tipy

8 tipů, jak najít ztracené věci, od profesionálního hledače

Michael Solomon je člověk, kterého bych potřebovala mít doma každé ráno. Mohl by přespávat třeba v kuchyni na gauči a ráno být po ruce ve chvíli, kdy potřetí zoufale vysypávám kabelku, abych našla ztracené klíče, nebo prohrabávám šuplík s dokumenty ve snaze objevit rodné listy svých dětí (protože dneska jim mám jít zažádat o cestovní pas).

Michael Solomon je totiž profesionální hledač ztracených věcí. A taky je to hodný starší pán, který – zatímco s kapkami studeného potu na čele vysypáváte zásuvky z psaciho stolu a horečně listujete v šanonech – vás pohladí po vlasech a řekne vám, že žádné ztracené věci neexistují. Jenom přemístěné. Takže než se pustíte do toho vysypávání šuplíků, dejte si kávu a pěkně se uklidněte.

Tady jsou jeho hledačské tipy:

  1. Nehledejte to. I když vás to pudí okamžitě začít převracet naruby celý byt, nezačínejte s tím hned. Nejdřív se pořádně zamyslete, kde byste s hledáním měli začít.
  2. Neexistují ztracené věci. Jenom nesystematičtí hledači. (I když zrovna tímhle si nejsem tak úplně jistá. Třeba o kimonu, které Betynka nosila na hodiny taekwonda, jsem téměř určitě přesvědčena, že se propadlo do alternativního vesmíru.)
  3. Je to tam, kde by to mělo být. Pokud klíče nebo sluneční brýle ukládáte na jeden konkrétní věšák nebo poličku, je velmi pravděpodobné, že tam někde budou. Anebo někde poblíž. „Věci mohou po domácnosti putovat, ale většinou se nedostanou dál než 45 centimetrů od svého původního umístění. Ale tenhle malý přesun může způsobit, že jsou neviditelné,“ vysvětluje Michael Solomon. „Tomuhle okruhu s poloměrem 45 centimetrů říkám ,heuréka zóna‘. A právě tu byste měli prozkoumat nejpečlivěji.“
  4. Je to tam, kde jste to naposledy používali. Zamyslete se, kdy jste danou věci měli v ruce naposledy.
  5. Díváte se přímo na to, ale nevidíte to. Tohle se podle Michaela Solomona skutečně stává. Především lidem ve stavu paniky ze ztráty nenahraditelných předmětů.
  6. Pozor na kamufláž. Věci jsou často přesně tam, kde mají být, jenom jsou něčím zakryté. „Nejčastěji to bývají noviny nebo sombréro,“ tvrdí Michael Solomon.
  7. Hledejte jen jednou. Nevracejte se na místa, která jste už jednou důkladně prohledali. Přestože vypadají tak slibně. (S tímhle mám skutečně problém. Zejména v onom stavu paniky, řekněme, ze ztráty techničáku na auto, jsem schopna ten zpropadený proutěný košíček na poličce v kuchyni prohledat třeba čtyřikrát, vždycky s novou zoufalou nadějí.)
  8. Možná jste to nebyli vy. Pokud nic nevyjde, vždycky je tu ještě možnost, že hledanou věc ztratil (přemístil) někdo jiný. V tom případě máte útěchu alespoň v tom, že jste v tom nevinně.
Reklamy

Gwyneth a já. Aneb čtyři způsoby, jak čelit hrůzu nahánějícím úkolům.

Včera jsem v práci dostala za úkol udělat po telefonu rozhovor s herečkou Gwyneth Paltrow. Nejsem si jistá, jestli mám větší fobii z telefonování s cizími lidmi, nebo z rozhovorů s celebritami, nebo z telefonátů v cizím jazyce. Každopádně, v tomto případě se všechny tři setkaly v jediném děsivém průsečíku. (Plus fakt, že jsem to celé nahrávala na diktafon, který má občas ve zvyku se zničehonic vypnout.)

Nicméně, z toho, že tohle píšu, je zřejmé, že jsem to přežila a rozhovor proběhl. Co mi pomohlo ho přežít?

Neměla jsem čas začít se bát. O rozhovoru jsem se dozvěděla jen pár hodin před jeho konáním. Kdybych to tušila kupříkladu od minulého týdne, kámen v mém žaludku by měl čas narůst do gigantnických rozměrů.

Představila jsem si, jak se budu cítit potom, až to budu mít za sebou. A věděla jsem, že se mi uleví a že se budu moct trošku vytahovat (což teď činím i tady před vámi).

Představovala jsem si, že jsem někdo jiný. Konkrétně moje kamarádka, investigativní novinářka, která s kamerou pronásleduje padouchy všeho druhu. Pomohlo mi to nebrat si celou situaci moc osobně.

Naplánovala jsem si odměnu. Konkrétně zastávku v knihkupectví po cestě z práce.

Jen kdyby se mi dařilo celý uvedený postup praktikovat častěji – třeba při nadcházejícím vyřizování daňových záležitostí.

Proč jsem ještě nepřestala psát tenhle blog

Kdysi jsem zkoušela napsat knihu. Založila jsem si online butik s vlastnoručně vyrobenými kabelkami. Snažila jsem se naučit malovat akvarely podle příručky. Pokoušela jsem se prodávat pletené čepice na Fleru. Začala jsem (ve čtyřiatřiceti) chodit na balet. Všechny tyhle moje pokusy o tvůrčí projekty nejpozději do půl roku – ale většinou o dost dřív – zašly na nedostatek nadšení (maskovaný jako nedostatek času nebo inspirace nebo obojího).

Šťastný blog nedávno oslavil třičtvrtěroční narozeniny a zatím stále žije. S výjimkou plození a vychovávání dětí je v mém životě jediným kreativním počinem, který mi vydržel takhle dlouho. Klíčovou ingrediencí, která ho udržuje při životě, je patrně moje nadšení. A čím dál víc si myslím, že nadšení pro jakoukoli práci není euforický stav, který nás náhle přepadne a stejně znenadání zase opustí. Je to spíš rostina, která vyžaduje každodenní péči.

Tady je pár tipů, jak nadšení pěstovat a kultivovat.

Dělejte to každý den. Třeba jenom pět minut. Tohle je myslím úplně nejdůležitější. Myslím, že ať se věnujete čemukoli, právě každodennost vašeho soustředění zaručí, že vaše nadšení nevychladne, a stále budete připraveni vstřebávat případnou inspiraci.

Nebojte se, že si „vypotřebujete“ nápady. Zdá se mi, že nápady mi začnou docházet vždycky právě ve chvíli, kdy si je začnu „šetřit“. Když s nimi naopak trošku plýtvám, další se objevují samy od sebe.

Mějte zpětnou vazbu. Tady můžu jenom říct: velký dík vám všem, kdo můj blog čtete a píšete komentáře.

Vyzkoušejte jeden den v týdnu offline

Můžete tomu říkat třeba šábes. Nebo neděle. Každopádně by mělo jít o den, kdy se odpojíte – nejen od internetu, ale od komunikačních technologií v nejširším slova smyslu. A místo toho budete komunikovat naživo s lidmi okolo vás.

Přesně to je náplní výzvy Sabbath Manifesto, na kterou jsem narazila… ano, na internetu. Její následovníci se snaží dodržovat jakýsi světský „šábes“: od pátečního večera do sobotního soumraku se vyhýbat technologiím, pobývat s blízkými lidmi, trávit čas pod širým nebem, zapalovat svíčky, pít víno, naslouchat tichu… (deset hlavních pravidel najdete zde).

Osobně jsem během dovolené pobývala důsledně offline celý týden a namísto očekávaného absťáku se dostavil pocit přímo opojné svobody.

7 otázek, které stojí za to si položit, než se rozhodnete, kam investovat svůj čas, energii a peníze

Mám začít chodit na salsu, nebo na pilates? Potřebujeme nový stůl do kuchyně? Mám se začít učit nový cizí jazyk? Mám letos slavit svoje nekulaté narozeniny? Nad podobnými otázkami obvykle váhám tak dlouho, až rozhodnutí odložím na neurčito (a nepodniknu tedy nic).
Na blogu Happiness Project americké autorky Gretchen Rubin jsem ale našla sedm otázek, které by mi mohly pomoci si v podobných dilematech udělat jasno – a rozhodnout se tak abych byla šťastnější:

  1. Posílí to moje vztahy s blízkými lidmi? Neplatí to úplně stoprocentně, ale věci a činnosti, které můžu sdílet s jinými lidmi, mi většinou přinesou víc štěstí než ty samotářské. (Kurzy pilates asi ne. Nový kuchyňský stůl – možná, přinejmenším by se nás k němu víc vešlo. Oslava narozenin: zcela určitě.)
  2. Zažiju díky tomu něco nového? Stejně jako Gretchen jsem si ověřila, že nové zážitky a zkušenosti, i když se mi do nich zpočátku často nechce, jsou nakonec skoro vždycky něčím zábavné, zajímavé nebo obohacující.
  3. Čeho se kvůli tomu budu muset vzdát? Jde o to, aby toho nebylo příliš.
  4. Pomůže mi to být sama sebou? Nechci to dělat jen proto, že se to ode mě očekává?
  5. Když o tom uvažuju, naplňuje mě to nadšením a energií, nebo mě to spíš vyčerpává?
  6. Co si o tom myslí lidé, kteří něco podobného už zažili? Nechat si poradit od těch, kteří podobnou zkušenost mají za sebou, je jeden z nejefektivnějších – i když velmi podceňovaných – způsobů, jak se rozhodnout správně.
  7. Je to odvážné rozhodnutí? Dělím rozhodnutí na „odvážná“ a „opatrná“. Ta odvážná mě posouvají do neprobádaných končin, nutí mě učit se nové věci a otevírat se světu, ta opatrná spíš zachovávají status quo. „Choose the bigger life,“ radí Gretchen Rubin.

5 způsobů, jak si psát deník (a opravdu u toho vydržet)

Vždycky mě tak trochu znepokojovalo, jak málo si pamatuji ze své minulosti. Právě teď, v tuto chvíli, si neumím představit, že bych někdy zapomněla, jak se Rozárka ptala, jestli Ježíšek bydlí v nebi „s Bůchem“. Jenže vím, že to zapomenu. Prostě se to stane – stejně jako jsem už skoro zapomněla, jaké to je, být těhotná, psát na psacím stroji nebo venčit padesátikilového rottweilera.

Veškeré mé pokusy zachytit kus paměti prostřednictvím deníku ale ztroskotaly na mé neschopnosti psát záznamy soustavně a pravidelně. Jako u mnoha jiných věcí, které člověk dělá jen pro sebe, to pokaždé ztroskotalo na „nedostatku času“ (přesněji řečeno, neschopnosti si čas udělat). Právě proto mě tak těší pravidelná rubrika Co mi dnes dělá radost (ve sloupci vpravo). Pokaždé, když se podívám na stránku se staršími záznamy, si okamžitě vybavím konkrétní vzpomínky, ke kterým se vztahují a… mám radost znovu.

Tady je pár dalších tipů na deníky, které neopustíte po pár prvních stránkách.

Deník jednou větou. Každý den si zapište jen jednu větu. Nejdůležitější detail dne. Zabere to jen pár vteřin, takže vám to nepřidělá odrazující spoustu práce.

Deník tematický. Zaznamenáváte jen určité téma, které vás zajímá: jak roste vaše dítě. Co dělá váš pes. Můžete mít běžecký deník, kuchařský deník, deník z odvykání kouření…

Deník/diář. Do jednotlivých políček v diáři zaznamenáte nejdůležitější události dne.

Pozitivní deník. Každý den zaznamenáte pět dobrý věcí, které se vám ten den staly a ze kterých máte radost.

Projekt 365. Každý den vyfotíte jednu fotku. Inspiraci najdete například zde.

Mimochodem, psaní deníku prý má i psychoterapeutický efekt. Podle kalifornského psychologa Matthewa Liebermana už samotné zapisování emocí pomáhá mozku se s nimi vypořádat.  

Mohou být rodiče malých dětí šťastnější?

Ronja, dcera loupežníka

Ronja, dcera loupežníka

Děti by nám měly přinášet radost. Také ji přinášejí. Chvílemi. A přestože je nadevše milujeme, při hovorech se svými přáteli mám někdy pocit, že rodičovství se (zejména v těch prvních třech nebo čtyřech letech života dítěte) proměnilo v úděl neslučitelný s normálním životem. Musíme chodit na plavání kojenců, cvičení s batolaty a kurzy keramiky pro předškoláky. Kvůli dětem se vzdáváme práce, zábavy, spánku i přátel. Není divu, že jsme pak unavení, naštvaní, nervózní a… ječíme na děti.

Nebylo by lepší méně se starat o děti a být víc v pohodě?

Jenže co by z nich pak vyrostlo?

Úplně to samé, co z nich vyroste v kurzech plavání, cvičení a keramiky, tvrdí profesor Bryan Caplan ve své knize Selfish Reasons to Have More Kids (tedy: Sobecké důvody, proč mít víc dětí). Podle jeho názoru jsme to nejdůležitější pro budoucnost svých dětí udělali už ve chvíli početí: předali jsme jim své geny, a s nimi i své, tu lepší, tu horší, talenty a vlastnosti. Naše sebestarostlivější výchova a sebedražší kroužky se zděděnými předpoklady prý nic moc nezmůžou. Takže – říká Bryan Caplan – se máme přestat stresovat a více se věnovat sami sobě. Děti budou v pohodě.

S tímto vědomím vám zde předávám několik mírně nezodpovědných tipů, jak být šťastnějším rodičem.

Zvěte si co nejčastěji na návštěvu děti svých přátel. Vaše děti si tak budou mít s kým hrát a vy budete mít víc času pro sebe (jenom pak po nich budete muset uklidit). Kromě toho vaši přátelé se vám budou cítit zavázáni, aby vám tuto službu oplatili a vzali si pro změnu vaše děti k sobě.

Pokud existuje nějaká činnost, která netěší ani vás, ani vaše děti, tak ji prostě nedělejte. Typickým příkladem je plavání kojenců. Já i moje tehdy čtyřměsíční dcera jsme ho nenáviděly. Přesto jsem (dnes opravdu nevím proč) na něj dojížděla v mrazu přes půl města.

Nepřehánějte to s hygienou. Zde je inspirace z knihy Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lindgrenové: „(Ronja) voněla, protože každý týden v sobotu večer ji Lovisa drhla ve velké dřevěné kádi a každou neděli ráno Mattisovi i jí vyčesávala vši.“ A není snad Astrid Lindgrenová jedna z největších ikon dětské literatury?

Na televizi a DVD není nic špatného. Čím dřív se děti naučí pustit si film samy, tím lépe (oceníte to zejména v sobotu brzo ráno.)

Alkohol je dobrý rádce. Doufám, že na mě za tuto kontroverzní radu nezavoláte sociálku. Faktem ale je, že v lehce ovíněném stavu a ve společnosti svých přátel činím lehkovážná, ale správná rozhodnutí, na která si jinak netroufnu. Například: „Jděte si samy vyčistit zuby.“ (Zatímco za střízliva dětem dávám pastu na kartáček a mladší Rozárce levou rukou přidržuju hlavu, abych jí pravou mohla řádně vyčistit celý chrup.)

Nehlídejte je tolik. Ještě jedna inspirace z Ronji, dcery loupežníka:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil – ačkoliv se mu to nelíbilo – že už přišel čas.

Loviso,“ řekl ženě. „Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!“

Tak vida, konečně jsi na to přišel,“ poznamenala Lovisa. „Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno.“

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.