sebevědomí

Proč máme potřebu se shazovat, aby nás ostatní měli rádi?

Ladies-Bar

Když mi moje dcera Rozárka nese ukázat obrázek, který nakreslila, už dopředu hlásí: „Ten se mi nepoved.“ Vím, co to znamená. Potřebuje slyšet, že obrázek je krásný. Ona sama si ve skutečnosti nemyslí, že obrázek se jí nepovedl – v tom případě by mi ho neukazovala. To, co nakreslila, se jí líbí, ale nezdá se jí dost důležité, že se to líbí jí samotné. Potřebuje ujišťování od někoho jiného. A vybere si na to mě nebo mého muže, protože ví, že jí ho s nadšením poskytneme. Kdyby chtěla slyšet nemilosrdný názor nezúčastněného kritika, půjde za svou starší sestrou Betynkou, která jí s vrozeným taktem všech starších sester řekne: „Takhle se liška vůbec nekreslí a to slunce, to je úplně špatně, a tadyto má být muchomůrka nebo deštník?“

Když se sejdu na víno se svými „dámičkami,“ konverzace probíhá podobně.

Monika řekne: „Máme doma takovej bordel, že pod těma vrstvama už se usazuje plíseň. Okna jsou tak špinavý, že v kuchyni je úplný šero.“

Renata řekne: „Po našem posledním večírku jsem měla takovou kocovinu, že jsem se k pacientům radši moc nenakláněla, aby necítili, jak to ze mě táhne.“

Já řeknu: „Čekám, kdy u nás zazvoní sociálka. Včera mi Rozárčina učitelka napsala dopis, že Róza už dva měsíce nenosí ve škole bačkory. Ztratila je a prý se to doma bála říct!“

Kamilka řekne: „Jáchym dostal další kouli z matiky.“

Rebeka řekne: „Včera mi málem sebrali řidičák.“

Pavla řekne: „Mám nejhorší vlasy na světě.“

V tajném kódu ženské konverzace to znamená, že na tom ještě nejsme tak zle, že se máme rády a že se navzájem podporujeme, protože každá z nás najde a vytáhne na světlo něco, v čem je horší než ostatní. Ve skutečnosti samozřejmě chceme slyšet, že to s námi není tak hrozné a že my ostatní máme doma ještě větší nepořádek, ještě zanedbanější děti, náš alkoholismus je ještě pokročilejší a vlasy ještě horší. A když se o tom navzájem ujistíme, cítíme se na světě líp.

Opravdu jsme všichni stydliví, nebo si to jenom myslíme?

"Není ta pláštěnka až příliš?" strachuje se Superman na kresbě Jamese Victora.

„Jako vyučující na Akademii výtvarných umění si každý semestr dělám letmý průzkum stydlivosti svýc studentů. Požádám je, aby se přihlásil, kdo si o sobě myslí, že je stydlivý. Nevyhnutelně zvednou ruku nejméně tři čtvrtiny třídy… i když jen do výšky svých ramen. Nevěřím, že tenhle fenomén se omezuje jenom na studenty výtvarného umění. Jsme snad všichni stydliví?“ Tenhle postřeh zmiňuje grafický designér James Victore ve svém článku na stránkách The 99 percent.

Mám pocit, že kolem mě je to podobné. Až na pár extrémních extrovertů by o sobě nejspíš nadpoloviční většina mých přátel řekla, že jsou stydliví a spíše uzavření, že mají zábrany mluvit na veřejnosti, že se neradi fotografují, že je znepokojuje, co si o nich ostatní pomyslí a možná že taky mají snížené sebevědomí.

James ovšem navrhuje myšlenku, že „stydlivost“ je ve skutečnosti lenost, neochota překonat jistá osobní omezení. A také naučený zvyk z dětství. „Věřím, že sebejistota se dá nacvičovat a posilovat jako sval,“ říká. „Ale stejně jako jakékoli tělesné cvičení je to těžké a chce to soustavnou práci.“

Tady je pár tipů, jak toho dosáhnout.

Buďte duchem přítomni. „Celou svou myslí se soustřeďte na to, co právě děláte. Nenechte se rozptylovat tím, co se odehrává jenom ve vaší hlavě. Právě tam totiž sídlí váš vnitřní kritik, který vám podsouvá domnělé negativní či posměšné reakce okolí,“ říká James.

Zajímejte se o ostatní. V tom nikdy nemůžete udělat chybu. Každý má rád lidi, kteří se zajímají o něj samotného.

Dělejte něco, v čem jste dobří. Jeden z nejkřehčích lidí, které jsem potkala na vysoké škole, byl stydlivý introvert Saša Gedeon. Přesto jako režisér natočil dva úžasné celovečerní filmy a objevil pro filmové plátno pár nyní slavných hereček. Nikdy jsem nechápala, jak takový na první pohled uzavřený a citlivý kluk může řídit filmový štáb. Ale mohl – protože jeho vize byla natolik silná, že dokázal zmobilizovat i ostatní.