tanec

„Jediný, kdo se mi líbí ještě víc než dobří tanečníci, jsou špatní tanečníci…“

Proč? Protože špatní tanečníci mají koule. Nepotřebují u toho vypadat dobře, aby si to užili. Nesnaží se na nikoho udělat dojem. Jsou osvobozeni od stydlivosti, která svazuje ostatní. Svou potrhlost mají pevně v rukou. A na konci večírku si odnášejí svůj vyčerpaný úsměv a zpocené čelo jako olympijskou medaili. Po právu. Protože být sám sebou a nestarat se, co si o tom kdo myslí, je velký životní počin.“ Na tenhle postřeh z blogu A brave life autorky Kimbrely Eclipse jsem si vzpomněla, když jsem v hledišti Salesiánského divadla sledovala výroční představení taneční školy, do které chodila moje dcera. Vystupovali tam tanečníci nejrůznějšího věku i míry talentu. Skupinka dospělých žen předváděla jakési variace na cikánské tance s barevnými šátky. Upřímně – nebylo to nic moc. Ale z jedné tanečnice jsem nemohla spustit oči. Byla dost při těle a ani zdaleka nebyla na jevišti nejobratnější. Jenže se usmívala tak, že to bylo vidět až do dvanácté řady. Opravdu se dívala do publika a až do dvanácté řady bylo znát, že ji ty tanečky hrozně baví. A díky tomu přitahovala pozornost víc než její hubenější a pohybově nadanější kolegyně. V duchu jsem jí udělila titul nejlepší tanečnice večera. 

Reklamy

Velké umění: nic od toho neočekávat

Když mi bylo šestnáct až osmnáct, chodila jsem na maturitní plesy všech svých spolužáků, protože jsem si myslela, že na nich potkám velkou lásku nebo přinejmenším zažiju něco výjimečného. Na každý z nich jsem šla s obrovským očekáváním: představovala jsem si tajemné pohledy, vášnivé ploužáky, brilantní rozhovory, spontánní koupele ve fontáně… Viděla jsem se jako hrdinka od Fitzgeralda, realita ale byla spíš jako z filmů Miloše Formana. Moje očekávání byla tak nesmírná, že ve skutečnosti jsem se vůbec nebavila. Nevěděla jsem, o čem si povídat se svými přiopilými spolužáky. Nebavilo mě tančit s tím jedním nebo dvěma zamlklými kluky v nepadnoucích oblecích, kteří o to vůbec stáli. Pokaždé jsem odcházela zklamaná, otrávená, skoro střízlivá a sama. Když se teď za těmi plesy ohlížím, uvědomuju si, že vlastně jediné, co se mi na nich líbilo, byla právě ta nezměrná očekávání. Ten příslib, že by se něco mohlo stát.

Od té doby jsem se mnohokrát přesvědčila, že něco se stane většinou ve chvílích, kdy neočekávám vůbec nic. Proto miluju neočekávané dýchánky, improvizované večírky, které se rodí z momentálního nápadu a člověk se na ně dostavuje v tom, co má právě na sobě, s vínem, koupeným naproti u Vietnamců. Když od toho nic nečekáte, můžete očekávat cokoli. Nic neočekávat a přitom být připraven na všechno je ovšem velké umění.

Neumím tančit, většinou ani nemám s kým, ale stejně to pořád zkouším

 

Dirty Dancing

Dirty Dancing.

Můj první zážitek, spojený s tancem, se odehrál v létě roku 1985. Vedoucí na pionýrském táboře nám poslední večer uspořádali diskotéku. Jak jsem to tehdy vnímala, o tanec vůbec nešlo. Šlo o to, jestli pro mě přijde tančit ten blonďák Martin, po kterém jsem celý tábor pokukovala.

Nepřišel, a já jsem se zapojila do hloučku děvčat postávajících u zdi a předstírajících, že by s žádným klukem netancovaly ani za nic. Pak pro mě přišel tančit tlustý Julek (tábor byl v Polsku). Užila jsem si tři minuty trapně toporného přešlapování v rytmu svého prvního ploužáku.

Zážitek druhý, podzim 1988. Taneční. Trapnost  a topornost táborové diskotéky je tady umocněna nepadnoucími obleky kluků a silonovými róbami většiny holek. Kluci navíc mají propocené bílé rukavice z nějakého odporně umělého materiálu. Při každé „volence“ trnu, jestli pro mě někdo přijde. Klopýtám v rytmu archivních tanců, které už nikdy v životě nebudu potřebovat. Konverzace s většinou tanečníků se omezuje na vzájemné omluvy, když jeden druhému šlápneme na nohu.

Zážitek třetí, zima 1991. Maturitní ples. Ihned po povinném valčíku maturantů prcháme se spolužáky z parketu do převlékárny a naléváme se přineseným rumem.

Divil by se mi někdo, kdybych v dospělosti tuto kapitolu svého života úlevně uzavřela se slovy „Děkuji, netančím“? A přece jsem to neudělala. Tanec je pro mě – stejně jako pro mnoho lidí – zdrojem celé smršti protichůdných pocitů. Na jednu stranu se stydím. Dívám se na sebe zvenčí. Do morku kostí cítím svou neohrabanost a bojím se, že mě tak vidí i ostatní. Na druhou stranu ale – v těch krátkých chvílích, kdy se mi podaří vypnout sebenkontrolu a souznít s hudbou – je tanec jeden z nejpříjemnějších, nejintenzivnějších způsobů bytí, které znám. Je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak nakrátko vypustit z hlavy minulost i budoucnost a žít přítomným okamžikem (více o mindfulness – bytí teď a tady – si můžete přečíst například zde).

Jednu z nejlepších tanečních lekcí v životě jsem dostala před pár týdny od člověka, se kterým bych si za jiných okolností pravděpodobně neměla co říct.

Bylo to na vesnickém rockovém koncertě. Jako první se vrhl na parket takový padesátiletý temperamentní tlouštík. Nejsem si jistá, jestli to byl místní blázen nebo jen chlapík, který nemá problém ze sebe blázna udělat. Vypadal legračně, potil se, při divokých piruetách mu padaly kalhoty. Potom vyzval k tanci mě.

Neodmítla jsem ho. Za jiných okolností bych se styděla – jediný tančící pár na parketu, všichni koukají, hrůza! Ale jeho evidentní potrhlost jako by mi dala omluvenku a osvobodila mě. Bláznivý mužík mi pomohl protančit se jedním z nejlepších večerů v životě.

Bavte se tím, co vás opravdu baví (a ne tím, o čem si myslíte, že by vás bavit mělo)

Připadá vám výše uvedené doporučení jako očividná trivialita? Taky jsem si to myslela. A přece je to pouhých pár týdnů, co se mi přihodila následující historka.

Vyrazila jsem s kamarádkou do baru. A když v našem oblíbeném podniku na Letné krátce po půlnoci zavírali, kamarádka mi navrhla: „Co kdybychom šly tančit do Akropole?“

Za svůj život jsem navštívila tolik diskoték, že bych to spočítala na prstech jedné ruky, ale najednou mi to připadalo jako úchvatný nápad. Moje nespoutané já si to zaslouží, přesvědčila jsem sama sebe. Musím se přece trochu odvázat. Úplně jsem viděla sama sebe (přesněji: své „nespoutané já“), jak exceluje za zvuků hudby ve světle nějaké blikající koule. Fascinovaně jsem souhlasila.

Pět vteřin poté, co jsme vstoupily do Akropole, bylo moje nespoutané já schované v koutě na záchodě a já jsem si velmi rychle připomněla důvody, proč na diskotéky nechodím: protože je tam moc lidí, tma a kravál. Protože sebehlasitější dusavá elektronická hudba mě uspává. Protože musíte hulákat „s dovolením“, když si chcete objednat u baru. Protože nikdy nerozumím, když mi někdo něco říká. A protože když mám na parketu mezi cizími lidmi předvádět spontánní taneční kreace, připadám si všechno, jen ne nespoutaně.

Zkrátka jsem do své vize o tom, jak se v pátek večer odvázat, opomněla zahrnout své skutečné já. Přála bych si být ten typ, co odhazuje zábrany a řádí na parketu, jenže, ehm, nejsem. Nespoutané tančení na diskotéce je součástí představy, kterou bych o sobě ráda měla, ale ve skutečnosti… mě nebaví. Přiznat si to byla svým způsobem hořká pilulka, ale ulevilo se mi.

P.S. Těch činností, které dělám nebo jsem dělala jen kvůli pocitu, že by mě měly bavit, je ovšem víc. Snažím se je rozpoznávat podle jednoduchého klíče: Opravdu mě to baví? Nebo jenom chci, aby mě to bavilo?