štěstí

„Život se scvrkává nebo zvětšuje úměrně naší odvaze.“

3D-Movies-Up-Flying-House-with-Ballons-Desktop-Wallpaper-1024x576

Mám ráda tenhle citát od spisovatelky Anaïs Nin. Připomíná mi, že záleží jenom na mně a na mých každodenních rozhodnutích, jestli budu žít velkoryse nebo uťáple. Každý den si můžu vybrat, jestli řeknu nahlas, co si myslím, anebo budu později někde kňourat, že nebylo po mém. Jestli se zeptám na to, na co se opravdu chci zeptat. Jestli se tomu druhému podívám zpříma do očí, anebo budu těkat pohledem někde v koutech.

Mám pár takových vodítek, podle kterých poznám, že můj život se právě teď ustrašeně scvrkává a stává se „menším a ještě menším“.

  1. Když čekám na dovolení. Čekám, až mi někdo dá slovo, čekám na vyzvání, abych řekla svůj názor, čekám na pozvání na večírek, na vyzvání k tanci nebo na nabídku, abych něco napsala. Protože se – tak to aspoň sama sobě vysvětluji – přece nebudu vnucovat. Jenže ve skutečnosti se může stát, že to pozvání nikdy nepřijde. Takže se snažím si připomínat, že jsem dost velká na to, abych dělala věci i bez dovolení.
  2. Když se snažím za každou cenu nikoho nenaštvat. Chci být za „tu hodnou,“ chci být z obliga a nikoho se nedotknout. Často to pak dopadne tak, že mírně naštvaní jsou všichni.
  3. Když se snažím, aby mě nikdo nemohl kritizovat. Perfekcionismus je něco trochu jiného než snaha pořád se zlepšovat. Je to – slovy myslitelky Brené Brown – „víra, že když budu vypadat dokonale a všechno dělat dokonale, vyhnu se bolestným pocitům, kritice a zesměšnění. Jenže je jako dvacetitunové brnění. Myslíte si, že vás ochrání, ale ve skutečnosti vám jenom zabrání odrazit se a vzlétnout.“ Může to dopadnout tak, že budu mít doma pěkně uklizeno a všechnu práci odevzdám včas, ale nikdy neudělám nic, co si doopravdy někdo zapamatuje.
  4. Když řeším „naléhavé“ hlouposti místo věcí, které jsem opravdu důležité. Vždycky mám dost času stát jednatřicátého v měsíci frontu na poště se složenkou, která se musí zaplatit do konce měsíce. Anebo v den odjezdu na hory shánět po obchodech termoprádlo, které si děti navléknou pod oteplovačky. Pak ale „nemám čas“ jít s nimi před Vánoci do kostela nebo napsat přání sestřenici do Německa. Hm.
  5. Když se srovnávám s ostatními. Někde jsem četla, že nešťastní lidé přikládají srovnávání daleko větší význam než ti, kteří jsou se svým životem spokojení. Není pro ně až tak důležité, jak na tom jsou, ale jak si stojí ve svém pomyslném žebříčku. Nechci své přátele třídit podle toho, jestli jsou hubenější, bohatší, zamilovanější, mají vychovanější děti nebo dělají lepší paštiku. I když, občas to dělám. A cítím, jak se můj život smrskává…

Chtěla bych v tomhle roce najít dost odvahy, aby můj život co nejčastěji vyrostl.

Reklamy

Mých 11 nejoblíbenějších výmluv, proč to nejde

painreceptors
Před pár dny jsem na narozeninové oslavě seděla vedle jedné vzdálené známé. Potkala jsem ji už víckrát, ale tentokrát jsem se s ní poprvé opravdu dala do řeči. Vypadala nešťastná, unavená a skleslá. Mezi sousty řízku mi postupně sdělila, že je nešťastná, protože

  1. je tlustá,
  2. nemá kluka,
  3. bydlí v Sokolově.

Pak si od kamarádky, která se mihla kolem, půjčila úžasnou extravagantní čelenku s ptáčky a s peřím, vyzkoušela si ji a zalitovala, že ona nic takového nosit nemůže, protože by v tom vypadala jako blázen. A když někdo někomu u stolu řekl „tobě to sluší,“ posteskla si, že tohle jí už hodně dlouho nikdo neřekl.

Na každého, kdo prošel kolem, hodila beznaděj jako tlustou deku. Bylo mi jí líto a cítila jsem se  provinile, protože ve srovnání s tou žalostnou litanií o trpkém životním údělu jsem si připadala jako rozmazlená hollywoodská hvězda s deseti milenci a vilou v Beverly Hills. A taky mě trochu štvala.

Ale pak jsem si uvědomila, že já to dělám taky. Pokud se rozhodnu, že něco nejde, umím si pro to najít skvělé výmluvy. Neprůstřelné důvody, se kterými se zdánlivě nedá nic dělat. Nevyvratitelné argumenty dokazující, že mi prostě nezbývá nic jiného než se litovat. Moje nejoblíbenější jsou tyhle:

  1. Mám moc práce. / Nemám čas.
  2. To není nic pro mě.
  3. To by příšerně naštvalo mého muže.
  4. Stejně bych to nedotáhla do konce, tak proč to vůbec zkoušet.
  5. To je moc nahonem. Musím si to napřed promyslet.
  6. Už jsem to jednou zkoušela a vůbec mi to nešlo.
  7. Ty si to představuješ jak Hurvínek válku. Není to takhle jednoduchý.
  8. A kdo mi pohlídá děti?
  9. Zítra jdu k zubaři / za týden mám uzávěrku / za měsíc musím platit daně / takže tohle mi stejně nepomůže.
  10. Můžu s tím přece začít někdy později.
  11. Když to nedopadne dobře, budu na tom ještě hůř než předtím.

Přestat se porovnávat s ostatními je rozhodně způsob, jak být šťastnější

 

BigLittleDogs

Barunko! Až budu velká, chci být šikovná jako ty! Péct v 6 ráno kuře, běhat, odvést děti do školy, a jen tak po práci napsat knihu!“

Tohle krásné přání mi před pár měsíci napsala k narozeninám moje kolegyně Anička. A já jsem se v něm nějak nemohla poznat. Tohle že mám být já? Péct v šest ráno kuře? To jsem dělala jen jednou, a jenom proto, že jsem večer předtím vytuhla při uspávání dětí. Běhat? Kéž by se mi to dařilo každý den. A jen tak po práci napsat knihu? Ha ha. Jak ve mně může vidět takovouhle superženu? Mně, která usíná u televize, bojí se dopisů s modrým pruhem a obden přemlouvá děti, že zkombinovat lichou růžovou ponožku a lichou fialovou ponožku do jednoho páru je hrozně cool?

A pak mi došlo, že přesně takhle já vidím většinu svých kamarádek. Moniku, která opravdu (na rozdíl ode mě) chodí každé ráno běhat, Pavlu, která dělá zkoušky z insolvenčního práva, Rebeku, novinářku, která se nebojí položit jakoukoli nepříjemnou otázku, nebo Renatu, která jezdí přes celou Prahu do práce na kole. Chtěla bych být šikovná jako ony a zdá se mi, že na to prostě nemám.

Díky tomu narozeninovému přání mi došlo, že porovnávat se s ostatními je fakt úplně zbytečné, protože vidíme vždycky jen malou část (pečení kuřete, běhání, ježdění na kole) a velká část zůstává skryta (hysterické scénky po ránu při hledání dvou stejných ponožek).

Porovnávání je navíc zaručený způsob, jak nebýt šťastnější. Psycholožka Sonja Lyubomirski na tohle téma provedla (alespoň pro mě) fascinující experiment. Skupina dobrovolníků se měla naučit jednoduché cvičení a potom byli seznámeni se svými výsledky. Ti, kteří se subjektivně považovali za „šťastné,“ měli radost, když se dozvěděli, že si vedli výborně. Ti, kteří se pokládali za „nešťastné,“ měli z úspěchu taky radost, ale ta se okamžitě vytratila, když zjistili, že ostatní na tom jsou ještě o něco lépe. „Nešťastní“ dobrovolníci paradoxně cítili větší uspokojení, když se dozvěděli, že jejich výsledky sice byly mizerné, ale ostatní dopadli ještě o něco hůř.

Nemám moc ráda ten starý vtip o Češích, který končí přáním „ať sousedovi chcípne koza.“ Ale možná není o Češích – je prostě o nešťastných lidech.

 

Štěstí není jen pocit. Je to to, co právě dělám.

Nedávno se mě někdo zeptal, jak dokážu být „šťastná“ i v situacích, kdy je všechno blbě. Věci nevycházejí tak, jak bych chtěla, někdo mě štve nebo někoho štvu já, je hnusné počasí (to si zrovna dneska umím představit jen stěží), špatná nálada vylézá ze všech koutů. Jak si to prý v takových chvílích dovedu přešaltovat v hlavě tak, abych byla šťastná a spokojená.

Odpověď zní: to nedovedu.

Ani zdaleka nejsem takový mistr zenu, abych se dokázala klidně usmívat, když mi dítě v kombinéze na sjezdovce uprostřed mlhy a mrholení oznámí, že se mu chce hrozně čůrat, když ráno marně hledám jediné neděravé punčocháče, když mi volá skryté číslo nebo když se jedno z dětí začne ve spaní zběsile drbat na hlavě, takže si musím přiznat, že (už zase) mají vši. A vlastně bych se ani nechtěla pořád jenom klidně usmívat.

Myslím si, že „být šťastná“ není jen pocit ani způsob pohledu na svět. Není to umění převrátit si v hlavě realitu naruby tak, aby se mi líbilo něco, při čem se normálně člověk vzteká, brečí nebo ječí.

Štěstí, jak já si ho představuju, je něco jiného. Je to činnost. Akce. Aktivní úsilí, ze kterého se většinou nakonec zrodí pocit radosti, energie nebo aspoň úleva.

Skoro v každé situaci se dá vyzkoušet některý z následujících způsobů, jak být už za chvíli šťastnější.

  1. Jump-1149081536Být s někým. S někým, komu to můžete říct.
  2. Čelit problému. To je samozřejmě to nejtěžší, ale pomáhá mi představit si, jak se budu cítit potom, až to budu mít za sebou.
  3. Něco někomu dát nebo někomu pomoci. Je to paradoxní, ale když se mi poštěstí někomu pomoci, přestanu si pak sama připadat jako úplný chudák.
  4. Cvičit. To funguje, i když se mi opravdu vůbec, ale vůbec nechce.
  5. Uklízet. Není mi to úplně vlastní, ale opravdu to může být způsob, jak se zbavit balastu – v sobě i kolem sebe.
  6. Pít víno. Tahle rada je asi trochu kontroverzní, ale nebylo by fér, kdybych to sem nenapsala. Používám ji totiž dost často a funguje. Ideálně ve spojení s bodem 1.
  7. Zkoušet nové věci. Probouzet zvědavost a objevovat, co ještě neznám, stojí trochu energie, ale je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak být dlouhodobě šťastnější.

Netvrdím, že se mi tohle všechno vždycky daří, ale když se přemluvím, stojí to většinou za to.

Je život krátký nebo dlouhý, těžký nebo snadný? Vyberte si!

Annie01Na začátku filmu Annie Hallová vypráví Woody Allen starý vtip o dvou dámách v prázdninovém rekreačním středisku. Jedna si stěžuje té druhé: „Tady mají opravdu příšerné jídlo!“ „Viďte,“ opáčí druhá, „a navíc dávají tak malé porce!“

„Přesně takhle já vidím život,“ uzavírá to Woody Allen. „Spousta osamělosti, bídy, utrpení a neštěstí, a ještě to všechno tak brzo skončí.“

Přesně takhle vidí život i většina z nás, tvrdí harvardský profesor Michael Norton, který na toto téma podnikl rozsáhlý výzkum. Inspirací se mu stal výrok filozofa ze 17. století Thomase Hobbese, který ve svém stěžejním díle Leviathan napsal, že život člověka je „ohavný, zvířecí a krátký“ („nasty, brutish and short“). Norton se ve své studii nejprve snažil zjistit, jak velká část lidí považuje lidský život za „krátký“ nebo „dlouhý“, „těžký“ nebo „snadný“. Tuto otázku položil vícekrát různým skupinám dobrovolníků ze Spojených států, Kanady a Indie. Výsledky byly nepřekvapivé: napříč všemi věkovými, národnostními i sociálními skupinami si většina dotazovaných (v různých skupinách 48-61% procent) myslí, že život je „krátký a těžký“, zatímco názor, že život je „dlouhý a snadný“, byl zcela menšinový, sdílelo ho jen 5-15 procent lidí. Zbytek se rozprostřel mezi varianty „krátký a snadný“ a „dlouhý a těžký“.

Že je život „těžký“, si zřejmě myslí i řada textařů populárních písní, kteří spojení „život je…“ používají poměrně často: na jeden idylický „život je bílý dům s vyhlídkou do zahrady“ připadá hned několik skeptičtějších sloganů jako „život je pes,“ „život je jen náhoda“, „život je pro mě obnošená vesta,“ případně „život je takovej a jinej nebude.“ Těžký život je, zdá se, nejen velmi rozšířený, ale i velmi inspirativní…

Michael Norton dále zjišťoval, jak šťastni se nositelé jednotlivých názorů cítí ve svém vlastním životě. Tady nejsou rozdíly až tak extrémní, ale přece: ti, kteří si myslí, že život je „dlouhý a snadný“, se na stupnici od jedničky (nejhorší) do pětky cítili šťastní v průměru na 3,88, zatímco zastánci varianty „krátký a těžký“ dosáhli jen výsledku 3,06. Daleko větší však byly rozdíly ve veřejné angažovanosti. Lidé, kteří považují život za „dlouhý a snadný“, se v mnohem větší míře zapojují do dobrovolnických aktivit, přispívají na charitu a chodí k volbám. Ti druzí evidentně mají pocit, že jim na to nezbývá čas, že mají svých starostí dost, případně že jejich příspěvek nebo hlas stejně nic nezmění.

To nejzajímavější ale nakonec. Nortonova studie ukázala, že to, jestli si myslíte, že život je „krátký a těžký“ nebo „dlouhý a snadný,“ prakticky vůbec nesouvisí s tím, jaký je doopravdy váš vlastní život. Výskyt negativních událostí a zážitků, počínaje zubním kazem, přes nespavost, automobilovou nehodu až po ztrátu blízké bytosti, byl u všech názorových skupin zhruba stejný. Že život je „krátký a těžký“ ve velké většině tvrdí i lidé, kteří se objektivně mají velmi dobře. „Dotazovali jsme se například držitelů titulu MBA, kteří mají naprosto výjimečné možnosti. Většina z nich dělá zajímavou práci, která je baví, vydělávají dostatek peněz a tak dále. A dokonce i většina z těchto lidí si myslí, že život je krátký a těžký,“ říká Michael Norton. Ti úspěšní, kteří přesto vidí život jako krátký a těžký, dost možná žijí v permanentním pocitu ohrožení: svůj vlastní úspěch vidí jako ostrůvek těžce vydobytý v bažině „ohavného, zvířecího a krátkého“ života, která ho kdykoli může zase pohltit.

 

 

40% štěstí závisí na našich rozhodnutích. Je to hodně, nebo málo?

800px-LyubomirskyHappiness

Dnes mi udělal radost výzkum psycholožky Sonji Lyubomirsky, autorky knihy The How of Happiness. 50% našeho dlouhodobého pocitu štěstí je podle ní dáno geneticky. 10% je ovlivněno životními okolnostmi a 40% můžeme ovlivnit tím, k čemu se sami rozhodneme.

Já osobně mám ty genetické predispozice přesně půl na půl: tatínek je chronický nadšenec, který i v časném mlhavém ránu na sklonku března je schopen neskuhrat na zimu a sníh, vyrazit na běžky a mít z toho radost (!). Naopak maminka byla ironická, chvílemi depresivní intelektuálka v duchu Kunderova „optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí“.

Těch zbývajících 50% mě ale příjemně překvapilo. Často mívám pocit, že neovlivnitelné „životní okolnosti“ (přecpaná tramvaj, zimní počasí v dubnu, blížící se termín pro podání přehledu ČSSZ, naštvanost mého muže, nový zubní kaz mojí dcery) mými náladami smýkají ze strany na stranu. Zjištění, že mohou ubrat nebo přidat jen 10% štěstí, je docela povzbuzující. Zvlášť pokud těch zbylých 40% si mohu zařídit sama.

Ne že bych to vždycky uměla. Ale aspoň to zkouším.