stres

Co mi dělá radost: házet lahve od vína do kontejneru a poslouchat, jak se rozbíjejí

Wine-bottles-001Třískání skleněného nebo porcelánového nádobí je známý způsob, jak si ulevit od stresu. V San Diegu dokonce existuje specializovaný salón, kde si rozbíjecí terapii můžete dopřát bez toho, že byste pak museli lézt po podlaze s košťátkem a zametat střepy (15 talířů za 45 dolarů, 6 skleniček na víno za 12 dolarů nebo mix 10 kusů nádobí za 25 dolarů).

Mně je ale většinou tak nějak hloupé rozbíjet skleničky, které potřebuju a nikdy jich doma nemáme dost. O to víc si užívám, když po sobotním večírku nesu do kontejneru s tříděným odpadem baterii vypitých lahví od vína. Obvykle to bývá tak šest až dvanáct kusů, podle počtu účastníků. Jednu po druhé je kulatým otvorem vhazuju do kontejneru na barevné sklo a poslouchám, jak se na jeho dně tříští na kusy. Zažívám přitom takovou zvláštní radost z destrukce, jakou si v každodenním životě můžu dopřát jen málokdy. Třísk! Prásk! Úplně cítím, jak se ve mně probouzí nějaké temnější, divočejší já, a mám chuť zatančit si kolem kontejneru domorodý taneček.

Ale moje první, obyčejnější já je stále při vědomí a je poněkud nervózní z toho, že sousedi teď podle počtu třísknutí velmi přesně vědí, kolik jsme toho zase včera večer vypili. Takže když rozbiju i poslední lahev, vyhodím krabici do kontejneru na papír, vytáhnu z kapsy klíče a šourám se nahoru.

Proč se zebry tak klidně pasou, i když je může kdykoli sežrat lev?

Zebrám v africké savaně není moc co závidět (kromě pruhů, samozřejmě). Kdykoli se jim může stát, že řadu měsíců nezaprší, a nebudou mít dost trávy. A každou chvíli na jejich stádo může zaútočit lev a některou z nich sežrat. Pokud jste zebra, kterékoli stéblo trávy, které si uškubnete, může být vaše poslední.

Kdybych byla na jejich místě, asi bych si to popásání moc neužila. Neustále bych byla ve stresu, jestli bude dost trávy i na zítřek, a na příští dva měsíce, a každé dvě minuty bych se nervózně rozhlížela, jestli lev už není na dohled.

Ale zebry to nedělají. Většinu svého života klidně přežvykují. Když na ně zaútočí lev, utíkají. Ale nepřemýšlejí o tom, že by se lev mohl objevit, dokud to opravdu není aktuální. Když jim dojde tráva, hledají další. Ale neřeší, jestli budou v příštích týdnech hladovět. A když je trochu zabolí zub, moc si toho nevšímají – nestresují se (na rozdíl ode mě) pomyšlením, že bolest se určitě bude zhoršovat a zhoršovat a nakonec budou muset jít na resekci a čištění kanálků nebo jiný hnusný zákrok, který je navíc bude stát spoustu peněz.

Zebry se moc nestresují vlastně ničím. Nemají totiž příliš vyvinutou část mozku zvanou prefrontální mozková kůra, píše Robert Sapolsky ve své knize Proč zebry nemají žaludeční vředy. „Prefrontální mozková kůra je zodpovědná za naše plány do budoucna,“ píše Robert Sapolsky. „V jistém smyslu je to část mozku, která způsobuje, že jsme ve stresu a děláme si starosti. Starosti jsou něco jiného než skutečný strach, jsou to naše projekce budoucnosti. Zebry nemají žaludeční vředy, protože si budoucnost nepředstavují, a nedumají nad událostmi, které nemohou ovlivnit.“

Nechtěla bych být zebrou (až na ty pruhy, samozřejmě). Ale tuhle vlastnost bych si od nich ráda vypůjčila. Přestala bych se deptat úvahami, jak budu splácet hypotéku, co když mě jednou vyhodí z práce, jestli se se mnou můj muž nebude chtít v padesáti rozvést, co když se moje dcera za rok nedostane na osmileté gymnázium, a jestli nebudu moc tlustá, když spasu ještě támhleten pěkně šťavnatý trs trávy.

Prostě bych jenom pomalu přežvykovala.

Není to fér, ale flákači jsou šťastnější

Vědeckým kapacitám ze světových univerzit se občas daří „objevovat“ triviální a na první pohled zjevné skutečnosti. Tak například, kanadské vědkyně Tracy Hecht a Julie M. McCarthy ve své studii zjistily, že flákači, kteří se vyhýbají řešení problémů, jsou méně stresovaní než rození jedničkáři.

Během svého výzkumu sledovaly 193 pokusných jedinců, kteří se práci nebo studium snaží skloubit s péčí o rodinu. Ukázalo se, že ti, kteří konflikty mezi jednotlivými sférami povinností řeší tím, že zatnou zuby, napnou síly a dělají ještě víc než obvykle, jsou na tom ve skutečnosti hůř, než lemplové, kteří v případě problémů přestanou reagovat na e-maily, nezvedají telefony a raději si jdou zdřímnout. „Dočasné vyvázání ze stresujících rolí může být pro naši psychiku přínosné,“ píší obě psycholožky ve své studii.

Zdá se, že v určitých situacích nejlepší, co můžete udělat, je vydávat se za mrtvého brouka a dát si šlofíka.