rozhovor

Tomáš Baránek: Hraju si s dětmi, s textem, s prací, se ženou

Čím víc se zabývám tématem štěstí v každodenním životě, tím víc mám pocit, že individuální zkušenosti nejrůznějších lidí jsou pro mě cennější než sebedůkladnější průzkumy veřejného mínění. Proto chci ve Šťastném blogu čas od času zveřejňovat rozhovory na téma štěstí s lidmi, jejichž názory a zkušenosti mohou být inspirativní. 
Tomáš Baránek je odborníkem na balení, seznamování a flirtování. Je autorem knihy Jak sbalit ženu, která nedávno vyšla v druhém, doplněném vydání Jak sbalit ženu 2.0. Pořídit si ji můžete také v elektronické podobě

Barbora: Je flirtování a balení něco, co vám přináší pocit štěstí samo o sobě, bez ohledu na dosažení „cíle“?
Tomáš Baránek: Období balení a milostných her je za mnou. Hry přinášejí radost a někdy i štěstí, ale spotřebují obrovské množství energie – například při zpracovávání pocitu viny. Neumím balit bez úmyslu dosažení „cíle“. Jako otec malých dětí proto nestojím před složitou volbou – věnuji všechnu hráčskou energii rodině; cítím, že je to má žena a mé děti, kdo ji potřebují. Jsou mí nejbližší.
Mám-li být ale upřímný, důslednou monogamii nepovažuji za morální princip či vyšší hodnotu, ale za malé zlo; za menší zlo než je nevěra. Dřív jsem míval pocit, že když splním svým genům všechna přání, budu šťastnější – a po nějakou dobu jsem často býval opravdu *absolutně šťastný*. Až později jsem zjistil, že se mi při dolévání štěstí plnily také podzemní cisterny s ne-štěstím, které mělo teprve přijít.
Barbora: Pomáháte introvertům překonávat zábrany a oslovovat cizí ženy.  Myslíte, že najít odvahu k extrovertnímu chování (nejen při balení) je způsob, jak být šťastnější?
Tomáš Baránek: Může být, jak pro koho. Záleží na více okolnostech – především na konkrétních příčinách a intenzitě nesmělosti. „Normální nesmělost“ je běžnou součástí milostného zrání většiny mužů. Pokud se v této fázi nezaseknu a naučím se – v rozporu s výchovou i proti vrozenému studu – projevovat sám sebe a být vtipně drzý, můžu být brzy šťastnější. Bohužel, existuje i něco jako „hluboká nesmělost“, jejíž příčiny bývají komplexnější, nesmělost hraničící se sociální fobií a doprovázená velkou úzkostí či depresí: tam jsou podobné pokusy o překonání sama sebe kontraproduktivní a na místě je pomoc odborníka na lidskou duši.
A, v návaznosti na předchozí otázku: Jsou podle vás rození extroverti šťastnější než introverti?
Pokud definujeme extroverta/introverta podle toho, odkud ten či druhý primárně čerpají energii (=chuť do života), pak se mi zdá, že to nesouvisí. Extrovert čerpá životní esprit z lidí kolem sebe, z komunikace s nimi, zatímco introvert ze svého vnitřního světa. Oba mohou být stejně šťastní, pokud je zrovna netrápí nějaký zásadní problém. Svádí to přesto k úvaze, že právě dojde-li na řešení problémů, je na tom extrovert o něco lépe, protože se z trablů vykecá. Introvert si ale zase může psát deník a vypíše se z nich. Nevím. Nechci sklouznout ke klišé o smutných introvertech. S introverty se méně potkáváme a méně do nich vidíme – jejich štěstí nemusí být tak hlasité a usměvavé… a přesto může být hluboké.
Víte teď o štěstí něco, co jste nevěděl, když vám bylo 18?
Ano, že klíč k němu se skrývá v přítomnosti.
Jaká obyčejná, každodenní činnost vám přináší pocit štěstí?
 Fyzický kontakt a hraní si: s mými dětmi, s textem, prací, se ženou…
Opakujete nějakou stále stejnou chybu, která vás skličuje a činí nešťastným?
Ano. Dovoluji obavám z budoucnosti znehodnotit přítomnost.
Stalo se vám někdy, že něco, od čeho jste příliš neočekával, vám přineslo velký pocit štěstí?
Ano, vlastně ano. Ale byla to náročná zkušenost. Jsem příznivcem menších a pravidelných dávek radosti, které nezpůsobují velké výkyvy.
Reklamy

Pan Cuketka: „I zmrzka chutná líp v parku než u ledničky rovnou z kýble.“

Čím víc se zabývám tématem štěstí v každodenním životě, tím víc mám pocit, že individuální zkušenosti nejrůznějších lidí jsou pro mě cennější než sebedůkladnější průzkumy veřejného mínění. Proto chci ve Šťastném blogu čas od času zveřejňovat rozhovory na téma štěstí s lidmi, jejichž názory a zkušenosti mohou být inspirativní. 

 Pan Cuketka píše na svém blogu Cuketka.cz o jídle neodolatelně, lákavě, zasvěceně a přitom nesnobsky a hravě. Komu jinému jsem mohla položit pár otázek na téma hledání štěstí na talíři?

Barbora: Jaké jídlo vám připomíná dětství?
Cuketka: Katovické rurky (křupavé trubičky plněné vanilkovou šlehačkou kousek od Ostravského Masarykova náměstí), pro které mě vždycky jako malého poslali. A doma potom vůně domácích mléčných karamelek, které jsem s bratrem vyráběli ve velkém hrnci chlazeném vrtulkou z letadla s motorkem (sladkosti byly asi tehdy fakt drahé nebo nedostupné, nebo jsme byli tak ulítlá rodina, nevím).

Máte nějaké jídlo, které vás utěší, když jste smutný?
Konkrétně asi ne, ale vždycky mi zvednou náladu jídla, která vyžadují maximum pozornosti a úplné pohlcení do dlouhé přípravy. Upéct chleba, Kaisergugelhupf (vídeňskou bábovku), rozjet pečení nebo něco dlouho dušeného na víně – to je jistota.

Existuje podle vás nějaké jídlo, které skutečně zlepší náladu? Většina lidí na to „používá“ čokoládu nebo zmrzlinu, ale funguje to opravdu?

Jojo, ale není to jídlo — víno, přírodní, nesířené, divoké – vždy k jídlu, ne jen tak (takže se vlastně opít? jo! ;)). Sladké a tučné věci jsou na zaplácnutí stresu nebo úzkosti tukem a cukrem, v tom asi fungují dobře, ale jen na té chemické úrovni, krátkodobě. Podle mě líp funguje — vyrazit ven a zahnat chmury s spolu s někým. A i když je člověk sám, tak i ta zmrzka chutná líp v parku, než u ledničky rovnou z kýble. Anebo ty chmury přetavit v kreativní energii a stoupnout si alespoň ke sporáku.

Který způsob konzumace jídla máte obzvlášť rád a dělá vás šťastným?

Čím větší ruch a šrumec okolo, tím líp. Nejlíp, když je ve hře i přírodní oheň (usoplené grilovačky na mini-grilu s uhlím a s párkama mě moc neba) a je okolo spousta lidí, pro které můžu uvařit. Prostě krmení a sycení lidí má něco dlouhodobě do sebe. Hodně mě baví i uvolněná večeře ve dvou po náročném pracovním dni, to si moc rád odfouknu. A taky mě baví kulinární průzkumné výlety s lidma, co umí jíst.

Máte nějaký jídelní zlozvyk, kterému opakovaně propadáte, a kvůli kterému jste ze sebe nešťastný?

Zlozvyky mě nešťastným nečiní. Mám jich víc a za všechno můžou babičky – např. za vycucávání Jesenek na jeden zátah a jiné zlosti. Vždy v nich figuruje něco sladkého s barevným obalem.

Víte teď o štěstí něco, co jste nevěděl, když vám bylo 18?
Jo, že je třeba fakt nebýt líný a že se s ním musí člověk neustále obklopovat. Jako v létě s UV paprsky – je třeba se pořádně mazat. Všude a furt!

Jaká obyčejná, každodenní činnost vám přináší pocit štěstí?

Momentálně zahradničení na balkóně. Údržba malé městské zahrádky je prostě žůžo.

Tereza Horváthová: „Šťastná to žena byla babička Boženy Němcové.“

Čím víc se zabývám tématem štěstí v každodenním životě, tím víc mám pocit, že individuální zkušenosti nejrůznějších lidí jsou pro mě cennější než sebedůkladnější průzkumy veřejného mínění. Proto chci ve Šťastném blogu čas od času zveřejňovat rozhovory na téma štěstí s lidmi, jejichž názory a zkušenosti mohou být inspirativní. 

Terezu Horváthovou znám už skoro dvacet let. Potkávaly jsme se nejprve jako spolužačky na vysoké škole, potom v pražských kavárnách a na dětských hřištích s našimi rozrůstajícími se rodinami. Dnes potkávám v knihkupectvích nezaměnitelné knížky pro děti, které se svým mužem vydává v nakladatelství Baobab. Tereza má šest dětí a se svou rodinou žije v Táboře. Je autorkou dětských knížek Modrý tygr a Max a Saša aneb zápisky z našeho domu.

Barbora: Odstěhovat se z Prahy a mít velkou rodinu – to je pro tebe něco, co jsi vždycky chtěla, anebo jsi tím sama sebe překvapila?

Tereza: Já svůj život příliš neplánuju, ale je fakt, že v první třídě jsem chtěla být buď doktorkou nebo maminkou. Co se odchodu z Prahy týká, měli jsme malý byt ve 4. patře jednoho vinohradského činžáku a jak přibývaly děti, ubývalo místa. Praha začala být pro tak velkou rodinu nesnesitelná. Když jsme s představili, že bychom trávili půl života doprovázením dětí do škol a kroužků, připadalo nám logické, žít někde, kde jsou děti v pohybu svobodné.

Modrý tygr

Víš teď o štěstí něco, co jsi nevěděla, když ti bylo 18?

Jelikož jsem trávila dětství v knihách, věděla jsem, že „šťastná to žena“ byla babička Boženy Němcové. To byl ideál neobyčejného štěstí, kterým můžeš naplnit úplně obyčejný a často i těžký život. Život v souladu s krajinou a lidskou pamětí, opakování všedních činností, slavení svátků, vyprávění příběhů, život ve víře… Babička přitom neměla nějaké závratné štěstí, vychovala tři děti sama, muž jí padl ve válce, žila dlouho v bídě, tvrdej život, jen ho prožila nezlomeně ve vnitřní pravdě.

Jaká obyčejná, každodenní činnost ti přináší pocit štěstí?

Rejpání v hlíně na zahradě, vaření, čtení pohádek před spaním a čtení vůbec, práce pro Baobab, večerní uklízení kuchyně, když děti už spí… vlastně skoro všechno.

Měla jsi ve svém životě období, kdy ses cítila nějak obzvlášť, výjimečně šťastná nebo nešťastná, a pokud ano, tak proč?

Myslím že mám vyjímečné štěstí: žiju v zemi, kde se neválčí, není tu tvrdý režim, není tu hlad, bída ani nemoci, mám zdravé děti a dobrého muže, dělám práci, která mě baví. Jsem ve velkém obdivu před lidmi, kteří zdaleka takové štěstí nemají a dokážou se ze života radovat.

Max a Saša

Max a Saša

Většina pracujících matek malých dětí, které znám (včetně mě), aspoň občas fňuká a „nestíhá“. U tebe mám pocit, že si nikdy nestěžuješ. Co děláme špatně?  

Nestíhám, odkládám, nejsem dokonalá matka, obdivuju některé dokonalé matky super-matky s talentem pro vedení domácnosti, mé kamarádky, které při práci a dětech studují nebo hospodaří atd. Nevím. Lidi dnešního světa ztrácejí čas pitomostmi: pořád něco konzumují, nechají se bavit, tráví čas po obchodech, po dovolených, kam odjíždějí auty, na který si musí vydělávat, čtou nesmysly, dívají se na špatný filmy. Mě dokáže nejvíc rozzuřit, když marním čas, který bych mohla věnovat dětem, muži, chvíli ticha nebo práci… Snažím se ten čas nemarnit. Ale žádný recepty nejsou, opravdu nejsem zdaleka dokonalá.

Stalo se ti někdy, že něco, od čeho sis moc neslibovala, tě naplnilo velkým pocitem štěstí?

Jsem bezhlavý typ, do všeho se vrhám spíš bez očekávání. Každou chvíli jsem pak u vytržení nad tím, jak moc jsem obdarována.

Lituješ něčeho? Chybí ti něco?

Lituju toho, že se krajina tady v Čechách, ale i všude v Evropě tak změnila, že lidi pozbyli smysl pro krásu, že tak zničili krajinu, nastavili všude spoustu kolosů, supermarketů, dálnic, tunelů, satelitních domů, hotelů… vše pro individuální pohodlí. Lituju toho, že ztratili smysl pro společnou věc, že konzumují ve velkém masovou popkulturu, že většina dětí místo běhání venku čučí do beden a hrajou hry, že už je tu jen málo míst, kde se člověk může nadechnout.

Ke které knížce, kterou jsi četla v dětství, se i dnes vracíš?

Ty dobré čtu našim dětem pořád dokola: Pipi Dlouhou punčochu a Děti z Bullerbynu, Mumínky, medvídka Pú, klasické pohádky, Šruta, Vodňanského, Daisy Mrázkovou atd, atd… Je jich moc.

*

Příští „šťastný rozhovor“ bude na velmi chutné téma: na otázky Šťastného blogu odpoví pan Cuketka! Těšit se můžete již tento týden!