sport

Jóga a já aneb Zpověď nejhorší jogínky na světě

tumblr_m4z3n7kiMj1rt8vjdo1_400

Dnes ráno při běhání v parku jsem si poodešla z cestičky na trávník, našla jsem si místo, kde nebyla žádná psí hovínka a třikrát po sobě jsem si zacvičila pozdrav slunci. A byla to… krása. Přestože jsem měla ruce umazané od hlíny a přestože mnohokrát předtím, při nejrůznějších lekcích jógy, jsem si připadala jako největší loser široko daleko.

Především proto, že…

  • …mi to nejde. Zatímco všichni ostatní ladně provádějí jednu ásánu za druhou, já se o ně jenom neohrabaně pokouším. Ztrácím rovnováhu, v pozici stromu padám na stranu a poskakuju na jedné noze, neudělám klik, připadám si jako hroch mezi plameňáky.
  • …a všichni to vidí. I když si na začátku lekce umístím svou jógamatku strategicky někam dozadu do kouta, aby mě nikdo neviděl, vždycky nadejde ten okamžik, kdy si mě instruktorka všimne, zaregistruje mou odlišnost a zaměří na mě svou pozornost. V tu chvíli bych nejraději splynula s podlahou, ale není úniku.
  • …nemluvím jógovým jazykem. „Otevřete pravý bok.“ „Uvolněte bedra.“ Moc ráda bych tyhle pokyny splnila, jenže jim nerozumím.
  • …jsem nejtlustší ze všech. Na lekcích pilates, zumby nebo aerobiku vždycky potkáte nějakou oplácanější holku, která je tam poprvé. Na józe jsem nikdy nikoho takového nepotkala. Vždycky jsem to byla já.
  • …všichni to berou děsně vážně. Snažit se své evidentní nedostatky zlehčit s pomocí podvratného humoru se mi na hodinách jógy nepodařilo. Moji spolucvičenci brali jógu velmi vážně a pokud se usmívali, pak proto, že byli v nirváně.
  • …neumím správně meditovat. Když jsme na začátku lekce měli zavřít oči a zpívat „óm“, připadala jsem si pokaždé, no… asi tak, jako když jsme v šesté třídě stáli čestnou stráž u hrobu neznámého vojína. Trapně, směšně a v křeči. Pootevřela jsem oči na škvírku a šmírovala své spolucvičence, Ale všichni vypadali hluboce duchovně ponoření ve své meditaci.

A přes to všechno jsem si jógu dokázala zamilovat. Opravdu je na ní něco, co mi přináší radost do života, zvlášť na začátku dne. Opravdu dokáže propojit tělo a duši. Jenom na to musím být sama. Třebas i na rozbahněném trávníku, na dvou metrech čtverečních mezi několika psími hovínky.

Reklamy

Jak jsem se zbavila strachu z vybíjené

01_00760343

Jako malá jsem nenáviděla míčové hry. Vybíjenou, volejbal, basketbal, prostě jakoukoliv kolektivní hru, jejíž podstatou je házení nebo pinkání s míčem. Moje instinktivní reakce na letící míč totiž vypadá tak, že zavřu oči, chráním si hlavu rukama a představuju si, že tam nejsem. V důsledku toho jsem pro každé jen trochu ambiciózní družstvo byla vždycky nevítanou přítěží. Před každým utkáním ve vybíjené na hodině tělocviku jsem musela přestát ponižující rozřazování do družstev, kdy si dva kapitáni postupně vybírají hráče do svých týmů, od těch nejšikovnějších, přes ty průměrné… až nakonec tam zbyla jenom tlustá Šárka a já. Už v tu chvíli bych se nejradši propadla do země, ale bylo to ještě horší, protože kapitáni se obvykle pohádali, který z nich si vezme Šárku, která sice byla pomalá, ale aspoň uměla chytat, a na koho zbydu já.

Myslela jsem si, že s ukončením školního vzdělávání jsem tomu definitivně unikla. A opravdu, asi dvacet let se mi úspěšně dařilo vyhýbat čemukoli, co mělo něco společného s házením míčem. Ale nedávno jsem se nešťastnou náhodou přichomýtla na návštěvu k tátovi, amatérskému trenérovi vesnického softballového týmu, právě ten víkend, kdy na hřišti za vesnicí pořádal zápas. Dětí bylo málo, takže musel hrát každý, kdo měl ruce a nohy. Nezachránilo mě ani to, že na těch nohou jsem měla podpatky.

Kapitáni byli dva místní jedenáctiletí kluci. Po dvaceti letech jsem na rozbahněném vesnickém hřišti znovu musela podstoupit rituál vybírání do družstev. Zjistila jsem, že jedenáctiletí kluci jsou ti nejnemilosrdnější kapitáni na světě. Nevyberou si vás, protože se tváříte jako jejich kámoška, nevyberou si vás, abyste nebyla smutná, nevyberou si vás, protože si vezmete větší výstřih, nevyberou si vás dokonce ani proto, že jste dcera jejich trenéra. Zajímá je jedině, jestli umíte dobře odpalovat a rychle běhat. A na mně bylo na první pohled zřejmé, že neumím ani jedno. Takže jsem znovu zbyla jako poslední, spolu s pětiletou sestřičkou jednoho z kapitánů.

Ne, nestal se žádný zázrak. Ukázalo se, že jako hráčka softballu jsem stejně příšerná jako ve vybíjené, volejbalu nebo košíkové. Míček jsem odpálila moc blízko a podpatky se mi zapichovaly do rozmoklé hlíny, takže než jsem se dobelhala k první metě, stihli mě vyautovat. Můj jedenáctiletý kapitán se tvářil, že mu to tak nějak byl předem jasný.

Ale tentokrát přece jen bylo něco jinak. Necítila jsem tu palčivou potupu jako kdysi na základce. Nechtěla jsem se propadnout do země. Vlastně jsem se celou tou situací docela bavila. Nevadilo mi, že před celou vesnicí jsem za úplně trapnou paní z Prahy, která nosí blbý boty a do míčku se trefí až napotřetí.

Vyhrát na olympiádě bronzovou medaili je možná lepší než vyhrát stříbrnou

TouchSky-des-1.8-int_Page_15Celkem logicky bych předpokládala, že na stupních vítězů se nejvíc raduje ten, kdo získal zlatou medaili. O trošičku míň ten, co má stříbrnou, a ještě o kousek míň ten s bronzovou. Psycholožka Victoria Husted Medvec se svými spolupracovníky ale přišla na něco jiného. Zkoumala emotivní reakce vítězů na letní olympiádě v Barceloně roku 1992 a překvapivě zjistila, že držitelé bronzových medailí jásali víc než ti, co získali stříbrnou. Ne o trochu, ale o hodně.

Podle jejích závěrů radost vítězů souvisí s tím, s čím svůj výsledek porovnávají.

Stříbrný medailista myslí na to, že to mohlo být ještě lepší. Chybělo jen málo, a mohl mít zlatou, být nejlepší na světě.

Kdežto ten, kdo získal bronzovou, myslí na to, že nemusel medaili získat vůbec. Chybělo jen málo, a mohl mít bramborovou. Takže stát na stupních vítězů, být mezi prvními třemi na světě, je pro něj skvělý výsledek.

Taky se mi to stává.

Když otřu kuchyňskou linku, přejedu sporák houbičkou, naskládám nádobí do myčky a zametu kuchyň, připadám si jako olympijská vítězka, protože stav kuchyně porovnávám s tím, jak vypadala předtím (zaschlý nános rajské omáčky na sporáku, zapáchající koš, fleky na lince, drobky všude).

Ale můj muž tentýž výsledek pokládá za nedostačující. Protože si představuje, jaké by to bylo, kdyby kohoutky u dřezu, digestoř a čudlíky na sporáku byly vycíděné do lesku olympijského zlata.

Co mi dnes dělá radost: Vylézt na strom.

I když nehodlám předstírat, že jsem jako dítě byla nějaký roztomilý pohybově nadaný rošťák, (popravdě spíš šprtka s nazelenalým obličejem, která měla jedničku z tělocviku, jen aby se jí nezkazilo vysvědčení), lezení na stromy jsem se tehdy věnovala poměrně dost. Možná proto, že neexistovaly takové ty sofistikované prolézačky a lanové parky, možná taky proto, že mi to neměl kdo zakázat (vzpomínáte, že existovala doba, kdy děti chodily samy ven a jen tak neorganizovaně si tam hrály?).

Lezení na stromy byla také jedna z prvních věcí, kterou jsem s uplynulým dětstvím opustila. Tento víkend jsem si to znovu vyzkoušela. A zjistila jsem, že být na stromě je – byť poněkud neobvyklý – způsob, jak být šťastnější. Možná proto, že jste výš než ostatní a máte rozhled, nebo proto, že jste někde, kam se dostanete jen s vynaložením určitého úsilí. Asi jako když vystoupíte na Sněžku.

(Následující fotografie nejsou nijak aranžované. Pořídila je moje dcera Betynka, zpočátku tak trochu proti mé vůli.)

V této první fázi jsem dostala strach, že to nedám. Kmen vrby pěkně klouzal. A trochu jsem se vztekala, zejména proto, že ten strom byl docela nízký a moje dcera Róza (na snímku nahoře) o pár minut dřív vyskotačila nahoru jako veverka.

 

 

I když jsem neměla čas o tom v tu chvíli přemýšlet, v této chvíli jsem zažívala přesně to, co guru pozitivní psychologie Mihály Csíkszentmihályi nazývá „flow“. Tedy duševní stav, při němž je osoba dokonale ponořena do činnosti, jíž se právě věnuje. Prý ho zažíváme ve chvíli, kdy se úspěšně pokoušíme o něco, co je těsně nad naše dosavadní možnosti.

 

V tomto okamžiku „flow“ coby „plné soustředění emocí ve službách výkonu, o který se snažíme“, právě vrcholí.

 

 

 

Teď ještě přehodit nohu přes tu větev.

 

 

 

Ano, opravdu je to způsob, jak být šťastnější.

Proč jsem nemusela až tak moc nenávidět lyžařskou školu

Když jsem byla malá, nenáviděla jsem lyžařskou školu, do které jsem v lednu a v únoru musela chodit každý víkend. Tedy, alespoň jsem si myslela, že ji nenávidím. Ve skutečnosti jsem totiž nenáviděla jen jednu věc: zapínání přezkáčů. Přezky na mých lyžařských botách šly tak ztuha, že já jsem je nikdy sama zapnout nedokázala. Zápolila jsem s nimi, zatímco ostatní děti už stály nastoupené v řadě a netrpělivě a posměšně na mě koukaly. Obvykle to skončilo tím, že u mých nohou klečeli dva instruktoři, z každé strany jeden, a každý z nich, rudý v obličeji, se snažil zacvaknout jednu přezku.
Zapínání přezkáčů trvalo možná jen pár minut, ale strach, že mi to zase nepůjde, mě každý týden strašil už od čtvrtka. Stal se mou hlavní vzpomínkou na lyžařskou školu, důvodem, proč jsem pak lyžování na dlouhá léta opustila a vlastně mým nejsilnějším pocitem, spojeným s horami vůbec. Dnes vidím, že stačilo udělat jediné – namazat ty pitomé přezky. Nebo mi koupit větší boty.
Vzpomněla jsem si na to letos na podzim, když jsem několik týdnů na sklonku každého pracovního dne zápolila s nechutí odejít z práce. Jak to, že se mi nechce domů, zpytovala jsem svědomí a přemýšlela o streotypu a životní nespokojenosti. Moje nechuť opustit kancelář se ale okamžitě rozplynula pokaždé, když mi kolegyně nabídla, že mě sveze autem. Ve skutečnosti se mi totiž nechtělo absolvovat ten malý kousek cesty od redakce k metru, ve tmě, mlze a zimě, během něhož mi na rozkopané hlavní ulici okamžitě zalezl vítr do rukávů.
Vyřešil to jeden svetr navíc.
Nepřestávám se divit tomu, jak jeden malý, snadno odstranitelný detail čistě technické povahy dokáže vrhnout stín na celá období nebo životní etapy, pokud ho nedokážeme včas identifikovat. Vzpomínám si, že Michal Viewegh v jedné ze svých knih (asi to byla Báječná léta pod psa) psal o tom, že jeho hrdina opustil studium na VŠE mimo jiné i proto, že cestou do školy musel procházet páchnoucím podchodem.

Na co myslíte při běhání? (A prosím neříkejte, že na nic.)

Závidím lidem, kteří tvrdí, že si při běhání „skvěle vyprázdní hlavu“. Taky bych to chtěla umět.

Chodím běhat víc než dva roky a za tu dobu jsem si možná trochu zlepšila kondici (od prudkého bodání v hrudi jsem dospěla pouze k mírnému pocitu dušení). Co se ale nezlepšilo téměř vůbec, je můj pocit, že si musím pokaždé něčím „zaplácnout“ hlavu, abych tu půlhodinu běhu nějak přečkala. Hudba mi pomáhá jen občas, mnohem častěji se mi stává, že se mi během běhání do hlavy nahrnou všechny nastřádané depky, obavy a strachy, které se mi jinak úspěšně daří ignorovat.

Vím, že teoreticky by běhání mělo být tím nejlepším cvičením na soustředění mysli teď a tady, vnímání přítomného okamžiku (mindfullness), o kterém jsem tu nedávno několikrát psala. Běžet s čistou hlavou bez nimrání se v minulosti a strachů z budoucnosti. Zaznamenat těkající myšlenky jako zlobivé děti a potom je laskavě, ale nekompromisně poslat za dveře: to bych chtěla umět.

Zatím mi to ovšem připadá obtížnější než samotné běhání.

Proč se tak rádi potíme, mrzneme a necháváme si demolovat byt

Minulou zimu jsem se učila jezdit na snowboardu. Z každé jednotlivé lekce jsem odcházela zmrzlá a potlučená, v mokrých oteplovačkách a s modřinami všude, kde vůbec modřiny mohou být. Jako bonus jsem si odnášela vědomí, že jsem ještě větší nemehlo, než jsem si myslela. Přesto jsem z nějakých záhadných důvodů dospěla k pocitu, že hodiny snowboardování mě ohromě bavily a letos si je rozhodně chci zopakovat.
Podobnou zkušenost jsem si odnesla nedávno, když jsem pro svou mladší dceru pořádala oslavu k pátým narozeninám. Noční můra zvaná „dětská party“ spočívá v tom, že se vaším bytem s razancí hejna kobylek prožene smečka pětiletých holčiček, které piští, brečí, mlátí se plastovými poníky a zadupávají slané tyčinky do koberce, a že nakousnutý kus narozeninového dortu najdete ještě za týden v zásuvce svého psacího stolu. Navzdory tomu na to vzpomínám jako na skvělý večírek a těším se, že letos nám holčičky přijdou zdemolovat byt znovu.
Zdá se, že kdybychom své nejšťastnější životní zážitky rozmontovali na součástky, často by nezbylo nic jiného než hrůzostrašný výčet drobných útrap, námahy a fyzického nepohodlí. Přesto ve svém součtu dávají dohromady něco víc: pocit, že jsme překonali sebe sama, rozšířili své hranice, získali nové přátele, dobyli pro sebe malý kousek neznámého světa. Tak třeba: deštivý červenec plus navlhlý spacák plus hliníkový ešus a odporné rozcvičky a nástupy a nesmyslné noční bojovky rovná se úžasné prázdniny na táboře (v dospělosti platíme ukrutné peníze za „outdoorové“ zájezdy, abychom si to mohli zopakovat). Anebo: permanentní nedostatek spánku, oblečení upatlané od sunaru, páchnoucí plenky a žádný společenský a sexuální život v součtu dávají ty nejkrásnější vzpomínky na první měsíce života vašeho dítěte.
Doufám, že se mi podaří mít to na paměti, až budu letos znovu v trapném podřepu balancovat na snowboardovém prkně, a se skřípějícími zuby se proklínat, že jsem radši nešla na grog.