Rodina

Chystám se testovat Den extrémní laskavosti

Můj muž i moje děti mě téměř denodenně ujišťují o tom, jak jsem příšerná. Výčet mých poklesků, omylů, zanedbání, nedostatků i zavrženíhodných vlastností v jejich očích nemá hranic – stejně jako jejich horlivost, s níž ty poklesky vyhledávají a nahlas pojmenovávají. Tak například za uplynulý víkend jsem se o sobě dozvěděla, že 1) špatně utírám prach 2) jsem zavinila poruchu myčky na nádobí, protože v ní moc často myju 3) jsem špatná matka, protože si s dětmi na hřišti nikdy nehraju na babu, na rozdíl od tatínka Verči Němcové 4) jsem špatná matka, protože při večerním předčítání usínám a nedokážu ani dočíst kapitolu 5) jsem špatná matka, protože jim nechci koupit čokoládu Kinder Bueno 6) jsem neschopná, protože jsem pořád ještě nepřinesla potvrzení kvůli slevě na dani 7) jsem nedbalá, protože jsem nechala na podlaze válet brusle 8) jsem hysterická 8) nemám smysl pro humor a neumím dělat bubliny ze žvejkačky.

Jak na tahle hodnocení své osoby reaguju? Defenzívně. Snažím se argumentovat, nebo vyklidím pozice a mlčím. Rozhodla jsem se ale – ne napořád, jen na 24 hodin – vyzkoušet trochu jinou strategii. Den extrémní laskavosti. Zahrnu svou rodinu přívalem laskavosti, pozitivní energie, úsměvů, pochval a pozorností, bez ohledu na to, čím mi budou oplácet. Nenechám se vyvést z míry jejich špatnou náladou a budu vymýšlet různé způsoby, jak je potěšit.

Změní se něco? Všimnou si něčeho? Udělá jim to radost? Udělá to radost mně?

Před víkendem to ovšem už nestihnu: můj muž zítra nastupuje do nemocnice na plánovanou operaci. Takže Den extrémní laskavosti dostane jako dárek k propuštění.

V pondělí dám vědět, jak to dopadlo.

Reklamy

Animáček, kafe z automatu, SMS jízdenky a jiné berličky, bez kterých bych se raději obešla. Ale neobejdu.

Winx: animáčkové víly křížené s akčními hrdinkami.

Nemám ráda pořad Animáček. Nevíte-li, o co jde (trochu vám to závidím), je to hodinový sled těch nejagresivnějších animáků – modří skřeti, zmutované želvy, útočící žluté příšerky, emancipované víly – vysílaný každé ráno na TV Barrandov. Krátké filmy jsou prokládány reklamou na umělohmotná tančící mimina, mluvící poníky, panenky s barvícími vlasy, a jiné panenky, jejichž půvab spočívá v tom, že vypadají jako mrtvoly.
Nemám ráda Animáček, ale v úterý v 6:30 ráno je to jediné dostupné anestetikum, s jehož pomocí dokážu bezbolestně vytáhnout děti z postelí a překlenout mžouravou a kňouravou půlhodinu, během níž se jakžtakž proberou, oblečou a nasnídají. Vím, že by to šlo dělat nějak lépe, bezanimáčkově. Vím, že bych mohla budit děti zpěvem koled a vůní čerstvě upečených vanilkových rohlíčků. Ale v temném mrazivém ránu na to nemám energii. Pustit Animáček je jednodušší.
Věcí, jako je Animáček, je ovšem v mém životě mnohem víc. Jsou to věci, které se mi ze své podstaty nelíbí. Nesouhlasím s nimi, nevoní mi, stojí mě spoustu peněz… a přesto po nich často sáhnu, protože jsou tou nejdostupnější zkratkou ve chvíli, kdy nemám dost času nebo sil udělat danou věc pořádně.
Tak třeba:

  • Vím, že bych si konečně měla dobít Opencard, ale místo toho budu dalších pár dní jezdit na SMS jízdenky.
  • Vím, že bych si mohla jít v práci uvařit jasmínový čaj, ale trvalo by dlouho, než by vychladl… natočit si kafe z automatu je rychlejší.
  • Vím, že bych místo mražené pizzy mohla dětem udělat třeba omeletu, ale kdo je má pak přesvědčovat, aby to aspoň ochutnaly.

Až se mi podaří ze života eliminovat Animáček a spol, rozhodně budu šťastnější.

Každý rok ve stejnou dobu: proč nás tak baví dodržování rituálů?

Čerti v naší kuchyni. Povšimněte si Betynčina výrazu (vpravo dole).

Nikdy bych nečekala, že mě tak šťastným až euforickým pocitem dokáže naplnit zametání šlupek od buráků v půl třetí ráno, luxování drobků z postele, vybírání kousků ztvrdlé modelíny z koberce a vyhazování asi dvaceti lahví od vína do kontejneru.

Šlo o následky mikulášské besídky, která u nás proběhla letos už popáté za účasti sedmnácti dětí a zhruba stejného počtu dospělých na osmdesáti metrech čtverečních našeho bytu. Přesto, že většina dětí už prokoukla skutečnou totožnost Mikuláše i čertů, přesto, že jakýkoli výchovný efekt „knihy hříchů“ se omezuje asi tak na dva dny před besídkou (a dva dny po ní), myslím, že mikulášská show mě baví stále víc.

Právě proto, že je to každý rok ve stejnou dobu a proto, že je to pokaždé stejné a jenom v drobnostech jiné. Pomáhá mi to uvědomit si, že někam patřím. Je to jeden z mantinelů, ve kterých plyne můj život. Jsou to vzpomínky, které se – snad – ukládají do paměti mých děít. A vypít s kamarády dvacet lahví vína taky vůbec není špatné.

Teď, na konci roku, těch rituálů bude ještě hodně. Už se na ně těším.

Proč mě baví nakukovat do cizích oken

Těším se na to, že brzy už zase budu chodit z práce domů za tmy. Ráda totiž nahlížím rozsvícenými okny do cizích domácností. Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že jakýkoli lidský příbytek, když se na něj díváte zvenku, ze setmělé deštivé ulice, osvětlený lampou, zarámovaný závěsy nebo zastřený záclonou, se promění v dokonalou iluzi domácího tepla a útulnosti. Při běhání okolo Riegráku nakukuju do blahobytných vinohradských obýváků s lustry, obrazy a velkými knihovnami. U nás na Žižkově zase do všelijak poskládaných kuchyněk a pokojíčků. To je jedno – v sychravém večeru při pohledu oknem každý byt vypadá jako domov.

Úplně nejradši ale mám, když se mi poštěstí takhle zvenku zahlédnout náš vlastní byt. Když můj muž přijde domů dřív než já, rozsvítí v kuchyni a provede tohle kouzlo s naší domácností. Při letmém pohledu zvenku je náš byt jaksi hezčí a víc mi připomíná, čím vším doopravdy je.

„Neučíš se pro známky, učíš se pro sebe.“

Taky jste tuhle větu ve škole tak nesnášeli? Samozřejmě, že jsem se učila pro známky! Protože představa, že například slovní úlohy na příkon elektromotoru bych měla počítat pro sebe, se mi jevila naprosto absurdní.

Dnes mi ale vědomí, že to „dělám pro sebe“, pomáhá čelit spoustě situací, které by mě jinak naplnily hořkým, ošizeným pocitem nespravedlnosti. Tak například letos na narozeninách mé dcery. Pustila jsem se do komplikované přípravy slavnostního mrkvového dortu, který úžasně vypadá a taky úžasně chutná – ovšem Betynka a její devítiletí spolužáci s daleko větším nadšením kvitovali krabici lentilek, pytlík „bejkrolsek“ a mísu chipsů. Nevadilo mi to. Věděla jsem, že ten dort jsem dělala pro sebe, kvůli svojí představě, jak by narozeninová oslava měla vypadat. A já jsem byla s výsledkem naprosto spokojená, i když zhruba čtyřicet procent dortu skončilo rozdrobeno v našich postelích a zadupáno do koberce.

Když něco dělám pro sebe, nevadí mi, že to dlouho trvá, že to dá moc práce a že si výsledku třeba nikdo ani nevšimne. Stačí, že o tom vím já.

*

Trocha nepokryté sebepropagace: každé úterý najdete Šťastný blog na stránkách Psychologie.cz

Proč jsem si nekoupila sušičku na ovoce a další úžasné věci, které by změnily můj život.

Čas od času v obchodě propadnu dojmu, že pořídím-li si věc, na kterou se právě dívám, změní to nějakým zásadním způsobem můj život.

Tak třeba sušička na ovoce. Upoutala mou pozornost, protože byla zlevněná, a okamžitě jsem před svým vnitřním zrakem uviděla své nové, o sušičku na ovoce bohatší já. Viděla jsem, jak spolu s dětmi krájíme úrodu jablek, sušíme je a v zimě potom mlsáme lahodné křížaly. Viděla jsem, jak se celá rodina vrací z lesa s košíky plnými hub, které pak usuším a použiju do voňavé bramboračky. Viděla jsem, jak si ráno do jogurtu zamíchám vlastnoručně nasušené maliny a jahody… Zkrátka, díky sušičce ovoce se ze mě stane dokonalá kuchařka a bohyně domácnosti a naše rodina začne žít úplně jiným, idylickým životem.

A potom přišlo vystřízlivění. V jaké alternativní realitě bych musela žít, abych tu sušičku opravdu používala? Na naší zahradě neroste nic jiného než trochu kyselého rybízu, houby sbíráme jenom na dovolené, sušené ovoce si radši koupím v pytlíku někde v biopotravinách… a vím naprosto jistě, že vlastnictvím sušičky na ovoce by se na tom nic nezměnilo.

Byla bych bohatší leda tak o pocit viny, že jsem vyhodila peníze za další neskladný krám, který mi doma překáží a vůbec ho nepoužívá. 

Dlouhé dojíždění do práce z vás vysává život. Doslova.

Kdybych měla možnost ze dne na den změnit ve svém každodenním životě jednu věc, přála bych si mít své zaměstnání tak blízko domova, abych mohla chodit do práce pěšky. Dojížděním trávím zhruba pětadvacet minut tam a pětadvacet zpátky. Není to moc. Přesto je přeprava do práce bezkonkurenčně nejnepříjemnější částí mého dne.

Před několika měsíci jsem psala o tom, že dlouhé dojíždění nás připraví až o 40 procent štěstí (přesněji řečeno: podle jedné studie člověk, který každý den dojíždí do práce hodinu tam a hodinu zpátky, musí vydělávat o 40 procent víc, aby byl stejně šťastný jako ten, kdo to má za rohem). Teď jsem narazila na pár dalších pozoruhodných údajů ohledně každodenního peklíčka v MHD a dopravních zácpách:

  •  Výzkumníci na švédské Umeå University zjistili, že dvojice, kde jeden z partnerů dojíždí víc než 45 minut tam a 45 zpátky, mají o 40 procent větší šanci, že se rozvedou. Chápu. Po 45 minutách natřásání v upoceném autobuse nebo ušmudlaném příměstském vlaku člověk zkrátka není tím nejlepším společníkem.
  •  Podle průzkumu provedeného americkým Gallupovým ústavem pociťuje 40 procent lidí, třetí v dopravních prostředcích tráví víc než 90 minut denně, stres a starosti „po většinu dne“. (U nedojíždějících je to 28 procent.)
  •  Dojíždění způsobuje osamělost. Každých 10 minut v MHD nebo v autě vás podle harvardského politologa Roberta Putnama připraví o 10 procent sociálních vazeb.
  •  Jeden ze tří lidí, kteří dojíždějí víc než 90 minut denně, trpí bolestmi zad.
  •  Podle vědců z Brownovy univerzity vás každá minuta dojíždění připraví o 15 sekund spánku.
  •  A jestli mohu dodat za sebe: čas, který trávíme dojížděním, nemůžeme trávit zahradničením, hraním s dětmi, vařením nebo tříděním starých fotek. Pro mě osobně z toho plyne jednoznačný závěr: ten domeček se zahrádkou (na kterou bych stejně měla čas jenom o víkendu) za to nestojí.