spánek

Dá se vůbec někdy dospat spánkový dluh?

rousseau-sleeping-gypsyMezi všemi způsoby, jak být šťastnější, které jsem až dosud vyzkoušela, je jeden mocnější než většina ostatních: spánek. V mém případě aspoň sedmihodinový. Dá se to říct taky naopak – když spím šest hodin nebo míň, všechny mé pokusy o šťastnější život jsou poněkud na houby. Je úplně jedno, jestli jsem dlouhý večer předtím strávila v baru nebo u počítače, stejně mě celý den provází něco jako mírná kocovina. Musím vynakládat spoustu energie na základní fungování, je mi zima, a přepadají mě záchvaty vlčího hlavu. A večer jsem tak unavená, že se nedokážu přinutit, abych vstala a šla si vyčistit zuby. Takže sedím, tupě koukám na televizní věštkyni z karet a okrádám se o další spánek.

Pokud dlouhodobě spíte méně než sedm hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru,“ napsal spánkový expert Tony Schwartz. Tak přesně takhle nějak to mám i já.

Mám-li několik dní po sobě narůstající spánkový dluh (někdy si skoro myslím, že už na mě přijde nějaký spánkový exekutor a pošle mě do spánkového bankrotu), vždycky si říkám, že to dospím o víkendu. Jenže ani to tak úplně nefunguje. Dopolední vyspávání – na rozdíl od poctivého nočního spánku – mi totiž způsobuje spíš oblblou malátnost než opravdové osvěžení.

Navíc, jak nedávno zjistili výzkumníci z lékařské fakulty Penn State University, spánkový dluh se takhle rychle splatit nedá. V rámci svého experimentu zavřeli třicet dobrovolníků do spánkové laboratoře, kde jim navodili podobný režim, jaký vede mnoho z nás v běžném životě: šest dní po sobě je nechali spát jen šest hodin denně, a následující tři dny (hurá, prodloužený víkend!) potom deset hodin denně. Přitom sledovali jejich ospalost přes den, hladinu stresového hormonu kortizolu a inteleukinu-6, který signalizuje vznik zánětů v těle, a schopnost soustředění. Během šesti dnů zkráceného spánku se zhoršilo všechno. Při prodlouženém spánku se vrátily do normálu první tři uvedené hodnoty… kromě soustředění.

Napravit zhoršenou schopnost soustředění, o kterou jsme se připravili nedostatečným spánkem, tedy nedokáže ani prospaný víkend. A přitom právě dokonalé soustředění na to, co právě dělám, je pro mě jedna z nejjistějších cest ke každodenním radostem.

Co s tím? Jediná možnost je dát sbohem televizní věštkyni a chodit dřív spát. „Jiná možnost neexistuje,“ říká Tony Schwartz. „Vstávat později nemůžete. Už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ 

Reklamy

Moje oblíbená neřest: usínat kdekoli jinde než ve své posteli

mat-8V noci na dnešek mě probudilo šátrání v předsíni a v kuchyni: můj muž se vracel z baru Žlutá pumpa, kde byl na zápasu Sparta- Chelsea. Ve tmě jsem najednou vůbec nevěděla, kde jsem, a teprve po pár vteřinách mi došlo, že ležím na patře v dětském pokoji, zapasovaná v mezeře mezi oběma matracemi svých dcer, s obličejem vtisknutým do rozevřeného výtisku Starých řeckých bájí a pověstí od Eduarda Petišky. Poslední, na co jsem si pamatovala, bylo, že jsem dětem řekla, že si musím jenom na chviličku odpočinout a že o Perseovi si dočteme zítra. Pak jsem se během několika vteřin propadla černou dírou do sladkého bezvědomí.

Seštrachala jsem se po schodech dolů. Připadala jsem si jako zombie z filmu Noc oživlých mrtvol se ztuhlýma, neohebnýma rukama a nohama. A letmý pohled do zrcadla v koupelně mě přesvědčil o tom, že tak taky vypadám. Na troubě v kuchyni svítily do tmy digitální číslice s časem 00:44. Napila jsem se vody z kohoutku, uvařila kafe a zapnula počítač. Pustila jsem se do psaní tohoto článku, který jsem chtěla mít hotový už v devět večer…

Nečekané a neplánované vytuhnutí kdekoli jinde, než v mojí vlastní posteli, je neřest, které propadám několikrát týdně. Usínám u dětí během čtení na dobrou noc. Usínám u televize. Usínám ve vaně, jako spolujezdec v autě, v kině, v práci, v baru, v tramvaji. Ten okamžik, kdy si řeknu, že si „jenom na chviličku zdřímnu“ – abych vzápětí usnula na několik desítek minut nebo několik hodin – je pro mě asi totéž, jako když si alkoholik řekne, že si dá „jen jednu skleničku“. Tomu bleskurychlému propadání do sladké tmy prostě nikdy neodolám. I když vím, že probuzení se ztuhlým krkem na opěradle v kině, se zdřevěnělýma nohama, zkroucenýma na gauči, nebo s klávesnicemi počítače obtisklými do obličeje, je jako malá kocovina.

Co doopravdy stojí za to, abychom se kvůli tomu vzdávali spánku?

Margaret Thatcherová nebo Napoleon prý spali čtyři hodiny denně. Když spím čtyři hodiny já, následující den si připadám skoro přesně tak, jako bych měla kocovinu (jen bez těch zábavných vzpomínek na předcházející večer). Svět kolem sebe vnímám jenom napůl, jsem zimomřivá a celým dnem proplouvám za pomoci trvalého přísunu čokolády. Rozhodně bych v tomto stavu nemohla vést armádu nebo britskou vládu (proto to asi nikdy nedotáhnu tak daleko). Když se dost nevyspím, nejsem s to být doopravdy vzhůru. Nemluvě o tom, že už vůbec nejsem s to být šťastnější.

Jednou z mých nejopojnějších, trochu dětinských, trochu záškoláckých radostí (dopřávám si ji asi tak jednou týdně) je nechat plavat všechnu práci, kterou jsem si na večer naplánovala, a jít spát zároveň s dětmi. Nebo ještě dřív. „Jiná možnost, než chodit dřív spát, neexistuje. Vstávat později nemůžete. Už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná,“ říká Tony Schwartz, zakladatel webu The Energy Project (v mém případě má stoprocentní pravdu).

Problém je v tom, že spánek v mém životě pořád soupeří o prostor s jinými, taky důležitými činnostmi. Když jsem se pokusila udělat si seznam věcí, kvůli kterým zůstávám nejčastěji příliš dlouho vzhůru, zjistila jsem, že jsou vlastně jenom dvě. Práce, která nepočká na zítřek, a televize. To první je ošemetná věc: práce má často sklon předstírat, že nepočká na zítřek, i když by klidně mohla. To druhé je prostě dáno mou neschopností zmáčknout ten správný čudlík a jít si lehnout. Obvykle totiž nejde o to, že bych bez dechu sledovala nějaký úžasný film, který není k dostání na DVD a už nikdy ho nikde nebudou opakovat. Vypadá to spíš tak, že v půl druhé v noci bezduše zírám na x-tou reprízu nějakého seriálu, který má jen tu přednost, že ode mě nežádá ani tu nejmenší duševní investici. Takže ano, občas se mi stává, že jdu spát v půl třetí kvůli stopadesátému dílu Sběratelů kostí. Pokud se jednou naučím to nedělat, určitě budu šťastnější.

A kvůli čemu stojí za to – aspoň občas – přece jen zůstat vzhůru? Ano, věřím, že pár takových věcí existuje.

  • Sex. Aspoň v určitém období života.
  • Děti. Kdy jsou malé nebo nemocné. Stejně vám nedají na vybranou.
  • Čtení. Kniha, která mě donutí pozdě v noci polykat stránku za stránkou (a neusnu u ní) je skoro určitě jedna z těch, které si budu pamatovat celý život.
  • Povídání s přáteli. Po půlnoci a po láhvi vína se ty důležité věci říkají prostě nejlíp.

Ale pokud se dlouho pořádně nevyspíte, ani jedna z uvedených věcí stejně nestojí za nic. 

Otestovala jsem týden bez budíku

Jsem rozený Skřivan, který celý život touží stát se Sovou. Jinými slovy, brzké ranní vstávání sice nemiluji, ale není to pro mě nejtemnější okamžik dne. Ten pro mě nastává někdy okolo deváté hodiny večer. Právě okolo deváté se mi začínají klížit oči, těžknout nohy a padat hlava – ať už zrovna čtu dětem pohádku, sedím doma u počítače, jsem v kině nebo někde v baru. Jediná rozumná věc, která se dá v takovou chvíli udělat, je jít spát. Problém je v tom, že spousta věcí, které mě na světě zajímají, se odehrává hluboce po deváté hodině večerní. Můj vnitřní Skřivan tedy žije pod neustálou tyranií Sovy, která do něj klove a nenechá ho vyspat, a většinu všedních dnů se potácím na hraně spánkové deprivace. Přála bych si být jedním z těch lidí , kterým stačí spát jenom čtyři hodiny denně. (Prý jsou jich v populaci jenom tři procenta, ale daleko větší množství lidí si namlouvá, že patří mezi ně.)

Minulý týden mi ale nabídl laboratorně dokonalé podmínky, abych našla svůj ideální spánkový režim. Neměla jsem doma děti (takže žádný imperativ ranního vstávání) ani žádný večerní program (takže žádný důvod k ponocování). Na celý týden jsem vypnula budík, vstávala jsem, když jsem se sama probudila, a chodila spát ve chvíli, kdy jsem byla doopravdy ospalá. A Skřivan se Sovou najednou začali žít v dokonalé harmonii: našla jsem svou ideální večerku (okolo půlnoci) a ideální budíček (v půl osmé ráno).

Obávám se ale, že spolu se začátkem školního roku do mého života opět vstoupí ohavné digitální pípání.

Jak snášíte letní čas? Vlahé večery versus temná rána.

Že jedna hodina se někam ztratila a zimní čas se změnil na letní, si každý rok povšimnu v neděli večer. Děti je potřeba nasoukat do postelí o hodinu „dřív“ než obvykle. Nechápou proč, když venku je ještě světlo. Ani já to vlastně moc nechápu, ale v předtuše časnějšího ranního vstávání trvám na večerce důsledněji než jindy.

Ten pravý střet s letním časem totiž nastane až následující den ráno, kdy je místo v půl sedmé musím vzbudit… v půl sedmé.

Ne, nechci si stěžovat na letní čas. Ten pocit, že nechodím z práce domů za tmy, že si můžu jít do parku zaběhat v přívětivém soumraku (a ne potmě, ve které každý pejskař vypadá jako sériový vrah), a že už brzy budeme trávit vlahé večery na zahrádkách místo v zakouřených restauracích, je docela opojný.

Na druhou stranu podle psychologů ty, kteří se potýkají se sezonní depresí a navíc musejí brzo vstávat, může přechod na letní čas hodit zpátky do jejich podzimních a zimních chmur. Začnou se totiž opět probouzet do tmy – přičemž právě po ránu potřebujeme sluneční světlo vidět a cítit nejvíc.

A jak snášíte letní čas vy?

 

Spánek je tím, čím dřív býval sex

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Sníme o něm. Fantazírujeme o něm. Nikdy ho nemáme dost. Zatímco sex se stal všudypřítomným a jaksi všeobecně dostupným, se spánkem je to přesně naopak. V životě je pro něj nějak čím dál míň místa. Je tím prvním, co obětujeme, když toho máme moc – moc práce, moc zábavy, moc velkou horu prádla na vyžehlení, moc filmů, které nutně potřebujeme vidět.

Já sama jsem na dnešek spala sedm a půl hodiny. Poprvé po třech dnech. Moje skóre z předchozích nocí je dost bídné. Z neděle na pondělí: čtyři. Z pondělí na úterý: šest. Z úterý na středu: pět a půl. Počítání „naspaných“ hodin se pro mě stalo nervózní obsesí. Když po půlnoci skládám nádobí do myčky a vím, že za šest hodin mi zazvoní budík, mám pocit, že doháním ujíždějící autobus. Vím sice, že málo spát je zaručený způsob, jak nebýt šťastnější (a odpoledne v práci usínat a řešit to kafem a čtverečky čokolády), ale nedokážu se vzdát jediného času, který mám opravdu sama pro sebe.

Podle novinářky Arianny Huffington, zakladatelky stránek The Huffington Post, je spánek a jeho nedostatek nové feministické téma: „Být dobrá v práci a být dobrá matka, v tom nemáte na vybranou. Ale v případě spánku ano.“

Dá se s tím něco dělat? Tony Schwartz, zakladatel projektu The Energy Project, říká, že to jediné, co můžeme udělat, je dát si na ulehnutí do postele pevný deadline, jako na odevzdání důležité práce: „Jiná možnost, než chodit dřív spát, neexistuje. Vstávat později nemůžete, už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ Čas navíc, který získáváme tím, že vynecháváme spánek, je podle něho pouhá iluze: „Pokud dlouhodobě spíte méně než 7 hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru.“

 

5 tipů pro snesitelnější pondělí

Původně jsem zamýšlela nazvat tento příspěvek „5 tipů pro šťastnější pondělí“. Pak jsem si ale uvědomila, že ti z vás, kteří na něj narazí v pondělí ráno, by to mohli brát jako nemístnou provokaci.

Existuje tedy způsob, jak pokud možno bezbolestně vplout do pracovního týdne?

1. Příprava na domácím hřišti je klíčová. Vím to, ale nedělám to. Až budu schopna připravit si v neděli večer oblečení na ráno, oblečení pro děti na ráno, oběd do práce, svačinu pro děti, svačinu pro manžela, notebook, nabíječku od notebooku, peněženku, mobil… zkrátka, až budu schopna připravit si to všechno už večer, moje pondělní rána se patrně posunou do jiné, daleko přívětivější dimenze. Zatím to ale nedokážu.

2.  Vyhýbejte se konfrontaci s realitou, tak dlouho, jak to jen jde. Jedna moje známá si svůj pondělní program organizuje tak, aby celé dopoledne nemusela dělat žádnou „opravdovou“ práci. Uvaří si kávu, pročte si e-maily, prolistuje denní tisk… a do pracovních schůzek a důležitějších úkolů se pouští až po obědě.

3. Pokud to nejde, dopřejte si alespoň čas na rozkoukání. Můj osobní tip možná nezní moc atraktivně, nicméně pro mě funguje: často chodím do práce o hodinu dřív než všichni ostatní. (Mám to štěstí, že v mém zaměstnání se začíná pracovat v opravdu laskavou pozdní hodinu, takže když odvedu děti do školy a školky a dorazím do práce ve čtvrt na devět, jsem tam obvykle první.) Během té hodiny mám čas se nasnídat a v klidu přivyknout skutečnosti, že jsem zase v práci.

4.  Mějte se na co těšit. Naplánujte si na pondělí něco příjemného. Oběd s kolegy, časopis, který vychází právě v pondělí nebo návštěvu knihkupectví cestou z práce.

5.  Cvičte a načerpejte endorfiny. Jeden čas jsem každé pondělí ráno chodila od půl osmé na lekci pilates. Nebyl to zrovna čas, který bych si ke cvičení vybrala dobrovolně, ale jindy bych to prostě nestihla. A fakt je, že jakmile jsem měla cvičení za sebou, šla jsem do práce s daleko lepší náladou. Pondělní kletba byla zlomena.