroví je myslím jedna z nejlepších podob těšení na Vánoce.

(Vlastně teď trochu doufám, že můj muž tu troubu do té doby nespraví.)

Chci se naučit znovu těšit na Vánoce!

601391_524416914235273_1758761711_nKdyž jsem byla malá, těšení na Vánoce pro mě byla jedna z největších radostí celého roku.

Dnes, když se mě moje dcera Rozárka s těmi nadšenými jiskřičkami v očích zeptá, kolik dní ještě zbývá do Vánoc, polije mě studený pot. Z Vánoc se stalo něco jako nejhorší uzávěrka roku, odevzdávka cukroví, stromku, atmosféry a dárků, 24. prosinec je deadline, který se nedá posunout. Každý rok plánuju začít dostatečně včas, abych to „stihla“, a každý rok někdy okolo dvacátého se přistihnu, že okolo třetí ráno vytahuju z trouby plech lineckého cukroví s temnou myšlenkou: „Už aby bylo po Vánocích!“

Ne, nejsem perfekcionistka posedlá naleštěným nábytkem, umytými okny a dvanácti druhy cukroví, nekupuju tuny dárků a nevystavuju do oken blikající elektrické hvězdy (když je u některých sousedů vidím, mám pocit, že mít to doma, dostanu z toho epileptický záchvat). Nastavuju si laťku tak nízko, jak to jen jde – tři druhy cukroví, bordel nacpat do skříní a nevadí mi, když místo úhledně souměrné jedličky máme koště, které se musí postavit ke zdi, protože má větve jenom z jedné strany. Když se na něj navěsí ozdoby a řetězy, stejně vypadá hezky.

Co se mi ale vytratilo a co bych v sobě znovu chtěla objevit je schopnost užívat si všechny ty přípravy, u kterých jsem kdysi tak nadšeně asistovala. (Když si tak vybavuju Vánoce svého dětství, mám pocit, že moje maminka to neměla jinak. Na Štědrý večer okolo šesté otáčela na pánvi kapry se zoufalým zábleskem v očích a říkala: „Panebože, v rádiu už hrajou Rybovku, všichni už určitě večeří, máme zpoždění!“)

Před pár dny jsem v televizi viděla americkou komedii, jmenovalo se to Letos nepeču. Bylo to o ženě, která se pod tíhou předvánočních povinností rozhodla stávkovat. Kromě toho, že ten film byl hrozně pitomý, mi byl i protivný. Já nechci stávkovat. Jenom bych z toho pečení a zdobení a balení dárků chtěla mít zase radost.

Pořád věřím, že letos se mi to podaří.

5 důvodů, proč milovat vánoční prázdniny bez sněhu

Musím přiznat, že sněhové kalamity mě naplňují iracionální, dětinskou, skoro záškodnickou radostí nad tím, že náš svět je pořád ještě aspoň občas dobrodružný a nepředvídatelný. Naopak najít důvody, proč si zamilovat zimu bez sněhu, je pro mě dost těžké.

Když chci někam jet autem, nemusím ho předtím ometat a oškrabovat. Hm. Po příchodu zvenku nemáme předsíň plnou roztávajících zmrazků. No dobře. Nemusím dětem dávat rukavice. Fajn. Ale pořád to nějak není ono.

Najdu alespoň jeden důvod, proč by se mi letošní zima mohla doopravdy líbit?

  • Pohled z okna na šedavou oblohu, hnědozelené svahy a mokrou černou silnici sice není zrovna idylicky ladovský, ale má v sobě jistý pošmourný půvab.
  • Můžeme si číst, jít do kina nebo lenošit bez výčitek svědomí, že nevyužíváme sněhové nadílky a neoddáváme se „zimním radovánkám“.
  • Pro běhání je tohle počasí prostě ideální.
  • …a také je ta pravá chvíle pro dlouhé zasmušilé procházky.
  • Když si u stánku ucintnu za rukáv trochu horkého punče, nemusím se bát, že mi tam hned zmrzne.

A jeden čistě soukromý, nepřenosný důvod: své dceři Róze, která má zlomenou ruku, nemusím vysvětlovat, že teď opravdu nemůže jít bobovat.

Chvála dnů „mezi svátky“.

Sedmadvacátý až třicátý prosinec. Období, které tak trochu urážlivě označujeme jako dobu „mezi svátkama“. Kdysi – jako dítěti – mi připadalo takové nanicovaté. Lehká kocovina z předchozího horečného těšení na Štědrý den (a samozřejmě taky z přejedení a z předávkování Libuškou Šafránkovou). Dny, kdy před sebou nemáte už nic pěkného, jenom ten divný Silvestr s chlebíčky a potom návrat do všední reality.
Teď si éru „mezi svátkama“ užívám téměř stejně jako samotné Vánoce. Těším se na ně zejména proto, že…

  • Můžu přečíst knihy, které jsem dostala k Vánocům – a také (a hlavně) ty, které jsem já sama někomu darovala. Mám nepěkný zvyk hned na Štědrý večer si rozečíst některou z knížek, které dávám svému muži.
  • Budu se snažit užívat si vánočního stromku, ne jenom na Štědrý večer. Vždycky mě rozbrečí povídka o vánočním stromečku od Hanse Christiana Andersena: stromek, uříznutý v lese, se raduje ze svého údělu, ale netuší, že je králem jediného večera. Ještě když je odložen na půdu, kde schne a rezaví, utěšuje se, že ho napřesrok ozdobí znovu… Snažím se mu ten krutý osud trochu vynahradit.
  • Doma se ve větší míře než jindy toleruje nepořádek. Vše se dá svést na krabice od vybalených dárků, vánoční chaos atd.
  • Konečně můžeme jíst zase něco jiného než zbytky kapra.
  • Můžu hrát s dětmi nové společenské hry, které jim přinesl Ježíšek. Prvních pár dní to baví i mě.
  • Budu si užívat dny bez pevně stanoveného programu. Nemusím vlastně vůbec nic.
  • Ráda bych napsala také něco o sáňkování, bruslení pod širým nebem a podobně, ale letos by to bylo pouhé iluzorní lhaní si do kapsy. Místo toho budu hledat důvody, proč milovat vánoční prázdniny bez sněhu. O těch možná napíšu něco zítra.

Dobře dostávat dárky je taky umění

Když jsem kdysi pod stromečkem rozbalovala své první lego, svou první „panenku s prsama“ (Barbie se tehdy ještě neříkalo, ostatně dost pochybuji o tom, že to byla pravá od Mattela), nebo asi tak dvacátou šestou panenku bez prsou, uměla jsem to dokonale. Rozjímavá atmosféra vánoc, sníh, cukroví a to všechno bylo taky prima, ale, co si budu nalhávat, dárky byly (tenkrát) nejdůležitější. Těšila jsem se na ně mnoho týdnů předem, na Štědrý den od odpoledne vyhlížela přílet Ježíška, večer před spaním si je ukládala vedle sebe do postele a druhý den jsem si je vystavila zpátky pod stromek.

Moc jsem tenkrát nechápala dospělé řeči o tom, že ještě lepší než dárky dostávat je sám nějaké rozdávat.

Od té doby se samozřejmě situace otočila. Týdny předem dárky vymýšlím, podnikám za nimi výpravy po obchodech, ukrývám je, balím je, v nestřeženém okamžiku vytahuju z úkrytu a kladu pod stromek a v okamžiku rozbalování z tváře obdarovaného vycucávám všechny ty radostné emoce.

Mnoho mých obdarovaných – přinejmenším těch dospělých – ovšem patří k těm, kteří „všechno mají“ a „nic nepotřebují“, k těm, kteří nechtějí, abychom si „dělali škodu“, k těm, kteří si přejí od Ježíška dálniční známku, k těm, kteří se s vámi chtějí předem domluvit, že letos si žádné dárky dávat nebudeme. Dobře dostávat dárky – netrpělivě, nadšeně, bezvýhradně – je pozapomenuté umění, které jsme ovšem kdysi všichni ovládali.

Ráda bych v sobě ovšem znovu probudila toho ducha překypující radostné nedočkavosti, spojené s hromádkou balíčků pod stromkem. Takže, pokud jde o mně, klidně si škodu dělejte!

Chvála divných svátků

Nemám ráda První máj s jeho tradicí líbání pod rozkvetlým stromem. Vzhledem k tomu, že můj muž trpí patologickou nechutí k romantickým gestům (a ostych mi brání vypůjčit si k tomuto účelu někoho jiného), jsem už slušnou řádku let po sobě odsouzena k „uschnutí“. A dost mi vadí, když mi to připomínají i v televizních zprávách.

O to víc mě ale baví svátky, u kterých scházejí povinné sestavy jako stromeček-kapr-dárky nebo pomlázka-vajíčka-slivovice. Takové ty Popelky kalendáře, k nimž se nevážou žádné všelidově sdílené slavnosti: 8. květen (Den osvobození), 28. září (Den české státnosti) nebo 5. červenec (Den slovansýkch věrozvěstů Cyrila a Metoděje). Ty přímo vybízejí k tomu, aby je člověk opředl vlastními tradicemi a státotvorně je oslavil piknikem, grilováním nebo výletem k hrobu neznámého (či známého) vojína.

A co teprve ještě bizarnější svátky, které v kalendáři nenajdete! Tak například zrovna minulý týden, 27. dubna, nám utekl Mezinárodní den tapírů (jedinečná příležitost navštívit oslavence v zoo). Ale už 6. května se můžeme těšit na Mezinárodní den bez diet (myslím, že je zřemé, jak by měla oslava vypadat). 12. května následuje Mezinárodní den únavového syndromu (je třeba vstát co nejpozději a nepřehánět to s prací). A čtenáři Stopařova průvodce po galaxii 25. května oslaví Ručníkový den.

Dny jsou dlouhé, ale roky jsou krátké

„Už aby bylo po Vánocích,“ slýchala jsem často jako dítě od dospělých a ani za mák jsem to nechápala.

„Už aby bylo po Vánocích,“ říkala jsem si sama později často, když jsem po nocích pekla cukroví, spala čtyři hodiny denně, v práci doháněla uzávěrku a cestou z práce stála fronty v obchodech.

A hádejte, co se stalo? Splnilo se mi to. Za chvíli opravdu bylo po Vánocích.

Říkala jsem i jiné věci. Tak třeba:

„Už aby bylo jaro.“

Nebo:

„Už aby Rozárka byla dost velká, abych ji nemusela vozit v kočárku.“

Nebo pro změnu:

„Už aby se děti naučily usínat samy, abych je nemusela uspávat.“

To všechno se mi už splnilo. A hádejte, co se stalo? Stýská se mi. Po tom ježdění s kočárkem i po tom uspávání.

Čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že plynoucí čas mi předvádí podivný trik: dny jsou pořád stejně dlouhé. Ale roky jsou čím dál tím kratší.

To je vlastně jeden z důvodů, proč jsem si začala psát tento Šťastný blog. Nechci svoje dny utrácet zbůhdarma. Chci je vnímat se vším všudy. I když to není Štědrý den, ale třeba jenom Den, kdy Betynka cestou ze školky spadla do bláta, nebo Den, kdy nám chcíplo auto v Tuchoměřicích.

Protože právě ty chvíle, které jsem už už chtěla mít za sebou, se mění ve vzpomínky, po kterých se mi později stýská.

 

ŠŤASTNÝ BLOG VÁM DĚKUJE, ŽE HO ČTETE, A PŘEJE VÁM TY NEJHEZČÍ VÁNOCE!