těšení

Paradoxy kolem těšení

Moje starší dcera už dva měsíce odpočítává dny do svých nadcházejících narozenin. Každý den upřesňuje seznam dárků, které by chtěla dostat, probírá se mnou podrobnosti svého narozeninového dortu (čokoládový, mrkvový nebo perníkový?) a donekonečna mění seznam VIP kamarádek, které pozve na svou oslavu (momentálně je jich jedenáct).

Závidím jí, protože přímo mistrovsky ovládá něco, co jsem se v dospělosti dobrovolně odnaučila: nezřízeně se těšit.

„Netěš se tolik,“ říkám si před návštěvou letního kina, „co když bude pršet.“

„Jen se tolik netěš,“ umravňuju se cestou na sraz s kamarádkami ve vinárně. „Zítra ti zase bude blbě.“

„Moc se netěš, nebo to dopadne jako tenkrát,“ připomínám si před odjezdem na dovolenou ve vzpomínce na minulý rok, kdy jsme po třech dnech museli odjet, protože naše dítě dostalo neštovice a hrozilo, že nakazí zbytek zájezdu.

V obavách, abych později nebyla zklamaná, a aby se moje těšení neukázalo jako hloupé, plané, naivní a nepřiměřené, mu už předem přistřihuju křídla a okrádám se o něco, co je nedílnou součástí každého šťastného zážitku: radostné očekávání.

Nedávno jsem někde četla výsledky nizozemského průzkumu, podle kterého mají lidé v průměru lepší náladu posledních čtrnáct dní před dovolenou než prvních čtrnáct dní po dovolené. Přestože jsou přepracovaní a unavení, těšení jim rozzáří každodenní život víc než odpočatá energie, kterou si (teoreticky) z dovolené přivezou.

Těšit se bez kalkulací se zkrátka vyplácí. I když se tím vystavujeme riziku zklamání.