Rodina

„Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“

little-red-riding-hood-gustave-dore

Myslím, že každý z nás si někdy v dětství vyslechl nějakou větu, která mu od té doby pořád zní v uších. Větu, kterou pronesl někdo starší a moudřejší, kdo to s námi myslel dobře. Jenže my jsme si tu větu pochopili a vyložili po svém, v duchu do ní vložili větší význam, než ve skutečnosti měla, a udělali z ní svého celoživotního strašáka.

Tak například jedné mojí kamarádce, která ve dvanácti letech vážila 33 kg, její maminka tenkrát řekla, že je třiatřicet kilo je „hrooozně moc.“ Myslela to samozřejmě ironicky, ale mojí kamarádce to došlo až o mnoho let později. Od dvanácti let se snaží hubnout.

Další osudové Věty, které si lidi okolo mě pamatují dodneška, znějí třeba takhle:

  • „Nebuď tak sobecká!“
  • „Nemysli si, že je na tebe někdo zvědavej!“
  • „V tomhle domě ti nepatří ani klika od dveří!“

Mně zase moje máma zhruba ve stejném věku řekla: „Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“ Nejspíš tím jenom chtěla říct, že moje kamarádky by se asi zděsily, kdyby viděly, co za bordel mám ve svém dětském pokojíčku. (Opravdu nevím, proč si všechny maminky myslí, že cizí děti jsou pořádkumilovnější než ty jejich vlastní.) Jenže já jsem do té její věty vložila všechny svoje tehdejší i pozdější strachy a přeložila jsem si ji takhle:

„Jen počkej, až lidi zjistí, jaká jsi doopravdy! Nikdo tě nebude mít rád! Až přijdou na to, že ve skutečnosti nejsi tak veselá, přátelská a schopná, až zjistí, že ve skutečnosti jsi vystrašená, zamindrákovaná a sobecká, nikdo se s tebou nebude chtít kamarádit! Všichni od tebe utečou!“

A spoustu let jsem podle toho doopravdy žila. Pořád jsem se přizpůsobovala tomu, o čem jsem si myslela, že se to ode mě očekává, aby náhodou na lidi okolo mě nevykouklo moje „skutečné,“ tj. příšerné a nepřitažlivé já.

Až mnohem později jsem si uvědomila, že moje kamarádky mě prokoukly už dávno. Znají mě, v dobrém i ve špatném. Protože „skutečné já“ je koneckonců součtem všeho, co děláme. Není to nějaký přízrak, který se schovává někde uvnitř.

Asi nejlíp to za mě řekl čaroděj Brumbál v Harrym Potterovi. Harry se v jedné scéně trápí, protože při rozřazování studentů na začátku školního roku ho Moudrý klobouk (čarodějnická pomůcka, která dokáže „prokouknout“ talenty a dispozice každého žáka) chtěl poslat do Zmijozelu, nejtemnější koleje, ze které povstal i zlý Voldemort:

„Moudrý klobouk mě poslal do Nebelvíru jen proto,“ řekl Harry sklíčeně, „že jsem mu řekl, že nechci do Zmijozelu …“

„Přesně tak,“ přitakal Brumbál a znovu se zářivě usmál. „A právě tím se od Voldemorta velice lišíš. O tom, jací jsme doopavdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“

Reklamy

15 vět, které spojují lidi

„Proč pořád říkáš ,hm‘,“ zlobí se na mě moje dcery, když mi po cestě z hudebky vyprávějí o loutkách z ruliček od toaletního papíru, které vyráběly v družině, o nových dotykových mobilech svých spolužaček a o tom, co strašného zase provedl Špaček z 5. A. Prokoukly mě. Moje „hm“ je pro ně neklamnou známkou toho, že jejich vyprávění mi jde jedním uchem tam a druhým ven a ve skutečnosti jsem duchem úplně někde jinde, u svých vlastních Špačků, dotykáčů a ruliček.

„Hm“ je jako konverzační obrat v rámci rodinného večera k ničemu. Vyvolává frustraci a podrážděnost a svou nepozornost za něj stejně neschováte. Daleko víc se mi osvědčily následující věty:

„A cos mu na to řekla?“

„A co si o tom myslíš ty?“

„A co na to říká pan učitel/paní učitelka/paní družinářka?“

„To je nádherná princezna, ta se ti hrozně povedla, můžu si ji vystavit na ledničku?“

V článku na Forbes.com jsem objevila ještě patnáct dalších obratů, které fungují podobně. Autoři článku je sice doporučují pro komunikaci s kolegy a podřízenými v práci, ale myslím, že svou roli mohou splnit i kdekoli jinde.

  1. Díky! To je od tebe moc hezké.“ Klišé? Jistě. Ale když pošlu Betynku vynést odpadky, funguje to nějak líp než „…a nech si ty ksichty, jinak doma neděláš vůbec nic.“
  2. Věřím tvému úsudku.“ Aneb: „Klidně si ten domácí úkol napiš až po Simpsonových, ale ne že potom budeš skuhrat, že jsi ospalá.“
  3. Já nevím.“
  4. Řekni mi o tom víc.“
  5. Takže ty máš pocit, že…“ Přeříkat pocity nebo myšlenky toho druhého svými vlastními slovy je ten nejlepší způsob, jak mu porozumět… a taky jako ho uklidnit, když se vzteká nebo kňourá. Opravdu!
  6. Já se o to postarám.“
  7. Jak ti ještě můžu pomoci?“
  8. Spolu to zvládneme.“ …neboli: „Ten příklad spočítáš, i kdybys tady měla sedět do půlnoci!“
  9. S radostí.“
  10. Co když…“
  11. Pojď se na to podívat i z druhé strany…“ …je o moc lepší, než: „To ses snad zbláznila?!“
  12. Nech mě si to promyslet.“ …je lepší než: „Radši se jdi zeptat táty.“ 
  13. Dobrá práce.“ …neboli: „No konečně!“ 
  14. Máš pravdu.“
  15. Rozumím ti.“ 

Testovala jsem jednodenního bobříka mlčení

O víkendu mi vypadla plomba ze šestky vlevo dole a zbyl po ní ostrý pahýl zubu. Trčel tak nešťastně, že jsem si o něj rozedřela jazyk každém slově, které jsem se pokusila ze sebe vypravit, a artikulovala jsem jako po mozkové mrtvici. Jediný způsob, jak to nezhoršovat, bylo – nemluvit.

Zjistila jsem, že kratší bobřík mlčení má v některých situacích vysloveně blahodárné účinky.

  • V práci jsem se dobrovolně vyřadila z několika debat a stihla jsem toho podstatně víc.
  • Zdržela jsem se spousty nadbytečných komentářů při psaní úkolu s mladší dcerou Rozárkou a příprava do školy proběhla překvapivě v klidu.
  • Rychle jsem ukončila rozhovor s manželem ohledně rozházeného botníku, který by se jinak bezpochyby zvrtnul nešťastným směrem.
  • Když jsem v dětském pokoji na zemi našla hromadu rozkramařeného oblečení ze skříně, nezačala jsem hned ječet a Betynka oblečení k mému údivu celkem rychle uklidila.
  • Během cesty taxíkem jsem nebyla tak nervózní z toho, že nevím, o čem s panem taxíkářem konverzovat.
  • Hádku mezi oběma svými dcerami jsem nechala bez komentáře, prostě jsem ji vůbec neřešila.

Dnes ráno mi zubařka vrátila řeč. Nicméně mlčení pro mě rozhodně bylo způsobem, jak být chvílemi šťastnější.

Co mi nejvíc chybí: dělit se s mámou o hezké věci.

Tento týden to byly právě tři roky, co umřela moje máma.

Její smrt byla asi jako každá velká ztráta v životě: smutná, nečekaná, nespravedlivá a hlavně předčasná. A nesrozumitelná. Nebylo to jako ve filmu, kde když hrdina umře, je to smutné, ale zároveň víte, že to dává smysl a že to je přirozené vyústění jeho příběhu. Tohle mi žádný smysl nedávalo.

Teprve teď, po třech letech, na ni dokážu myslet bez pocitu jakési ublížené sebelítosti. Bez toho, že bych se na ni zlobila, jak mohla něco takového dopustit.

Poslední, co jsem od ní slyšela, byla věta, kterou řekla mé dceři Rozárce, tehdy ani ne tříleté: „To jsem zvědavá, jaká ty budeš.“

A tohle mi bude líto asi už napořád. Že máma nevidí, jaká Róza je, a bude. Že si nepřečte Betynčiny slohovky. Že jí nemůžu ukázat jejich obrázky, a vysvědčení, a dopisy z tábora.

Že jsem jí nemohla zavolat, když mě povýšili v práci.

Že nečte můj blog.

Že jí nemůžu ukázat nové šaty, které jsem koupila s parádní sedmdesátiprocentní slevou.

Že jí nemůžu předvést svou dva roky rozpletenou šálu (nikdo jiný by ji tak neocenil).

Že nevidí neuvěřitelné podnikatelské úspěchy mého bratra.

Že neviděla Rózu jezdit na kole, a Betynku neslyšela hrát na piano.

Že neví, jak jsme, hm, šťastní.

Anebo možná ví, co já vím.

Mám průšvih, protože Stáňa z Hradce zašila mému muži kalhoty.

Jakkoli to zní bizarně, je to přesně tak, jak stojí v titulku. Můj muž v sobotu večer koncertoval se svou kapelou v malé vesničce u Hradce Králové. Manželka jejich baskytaristy ve volné chvíli před koncertem vyspravila mému muži roztrhané džíny.

Až potud bychom všichni mohli být spokojeni. Můj muž, protože nemá díru na kalhotách. Já, protože mám radost, když on má radost. A koneckonců i Stáňa z Hradce, protože udělala dobrý skutek a to je skvělý způsob, jak si zlepšit náladu.

Jenže můj muž spokojený nebyl. „Stáňa mi zašila kalhoty,“ oznámil mi po návratu domů při vybalování zavazadla a v jeho hlase zazněl varovný podtón – taková jako tlumená policejní siréna ozývající se ze vzdálenosti několika ulic – a já jsem pochopila, že je kvůli tomu na mě naštvaný. Stánina ochota a šikovnost ohledně spravování kalhot nějak nevítaně zviditelnily skutečnost, že já jsem mu žádné kalhoty nezašívala už několik let.

„No to je prima!“ prohlásila jsem s nuceným úsměvem, ale bylo jasné, že Stáňou zašité kalhoty mi můj muž hned tak neodpustí. Přestože jsem právě vyndavala prádlo z pračky, uklízela nádobí a chystala večeři, získala jsem v jeho očích (už zase) stigma bordelářky zanedbávající domácnost.

Připomnělo mi to známý fakt, že jednou z největších překážek našeho štěstí je porovnávání se s druhými. Podle  jedné studie dokonce naše spokojenost tolik nezávisí na tom, kolik reálně vyděláváme, ale naopak hodně závisí na tom, jestli vyděláváme víc nebo méně než naši sousedé.

Možná, že můj muž by byl víceméně spokojen s tím, že jeho roztrhané džíny občas nacpu do pračky a někdy je i vyžehlím. Kdyby nevěděl, že Stáňa z Hradce umí navíc i zašívat.

Proč chci udržet kontakt s lidmi ze své minulosti – a vůbec se mi to nedaří.

Dnes ráno jsem potkala v metru svou sestřenici. Jako děti jsme spolu trávily každé prázdniny, vařily lekvary z vody, hlíny a trávy pod verandou babiččina domu a několikrát jsem si „vzala za manžela“ jejího bratra – mého bratrance.

Pamatuju si přesně, kdy jsem je oba viděla naposled. Před dvěma a půl lety na pohřbu mojí mámy. A předtím, zase o dva roky dřív, na nějakém jiném pohřbu. Bydlíme všichni tři ve stejném městě, ale vídám je méně často než sestřenku mého muže, která žije v Clevelandu ve státě Ohio.

Pokaždé, když si na ně vzpomenu – nebo pokaždé, když mi přijde pozvánka na bratránkův varhanní koncert – mě popadnou výčitky svědomí. Asi jako bych si vzpomněla na nezaplacenou složenku nebo na dlouho odkládanou návštěvu u zubaře. Proč jsem dopustila, abych s nimi skoro úplně ztratila kontakt? Proč naše rodina neumí držet pohromadě? Proč prostě nezvednu telefon nebo nenapíšu email s pozváním na večeři?

Nejspíš proto, že pořád mám pocit, že je na to dost času. Zdá se mi, že „to přece můžu udělat kdykoli“. Vždycky se najde něco naléhavějšího, co je třeba udělat právě teď. Můj bratranec a sestřenice tady přece pořád tak nějak jsou, skoro na dosah ruky, a můžu jim zavolat třeba příští víkend. Nebo před prázdninami. Nebo možná na Vánoce.

Dnes ráno jsem se sestřenou jela jen jednu zastávku – z Muzea na Můstek – a stihly jsme si říct jen to, kde která zrovna pracujeme.

Hm, doufám, že se příště neuvidíme na nějakém dalším pohřbu.

Můžu ve své rodině nastolit Paretovo optimum? No jistě!

Vilfredo Pareto

Nejdřív krátká lekce z teoretické ekonomie blahobytu. Paretovo optimum (jmenuje se podle svého autora, italského ekonoma Vilfreda Pareta) je takový stav společnosti, kdy už žádný jedinec nebo skupina nemůže dosáhnout lepšího postavení bez toho, aby se naopak postavení někoho jiného zhoršilo. Je to rovnovážný stav, kdy se každý má tak dobře, jak je to za daných okolností možné, aniž by přitom škodil někomu jinému.

Mohl by takový stav zavládnout i v naší rodině? Jistě! Znamenalo by to zavést takové změny, které by mého muže, nebo mě, nebo naše děti udělaly šťastnějšími, ale od ostatních by přitom nežádaly žádnou velkou námahu ani nepříjemné ústupky.

Já bych mohla například:

přestat používat ten plačtivý tón, který vám naskočí vždycky, když jsem ve stresu nebo mám pocit příkoří

nevypotřebovat svému muži jeho šampón proti lupům

nechtít po něm, aby mi na zásadní otázky o budoucnosti našeho života odpovídal ve chvíli, kdy už skoro spí

koupit toaletní papír dřív, než dojde, a nenutit ho, aby místo něj používal moje odličovací vatičky

nezapomínat si papíry od auta v kabelce

nepokládat svou kabelku do práce mezi dveře od kuchyně, kde o ni vždycky zakopne

A můj muž by mohl:

V textových zprávách, které mi píše, aspoň občas použít více než tři slova (a ne jenom: „kup mi reflex“ nebo „pečivo“).

Nežádat, aby se pokaždé zkonzumovaly všechny zbytky jídla z předchozích dnů, než se uvaří něco nového

Když říká „rizoto“, nemít přitom na mysli vařenou rýži se zamíchanými zbytky kuřete a mraženou zeleninou

Když přicházím z práce domů později než on, vzít mou přítomnost na vědomí např. tím že otočí hlavu mým směrem a řekne „ahoj“