testování

Chci se stát líným rodičem. Ale je to dřina!

„V mé představě, jak pečovat o dítě, je obrovská louka. Na jedné straně je velký stan s barem, kde se čepuje místní pivo a kde se shromažďují rodiče. Na druhé straně, kdesi v dáli, si hrají děti. Já neotravuju je a ony neotravují mě. Dejte jim tolik svobody, co jen to půjde,“ říká Tom Hodgkinson ve své knize Líný rodič, do které jsem se začetla tento týden a nedokážu se od ní odtrhnout.

Jeho filozofie rodičovství je jednoduchá, osvobozující a zábavná: nesnažte se své děti neustále „formovat“. Nebombardujte je „podněty“. Nechte je být. Přestaňte je vozit do kroužků a do zábavních parků. Raději zůstaňte doma a zaměstnejte je domácími pracemi, nebo je nechte, ať běhají venku.

Tom Hodgkinson: Líný rodič

Tom Hodgkinson: Líný rodič

Problém je v tom, že líné rodičovství se lehko řekne, ale hůř udělá. Skloubit ho s osmihodinovou pracovní dobou a dojížděním do zaměstnání je takřka nemožné (není divu, že Tom Hodgkinson práci na plný úvazek otcům i matkám důrazně rozmlouvá). Dát dětem svobodu, když bydlíte uprostřed Prahy, taky dost dobře nejde. Navíc dobrovolně přiznávám, že bezstarostné lenošení je činnost, kterou si musím dopředu naplánovat, chci-li si ji užít bez výčitek svědomí.

Přesto se mi podařilo líné rodičovství otestovat, včera večer, když jsem se dovlekla domů se zvýšenou teplotou a s nudlí u nosu. Organismus zápasící s virózou mě k nečinnosti prostě donutil. „Jsem nemocná!“ oznámila jsem dcerám (manžel nebyl doma) a svalila jsem se na gauč. „Musíte se o sebe postarat samy!“

K mému úžasu to fungovalo dokonale. Betynka si sama napsala úkoly a podle mých pokynů vyndala z ledničky večeři, kterou zkonzumovaly bez obvyklých rvaček a pošťuchování. Obě dvě si samy vyčistily zuby (Rozárka to obvykle vyžaduje ode mě) a Betynka nakonec Rozárce i mně přečetla kapitolu z knížky na dobrou noc. Sice se moc nemyly a oblečení nechaly roztroušené po celém bytě, ale večerní rituály, které mě obvykle stojí tolik energie a často je doprovázejí výlevy zuřivosti na obou stranách, proběhly hladce a v klidu.

Myslím, že budu nemocná častěji.

P.S. Líného rodiče vřele doporučuji i lidem, kteří nemají děti.

 

Reklamy

Cathal Morrow – muž, který se rozhodl být šťastný

Šťastný blog našel spřízněnou duši! Jmenuje se Cathal Morrow a žije v Madridu. Tento pán se letos v červnu pustil do podobného experimentu, jakým je i můj blog: rozhodl se, že celý rok bude šťastný.
Na začátku byla podobná úvaha, jako ta moje: „Mám skvělou ženu, úžasné děti a pořád ještě spoustu vlasů na hlavě – stejně jako mnoho jiných lidí jsem cítil, že nemám důvod být nešťastný. Ale často jsem byl.“

Šťastný muž Cathal Morow se svou rodinou

Šťastný muž Cathal Morrow se svou rodinou

„Když se vynoří problémy, budu se snažit reagovat tak, jak by reagoval šťastný člověk,“ píše v úvodním příspěvku na své stránce I’m happy and I know it. „Nebudu se snažit popírat špatné a mrzuté věci. Nebude to rok sebeklamů, ani cvičení v pozitivním myšlení. Ani se nebudu snažit hledat štěstí, protože jsem ho už našel.“ (Jeden podobný experiment má tento bývalý novinář už za sebou: před časem strávil celý rok tím, že říkal pravdu. Takže například své ženě sdělil, že jí roste zadek, a své matce, že je hrozně nudná.)
Pět týdnů po zahájení „šťastného“ pokusu si Cathal zapsal: „Jak se mám? Fantasticky. Samozřejmě, v našem životě se nic moc nezlepšilo. Pořád nemáme peníze, mojí ženě se dost zhoršila záda a stále jsem čtyřiačtyřicetiletý chlap, jehož kariéra uvízla na mrtvém bodě.“
Narozdíl od Cathala si nemyslím, že štěstí je něco statického, co člověk jednou najde a pak už to jenom „má“. Ale líbí se mi jeho názor, že štěstí není žádná muška jenom zlatá, která na nás usedá nezávisle na naší vůli. Spíš je to určitý způsob nahlížení na svět. Stav mysli, na jehož pozadí můžete prožívat radost i smutek. Líbí se mi představa, že štěstí je jako fyzická kondice nebo hra na piano, něco, v čem se můžete zdokonalovat každodenním tréninkem.

Jak jsem testovala večer bez televize

Televize plní u nás doma roli zapáleného krbu. Sálá pomyslné domácí teplo, vydává tiché uklidňující zvuky, můžeme nepřítomně zírat na to, co se v ní hýbe. Asi bych s tím ale měla něco dělat. Nedávno jsem si totiž přečetla, že nešťastní lidé se dívají na televizi o třicet procent víc než ti šťastnější.

(Co dělají ti šťastní? Podle studie, které se účastnilo na 45 tisíc lidí během 34 let, si čtou, chodí mezi lidi, sexují nebo chodí do kostela.)

Večer bez puštěné televize se proto bez debat musel stát mým dalším experimentem na cestě za každodenním štěstím. Po pečlivém prostudování televizního programu jsem si pro něj vybrala večer uprostřed pracovního týdne, kdy nedávali nic, bez čeho by se některý z členů naší rodiny nutně neobešel. V mých představách měla naše rodina z toho pokusu vyjít obohacena o společně prožité chvíle. Představovala jsem si společné vystřihování sněhových vloček z ubrousků, hraní pexesa, dlouhé podnětné rozhovory a další aktivity, ve kterých nám zlá televize až doteď bránila.

17:45 Oznamuji rodině začátek experimentu. Reakcí je všeobecná nevole. Děti jsou zpacifikovány příslibem, že po večeři si zahrajeme pexeso.

18:00 Připravuju večeři. Můj muž leží v posteli a čte si. Betynka hraje počítačovou hru. Rozárka se mě v dvouminutových intervalech chodí ptát, jestli si může pustit DVD. Doufám, že společně prožité chvíle začnou po večeři.

18:30 Večeříme. Poprvé po dlouhé době nikomu neujíždějí oči směrem k obrazovce. Je to skvělé! Až do chvíle, kdy se děti zeptají, jestli se televizní embargo týká i Večerníčku. Následuje brek. Rychle sklízím ze stolu a vytahuju pexeso.

18:45 Nikdy jsem si neuvědomila, že společenské hry jsou taková nuda, když u nich člověk nemůže po očku sledovat televizi. Zvlášť, když je hrajete s malými dětmi, které začnou natahovat pokaždé, když vy najdete dvojici a ony ne. Děti se hašteří a začínají se prát.

18:55 Manžel se nevěřícně dotazuje, jestli myslím vážně, že se nebudeme dívat na zprávy. Poté odchází do svého oblíbeného podniku Žlutá pumpa.

19:15 Děti se koupou. O dobrou hodinu dřív než obvykle!

20:00 Uložila jsem je do postele a přečetla celých dvanáct stránek z Luisy a Lotky.

20:15 Už spí! Jsem sama v prázdném a hrozivě tichém bytě. Vyprázdním myčku a naplním pračku (abych měla aspoň nějakou zvukovou kulisu). Připravuju svačinu na zítřek. Najednou mám spoustu času na věci, které nikdy nestíhám. Mohla bych třeba roztřídit ten kufr starých fotek, který už rok a půl čeká pod mým psacím stolem…

Resumé: Naše rodina prožila klasický absťák se vším všudy (nervozita, pocení, třas, podrážděnost). O třicet procent šťastnější jsme nebyli ani náhodou. Televizní detox rozhodně není zárukou šťastných společně strávených chvil (zejména pokud jste takový závislák jako my) ale rozhodně stojí za vyzkoušení!