studie

Jeden marshmallow hned nebo dva až za chvíli?

Představte si, že jsou vám čtyři roky. Paní učitelka vás posadí ke stolečku a položí před vás jeden marshmallow (to je takový ten pěnový americký bonbón, vzdáleně připomínající naše žužu). Potom vám oznámí, že vás nechá na chvíli o samotě. Klidně můžete bonbónek hned sníst. Ale když vydržíte nesníst ho, než se vrátí, dostane od ní za odměnu dva. Co uděláte? Vydržíte, nebo podlehnete? A zkuste se nijak nestresovat tím, že výsledek experimentu rozhodne o celém vašem budoucím životě…

Tenhle pokus, známý jako „marshmallow test“, provedli psychologové na univerzitní školce ve Stanfordu někdy koncem šedesátých let. Jak dopadl? Většina dětí se snažila alespoň chvíli odolávat. Zakrývaly si oči, kopaly do stolu, zpívaly si… ale ve chvíli, kdy si začaly bonbón na talířku prohlížet, očichávat a hladit, obvykle nakonec podlehly (video z obdobného testu si můžete prohlédnout tady). Bylo jich asi sedmdesát procent.

Čtyřletým účastníkům pokusu je dnes hodně přes čtyřicet. Ukázalo se, že ti, kteří kdysi dokázali „nesníst bonbónek“, byli výrazně úspěšnější při studiu na střední i na vysoké škole. Ti ostatní měli v průměru nejen horší známky, ale také byli tlustší a brali víc drog. Vědci z toho usuzují, že schopnost odolávat pokušení a nespokojit se s okamžitým uspokojením je pro náš úspěch v životě důležitější než třeba inteligence.

Jak byste dopadli vy? Já sama si myslím, že bych patřila k dětem, které marshmallow nesnědly. Alespoň tehdy, ve čtyřech letech. Nemalou roli by v tom patrně hrála i touha zavděčit se paní učitelce, pokud by ve mně vzbudila pocit, že nesnědení bonbónku je ta „správná“ možnost.

Od té doby ovšem moje pevná vůle značně ochabla.

Ostatně, výsledky experimentu neříkají nic o tom, jestli byly děti, které nesnědly marshmallow, v pozdějším životě také šťastnější.  

Ach ty paradoxy: sebedisciplína mi dělá stejnou radost jako její porušování!

Skutečným klíčem ke štěstí je sebedisciplína, tvrdí australský demograf Bernard Salt, který vyzpovídal více než 2000 svých krajanů. Díky ní můžeme kultivovat vztahy s rodinou, udržet si rozumnou váhu, cvičit, nepropadnout alkoholu, nezabřednout do dluhů… Souhlasím s ním, proč ne. Díky sebekontrole se alespoň trochu přibližuji tomu, čím chci být, svému ideálnímu já, které chodí běhat každý den, své oblečení si po příchodu z práce pověsí na ramínko, nevyjídá bazalkové pesto lžičkou přímo ze skleničky a netráví čas čtením horoskopů na internetu. Vítězství řádu a sebedisciplíny – jakkoli je vždy jen dočasné – je samozřejmě opojné: konečně mám život ve svých rukou!

Ale stejně opojné, a myslím, že i stejně důležité, je nechat někdy zvítězit její opak. Porušit pravidla,  sejít s cesty, improvizovat, dát průchod chaosu. Zamáčknout budík, vytáhnout z mrazáku kelímek zmrzliny, nechat se unést zcela nepotřebným párem bot.

Myslím, že hlavní je, vnímat obojí jako svého druhu výhru. Jako vlastní volbu. A ne cosi, co vás převálcovalo.

Které médium nejvíc zlepšuje náladu? Rádio.

Můžete se s ním sprchovat, řídit, žehlit, spravovat sekačku na trávu nebo natírat plot. Rádio je společník pro život – na rozdíl od televize nebo internetu, které nás přišpendlí k židli, případně na gauč, a odsoudí k pasivitě. Studie, podniknutá v Británii, nyní zjistila, že poslech rádia lidem zlepšuje náladu až o 100 procent a dodává až trojnásobné množství energie než sledování televize nebo internetu. Pravda, výzkum sice financovalo britské Radio Advertising Bureau, takže ho nemůžeme brát úplně vážně, ale i tak na tom něco je. Video Killed the Radio Star? Ne tak docela.

Dlouhé dojíždění do práce z vás vysává život. Doslova.

Kdybych měla možnost ze dne na den změnit ve svém každodenním životě jednu věc, přála bych si mít své zaměstnání tak blízko domova, abych mohla chodit do práce pěšky. Dojížděním trávím zhruba pětadvacet minut tam a pětadvacet zpátky. Není to moc. Přesto je přeprava do práce bezkonkurenčně nejnepříjemnější částí mého dne.

Před několika měsíci jsem psala o tom, že dlouhé dojíždění nás připraví až o 40 procent štěstí (přesněji řečeno: podle jedné studie člověk, který každý den dojíždí do práce hodinu tam a hodinu zpátky, musí vydělávat o 40 procent víc, aby byl stejně šťastný jako ten, kdo to má za rohem). Teď jsem narazila na pár dalších pozoruhodných údajů ohledně každodenního peklíčka v MHD a dopravních zácpách:

  •  Výzkumníci na švédské Umeå University zjistili, že dvojice, kde jeden z partnerů dojíždí víc než 45 minut tam a 45 zpátky, mají o 40 procent větší šanci, že se rozvedou. Chápu. Po 45 minutách natřásání v upoceném autobuse nebo ušmudlaném příměstském vlaku člověk zkrátka není tím nejlepším společníkem.
  •  Podle průzkumu provedeného americkým Gallupovým ústavem pociťuje 40 procent lidí, třetí v dopravních prostředcích tráví víc než 90 minut denně, stres a starosti „po většinu dne“. (U nedojíždějících je to 28 procent.)
  •  Dojíždění způsobuje osamělost. Každých 10 minut v MHD nebo v autě vás podle harvardského politologa Roberta Putnama připraví o 10 procent sociálních vazeb.
  •  Jeden ze tří lidí, kteří dojíždějí víc než 90 minut denně, trpí bolestmi zad.
  •  Podle vědců z Brownovy univerzity vás každá minuta dojíždění připraví o 15 sekund spánku.
  •  A jestli mohu dodat za sebe: čas, který trávíme dojížděním, nemůžeme trávit zahradničením, hraním s dětmi, vařením nebo tříděním starých fotek. Pro mě osobně z toho plyne jednoznačný závěr: ten domeček se zahrádkou (na kterou bych stejně měla čas jenom o víkendu) za to nestojí.

Můžeme získat zpátky kus své dětské kreativity?

Když jsem chodila do třetí třídy, napsala jsem detektivku. Jmenovala se Vrah prchá k hranicím. Hlavním hrdinou byl vrah, který unáší děti i dospělé a vozí je na vysátí jednomu upírovi, který žije v západním Německu. Po cestě taky přepadne jistou paní Bálkovou, ukradne jí padesát korun a budík.

O pár let později už jsem měla hotový dobrodružný román z Afriky (četla jsem tehdy Patnáctiletého kapitána a Pouští a pralesem) a rozepsaný historický román z Francie sedmnáctého století (četla jsem Cyrana a Tři mušketýry). A taky krátkou povídku o muži, který zazdil svou milou do vnitřku sochy v našem parku. Psala jsem rukou, později na velkém černém psacím stroji po dědečkovi, a knihy jsem si sama ilustrovala.

Dnes píšu na krásném bílém notebooku, na psaní mám dokonce vysokoškolský diplom (vystudovala jsem scenáristiku na FAMU), jenže… nedokážu vymyslet ani úplně jednoduchý příběh. Vím sice, jak mají správné příběhy vypadat, poznám, když nemají gradaci, spád, když jim chybí rozvinutí postav nebo závěrečná pointa, ale sama je vymýšlet neumím. Ke konci puberty se ve mně prostě cosi zaseklo a konec. Dokonce i svým dětem raději něco přečtu, než abych jim pohádky vyprávěla z hlavy.

„Každé dítě je umělec. Otázka je, jak tím umělcem zůstat, i když dospějeme,“ řekl Picasso. Dva psychologové z univerzity v severní Dakotě nyní možná objevili jednu, překvapivě jednoduchou cestu: stačí si vzpomenout, co nás vlastně tehdy bavilo.

V rámci experimentu rozdělili své studenty na dvě skupiny. Ta první měla písemně zodpovědět následující otázku: „Je vám sedm let. Právě jste se dozvěděli, že odpadla škola, a máte celý den sami pro sebe. Co budete dělat? Kam půjdete a s kým?“ Druhá skupina dostala za úkol totéž, jen s vynecháním první věty. To znamená, že si sami sebe nepředstavovali jako sedmileté, viděli se ve své dospělé současnosti.

Poté, co studenti takto deset minut přemýšleli, dostali za úkol několik jednoduchých testů kreativity. Ukázalo se, že ti, kteří předtím vzpomínali na aktivity svého dětství, si s nimi poradili daleko lépe: měli víc nápadů a projevovali více originality.

Stačí opravdu tak málo? Stačí představit si sebe sama jako dítě, abychom v sobě kus toho dítěte opravdu probudili?

Mě osobně, kromě psaní „knih“, taky bavilo vystřihovat si z časopisů a obrázky si lepit do „sešitu krásy“, ve kterém jsem schraňovala taky různé výpisky, exotické pohlednice a obaly od čokolády. Myslím, že se to docela podobá blogování.

Vědci prý objevili „gen štěstí“. Já ale věřím, že máme na vybranou.

Schopnost být šťastní máme zakódovanou v DNA, zjistili britští vědci. Gen, který je za to zodpovědný, se jmenuje 5-HTT a má na starosti přenos serotoninu v mozkových buňkách. Existují dvě verze 5-HTT: dlouhá (ta je lepší, přenáší serotoninu hodně a předurčuje nás k tomu, abychom se zubili od rána do večera), a krátká (to je ta horší varianta).

Protože „gen štěstí“ dědíme po obou rodičích, můžeme ho mít ve třech variantách: dlouhá-dlouhá, krátká-krátká, a dlouhá-krátká. Lidé vybavení dlouhou-dlouhou verzí jsou na tom podle průzkumu, publikovaného v Journal of Human Genetics, velmi dobře: 69% z nich je „velmi spokojeno“ nebo „spokojeno“ se svým životem. Kdežto u lidí s krátkou-krátkou variantou je to jenom 38 %.

Pokud jde o mě, jsem si téměř jistá, že jsem ten třetí případ (krátká-dlouhá). Po mamince pocházím z rodiny okouzlujících, ale lehce depresivních lidí, kteří se od středního věku zavírají ve svých bytech a domech a s nikým se nestýkají. Naopak moji předkové z tátovy strany jsou vybaveni schopností jít si za svým štěstím jako buldozer.

Myslím si ale, že geny nejsou všechno. Nemůžeme sice proti nim bojovat, ale věřím tomu, že je můžeme vycvičit. Jsem přesvědčená, že schopnost být šťastný se dá posilovat podobně jako fyzická kondice, pravidelným tréninkem.

Není to vždycky úplně pohodlné, ale stojí to za to.

Která kombinace dětí je pro rodiče nejšťastnější?

Dvě dcery. Alespoň to tvrdí rodičovský web www.bounty.com, který na toto téma provedl rozsáhlý průzkum mezi svými čtenáři. Protože tuhle kombinaci dobře znám z vlastní zkušenosti, velmi mě pobavilo zdůvodnění, proč právě rodiny s dvěma děvčátky se mají vznášet na obláčku věčné idylky: dvě holčičky jsou prý málokdy hlučné, hodně doma pomáhají, velmi zřídka se hádají a perou (tady už jsem se smála nahlas), hezky si spolu hrají, svěřují se vám a je s nimi snadná domluva.

Má zkušenost je ve většině bodů opačná (velmi často hlučné, zřídka pomáhají, denodenně se hádají a perou…), navzdory tomu pokládám naši rodinu za celkem šťastnou.

Jednou z předností děvčátek je podle mého názoru to, že ze svého otce dokáží vydolovat vlastnosti, které muži normálně spíše skrývají: citovost, empatii, něhu. (A pak také samozřejmě to, že si mohu tajně půjčovat jejich sponky do vlasů a kupovat jim holčičí hračky, které bych si přála pro sebe.)

A jaké je další pořadí sourozeneckých kombinací (od nejpohodovější k nejkomplikovanější) podle www.bounty.com?

  1. Dvě holky
  2. Jeden kluk a jedna holka
  3. Dva kluci
  4. Tři holky
  5. Tři kluci
  6. Čtyři kluci
  7. Dvě holky a jeden kluk
  8. Dva kluci a jedna holka
  9. Tři kluci a jedna holka
  10. Tři holky a jeden kluk
  11. Dvě holky a dva kluci
  12. Čtyři holky. (Zdá se, že když se sejdou víc než dva andílci v jedné rodině, jejich přednosti rychle vyprchávají.)