sociální sítě

Jsme díky Facebooku šťastnější, nebo smutní a osamělí? Obojí!

Raději tady nebudu prozrazovat, kolikrát nakouknu na svou facebookovou zeď poté, co na ní něco zveřejním. Vlastně to sama nevím. A přesné číslo ani nechci znát – stejně jako radši nechci vědět, kolik přesně jsem včera vypila vína nebo kolik bonbonů za týden zkonzumují mé děti.

Jistě ale vím tohle: pokaždé, když někdo pod mým příspěvkem klikne na tlačítko „to se mi líbí,“ mám radost. Tak trochu si v duchu povyskočím. Někomu se to „líbí“, někdo s tím strávil pár vteřin času, někdo ví, že existuju, a dává mi to najevo. Ve skutečném životě to nic neznamená, ale je to opojné – a návykové. (Před mnoha lety jsem si dopisovala s jedním klukem, který žil ve Francii. Bylo to fakt dávno, byly to opravdové, papírové, poštou posílané dopisy. A vzpomínám si na tu netrpělivost, s jakou jsem se chodila dívat do schránky i dvakrát denně, jestli tam nebude obálka. Tohle je podobné, jenom nesmírně zrychlené.)

Díky Facebooku jsem tedy někdy šťastnější. Podle studie psychologů Jeffreyho Hancocka a Amy Gonzales nám dokonce pohled na naši vlastní facebookovou zeď dokáže zvednout sebevědomí. Je to místo, kde si můžeme připomenout všechny ty krásné obrázky z dovolené, roztomilé fotky našich psů, úspěchy našich dětí a naše vlastní ostrovtipné postřehy, které olajkovala spousta lidí… Něco jako osobní vzpomínkové album, ze kterého jsme vypleli všechno negativní a vyšperkovali ho pro oči veřejnosti.

Ale má to i svou odvrácenou stránku. A tou jsou facebookové příspěvky těch druhých. Jiná studie psychologa Ethana Krosse totiž ukázala, že čím víc času na Facebooku trávíme, tím větší je pravděpodobnost, že se z toho budeme cítit smutní a osamělí. Propadáme pocitu, že ostatní jsou šťastnější než my: to oni právě tráví víkend v Lisabonu, to oni něco podnikají se svými psy a dětmi, chodí na vernisáže, sbírají čerstvě spadlé kaštany, fotí si povidla, která právě uvařili ze švestek z farmářského trhu a tak dále. Zatímco já tady jenom sedím u počítače, závidím jim a užírám se tím.

Neříkám, pojďme se všichni teď hned odpojit od zlého Facebooku. Ale nepotřebuji výzkumy z amerických univerzit na to, abych věděla, že trávit čas s ostatními lidmi naživo má účinek přesně opačný.

Reklamy

Štěstí a neštěstí nechodí nikdy samo. Ani na Twitteru.

Šťastní lidé mají sklon přátelit se s jinými šťastnými lidmi. O nešťastných se dá říci totéž. Že to platí i na Twitteru, ukázal výzkum, provedený psychology z University of Indiana. Během šesti měsíců sledovali 102 000 uživatelů Twitteru a analyzovali emocionální obsah neuvěřitelných 129 milionů „tweetů“, které tito lidé během půl roku zveřejnili. Ukázalo se, uživatelé Twitteru se nevědomky dělí do šťastných a nešťastných skupinek. Lidé, kteří psali převážně šťastné zprávy, měli sklon na Twitteru sledovat další šťastlivce. A naopak: twittující nešťastníci četli a sledovali převážně výlevy jiných twittujících nešťastníků.

Doufám, že na Twitteru patřím do té správné party.