štěstí

„Udělejte z pampelišky svou oblíbenou květinu.“

4743335-yellow-dandelion-on-the-grass-backgroundUž nevím, kde jsem tuhle větu četla. Myslela jsem si, že ji napsal Karel Čapek ve svém Zahradníkově roku jako radu, jak se vypořádat s tím, že mu žluté pampelišky hyzdí jeho dokonale zelený a sestříhaný trávník, „anglický pažit, zelený jako kulečník a hustý jako koberec, pažit dokonalý, trávník bez poskvrny, drn jako samet, loučku jako stůl“. Ale to jsem se spletla. Teď, když jím znovu listuji, tam tuhle smířlivou radu ohledně pampelišek nikde nenacházím. Naopak, zdá se, že Čapkův vztah k pampeliškám byl poměrně dost vyhraněný.

Přesto jsem si na pampelišky vzpomněla, když jsem dnes v článku Melissy Kirk narazila na větu týkající se sice něčeho jiného, ale přece podobnou:

Když se dokážu zbavit pocitu, že potřebuju, aby to mezi námi bylo jinak, mám opravdu radost z toho, jak to mezi námi je.“

Tahle věta pro mě platí v tolika oblastech života, že je ani nedokážu spočítat. Jsou to všechny ty věci, o kterých mám přesnou představu, jak by měly vypadat nebo dopadnout, a trápím se tím, že to je (nebo bude) jinak.

Tak například: moje dcera Betynka bude na jaře dělat přijímačky na osmileté gymnázium. Sama v sobě se peru s pocitem, že když to nedopadne tak, jak bychom si přáli, dopadne to špatně a její budoucí vzdělávání bude horší. Zároveň vím, že to není pravda – existuje spousta různých cest. Ale v téhle chvíli je ještě nedokážu přijmout a mít z nich radost.

Anebo jeden příklad z minulosti: dlouho jsem se nemohla smířit s tím, že mám velikost nohy čtyřicet jedna. Prodavačkám v obchodech (a trochu i sama sobě) jsem tvrdila, že mám třicet devět a půl, nejvýš čtyřicítku, a za každou cenu jsem se soukala do o číslo menších a hrozně úzkých lodiček, ve kterých jsem následně nedokázala dojít ani na tramvaj. Okamžik, kdy jsem si dokázala říct, „mám jednačtyřicítku, a co jako,“ byl nesmírně osvobozující.

A kdyby Karel Čapek udělal z pampelišky svou oblíbenou květinu, ušetřil by si spoustu plení a možná by zjistil, že jeho „anglický pažit“ je s nimi ještě hezčí. 

Reklamy

Sousedé prý mají na naše štěstí větší vliv, než si myslíme

Před pár lety, dokud jsme si my i naši přátelé nepořídili hypotéky, vlastní byty nebo domy, hodně času na večírcích jsme trávili tím, že jsme plánovali společný život v komunitě. „Koupíme statek někde za Prahou, zrekonstruujeme si ho a budeme tam žít všichni pohromadě! Zřídíme dětem společnou školku! A školu! Každý večer bude mejdan!“ Jistě, byla to jedna z těch večírkových chimér, které na sebe nikdy nevezmou podobu konkrétního plánu (a s odstupem času si myslím, že – s ohledem na naše zdraví – to bylo spíš dobře).

V průběhu několika let a shodou neuvěřitelných náhod ale došlo k tomu, že hned tři z mých kamarádek bydlí na Žižkově doslova pár kroků od našeho domu. Kdykoli můžu vzít láhev vína, přehodit si svetr a třeba i v bačkorách skočit na návštěvu. Vypůjčit si desky na písmenka pro naši prvňačku nebo jim svěřit na hlídání naši bílou myš. Potkat se s nimi ve večerce nebo na zastávce tramvaje, mávat jim z okna, když vedou děti do školy. Tahle náhodná setkání a přebíhání ode dveří ke dveřím mi dělají větší radost, než jsem tušila.

Vědecké studie to ostatně potvrzují: šťastný přítel, který bydlí do jednoho kilometru od vás, prý má asi 25% šanci, že vás svou dobrou náladou „nakazí“. (A jistý vliv na naše štěstí mohou mít i blízcí sousedé, se kterými se nepřátelíme – jen proto, že žijí blízko nás a sdílíme s nimi totéž emocionální ovzduší.)

Proto se letos obzvlášť těším na zítřejší „sousedskou slavnost“ Zažít město jinak, která se poprvé koná přímo před našimi dveřmi – v Bořivojově ulici. Na Žižkově, ale i na dvaceti dalších místech v Praze, zmizí z ulic auta a nahradí je stánky s občerstvením, pouliční kavárny, čajovny a další atrakce. Těším se, že v místech, kde obvykle pospíchám na ranní tramvaj nebo opačným směrem vleču velký nákup, budu jen tak posedávat nebo popocházet se skleničkou v ruce a klábosit se známými i neznámými sousedy.

Třeba se tím ta pravděpodobnost šťastné nákazy trochu zvýší.

Oslavte dnešek: nejšťastnější den roku 2012!

Nejšťastnější den roku se prý dá spočítat. Alespoň to tvrdí Cliff Arnall, bývalý profesor na univerzitě v Cardiffu, který na to dokonce vytvořil vzorec:

O + (N x S) + Cpm/T + He

„O“ v jeho podivuhodném výpočtu znamená „outdoors“, tedy pobyt pod širým nebem. „N“ („nature“, tedy příroda) se násobí se S jako „sociální interakce“. (To mohou být třeba zahradní večírky s grilováním). Přičítá se Cpm jako „childhood memories“ (vzpomínky na zážitky z prázdnin z dětství), lomeno teplotou (T). A ještě připočtěte He coby „holidays excitement“, tedy těšení na prázdniny.

Hm, samozřejmě to je marketingový humbuk, protože vzorec vznikl na zakázku jisté společnosti vyrábějící zmrzlinu.

Ale „nejšťastnější den roku“, který pokaždé připadá na pátek nejbližší letnímu slunovratu, má přesto něco do sebe. Proč právě dnes?

  • Protože těšení na prázdniny, do kterých už zbývá jen pár dní, je možná ještě o něco lepší než samotné prázdniny.
  • Protože předpověď počasí (v Praze) na dnešek slibuje 26° C, polojasno a pravděpodobnost srážek 20%. Lze si představit vlídnější počasí?
  • Protože zelený trávník, modrá (nebo hvězdná) obloha, společnost přátel a něco k jídlu a k pití je ta nejšťastnější kombinace, jakou znám. Děti mohou pobíhat někde opodál, dost blízko na to, abyste o nich věděli, ale dost daleko, aby vám při běhu nekoply do skleničky s vínem.
  • Protože je pátek, a pro ten platí něco podobného jako pro těšení na prázdniny. Osvobozující euforie z nadcházejícího víkendu je opojnější než samotný víkend.

Ale to všechno nám samozřejmě nebrání slavit „dnešek“ i kterýkoli jiný den v roce.

Co mi dnes dělá radost: Vylézt na strom.

I když nehodlám předstírat, že jsem jako dítě byla nějaký roztomilý pohybově nadaný rošťák, (popravdě spíš šprtka s nazelenalým obličejem, která měla jedničku z tělocviku, jen aby se jí nezkazilo vysvědčení), lezení na stromy jsem se tehdy věnovala poměrně dost. Možná proto, že neexistovaly takové ty sofistikované prolézačky a lanové parky, možná taky proto, že mi to neměl kdo zakázat (vzpomínáte, že existovala doba, kdy děti chodily samy ven a jen tak neorganizovaně si tam hrály?).

Lezení na stromy byla také jedna z prvních věcí, kterou jsem s uplynulým dětstvím opustila. Tento víkend jsem si to znovu vyzkoušela. A zjistila jsem, že být na stromě je – byť poněkud neobvyklý – způsob, jak být šťastnější. Možná proto, že jste výš než ostatní a máte rozhled, nebo proto, že jste někde, kam se dostanete jen s vynaložením určitého úsilí. Asi jako když vystoupíte na Sněžku.

(Následující fotografie nejsou nijak aranžované. Pořídila je moje dcera Betynka, zpočátku tak trochu proti mé vůli.)

V této první fázi jsem dostala strach, že to nedám. Kmen vrby pěkně klouzal. A trochu jsem se vztekala, zejména proto, že ten strom byl docela nízký a moje dcera Róza (na snímku nahoře) o pár minut dřív vyskotačila nahoru jako veverka.

 

 

I když jsem neměla čas o tom v tu chvíli přemýšlet, v této chvíli jsem zažívala přesně to, co guru pozitivní psychologie Mihály Csíkszentmihályi nazývá „flow“. Tedy duševní stav, při němž je osoba dokonale ponořena do činnosti, jíž se právě věnuje. Prý ho zažíváme ve chvíli, kdy se úspěšně pokoušíme o něco, co je těsně nad naše dosavadní možnosti.

 

V tomto okamžiku „flow“ coby „plné soustředění emocí ve službách výkonu, o který se snažíme“, právě vrcholí.

 

 

 

Teď ještě přehodit nohu přes tu větev.

 

 

 

Ano, opravdu je to způsob, jak být šťastnější.

Šťastné paradoxy: každodenní rutina mi dělá stejnou radost jako její porušování

Čím déle pozoruji různé jevy, které mi v životě přinášejí radost, tím víc si uvědomuji, jak mě těší činnosti, které jsou každý den stejné: cesta do školky, čekání s Rózou na zastávce autobusu, dát si kafe v práci, dokud tam ještě nikdo není, cestou domů se stavit v obchodě u Vietnamců, u Pákinstánců nebo u Arabů (všechny máme hned za rohem)…

Stejně tak mě ale baví z každodenní rutiny vybočovat. Jít jinudy než obvykle, vyzvednout děti dřív a vzít je na hřiště nebo jít uprostřed týdne do kina.

Těch paradoxů, kdy mi dělají radost úplně protikladné věci, je ovšem daleko víc:

být celý večer sama stejně jako být na večírku mezi spoustou lidí

uvařit úžasnou složitou večeři stejně jako koupit hotovou pizzu a jíst ji přímo z krabice

jít na celé odpoledne ven stejně jako zůstat doma a lenošit

jít běhat stejně jako ulít se z běhání

 

To, o čem si MYSLÍM, že mi to udělá radost, a to, co mi DOOPRAVDY udělá radost, jsou dvě zcela různé věci

Znovu jsem se o tom přesvědčila tento víkend, když jsem – poprvé za celou letošní zimu – vyrazila s dětmi sáňkovat. Nechtělo se mi. Hrozně se mi nechtělo. Chtělo se mi zůstat doma a dívat se na idylický sněhový poprašek z okna s hrnkem čaje v ruce, a hřát se přitom u radiátoru. Když jsem se posléze ocitla na kopečku v parku, proklínala jsem se, že jsem si ke dvěma svetrům a kabátu nevzala ještě deku, do které bych se mohla zabalit, sluneční brýle, za které bych mohla schovat svou špatnou náladu, a špunty do uší, abych nemusela poslouchat rozjařenou internacionální skupinku americko-francouzsko-italských rodičů o pár metrů dál (byli oblečení, jako by pózovali na sjezdovce v Aspenu, a ne na vyježděném Dvoukopčáku v Riegráku, kde mezi sněhem prosvítá vydřená tráva).

Byla jsem přesvědčená, že jediné, co by mi mohlo náladu nepatrně zlepšit, by byl co nejrychlejší odchod domů. Ale vzhledem k tomu, že šlo o první a možná i poslední letošní sáňkování, věděla jsem, že tahle vize není moc reálná.

Navíc došlo na nejhorší. Děti mě začaly přemlouvat, abych jela na sáňkách s nimi. Otráveně jsem nasedla („ale jenom jednou!“), odrazily jsme se a…. v tu chvíli moje depka kamsi odplynula. Vítr svištící do obličeje, sníh stříkající do očí a nakonec drsné přistání na asfaltovém chodníku ve mně probudily energii, o které jsem si myslela, že ji prostě nemám. Zatímco do té chvíle jsem byla duchem úplně jinde (doma, u radiátoru), během svištění dolů s kopce se mi podařilo být dokonale „teď a tady“.

Nebylo to poprvé ani naposled, co se mi to stalo: k pocitu štěstí jsem potřebovala pravý opak toho, co jsem si myslela, že potřebuji.

Hodně štěstí za málo námahy: drobnosti, které fungují

Během uplynulého roku testování různých způsobů, jak být šťastnější, mě nejvíc překvapilo, že existuje tolik drobných činností a činů, které mě dokážou zaplavit velkým pocitem štěstí, naprosto nepřiměřeným vynaložené námaze.
Většina z nich je spojena s nějakým malým úsilím nebo nutností (trošku!) překonávat sebe sama – což je také důvod, proč je neprovádím častěji. Ovšem výsledek vždy překoná očekávání.
Které to jsou?

  • Uklidit si psací stůl. Možná je to klišé, ale udělat si pořádek na stole pro mě opravdu znamená udělat si pořádek v hlavě. Úzkost z hromady pracovních úkolů se pro mě rozplývá ve chvíli, kdy smetu do koše hromadu nahromaděných papírů.
  • Prohodit pár slov se sousedkou, s trafikantkou, zelinářem, paní z potravin… Často se mi do toho nechce, ale když se přemluvím – a promluvím – , vždy mám z toho posléze radost. Připadám si, jako bych tak nějak víc patřila do naší čtvrti.
  • Vyhodit něco, co doma už dlouho překáželo. Vždycky je to spojené s velkým očistným pocitem úlevy. Stejně jako zbavit se starých zašedlých spodních kalhotek, které jsem si kdysi koupila na cestu do porodnice, nebo oslizlé rozpadající se houbičky v dřezu.
  • Poradit někomu, kdo se vás zeptá na cestu.
  • Vzít si teplé ponožky.
  • Vykonat malý dobrý skutek. Například pomoci sousedce s nákupem do schodů.
  • Sedět rovně.
  • Jít běhat.
  • Usmívat se. I když na to nemám úplně náladu, ten úsměv ji nakonec ve mně nějak vyvolá.
  • Složit někomu kompliment a vidět, že ho to opravdu těší.

A které drobnosti fungují vám?