televize

Které médium nejvíc zlepšuje náladu? Rádio.

Můžete se s ním sprchovat, řídit, žehlit, spravovat sekačku na trávu nebo natírat plot. Rádio je společník pro život – na rozdíl od televize nebo internetu, které nás přišpendlí k židli, případně na gauč, a odsoudí k pasivitě. Studie, podniknutá v Británii, nyní zjistila, že poslech rádia lidem zlepšuje náladu až o 100 procent a dodává až trojnásobné množství energie než sledování televize nebo internetu. Pravda, výzkum sice financovalo britské Radio Advertising Bureau, takže ho nemůžeme brát úplně vážně, ale i tak na tom něco je. Video Killed the Radio Star? Ne tak docela.

Reklamy

Proč svou rodinu nutím večeřet u stolu, i když se nám nechce

S pravdou ven: rodinná večeře u společného stolu je ideál, o který se svými rodinnými příslušníky svádím kruté boje. Můj muž do sebe po příchodu z práce, hnán vlčím hladem, často nahází vestoje u lednice takové množství jídla, že regulérní večeři pak bojkotuje. Mé děti by daly nevímco za to, aby mohly večeři konzumovat v nepohodlné zkroucené poloze u televize (a sypat brambory pod pohovku) nebo na psacím stole u počítače (a kydat kečup do klávesnice).

A i já sama si často říkám, jestli by nebylo příjemnější, kdybych se mohla najíst sama. V klidu. Bez toho, že by mnou uvařené dobroty někdo stále komentoval slovy: „Fuj, tohle nejím.“ „A co je tohleto zelené?“ „Ble, hrášek.“ Bez věčných hádek o množství kečupu, který se smí nalít na špagety. Bez běhání pro další a další ubrousky. Bez šťávy, rozlité po stole.

Jenže mám pocit, že jestli se někde tvoří opravdová rodina, je to právě u stolu při společné večeři. Když jsem byla malá, moje máma s námi jedla jenom o Vánocích. Při všech ostatních večeřích jenom běhala po kuchyni, postávala u kuchyňské linky a obsluhovala nás. Pamatuju si, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že ostatní maminky jedí. A taky mi to bylo trochu líto.

Mimochodem: podle průzkumu, který provedlo americké Národní centrum pro závislosti a zneužívání návykových látek, děti, které večeří s rodiči, méně často kouří, pijí alkohol a berou drogy. Taky většinou jí zdravěji, mají lepší známky a víc čtou.

Tak proto svádím věčné nevyhrané bitvy s Večerníčkem, se seriálem Simpsonovi a s televizními zprávami o pár minut společného času – upřímně řečeno, je to jediný čas, který ve všední den tráví celá naše rodina pohromadě.

*

Již zítra přinese Šťastný blog rozhovor s panem Cuketkou!

Mohou být rodiče malých dětí šťastnější?

Ronja, dcera loupežníka

Ronja, dcera loupežníka

Děti by nám měly přinášet radost. Také ji přinášejí. Chvílemi. A přestože je nadevše milujeme, při hovorech se svými přáteli mám někdy pocit, že rodičovství se (zejména v těch prvních třech nebo čtyřech letech života dítěte) proměnilo v úděl neslučitelný s normálním životem. Musíme chodit na plavání kojenců, cvičení s batolaty a kurzy keramiky pro předškoláky. Kvůli dětem se vzdáváme práce, zábavy, spánku i přátel. Není divu, že jsme pak unavení, naštvaní, nervózní a… ječíme na děti.

Nebylo by lepší méně se starat o děti a být víc v pohodě?

Jenže co by z nich pak vyrostlo?

Úplně to samé, co z nich vyroste v kurzech plavání, cvičení a keramiky, tvrdí profesor Bryan Caplan ve své knize Selfish Reasons to Have More Kids (tedy: Sobecké důvody, proč mít víc dětí). Podle jeho názoru jsme to nejdůležitější pro budoucnost svých dětí udělali už ve chvíli početí: předali jsme jim své geny, a s nimi i své, tu lepší, tu horší, talenty a vlastnosti. Naše sebestarostlivější výchova a sebedražší kroužky se zděděnými předpoklady prý nic moc nezmůžou. Takže – říká Bryan Caplan – se máme přestat stresovat a více se věnovat sami sobě. Děti budou v pohodě.

S tímto vědomím vám zde předávám několik mírně nezodpovědných tipů, jak být šťastnějším rodičem.

Zvěte si co nejčastěji na návštěvu děti svých přátel. Vaše děti si tak budou mít s kým hrát a vy budete mít víc času pro sebe (jenom pak po nich budete muset uklidit). Kromě toho vaši přátelé se vám budou cítit zavázáni, aby vám tuto službu oplatili a vzali si pro změnu vaše děti k sobě.

Pokud existuje nějaká činnost, která netěší ani vás, ani vaše děti, tak ji prostě nedělejte. Typickým příkladem je plavání kojenců. Já i moje tehdy čtyřměsíční dcera jsme ho nenáviděly. Přesto jsem (dnes opravdu nevím proč) na něj dojížděla v mrazu přes půl města.

Nepřehánějte to s hygienou. Zde je inspirace z knihy Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lindgrenové: „(Ronja) voněla, protože každý týden v sobotu večer ji Lovisa drhla ve velké dřevěné kádi a každou neděli ráno Mattisovi i jí vyčesávala vši.“ A není snad Astrid Lindgrenová jedna z největších ikon dětské literatury?

Na televizi a DVD není nic špatného. Čím dřív se děti naučí pustit si film samy, tím lépe (oceníte to zejména v sobotu brzo ráno.)

Alkohol je dobrý rádce. Doufám, že na mě za tuto kontroverzní radu nezavoláte sociálku. Faktem ale je, že v lehce ovíněném stavu a ve společnosti svých přátel činím lehkovážná, ale správná rozhodnutí, na která si jinak netroufnu. Například: „Jděte si samy vyčistit zuby.“ (Zatímco za střízliva dětem dávám pastu na kartáček a mladší Rozárce levou rukou přidržuju hlavu, abych jí pravou mohla řádně vyčistit celý chrup.)

Nehlídejte je tolik. Ještě jedna inspirace z Ronji, dcery loupežníka:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil – ačkoliv se mu to nelíbilo – že už přišel čas.

Loviso,“ řekl ženě. „Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!“

Tak vida, konečně jsi na to přišel,“ poznamenala Lovisa. „Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno.“

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.

Jak to, že filmy s reklamami se nám líbí víc než bez nich?

Je mi to jasné. Nevěříte mi. Říkáte si, že televizní reklama (třeba na Jar nebo na osvěžovač vzduchu Brise, mám-li jmenovat ty nejohavnější) je tady od toho, aby vám zážitek z filmu zničila, a ne vylepšila. Profesor Leaf Nelson z univerzity v San Diegu ve svém výzkumu ovšem zjistil, že je to přesně naopak. Testoval to na svých studentech, kterým opakovaně pouštěl sitcomy s reklamami a bez. Studenti, kteří sledovali seriály s reklamou, na ni sice nadávali, ale ve výsledku si odnesli silnější, příjemnější zážitek.
„Domníváme se, že k tomu dochází proto, že naše tělo i mysl se na jakékoli zážitky rychle adaptuje. Písnička, masáž nebo šálek kávy začínají jako cosi velmi příjemného, ale během konzumace si na ně rychle přivykneme. Krátké přerušení nám pomůže vnímat zážitek znova intenzivně jako na začátku,“ vysvětluje Leaf Nelson.
Jinými slovy: uprostřed oběda, opalování nebo popíjení ginu s tonikem si dejte malou pauzu. Budou pak ještě lepší. (A nemusíte přitom koukat na reklamy.)

Jak jsem testovala večer bez televize

Televize plní u nás doma roli zapáleného krbu. Sálá pomyslné domácí teplo, vydává tiché uklidňující zvuky, můžeme nepřítomně zírat na to, co se v ní hýbe. Asi bych s tím ale měla něco dělat. Nedávno jsem si totiž přečetla, že nešťastní lidé se dívají na televizi o třicet procent víc než ti šťastnější.

(Co dělají ti šťastní? Podle studie, které se účastnilo na 45 tisíc lidí během 34 let, si čtou, chodí mezi lidi, sexují nebo chodí do kostela.)

Večer bez puštěné televize se proto bez debat musel stát mým dalším experimentem na cestě za každodenním štěstím. Po pečlivém prostudování televizního programu jsem si pro něj vybrala večer uprostřed pracovního týdne, kdy nedávali nic, bez čeho by se některý z členů naší rodiny nutně neobešel. V mých představách měla naše rodina z toho pokusu vyjít obohacena o společně prožité chvíle. Představovala jsem si společné vystřihování sněhových vloček z ubrousků, hraní pexesa, dlouhé podnětné rozhovory a další aktivity, ve kterých nám zlá televize až doteď bránila.

17:45 Oznamuji rodině začátek experimentu. Reakcí je všeobecná nevole. Děti jsou zpacifikovány příslibem, že po večeři si zahrajeme pexeso.

18:00 Připravuju večeři. Můj muž leží v posteli a čte si. Betynka hraje počítačovou hru. Rozárka se mě v dvouminutových intervalech chodí ptát, jestli si může pustit DVD. Doufám, že společně prožité chvíle začnou po večeři.

18:30 Večeříme. Poprvé po dlouhé době nikomu neujíždějí oči směrem k obrazovce. Je to skvělé! Až do chvíle, kdy se děti zeptají, jestli se televizní embargo týká i Večerníčku. Následuje brek. Rychle sklízím ze stolu a vytahuju pexeso.

18:45 Nikdy jsem si neuvědomila, že společenské hry jsou taková nuda, když u nich člověk nemůže po očku sledovat televizi. Zvlášť, když je hrajete s malými dětmi, které začnou natahovat pokaždé, když vy najdete dvojici a ony ne. Děti se hašteří a začínají se prát.

18:55 Manžel se nevěřícně dotazuje, jestli myslím vážně, že se nebudeme dívat na zprávy. Poté odchází do svého oblíbeného podniku Žlutá pumpa.

19:15 Děti se koupou. O dobrou hodinu dřív než obvykle!

20:00 Uložila jsem je do postele a přečetla celých dvanáct stránek z Luisy a Lotky.

20:15 Už spí! Jsem sama v prázdném a hrozivě tichém bytě. Vyprázdním myčku a naplním pračku (abych měla aspoň nějakou zvukovou kulisu). Připravuju svačinu na zítřek. Najednou mám spoustu času na věci, které nikdy nestíhám. Mohla bych třeba roztřídit ten kufr starých fotek, který už rok a půl čeká pod mým psacím stolem…

Resumé: Naše rodina prožila klasický absťák se vším všudy (nervozita, pocení, třas, podrážděnost). O třicet procent šťastnější jsme nebyli ani náhodou. Televizní detox rozhodně není zárukou šťastných společně strávených chvil (zejména pokud jste takový závislák jako my) ale rozhodně stojí za vyzkoušení!