štěstí

Proč nedokážeme správně odhadnout, co nám přinese štěstí?

Moje dcera Rozárka si k narozeninám přála modelínu se soupravou speciálních vykrajovátek, umožňujících vyrábět modelínové cukroví, modelínové muffiny, nazdobené modelínové dorty atd. Měla pocit, že vlastnictví modelíny s vykrajovátky způsobí zásadní zlom v jejím životě, a že od chvíle, kdy ji dostane, zasvětí veškerý svůj volný čas tvorbě modelínových cukrovinek.
No, dopadlo to trochu jinak. Už druhý den dopoledne po narozeninové oslavě se některé součástky vykrajovátek válely pozapomenuté v kuchyni pod stolem a poztrácené kousky modelíny se nám lepily na podrážky. Po týdnu pak zůstaly plány na modelínovou cukrářskou kariéru zcela zapomenuty.
Upřímně: tak trochu jsem předem tušila, že to tak dopadne. (Stejně jako to dopadlo s „nehtovým studiem“, strojem na navlékání korálků nebo koupelnou pro poníky.) Přesto jsem se snažila neříkat nic ve smyslu „já jsem ti to říkala“. Moc dobře totiž vím, že sama neustále dělám tutéž chybu: představuju si, že budu šťastnější, když… vyměním závěsy na oknech, dostanu dítě na osmileté gymnázium, budu mít vánoční dárky nakoupené dřív než 23. prosince nebo když se nám podaří převést družstevní byt do osobního vlastnictví.
Stejně často se (také zcela mylně) domnívám, že můj život bude o něco nešťastnější, když… Betynka dostane dvojku z matematiky, moje oblíbená strana prohraje volby nebo když letos zase nestihnu umýt okna.
Psychologové tomu říkají „afektivní prognostická chyba“ a nejzajímavější je na ní asi to, že je nám souzeno dělat jit znovu a znovu, celý život. Z jakéhosi důvodu prostě neumíme správně odhadnout, jak se budeme v budoucnosti cítit, a nadcházejícím událostem připisujeme mnohem větší dopad na náš pocit štěstí, než jim přísluší. Během prezidentských voleb v USA v roce 2008 psychologové sledovali rozsáhlou skupinu voličů. Ptali se jich, jak se budou cítit týden po volbách v případě, že vyhraje Barack Obama. Voliči jeho protivníka Johna McCaina odhadovali, že budou dost nešťastní.
A hádejte, jak se cítili týden po volbách? Bylo jim to víceméně jedno.

Šťastný blog slaví první narozeniny!

Dneska je to právě rok, co jsem začala testovat nejrůznější způsoby, jak být šťastnější v každodenním životě. Žádný univerzální recept jsem neobjevila (nic takového jsem ostatně ani neočekávala), zažila jsem ale spoustu – možná stovky – jednotlivých okamžiků, kdy jsem opravdu šťastnější byla. Mnohokrát právě díky blogu a Vám, čtenářům. Místo nějakého shrnujícího zamyšlení jsem se proto rozhodla představit Vám čistě subjektivní výběr svých nejoblíbenějších příspěvků, při jejichž psaní jsem byla nejšťastnější.

Jak být šťastnější už dnes? Úplně první příspěvek. Psala jsem ho právě před rokem u stejného stolu, kde sedím i teď. Naťukala jsem ho během deseti minut a další půlhodinu pak váhala s kliknutím na tlačítko „publikovat“.

Jak jsem relaxovala s pomocí vonných svíček (a proč to už nikdy nebudu opakovat) Jeden z nejzábavnějších – a taky nejnebezpečnějších „šťastných“ experimentů.

Proč mi nevadí, když se vánoční cukroví sní ještě před Vánoci O tom, jak jsem se odnaučila šetřit si věci a zážitky „na potom“.

Dny jsou dlouhé, ale roky jsou krátké. Štědrovečerní příspěvek. Při psaní jsem se dojala víc, než jsem čekala.

Jak mi červená rtěnka pomáhá objevovat sebe sama. Odvaha nosit červenou rtěnku je jeden z mých objevů uplynulého roku. Občas po ní sáhnu, bez ohledu na to, jestli mi sluší nebo ne.

Jít „po o“ a další dětské tužby, které si můžeme splnit teď hned. Téma mě napadlo na kolečkových bruslích na Letné a při psaní jsem se opravdu rozveselila.

Milujte svého vnitřního podivína. Čím dál víc si myslím, že své osobní podivínství bychom si měli pěstovat a hýčkat.

5 pravidel úspěšného koukání do blba. Praktikuji neustále.

Pan Cuketka: „I zmrzka chutná líp v parku než u ledničky rovnou z kýble.“ Pan Cuketka mi udělal radost, za prvé, že na moje otázky vůbec odpověděl, a za druhé, že jeho odpovědi byly tak zábavné a milé a inspirující.

To, co OPRAVDU CHCI, versus to, co CHCI CHTÍT: malý, ale důležitý rozdíl. Stále se učím to od sebe rozeznávat.

Taky máte doma bordel? Pak jste na tom stejně jako všichni ostatní. Touhle myšlenku se utěšuji vždycky, když mám pocit, že máme doma strašný bordel… tedy skoro pořád.

 

 

Být mnou je nudné, nepohodlné, namáhavé a občas trochu trapné

Být mnou je nudné, nepohodlné, namáhavé a občas trochu trapné. Bylo to tak, když mi bylo šest, a ano, je to tak dodnes. Znamená to být tím člověkem, který na fotkách vždycky vypadá o tolik hůř než v zrcadle, který se na diktafonu pokaždé zděsí svého vlastního hlasu a který nikdy nedokáže najít v pravou chvíli pohotovou odpověď.

Dlouho jsem si myslela, že by se to mohlo vyřešit tím, že splynu s něčím větším, úžasnějším a zajímavějším, než jsem já, a že se mi podaří z okolního prostředí vstřebat dostatek jeho úžasnosti. Představovala jsem si například, že když se dostanu na úžasnou vysokou školu, na kterou všichni chtějí, stane se ze mě Ta Holka, studující na oné škole… a všechny moje nudné, nepohodlné a trochu trapné vlastnosti se tím jaksi potlačí. Anebo jsem chtěla žít v Paříži, a myslela jsem si, že „pařížskost“ mě celou nějak pohltí a promění mě v někoho jiného. Obojí se mi časem splnilo… jenže jsem pokaždé zjistila, že ať jsem kdekoli a s kýmkoli – třeba i v Paříži – pořád jsem to já. Nudná, nepohodlná, občas trapná.

Zjištění, že já budu vždycky (jenom) já, je na jednu stranu velké zklamání (i kdybych se provdala za George Clooneyho, pořád to budu jenom já!). Na druhou stranu je v tom jistá úleva (kdybych se dostala do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, taky to pořád budu já). Snad se mi někdy podaří se s tím smířit.

Projekt štěstí v českých knihkupectvích!

Kniha, která inspirovala vznik Šťastného blogu, je nyní k dostání i v češtině. Přiznávám, že mi tahle informace úplně unikla a dozvěděla jsem se to jen díky vám – čtenářům (díky, Veroniko Zavřelová). Její autorka Gretchen Rubin mě hned od začátku okouzlila tím, že se snaží být šťastnější ve svém skutečném, každodenním životě – aniž by kvůli tomu meditovala v ašrámu, jezdila na víkendové semináře, odstěhovala se na venkov nebo se rozvedla. Vydala se cestou plnění předsevzetí a občas je – viděno mýma očima – až příliš velká Mirka Dušínová, ale její kniha, záznam z jednoho roku, kdy zkoušela veškeré způsoby, jak být šťastnější, přesto patří k těm, které změnily můj život.

* Gretchen Rubin už pět let píše také stejnojmenný blog, The Happiness Project. 

Okamžik euforie: když se vás někdo zeptá na cestu a vy mu umíte poradit

Pokaždé, když mě někdo na ulici zastaví s dotazem na cestu (a já náhodou znám odpověď), se v duchu malinko zatetelím radostí. Jako bych dostala potvrzení, že jsem tady opravdu doma. Patřím sem. Už nejsem přistěhovalec, jsem autoritou na tuhle čtvrť.
Skvěle to vyjádřil Francis Scott Fitzgerald ve Velkém Gatsbym, kterého právě čtu. Takhle jeho hrdina popisuje své první dny na ostrově na předměstí New Yorku:
„Pár dnů jsem se cítil dost opuštěný, až mě jednou ráno zastavil na cestě nějaký člověk, který se tady objevil o něco později než já.
„Nevíte, jak se dostanu do Západního Vejce?“ zeptal se bezradně.
Vysvětlil jsem mu, kudy má jít, a když sem pokračoval v cestě, necítil jsem se už tak sám. Jako bych se stal najednou průvodcem cizincům, průkopníkem a zakladatelem osady. Udělil mi tak bezděčně místní domovské právo.

5 způsobů, jak milovat tohle divné letní počasí

Moje děti tráví tuhle část prázdnin s babičkou na chalupě. Když jsem odtamtud v neděli odjížděla a za rybníčkem nad střechou sousedovy stodoly se znovu stahovaly těžké fialové mraky, my všichni dospělí jsme toho víkendu u poněkolikáté zahořekovali nad hnusným počasím letošního léta. Dětem to bylo jedno. Dívaly se v chalupě na DVD a netrápily se tím, že to není ta „správná“ prázdninová činnost.

Záviděla jsem jim tu jejich schopnost užívat si prázdniny bez předsudků o tom, jak mají vypadat. A pokusila se najít pět způsobů, jak přestat nadávat na počasí. Proč a jak se radovat z letošního léta?

Deštivé počasí mi připomíná prázdniny mého dětství. Vyrůstala jsem v 70. a 80. letech a – jestli si dobře vzpomínám – pražící slunce tehdy bylo v létě spíš vzácnost. Teplotu nad 20 stupňů už jsme považovali za počasí na koupání. Ve vodě jsme zůstávali, dokud jsme neměli úplně promodralou pusu.

Snažím se zbavit pocitu, že musím „plnit plán“. Chladné a deštivé počasí v nás vzbuzuje nervózní pocit, že „neplníme“ své letní povinnosti jako koupání a slunění. Počasí za to ovšem nemůže…

Místo toho v sobě mohu probudit lenocha. Zůstat celý den v posteli a číst si? Kdyby svítilo slunce, měla bych z toho výčitky svědomí. Ale takhle….

Snažím se neporovnávat. Leo Babauta na svém blog zenhabits.net píše o tom, že představovat si neustále něco lepšího než to, kde právě jsme nebo co právě děláme, je nejjistější způsob, jak si zkazit téměř cokoli. Proč bychom měli to, co děláme právě teď, porovnávat s čímkoli jiným? Copak téměř jakákoli činnost nevybledne v porovnání s nějakou jinou, kterou děláme téměř raději? Můžeme vůbec někdy být spokojení, když to, co děláme, neustále srovnáváme s něčím ještě lepším?“

Myslím na to, že ty nejpříšernější zážitky dávají vzniknout těm nejkrásnějším vzpomínkám. Mnohokrát se mi stalo, že z propršených výletů, lyžování ve vánici nebo hrůzostrašných výprav na pohotovost s nemocným dítětem se posléze staly zážitky, na které vzpomínám nejraději.

A na závěr citát od kanadského spisovatele Robertsona Daviese: „Každý člověk si své léto dělá sám. To roční období není samo o sobě nijaké – pokud zrovna nejste zemědělec závislý na počasí. Okolnosti mi letos nedovolily udělat si pro sebe pěkné léto… Mé léto zastínila moje vlastní tíže ducha. Nezažil jsem žádná dobrodružství, a právě dobrodružství je to, co dělá léto létem.

Proč se nechci dozvědět úplně všechno

Zorro

V páté třídě jsem jeden čas dostávala anonymní psaníčka od neznámého ctitele. Papírek, napsaný na psacím stroji, se vždycky objevil v penálu nebo na lavici pod sešitem. Nevěděla jsem, kdo je jejich autorem, a dala bych nevímco za to, abych to zjistila. Dmula jsem se pýchou a zároveň mi tajemná poselství naháněla trochu strach.

A pak jsem se to jednou dozvěděla. „Je to Jiruše,“ hlásila mi bystrozraká kamarádka. „Viděla jsem, jak ti dává něco do penálu.“

„Aha,“ hlesla jsem. Ne že by se mi spolužák Robert Jiruše nelíbil. Mohla jsem být ráda, že autorem lístečků je zrovna on. Ale tím, že neznámý pisatel dostal obrysy konkrétního kluka, se celá aféra nějak scvrkla. Najednou z ní bylo něco, z čeho si ostatní holky mohly dělat legraci. Byla jsem zklamaná, i když jsem vlastně nevěděla proč.

Na tohle zklamání jsem si vzpomněla, když jsem četla knihu Daniela Gilberta Stumbling on Happiness. Nezodpovězené otázky, nerozluštěné záhady jsou podle něj jednou z věcí, která velmi umocňuje jakékoli zážitky – pozitivní i negativní. „Nevysvětlené události na nás mají mnohem větší emocionální dopad, protože se nám zdají výjimečnější, a máme sklon o nich neustále přemýšlet. Jakmile máme k dispozici vysvětlení, můžeme celou věc složit jako vyprané prádlo, uložit do šuplíku paměti a jít dál,“ píše Daniel Gilbert. Při jednom z pokusů, které jeho studii doprovázely, nechal v univerzitní knihovně rozdávat studentům dolarové mince. Někteří je dostali bez vysvětlení, jiní spolu s letáčkem, že jde o dar od „Úsměvné studentské společnosti“, jejímž cílem je propagovat vřelost a laskavost v mezilidských vztazích. Když byli obdarovaní studenti o pět minut později dotázáni na své pocity, ti, kteří byli ponecháni bez vysvětlení, se z malého dárku těšili podstatně víc… (Když ale odhadnout, jestli by je dárek víc potěšil s vysvětlením nebo bez, tipovali samozřejmě opak.)

Je skoro nemožné ubránit se pokušení tahle tajemství za každou cenu rozlousknout. I když naše radost z nich se tím nevyhnutelně zmenší.