uklízení

Jak se zbavit přebytečných plyšáků, když je prostě nedokážete vyhodit?

Náš byt chvílemi připomíná území obsazené armádou plyšových okupantů. Jsou malí, chlupatí a jsou všude. Zabírají si nejlepší místa na gauči, schovávají se pod peřinou, upírají na nás své korálkové oči při jídle, vystrkují na mě čumáky z knihovny, o dětském pokoji ani nemluvě. Stále jich přibývá, protože jsme zatím nenašli účinný způsob, jak se jich zbavovat (a naše dcery se ještě zdaleka nepřiblížily k věkové hranici, kdy děti přestávají toužit po dalších a dalších plyšových potvorách).

Na rozdíl od jakýchkoli jiných starých překážejících krámů mají jednu nevýhodu: prostě je nedokážu vyhodit. I když vím, že kupříkladu ten vypelichaný zelený pes je ošklivý a nevkusný, i když vím, že je hnízdem roztočů, že si s ním nikdo nehraje a že většinu svého života strávil potupně na dně bedny s hračkami… když se podívám do jeho plstěných očí o průměru 7 cm, povzdychnu si a hodím ho zpátky do té bedny.

Můj muž čas od času přinutí naše dcery udělat „selekci plyšáků“. Na jednu hromadu mají dávat ty, které si chtějí ponechat, na druhou dávají plyšáky určené k vyhození. Ale tahle metoda mi až příliš připomíná filmy z druhé světové války, Osvětim a Sophiinu volbu… takže se vždycky posléze přistihnu u toho, že zachraňuju před konečným řešením šedého pleteného oslíka, ze kterého leze vata, nebo ušmudlanou ovečku, které chybí jedno ucho.

V poslední době jsme naštěstí objevili přijatelné řešení někde na půl cesty: nadbytečné plyšáky můžeme poslat do exilu. Moje kamarádka si totiž otevřela pediatrickou ordinaci a do její čekárny se jich vejde ještě spousta.

Máte sklon k hromadění nepořádku? Otestujte se.

Já tedy bezpochyby ano a nemusím si dělat test, abych si to ověřila. A stejně tak si nemusím nijak zvlášť ověřovat fakt, že kupy neužitečných starých krámů v mém bytě mě nenápadně, ale trvale okrádají o energii, štěstí a dobrou náladu. Pokaždé, když se přiměju některý z nich vyhodit, totiž zničehonic pocítím obrovskou úlevu a pohled na prázdné místo po vyhozeném předmětu je pro mě doslova povznášející.

Proč tedy staré krámy nevyhodím všechny najednou? No přece proto, že si pokaždé řeknu jeden z následujících argumentů. Jak často si je říkáte vy? (Bordelářský test jsem objevila na blogu Happiness Project od Gretchen Rubin. K jejím výmluvám doplňuji pár vlastních).

  • Někdy se to může hodit.

  • Je to tak užitečné, že určitě časem přijdu na to, jak to využít.

  • Je to hrozně užitečné – jenom se musím konečně naučit s tím zacházet.

  • Tohle by se dalo někomu dát jako dárek. Jenom momentálně nevím komu.

  • Tohle jsem dostal(a) jako dárek, tak to přece nemůžu vyhodit. To nemůžu tetičce (tchýni, kamarádce…) udělat.

  • Jednou to bude sběratelský kousek!

  • Jako dítě jsem po tom toužil(a), a nemohl(a) jsem to mít, tak to teď přece nevyhodím.

  • Děti by mi jednou mohly vyčítat, že jsem jim to neschoval(a).

  • Přehrabování ve starých věcech ve mně pokaždé vzbudí spoustu emocí. Nedokážu pak vyhodit vůbec nic.

  • Mám to už tak dlouho, tak to teď přece nevyhodím.

  • Na tohle jsem zapomněl(a)! Bylo to na dně skříně/v garáži/pod postelí tak dlouho, že jsem zapomněl(a), že to vůbec mám.

  • Určitě to má velkou cenu. Musím se na to zeptat někoho, kdo tomu rozumí.

  • Jednou by mi třeba bylo líto, že jsem to vyhodil(a).   

Tři minuty dokážu dělat cokoli

Jsou činnosti, ke kterým se nedokážu přimět ani přesto, že ve skutečnosti by mě stály jen minimum času a námahy: čištění připálených hrnců, převlékání postelí v dětském pokoji na patře, posilování břišních svalů, třídění nahromaděných e-mailů… Nedávno jsem ale objevila trik, který mi pomáhá nechuť překonat: stanovím si časový limit. Rozhodnu se, že danou činnost budu provádět přesně tři minuty – a potom můžu bez výčitek svědomí přestat, i když jsem třeba teprve v polovině. Vyhlídka na to, že vím, kdy utrpení skončí, mi paradoxně pomáhá se na danou činnost soustředit, a navíc ve mně pokaždé vzbudí jistý druh pošetilé soutěživosti: snažím se toho za tři minuty stihnout co nejvíc. Nemluvě o tom, že když po třech minutách časový limit vyprší a já vím, že dál už „nemusím“, tak obvykle z pilnosti přidám ještě kousek navíc.

(Mimochodem, úplně stejně to funguje na mou dceru a její cvičení na piano.)

Okamžik euforie: když (konečně) najdete svůj rodný list

Našla jsem svůj rodný list. Pochopitelně ve chvíli, kdy jsem hledala něco úplně jiného. Byl v hromadě obrázků, které děti vytvořily během své docházky do školky, narozeninových přání a pohlednic, které nám od nich přišly ze školek v přírodě.
Rodný list a všechny podobné dokumenty jsou odjakživa jednou z věcí, které mi způsobují svírání v žaludku. Nikdy totiž nevím úplně jistě, kde je mám. Zdálo by se, že udržet pár papírů na jednom místě není nic těžkého (a pro většinu lidí to tak možná opravdu je), ale můj rodný list, oddací list, cestovní pas a další papíry, které jsou potřeba jen jednou za delší dobu, mají sklon putovat po bytě a vynořovat se na nečekaných místech v nečekanou dobu. Ve chvíli, kdy je skutečně potřebuji, pak nejsou nikde. A já pak zoufale prohledávám hromadu starých daňových přiznání, šuplík, ve kterém můj muž schraňuje záruční listy od spotřebičů, krabici se starými fotkami a šuplík plný rozbitých slunečních brýlí (co kdyby). To vše před kritickými zraky svého manžela, kterému se takové věci nestávají. Jednou to dokonce došlo tak daleko, že jsem si musela na matrice nechat vyhotovit kopii (a protože jsem se narodila v Chebu, nebyla to žádná jednoduchá operace).
Nicméně teď, v tuto chvíli, opravdu vím, kde je. Otázka je, jak dlouho tam vydrží.

P. S: Je v tom bílém šanonu na poličce nad psacím stolem. (To si sem píšu jen pro případ, že bych ho opět nemohla najít.)

Jak to, že doma musím všechno dělat já? A jak to, že můj muž si o sobě myslí totéž?

Tři oříšky pro Popelku

Tři oříšky pro Popelku

„To tady v tý domácnosti musím všechno dělat já?“ zpražil mě včera můj muž po příchodu z práce. Jeho výtka se týkala mého svetru, ledabyle pohozeného přes postel, a skleničky se šťávou na opěradle křesla.
Zacloumal mnou pocit trpké nespravedlnosti. Než vstoupil do dveří, stihla jsem vyprázdnit pračku, naplnit pračku, vyprázdnit myčku, naplnit myčku, vybrat hnusy z výlevky v dřezu a zlikvidovat nějaké divné fleky na podlaze okolo křesla (teď mě napadá, že asi byly od té šťávy). „To tady v tý domácnosti musím všechno dělat já?“ byla replika, kterou jsem považovala za součást svého vlastního repertoáru.
Tenhle týden jsem ji v duchu použila nejméně třikrát: když jsem koštětem zabíjela pavouka na stropě v koupelně, a bála se, že mi pak mrtvý pavouk spadne na hlavu; když jsem ze šuplete v ledničce drhla nános po zplesnivělých chili papričkách; a když mi soused z bytu pod námi svěřil svou teorii o mokrých flecích na svém stropě přesně v místech, kde se nachází naše vana.
Jak se možné, že já dělám v naší domácnosti skoro všechno a můj muž je zcela upřímně přesvědčen o tomtéž (tedy že skoro všechno dělá on)?
Naštěstí v tom nejsme sami. Průzkumy mezi manželskými páry ukazují, že nadpoloviční většinu domácích prací dělá podle svého přesvědčení skoro každý. Kdyby se podíly jednotlivých partnerů sečetly, na jednu domácnost v průměru připadá 115% domácích prací (tedy o 15% víc, než kolik jich ve skutečnosti je).
Důležité je, nesnažit se tomu druhému brát tu iluzi.
(A přitom vědět, jak je to doopravdy.)

Taky máte doma bordel? Pak jste na tom stejně jako všichni ostatní.

Zdá se mi, že je to nějaký obecně platný zákon. Jakmile vstupujete do jakéhokoli lidského obydlí, ať je to šumavská chalupa nebo byt v patnáctém patře mrakodrapu, jeho obyvatelé se vám začnou omlouvat, že „momentálně“ mají doma nepořádek. Nezáleží na tom, jestli tím myslí pár časopisů, dekorativně pohozených na konferenčním stolku ve sterilně uklizeném obýváku, nebo plíseň, zapouštějící kořeny mezi nádobím týdny tlejícím ve dřezu. Ať je stav domácnosti jakýkoli, její majitel cítí potřebu zdůraznit, že jindy to bývá lepší. Že nynější situace neodpovídá jeho běžným uklízecím standardům.

Ale kdy vůbec v našich domácnostech zavládne pořádek? Troufám si tvrdit, že tento ideální stav ve své krystalické podobě nenastane vlastně nikdy. Milisekundu poté, co odložíme prachovku, vysavač a hadr na podlahu, začne bordel opět dobývat své pozice: přes židli přehodíme tričko; hrníček od kávy odložíme na kuchyňskou linku; jdeme si umýt ruce a pocákáme panensky čisté umyvadlo. „Pořádek“ je jakýsi platónský ideál, který ve své dokonalosti existuje pouze v hlavě svého nositele. Každodenní realitou našeho života je bordel.

Asi bychom se měli naučit mít ho rádi.

Jak jsem testovala průvan v šatníku

Když otevřu svou šatní skříň, obvykle se stanou tři věci. 1) Na hlavu mi spadne svetr, který jsem včera večer halabala nahňácala do horní poličky. 2) Dostanu depresi z hromady triček, bez ladu a skladu nacpaných do poličky prostřední. 3) Nenajdu to, co jsem hledala, a přepadne mě pocit, že nemám co na sebe.

Aby bylo jasno, má skříň je plná k prasknutí. Když chci vytáhnout šaty nebo sako, pověšené na ramínku, musím vyvinout značné fyzické úsilí, abych vůbec pronikla houštím zavěšeného oblečení. Uvědomuji si, že věta „nemám co na sebe“ je v mém případě absurdní, rouhavá a k smíchu. Proto jsem se rozhodla své skříni dopřát důsledný jarní detox a zbavit se všeho, co doopravdy nenosím. Netušila jsem, že to, co se zprvu jevilo jako obyčejné uklízení, bude ve výsledku také očistou duše.

První fáze byla jednoduchá a zcela bezbolestná. Vyházela jsem prostě všechno roztrhané, ošoupané, děravé. Rozpadající se džíny, trička s rozpáranými švy, zašedlé kalhotky jsem s uspokojením a bez výčitek svědomí nacpala do pytle na odpadky.

Pak přišla na řadu druhá kategorie. Modely které jsem na sobě neměla dva roky a déle. Říká se, že věc, kterou nepoužijete dva roky, nepoužijete už nikdy. Ale při nemilosrdném třídění jsem přece jen občas zaváhala a moje ruka, třímající igelitový pytel, se zachvěla. Co třeba ten modrý zapínací svetřík, který jsem si koupila na svém prvním výletě do Paříže v roce 1991? Sice hrozně kouše, ale… (vyhodila jsem ho). Naopak bílé sandálky, ve kterých jsem se vdávala, jsem přeřadila do kategorie „památky, starožitnosti“ a tím je uchovala pro budoucí generace.

Ve třetí fázi začalo jít do tuhého. Věci, které nenosím z nějakého konkrétního důvodu. Třeba ten kabát, který má už tři roky utržený knoflík (a než se přinutím ho přišít, vždycky přijde jaro). Nebo ty úchvatné černé sandály na dvanácticentimetrových podpatcích (budu je nosit, až se na nich naučím chodit). A nádherné puntíkaté šaty, které nenosím proto, že jsem ještě nenašla podprsenku, která by pod nimi nevykukovala.

Etapa čtvrtá byla nejbolestnější. Věci, které jsem si pořídila v nějakém dávno zapomenutém záchvatu euforie a měla jsem je na sobě maximálně jednou. Třpytivé tílko s leopardím vzorem. Fialový kožíšek ze sekáče. Černé maxišaty s motivem obřích květů, vyvedených gumovým postřikem. Co jsem si proboha myslela, když jsem si tohle kupovala?! Výčitky svědomí za zbůhdarma utracené peníze mi ovšem celá léta bránily přiznat si, že už nikdy nepřijde čas, kdy bych tohle začala nosit.

Hromadu, která se mi navršila na podlaze, jsem rozdělila na několik menších: „vyhodit“, „darovat“, „pokusit se prodat na Aukru“. A dospěla jsem ke zjištění, které mi vzalo dech: když toho mám ve skříni míň, ve skutečnosti toho mám k nošení víc. Nestává se mi totiž tak často, že by se věc, kterou právě hledám, dusila na dně skříně, zahrabaná pod hromadou nepoužitelných hadrů.

Teď jenom si to prázdné místo ve skříni udržet.