tipy

6 tipů, jak zazářit v nezávazné konverzaci

„Kde budeš vystupovat?“ „Na Můstku.“ „Já až na Náměstí Míru.“ „Aha.“ Mučivé ticho…

Nezávazné tlachání s cizími nebo skoro cizími lidmi (se spolujezdcem na vleku; s řidičem taxíku; u kávovaru s kolegou, kterého znám jen od vidění… ) je jednou z činností, kterým se zuřivě snažím vyhýbat. Ale – paradoxně – pokud se mi podaří takovou konverzaci zapříst, odnáším si lepší náladu i o kousek větší sebevědomí. Tady je pár tipů, které mi pomáhají podobným situacím čelit.

  1. Nejlepší odpovědi někdy dostanete na ty nejjednodušší otázky. Jako novinářka jsem občas donucena dělat interview s lidmi, které vidím poprvé v životě. Dlouho jsem se snažila vymýšlet si pro ně sofistikované otázky, jaké jim ještě nikdo nepoložil. Otázky, ve kterých se blýsknu svou znalostí jejich života a díla. Jejich odpovědi ale většinou byly neslané nemastné. Až po letech jsem postupně zjistila, že lidi mnohem víc rozpovídají úplně jednoduché otázky, které jsem pohrdavě přehlížela jako hloupé a prvoplánové: Jak se máte? Co vám dělá radost? Co plánujete do budoucna?
  2. Mluvte o tom, co vás v dané chvíli zajímá oba dva, radí Gretchen Rubin ve svém Happiness Project. O tom, že je ve výtahu horko. O jídle, které právě jíte. O tom, že ta káva z firemního kávovaru je opravdu hnusná.
  3. Držte se posledních 24 hodin, doporučuje komunikační teoretik Robbie Vorhaus na svém blogu Vorhaus.com. O dnešním počasí. O včerejším fotbalovém zápase. O celebritě, kterou právě dnes propírají v Blesku.
  4. Klaďte otevřené otázky. Tedy takové, na které se nedá odpovědět jen ano nebo ne. Takže místo: „Líbil se ti ten film?“ třeba „Jak jsi pochopil konec toho filmu?“
  5. Poslouchejte toho druhého a reagujte na to, co říká. Musím přiznat, že když je člověk zahlcen vymýšlením své další repliky, tohle je vůbec nejtěžší bod ze všech.
  6. Buďte pozitivní. Anebo ne. Američtí specialisté na konverzaci důrazně nedoporučují pouštět se do negativních témat, stěžovat si, nadávat, skuhrat, mluvit o válce, nemoci nebo chudobě. Prý potom budete vypadat jako notorický stěžovatel, skuhral atd. Myslím si ale, že v Čechách v tomto směru platí trochu jiná pravidla. Nadávat je povoleno – pokud se svým protějškem nadáváte na totéž.
Reklamy

Jak jsem testovala průvan v šatníku

Když otevřu svou šatní skříň, obvykle se stanou tři věci. 1) Na hlavu mi spadne svetr, který jsem včera večer halabala nahňácala do horní poličky. 2) Dostanu depresi z hromady triček, bez ladu a skladu nacpaných do poličky prostřední. 3) Nenajdu to, co jsem hledala, a přepadne mě pocit, že nemám co na sebe.

Aby bylo jasno, má skříň je plná k prasknutí. Když chci vytáhnout šaty nebo sako, pověšené na ramínku, musím vyvinout značné fyzické úsilí, abych vůbec pronikla houštím zavěšeného oblečení. Uvědomuji si, že věta „nemám co na sebe“ je v mém případě absurdní, rouhavá a k smíchu. Proto jsem se rozhodla své skříni dopřát důsledný jarní detox a zbavit se všeho, co doopravdy nenosím. Netušila jsem, že to, co se zprvu jevilo jako obyčejné uklízení, bude ve výsledku také očistou duše.

První fáze byla jednoduchá a zcela bezbolestná. Vyházela jsem prostě všechno roztrhané, ošoupané, děravé. Rozpadající se džíny, trička s rozpáranými švy, zašedlé kalhotky jsem s uspokojením a bez výčitek svědomí nacpala do pytle na odpadky.

Pak přišla na řadu druhá kategorie. Modely které jsem na sobě neměla dva roky a déle. Říká se, že věc, kterou nepoužijete dva roky, nepoužijete už nikdy. Ale při nemilosrdném třídění jsem přece jen občas zaváhala a moje ruka, třímající igelitový pytel, se zachvěla. Co třeba ten modrý zapínací svetřík, který jsem si koupila na svém prvním výletě do Paříže v roce 1991? Sice hrozně kouše, ale… (vyhodila jsem ho). Naopak bílé sandálky, ve kterých jsem se vdávala, jsem přeřadila do kategorie „památky, starožitnosti“ a tím je uchovala pro budoucí generace.

Ve třetí fázi začalo jít do tuhého. Věci, které nenosím z nějakého konkrétního důvodu. Třeba ten kabát, který má už tři roky utržený knoflík (a než se přinutím ho přišít, vždycky přijde jaro). Nebo ty úchvatné černé sandály na dvanácticentimetrových podpatcích (budu je nosit, až se na nich naučím chodit). A nádherné puntíkaté šaty, které nenosím proto, že jsem ještě nenašla podprsenku, která by pod nimi nevykukovala.

Etapa čtvrtá byla nejbolestnější. Věci, které jsem si pořídila v nějakém dávno zapomenutém záchvatu euforie a měla jsem je na sobě maximálně jednou. Třpytivé tílko s leopardím vzorem. Fialový kožíšek ze sekáče. Černé maxišaty s motivem obřích květů, vyvedených gumovým postřikem. Co jsem si proboha myslela, když jsem si tohle kupovala?! Výčitky svědomí za zbůhdarma utracené peníze mi ovšem celá léta bránily přiznat si, že už nikdy nepřijde čas, kdy bych tohle začala nosit.

Hromadu, která se mi navršila na podlaze, jsem rozdělila na několik menších: „vyhodit“, „darovat“, „pokusit se prodat na Aukru“. A dospěla jsem ke zjištění, které mi vzalo dech: když toho mám ve skříni míň, ve skutečnosti toho mám k nošení víc. Nestává se mi totiž tak často, že by se věc, kterou právě hledám, dusila na dně skříně, zahrabaná pod hromadou nepoužitelných hadrů.

Teď jenom si to prázdné místo ve skříni udržet.

Hygge je dánský způsob, jak být šťastnější

Moje bývalá kolegyně Patricia Drati Rønde se přestěhovala do Dánska, země, která se pravidelně umísťuje na předních místech žebříčků nejšťastnějších národů světa. (Když o Dánech píše nebo vypráví, skoro mám chuť přestěhovat se tam také, přestože, narozdíl od ní, nemám jednoho z nich za manžela.) Jedním z důvodů, proč Dánové umějí být šťastní, je podle ní ryze dánský fenomén „hygge“, což je činnost, nebo stav, který se dá jen vzdáleně popsat slovy jako „útulnost“ nebo „příjemnost“. Hygge je především skvělý způsob, jak být šťastnější v každodenním životě.

Proto jsem na toto téma položila Patricii po e-mailu pár otázek .

 

BŠ: Jak bys popsala, co je to hygge? A, mimochodem, jak se to správně vyslovuje?

PDR: Hygge se vyslovuje přibližně jako „hüke“. Dá se s malými gramatickými obměnami použít jako podstatné jméno, přídavné jméno i jako sloveso, z čehož je dobře vidět, že se používá často. Tomu, kdo nežil v Dánsku, se těžko vysvětluje, co to vlastně je. Dalo by se říct, že je to koncept myšlení nebo bytí, je to umění udělat si život příjemným, mít se hezky. Když je v Dánsku nějaká situace „hyggeligt“, je to absolutní vrchol toho, co může být. Poznámka: Důležitou součástí hygge jsou svíčky, kterými jsou Dánové úplně posedlí, jak doma, tak ve veřejných prostorách. Moje kolegyně má například svíčky i na stole v práci zapálené od devíti od rána. (poznámka B.Š.: asi bych měla svůj vztah ke svíčkám přehodnotit)

BŠ: Můžeš to popsat na příkladu nějakých činností nebo situací?

PDR. Dá se říct, že téměř jakákoliv činnost nebo situace se dá proměnit v hygge. Příklad: každý den vařím doma večeři a občas mi to leze na nervy. Otázka je, jak si z této činnosti vytvořit hygge? Otevřu si láhev vína, pustím si nějakou příjemnou muziku, zapálím si v kuchyni svíčky, zavolám muže a dítě, ať mi jdou místo koukání na televizi dělat společnost. Během vaření se bavíme o tom, co kdo hezkého během dne zažil, dcera zároveň vaří na svém dřevěném sporáku panenkám, muž popíjí víno, občas mu dám něco nakrájet, smějeme se u toho a je nám dobře. Zní to jako z nějaké debilní reklamy, ale zkuste to někdy.

BŠ: Podobá se hygge českému slovu „pohoda“? (Mně osobně připadá, že pohoda je víc pasivní. Pohoda je nikam se moc nehnat, nebýt ve stresu.)

PDR: Já myslím, že k tomu, aby člověk dosáhl hygge, je potřeba vynaložit nějaké úsilí. Nejen že je to mentální naladění, ale člověk pro to musí i aktivně něco udělat, nemůže jen tak zevlovat, jakože pohoda.

BŠ: Dá se hygge provozovat i o samotě, nebo to souvisí s tím, že jsou lidé pospolu?

PDR: Většinou souvisí hygge se společností lidí, co máme rádi, a s jídlem, pitím a rozmlouváním s nimi. ALE dá se provozovat i o samotě. Jsou to ty situace, které by mohly být nepříjemné, ale díky vlastnímu úsilí si je můžeme udělat příjemnější, dokonce tak, že si je užíváme. Třeba když musíte na jaře uklidit sklep nebo zahradu, je potřeba si při uklízení nasadit nějaké hezké holínky, zapnout si rádio a mít samozřejmě po ruce nějaké dobré občerstvení (a nezapomeňte zapálit svíčky).

BŠ: Jaká je tvoje oblíbená hygge-činnost?

PDR: Jelikož je tady strašně dlouhá a tmavá zima, nemůže se každý rok dočkat jara. To si pak s přáteli a rodinou chodíme sednout na břehy kodaňských kanálů s lahvinkou vína a pizzou, probíráme život nebo jen tak sedíme a koukáme na kolemjdoucí lidi a kolemplavoucí lodě až do pozdních večerních hodin, protože je světlo až do 23:00.

 

Co jsem se naučila od svých dětí

Děti v čepici, já samozřejmě bez

Děti v čepici, já samozřejmě bez

Díky svým dcerám jsem si připomněla několik důležitých pravidel, díky nimž by můj život mohl být o moc, moc šťastnější (kdybych se jimi ovšem řídila i u sebe). Jsou to pravidla, jejichž dodržování u čtyřletého dítěte nám připadá samozřejmé, ale jako dospělí máme pocit, že už se nás netýkají. To je ovšem chyba! Takže tady je pár užitečných trivialit.

  • Kdo se dnes večer moc dlouho kouká na pohádky, ten bude zítra nevyspalý a protivný.
  • V mrazu se vyplatí nosit čepici a rukavice.
  • V zimě nosíme spodní košilku. (A ne že ji odložíme, sotva dorosteme do první podprsenky.)
  • Mezi hlavními jídly si dáme dopoledne a odpoledne malou svačinku, abychom nebyli hladoví a unavení.
  • Taky se každou chvíli musíme napít. (Samozřejmě ne kafe!)
  • Popotahuješ? Máš ucpaný nos? Musíš se vysmrkat. Hned!
  • A když nám opravdu není dobře, lehneme si postýlky a pijeme čaj. (Ne že se za vydatné pomoci ibuprofenu tváříme, že žádná nemoc neexistuje.)

Odhodlejte se vyřídit nepříjemný telefonát (dřív, než vyřídí on vás)

Moje obavy z telefonování s cizími lidmi (zvlášť, když od nich musím něco chtít) hraničí až s fobií. Přeobjednat se na jiný termín k zubaři, sehnat někoho, kdo v pátek večer pohlídá děti, požádat odborníka o zodpovězení několika otázek k připravovanému článku nebo sehnat instalatéra – to všechno jsou úkoly, jejichž splnění odkládám dlouhé hodiny i celé dny. Takový telefonát se zpočátku jeví jako docela neškodný mráček na modré obloze. S postupujícím časem se ale zvětšuje, bobtná, až je z něj obrovský černý mrak visící nad mojí hlavou a zakrývající slunce. Když se pak konečně donutím zvednout sluchátko, během dvou minut je obvykle všechno vyřízeno a já se úlevně hroutím.

Postupem času jsem ale přece jen přišla na několik fíglů, jak si vyřizování nepříjemných telefonů alespoň trochu usnadnit.

  1. Udělám to hned ráno jako první věc. Je to stejné jako při koupání – radši skočit do studené vody dřív, než se pomalu osmělovat.
  2. Vyřizuju několik telefonů najednou. Začnu nějakým snesitelnějším, který mě trochu rozptýlí a odreaguje, a potom, aniž bych odložila sluchátko a stihla se znovu začít bát, pokračuju k těm horším.
  3. Netelefonuju sama. Když na mě přes stůl pomrkává kolegyně, připomíná mi to, že cokoli dotyčný na druhém konci řekne, můžu hned vzápětí podrobit sžíravým komentářům.
  4. Stanovím si přesný časový limit. Ze zkušenosti vím, že „zavolám tam dnes“ moc nefunguje. Například telefonování k zubaři se mi obvykle daří odkládat do odpoledne, kdy už v ordinaci nikoho nezastihnu. Takže raději: „Zavolám tam do 11:00.“
  5. Soustředím se na to, jak se budu cítit potom. Ať už telefonát dopadne jakkoli, vím, že samotné odškrtnutí nepříjemného úkolu mě nabije spoustou endorfinů.