sport

Proč si v roce 2011 nekoupím permanentku do fitka

Moje kamarádka utratila horentní sumu za roční členství v jistém docela luxusním fitcentru. „Když to stálo tolik peněz, aspoň mě to donutí, abych tam opravdu pravidelně chodila,“ uvažovala. Jak to dopadlo? Samozřejmě tam nechodí. Rozhodně ne tak často, aby se tím dala ospravedlnit vynaložená suma.

Já mám pro změnu na poličce obrovskou (obrovskou) krabici s klubíčky, která jsem si nakoupila ve svých nekonečných pokusech začít doopravdy něco plést.

V kuchyňské knihovničce mám celý štos barevných kuchařek na křídovém papíře („Začnu vařit speciality podle Jamie Olivera.“)

A v šuplíku mám, nové (vlastně už staré), takřka nepoužité akvarelové barvy z obchodu s uměleckými potřebami („Budu chodit do parku a malovat tam akvarely.“)

A to ani nemluvím o své sbírce pilníčků a laků na nehty („Budu si dělat manikúru.“) a téměř nepoužitých krémů proti celulitidě („Budu se každý večer mazat.“).

Zkrátka a dobře, utratit peníze v naději, že nás to donutí udělat si čas na něco, na co si ho jinak udělat nedokážeme, asi není ta nejrozumnější investice.

5 tipů, jak vydržet u běhání (od někoho, kdo není žádný Murakami)

Haruki Murakami trénuje na maratón

Haruki Murakami trénuje na maratón

Ve čtvrťáku na gymplu jsem měla trojku z tělocviku. Píšu to proto, aby bylo jasné, že nejsem žádná rozená sportovkyně. Naopak: jako dítě i jako teenager jsem sport nesnášela. Chtěla jsem jenom sedět doma a číst si (později pak vést hlubokomyslné rozhovory nad dvojkou vína). A nejspíš by to tak i zůstalo, kdybych v dospělosti nezjistila, že pohyb na čerstvém vzduchu je jeden ze způsobů, jak být opravdu šťastnější.

Pravidelně běhat jsem začala asi před rokem a třičtvrtě. Nepřeháním to – chodím běhat na půl hodiny dvakrát až třikrát týdně. Od našeho domu do Riegráku, tam to prokličkuju, a zpátky. S Harukim Murakamim, spisovatelem a maratóncem, mám fakt společné jen to, že jeho kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání mi už půl roku leží na nočním stolku.

Zajímají-li vás postřehy o běhání od někoho, kdo by při maratónu asi chcípnul, zde jsou:

Běhání nemusíte milovat. Kdybych si mohla vybrat, jakému druhu sportu se věnovat, asi by to vyhrál tenis nebo skákání na trampolíně. Ale to bych musela v přesně určenou dobu dojíždět do tělocvičny, domlouvat si lekce a ještě platit ukrutné peníze. U běhání stačí nazout boty a vyběhnout z domu. Za třičtvrtě hodiny je vše hotovo, včetně sprchy a převlékání. Moje rozhodnutí začít běhat proto bylo tak trochu sňatek z rozumu. Nejmenší investice (časové i finanční), nejlepší výsledky.

Nečekejte, že běháním zhubnete. Tedy, pokud budete běhat deset kilometrů denně jako Murakami, tak možná jo. Pokud u toho budete míň jíst, tak určitě taky. Ale nedoporučuju, aby hubnutí bylo vaší jedinou motivací.

Běhání je skvělý způsob, jak ve městě vnímat proměny ročních období. Voňavý jarní vzduch, kapky na listech po letní bouřce, namrzlé jeřabiny, první sníh… to jsou vjemy, které vám snadno utečou, když se do práce a domů přesunujete jenom metrem a tramvají. Při běhání je vstřebáváte a souzníte se světem kolem sebe. (To jsem si musela opakovat včera, když jsem si cestičku v Riegráku prošlapávala dvaceticentimetrovými závějemi.)

Vyprázdnit si hlavu při běhání není tak snadné. Můj tatínek, sám donedávna nadšený běžec, vždycky tvrdí, jak si na své trati skvěle „vyprázdní hlavu“. Já jsem celý první rok měla problém s tím, čím si hlavu zaplácnout. O čem při běhání přemýšlet, abych nemusela myslet na to, jak už nemůžu, co všechno mě bolí a jaká je to hrůza. Obvykle to dopadlo tak, že jsem se začala nimrat v nejčerstvějších duševních bolístkách: proč byl můj muž dnes ráno tak protivný, co myslela šéfová tím včerejším e-mailem… a postupně jsem se dopracovávala k těm starším a hlubším, takže jsem končila rozvodem svých rodičů nebo smrtí našeho psa v roce 1994. Teprve v poslední době se mi daří „nemyslet na nic“. Ale není to jednoduché. Myšlenky, které se vynořují je potřeba zdvořile, ale nesmlouvavě vyprovodit z hlavy. „Počkejte za dveřmi, pak si vás tam vyzvednu.“ Vnímat pokud možno jen fyzické pocity, které běhání přináší. Jak dýchám. Jak nohy dopadají na chodník. Pak se běhání stane opravdu příjemným zážitkem. V posledních týdnech už si s sebou většinou ani neberu iPod.

Endorfiny? Kdoví. Můj kamarád, který doopravdy běhá maratóny, mi vysvětlil, že endorfiny, způsobující dobrou náladu, tělo produkuje asi až po hodině běhu. Moje půlhodinka na to zdaleka nestačí. Nicméně faktem je, že pokaždé, když dobíhám svou trasu a u kontejnerů s tříděným odpadem zahýbám k našemu dobu, se cítím skvěle. Možná je to jenom euforie z toho, že už to mám za sebou. Každopádně je to pocit, který mi vydrží přinejmenším půl dne.