studie

Sledování štěstí on-line: Vidět svoje nálady zachycené v grafech je dost zvláštní pocit

Před dvěma týdny jsem tu psala o projektu Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své měnící se nálady a pocity pomocí iPhonu nebo e-mailu. Moje vlastní „sledování“ skončilo právě dnes ráno a obratem jsem obdržela zprávu (říkají tomu Happiness Report) se spoustou grafů. Samozřejmě v nich bylo hodně věcí, které jsem tušila už předem, ale taky několik zajímavostí, které mě docela překvapily. Zjistila jsem například, že mou zdaleka „nejšťastnější“ činností za uplynulé tři týdny bylo sáňkování (a za ním v těsném závěsu psaní blogu). Naopak lenošení mi, zdá se, moc nesvědčí: předposlední příčku obsadilo „nicnedělání“, úplně poslední pak „koukání na televizi“.

V grafu nalevo jsou seřazena prostředí, ve kterých jsem se během experimentu pohybovala. Zdá se, že nejvíc chmur na mě dosedá během cestování v MHD: pobyt v metru, na autobusové zastávce a na zastávce tramvaje se u mě pravidelně pojí s tou úplně nejhorší náladou.

Možná bych měla začít chodit pěšky.

 

 

 

 

 

 

 

 

Graf podle dnů v týdnu mi přinesl celkem nepřekvapivé zjištění, že nejšťastnější jsem v sobotu, zatímco v pondělí to není žádná sláva…

 

 

 

 

 

…a nic nového mi neodhalil ani graf, který dává do souvislosti náladu a počet hodin spánku: čím víc, tím lepší.

 

 

 

 

 

Úplně nejzajímavější mi ale připadá graf, který dává do souvislosti pocit štěstí a soustředění. Ukázal totiž, že čím víc se dokážu koncentrovat na to, co právě v tu chvíli dělám, tím jsem šťastnější. Naopak když myšlenkami těkám někde jinde, nálada se úměrně tomu těkání zhoršuje.

Reklamy

Chcete sledovat své štěstí pomocí SMS nebo e-mailu?

Představte si elektronický deníček, do kterého budete několikrát denně zaznamenávat své měnící se nálady a pocity. Nemusíte se o nic starat: jen každých několik hodin odpovíte na textovku (nebo na mail) s otázkou, jak se právě cítíte. A zodpovíte několik doplňujících otázek typu: jak jste se dnes vyspali? Kdy jste naposledy jedli? S kolika lidmi teď právě mluvíte? Je pro vás důležité, co teď právě děláte? Myslíte přitom na něco jiného? Za pár týdnů potom dostanete kompletní zprávu se spoustou grafů, mapující váš měnící se pocit štěstí.

Přesně to nabízí projekt Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své nálady pomocí iPhonu nebo e-mailu.

K čemu je to dobré? Zjistíte třeba, že jste nejšťastnější, když se pořádně vyspíte. Anebo že nejhůř z celého dne se cítíte cestou do práce. Anebo že nevíc vás těší povídat si se 2-3 lidmi. Zkrátka spoustu věcí, které o sobě samozřejmě dávno víte (nebo možná taky ne), ale rozhodně je zajímavé vidět je přehledně uspořádané v tabulkách a grafech.

Já jsem se přihlásila před týdnem. Odpovídám pomocí e-mailu – což znamená, že k vyplňování minidotazníků se skoro vždycky dostanu se zpožděním, ale myslím, že to nijak zásadně nevadí (stačí se rozpomenout na své pocity ve chvíli, kdy byl mail doručen). Sledování pomocí SMS by možná bylo praktičtější, ale nevlastním iPhone, pro který byla aplikace navržena, a taky jsem si nebyla jistá, na kolik by mě přišlo několikrát denně esemeskovat do zahraničí.

Už teď jsem zvědavá na výsledky!

Okamžik euforie: Ten malý zlomyslný pocit vítězství, když jedu ve výtahu sama

Skoro každé ráno, když odvedu Rózu do školky, mířím po Vinohradské podchodem k Muzeu a čekám na výtah, který sjíždí na nástupiště metra A. Přivolat ten výtah trvá celou věčnost. A další věčnost trvá, než se jeho dveře otevřou a zase zavřou. Do té doby se před ním obvykle stihne nashromáždit skupinka čekajících lidí. Pokaždé, když se mi poštěstí, že kromě mě tam není nikdo a mám celý výtah sama pro sebe, zažívám pocit malého vítězství. Asi jako bych vyhrála v Člověče nezlob se. Proč? Vlastně nevím. Prostor výtahu – ohyzdná kovová posprejovaná krabice – je dost velký třeba i pro osm, deset lidí. A přesto, když v něm jedu sama, se na pár desítek vteřin cítím jako vládkyně dobytého území. Někdy si v něm dokonce poskočím nebo dělám obličeje, jen pro tu radost, že mě na chviličku nikdo nevidí.

Nedávno jsem narazila na článek z časopisu Wired, který vysvětluje, že naše divné pocity při cestování výtahem s cizími lidmi pocházejí ještě z doby kamenné. Ocitnout se s neznámým člověkem ve stísněném prostoru tehdy znamenalo přímé ohrožení života: „Představte si dva paleolitické pralidi, kteří – každý zvlášť – stopují velkého medvěda až do malé a temné jeskyně. Jenže tam nenarazí na medvěda, nýbrž na toho druhého, cizího vyhladovělého pračlověka. To je jednoznačně nepříjemná společenská situace, která si žádá ústupovou strategii. A v době kamenné byla zcela přijatelným východiskem z nepříjemných společenských situací vražda – asi jako když chceme odejít z večírku a vymlouváme se, že musíme brzy ráno k lékaři. V době kamenné jeden pračlověk praštil toho druhého po hlavě a bylo po večírku.“

Kdo ví lépe než my sami, co nás udělá OPRAVDU šťastnějšími? Všichni ostatní!

Nikdy nikde nepracoval, nechodí k zubaři a bojí se psů. Budeš se za něj stydět!“ řekla mi maminka, když jsem kdysi přivedla domů nového chlapce. Měla pravdu, ale trvalo mi několik měsíců, než jsem to zjistila.
„Na co si s sebou bereš troje sandály, stejně je tam nebudeš nosit,“ říkal mi můj muž, když jsem balila na dovolenou. A měl pravdu, dvoje sandály zůstaly čtrnáct dní v kufru.
„Ta kniha je hrozně nudná,“ říkala mi kamarádka. Ale stejně jsem si ji koupila… a přestala číst na straně dvacet pět.
„Ten salát si tady nedávej, většinou je hnusný,“ říkali mi kolegové. Ale stejně jsem ho musela ochutnat a zjistit, že je hnusný.
Nerada zkrátka akceptuji dobře míněné rady, ačkoliv nejsem moc dobrá v odhadování toho, co mě doopravdy udělá šťastnější.
Psycholog Daniel Gilbert ovšem zjistil, že dobré rady jsou opravdu nad zlato. A kdo je způsobilý vám takovou radu dát? Kdokoli. Opravdu kdokoli, kdo prošel podobnou zkušeností, jakou se právě chystáte podstoupit vy. Úplně každý, kdo už zažil to samé, prý dokáže odhadnout lépe než my sami, jestli se nám to bude líbit nebo ne.
Na tohle téma dokonce provedl pokus, kdy několik žen mělo podstoupit pětiminutovou schůzku se stejným mužem. Některé ženy předem dostaly jeho fotografii a základní informace o jejho povaze a zájmech. Jiné ženy se dozvěděly jenom to, jak se rande líbilo jejich předchůdkyním. Ukázalo se, že ty, které se musely spoléhat pouze na mínění ostatních, dokázaly mnohem lépe předem odhadnout, jak se jim rande bude líbit.
„V mnoha oblastech života dokáže zkušenost náhodně vybraného člověka překonat váš vlastní odhad. My všichni dáme přednost výletu do Paříže před operací žlučníku. Rozdíly mezi vámi a ostatními lidmi jsou tak bezvýznamné, že chcete-li zjistit, jak se vám něco bude líbit, prostě se zeptejte někoho, kdo to už zažil,“ říká Gilbert.

Kvíz: chcete to nejlepší, nebo vám stačí, když je to dost dobré?

Když jsme s mým mužem kdysi hledali byt, jásala jsem nad každým druhým (možná nad každým jedenapůltým), na který jsme se byli podívat. Jeden mě okouzlil parketovou podlahou, další úchvatnou vyhlídkou na rozlehlé Olšanské hřbitovy a třetí zase tím, že bych mohla domů chodit oknem, umístěným těsně nad úrovní chodníku. Ignorovala jsem přitom očividné nedostatky jako plíseň, šesté patro bez výtahu (měli jsme dítě v kočárku) nebo fakt, že do okna těsně nad úrovní chodníku by nám nejspíš čůrali všichni kolemjdoucí psi.

Můj muž reagoval přesně naopak. I když se mu byt líbil, chtěl vidět ještě spoustu dalších, aby měl jistotu, že vybereme ten nejlepší.

Podle psychologa Barryho Schwartze a jeho studie Maximizing versus Satisficing: Happiness Is a Matter of Choice jsem typický „satisficer“ – člověk ochotný se spokojit s první možností, která mu připadá dost dobrá. Pro nákup nemovitostí to není zrovna ideální povahová výbava, ovšem v každodenním životě jsou prý „satisficeři“ o dost spokojenější než jejich protipól –  maximalisté, kteří si nedají pokoj, dokud neprozkoumají všechny dostupné možnosti a nezvolí tu nejlepší. „Maximalista se nikdy nezbaví pochybnosti, že kdyby hledal ještě o chvíli déle, mohl by dopadnout líp. Stále ho nahlodává potencionální lítost nad svou volbou, protože si neklade otázku: ,Vybral jsem si dobře?‘ nýbrž ,Vybral jsem si nejlíp?’“

Chcete vědět, jak jste na tom? Barry Schwartz navrhuje několik otázek, které vám pomohou zařadit se na škále mezi „satisficery“ a „maximizery“:

  • Ať si vyberu cokoli, vždycky se zajímám i o to, jak by dopadly ostatní alternativy.
  • Když se dívám na televizi a sleduji jeden určitý program, často přitom přepínám na ostatní kanály.
  • Při poslechu rádia stále přelaďuji stanice, ačkoliv jsem celkem spokojený(á) s tím, co právě poslouchám.
  • I když si vyberu dobře, jsem velmi zklamaný(á), když zjistím, že jsem si mohl(a) vybrat ještě líp.
  • Vztahy jsou jako oblečení – člověk musí dlouho hledat a zkoušet, než najde to pravé.
  • I když jsem v práci spokojený(á), pořád se rozhlížím po nových příležitostech.
  • Miluju žebříčky nejlepších filmů, nejlepších zpěváků nebo nejlepších knih.
  • Často si představuju, že žiju úplně jinde a jinak.
  • Koupit dárek pro kamaráda je pro mě utrpení.
  • Půjčit si DVD z půjčovny je ještě větší utrpení. Dlouho mi trvá, než najdu to pravé.
  • Psaní je pro mě velmi obtížné, i když jde třeba jen o dopis kamarádovi. Dlouho hledám ta správná slova, často přepisuju.
  • Nikdy se nespokojím s druhou nejlepší možností.

Vybrat si marmeládu v obchodě nás stojí víc energie než se rozhodnout, co budeme dělat po zbytek života

Před pár dny jsem strávila několik opravdu náročných okamžiků mezi regály s pochutinami v Tescu. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli koupit arašídové máslo s kousky arašídů nebo bez nich. Recept, který jsem s ním chtěla připravit, jasně předpisoval arašídové máslo hladké. No jo, jenže na chleba je zase lepší to s těmi kousky arašídů. Dilema ohledně šedesátikorunové investice mě tak vyčerpalo, že jsem vzápětí přihodila do košíku pár dalších zbytečností ve zhruba trojnásobné hodnotě.

Když jsem se rozhodovala, jestli koupit byt, ve kterém teď bydlíme, jestli nastoupit do práce, ve které teď pracuji, nebo jestli si vzít svého muže, trvalo mi to jen pár vteřin. Věděla jsem to hned. Tak proč je najednou tak těžké se rozhodnout, jestli mám jet do práce šestadvacítkou nebo metrem?

Docela mi udělalo radost, když jsem zjistila, že tento fenomén se netýká jenom mě. Američtí profesoři marketingu Aner Sela a Jonah Berger mu věnovali celou studii pod názvem Decision Quicksand: When Trivial Choices Suck Us In (Tekuté písky rozhodování: Když nás pohlcují bezvýznamná dilemata). Pozorovali při rozhodování několik desítek respondentů a zjistili, že úplně nejhorší situace nastane, když se máme rozhodnout mezi dvěma víceméně podobnými prkotinami (vanilkovou nebo čokoládovou?) a dostaneme na to hodně času. Čím víc energie a času totiž rozhodováním strávíme, tím se nám jeho výsledek zdá důležitější, a čím víc nad tím dumáme, tím víc se výběr nejvýhodnějšího balení toaletního papíru stává otázkou hodnou hlubokého zamyšlení a seriózních výpočtů.

„Většina rozhodnutí nevyžaduje rozsáhlý sběr informací,“ píše Gretchen Rubin ve svém Projektu štěstí. Asi to tak je (pokud zrovna nehledáte nejlepší hypotéku). U těch triviálních totiž na výsledku moc nezáleží. A u těch důležitých většinou sami přesně víme, co chceme.

Proč nedokážeme správně odhadnout, co nám přinese štěstí?

Moje dcera Rozárka si k narozeninám přála modelínu se soupravou speciálních vykrajovátek, umožňujících vyrábět modelínové cukroví, modelínové muffiny, nazdobené modelínové dorty atd. Měla pocit, že vlastnictví modelíny s vykrajovátky způsobí zásadní zlom v jejím životě, a že od chvíle, kdy ji dostane, zasvětí veškerý svůj volný čas tvorbě modelínových cukrovinek.
No, dopadlo to trochu jinak. Už druhý den dopoledne po narozeninové oslavě se některé součástky vykrajovátek válely pozapomenuté v kuchyni pod stolem a poztrácené kousky modelíny se nám lepily na podrážky. Po týdnu pak zůstaly plány na modelínovou cukrářskou kariéru zcela zapomenuty.
Upřímně: tak trochu jsem předem tušila, že to tak dopadne. (Stejně jako to dopadlo s „nehtovým studiem“, strojem na navlékání korálků nebo koupelnou pro poníky.) Přesto jsem se snažila neříkat nic ve smyslu „já jsem ti to říkala“. Moc dobře totiž vím, že sama neustále dělám tutéž chybu: představuju si, že budu šťastnější, když… vyměním závěsy na oknech, dostanu dítě na osmileté gymnázium, budu mít vánoční dárky nakoupené dřív než 23. prosince nebo když se nám podaří převést družstevní byt do osobního vlastnictví.
Stejně často se (také zcela mylně) domnívám, že můj život bude o něco nešťastnější, když… Betynka dostane dvojku z matematiky, moje oblíbená strana prohraje volby nebo když letos zase nestihnu umýt okna.
Psychologové tomu říkají „afektivní prognostická chyba“ a nejzajímavější je na ní asi to, že je nám souzeno dělat jit znovu a znovu, celý život. Z jakéhosi důvodu prostě neumíme správně odhadnout, jak se budeme v budoucnosti cítit, a nadcházejícím událostem připisujeme mnohem větší dopad na náš pocit štěstí, než jim přísluší. Během prezidentských voleb v USA v roce 2008 psychologové sledovali rozsáhlou skupinu voličů. Ptali se jich, jak se budou cítit týden po volbách v případě, že vyhraje Barack Obama. Voliči jeho protivníka Johna McCaina odhadovali, že budou dost nešťastní.
A hádejte, jak se cítili týden po volbách? Bylo jim to víceméně jedno.