psychologie

Taky míváte strach, že se už brzy přijde na to, že ve skutečnosti nic neumíte?

„Určitě už brzo všichni zjistí, že tady nemám co dělat…“ (Valentina Těreškovová)

Když jsem před třemi lety začala pracovat v ELLE, usilovně jsem předstírala, že vím, která bije, ale nevěděla jsem nic. Neznala jsem jména návrhářů, modelky na fotkách mi připadaly všechny stejné, asi jako Číňani (tím ostatně trpím doposud), styděla jsem se používat slova jako „outfit“ a „look“ a když jsem dostala za úkol vytvořit popisky k obrázkům kabelek, dvě hodiny jsem studovala starší čísla časopisu, abych zjistila, jak se to dělá. Zkrátka, připadala jsem si, že tam nemám co dělat, a čekala jsem, že kolegové moji nekompetentnost co nevidět prokouknou.

Když jsem kdysi začala studovat na divadelní škole, bylo to stejné. K divadlu jsem se do té doby nejvíc přiblížila coby členka divadelního kroužku v naší maloměstské lidušce, a spolužáci, kteří měli za sebou praxi v oblastních divadlech a házeli odbornými termíny jako „praktikábl“ a „být v ajfru“ mi naháněli hrůzu. Nikdy jsem nedokázala poznat, jestli nějaký herecký výkon je „dobrý“ a „pravdivý“ nebo ne, takže jsem čekala, až co řeknou ostatní, a děsila se, že se mě někdo zeptá na názor.

Tenhle pocit, že ve skutečnosti jsem podvodnice, která na svém místě nemá co dělat, že veškeré kompetence jenom předstírám a že se na to určitě brzo přijde, mě pronásleduje celý život. Teprve nedávno jsem ale zjistila, že je to „syndrom“, který má dokonce své jméno – impostor syndrome. Nejčastěji jím prý trpí úspěšné ženy. Čím úspěšnější, tím víc. Zajímalo by mě, jestli si jako podvodnice připadá třeba Angela Merkelová?

Reklamy

Proč se zebry tak klidně pasou, i když je může kdykoli sežrat lev?

Zebrám v africké savaně není moc co závidět (kromě pruhů, samozřejmě). Kdykoli se jim může stát, že řadu měsíců nezaprší, a nebudou mít dost trávy. A každou chvíli na jejich stádo může zaútočit lev a některou z nich sežrat. Pokud jste zebra, kterékoli stéblo trávy, které si uškubnete, může být vaše poslední.

Kdybych byla na jejich místě, asi bych si to popásání moc neužila. Neustále bych byla ve stresu, jestli bude dost trávy i na zítřek, a na příští dva měsíce, a každé dvě minuty bych se nervózně rozhlížela, jestli lev už není na dohled.

Ale zebry to nedělají. Většinu svého života klidně přežvykují. Když na ně zaútočí lev, utíkají. Ale nepřemýšlejí o tom, že by se lev mohl objevit, dokud to opravdu není aktuální. Když jim dojde tráva, hledají další. Ale neřeší, jestli budou v příštích týdnech hladovět. A když je trochu zabolí zub, moc si toho nevšímají – nestresují se (na rozdíl ode mě) pomyšlením, že bolest se určitě bude zhoršovat a zhoršovat a nakonec budou muset jít na resekci a čištění kanálků nebo jiný hnusný zákrok, který je navíc bude stát spoustu peněz.

Zebry se moc nestresují vlastně ničím. Nemají totiž příliš vyvinutou část mozku zvanou prefrontální mozková kůra, píše Robert Sapolsky ve své knize Proč zebry nemají žaludeční vředy. „Prefrontální mozková kůra je zodpovědná za naše plány do budoucna,“ píše Robert Sapolsky. „V jistém smyslu je to část mozku, která způsobuje, že jsme ve stresu a děláme si starosti. Starosti jsou něco jiného než skutečný strach, jsou to naše projekce budoucnosti. Zebry nemají žaludeční vředy, protože si budoucnost nepředstavují, a nedumají nad událostmi, které nemohou ovlivnit.“

Nechtěla bych být zebrou (až na ty pruhy, samozřejmě). Ale tuhle vlastnost bych si od nich ráda vypůjčila. Přestala bych se deptat úvahami, jak budu splácet hypotéku, co když mě jednou vyhodí z práce, jestli se se mnou můj muž nebude chtít v padesáti rozvést, co když se moje dcera za rok nedostane na osmileté gymnázium, a jestli nebudu moc tlustá, když spasu ještě támhleten pěkně šťavnatý trs trávy.

Prostě bych jenom pomalu přežvykovala.

Mám průšvih, protože Stáňa z Hradce zašila mému muži kalhoty.

Jakkoli to zní bizarně, je to přesně tak, jak stojí v titulku. Můj muž v sobotu večer koncertoval se svou kapelou v malé vesničce u Hradce Králové. Manželka jejich baskytaristy ve volné chvíli před koncertem vyspravila mému muži roztrhané džíny.

Až potud bychom všichni mohli být spokojeni. Můj muž, protože nemá díru na kalhotách. Já, protože mám radost, když on má radost. A koneckonců i Stáňa z Hradce, protože udělala dobrý skutek a to je skvělý způsob, jak si zlepšit náladu.

Jenže můj muž spokojený nebyl. „Stáňa mi zašila kalhoty,“ oznámil mi po návratu domů při vybalování zavazadla a v jeho hlase zazněl varovný podtón – taková jako tlumená policejní siréna ozývající se ze vzdálenosti několika ulic – a já jsem pochopila, že je kvůli tomu na mě naštvaný. Stánina ochota a šikovnost ohledně spravování kalhot nějak nevítaně zviditelnily skutečnost, že já jsem mu žádné kalhoty nezašívala už několik let.

„No to je prima!“ prohlásila jsem s nuceným úsměvem, ale bylo jasné, že Stáňou zašité kalhoty mi můj muž hned tak neodpustí. Přestože jsem právě vyndavala prádlo z pračky, uklízela nádobí a chystala večeři, získala jsem v jeho očích (už zase) stigma bordelářky zanedbávající domácnost.

Připomnělo mi to známý fakt, že jednou z největších překážek našeho štěstí je porovnávání se s druhými. Podle  jedné studie dokonce naše spokojenost tolik nezávisí na tom, kolik reálně vyděláváme, ale naopak hodně závisí na tom, jestli vyděláváme víc nebo méně než naši sousedé.

Možná, že můj muž by byl víceméně spokojen s tím, že jeho roztrhané džíny občas nacpu do pračky a někdy je i vyžehlím. Kdyby nevěděl, že Stáňa z Hradce umí navíc i zašívat.

Já to vždycky tušila! „Alkohol prospívá kreativnímu myšlení.“

„Zase jsme byli jen krůček od pravdy,“ říká jeden můj kamarád na závěr večírkových alkoholem stimulovaných debat, během nichž naše mysl lehkými krůčky zdolává intelektuální velehory a skotačí od semifinále Ligy mistrů přes věrnostní kartičky v Bille po blížící se zánik evropské civilizace. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak chytrá jako během těchto debat. A ačkoliv vím, že je to čistě subjektivní pocit (a druhý den ráno bych radši nechtěla slyšet záznam toho, co jsem večer říkala), bezstarostně těkat mezi triviálními a hlubokými tématy a nacházet jejich nečekané souvislosti mi prostě dělá radost.

Teď jsem se navíc dočetla, že alkoholové debaty opravdu mohou být v jistém smyslu „chytřejší“ než ty střízlivé. Řešíme-li nějaký problém zastřízliva, soustředíme se pouze na něj a informace, které s ním nesouvisejí, dokážeme blokovat. Zatímco v mírné opilosti se sice nesoustředíme tak dobře, ale díky tomu dokážeme vnímat i zdánlivě nesouvisející informace, objevovat nečekané souvislosti a lépe nacházet překvapivá řešení.

Alespoň to tvrdí psycholožka Jennifer Wiley z University of Illinois, která o tom publikovala studii v časopise Consciousness and Cognition. Prováděla kvůli tomu pokus, během něhož skupina lidí řešila stejný kreativní úkol – polovina zastřízliva, polovina za pomoci vodky s brusinkovým džusem. (Pochopitelně, přiopilí vyhráli.)

Proč nedokážeme správně odhadnout, co nám přinese štěstí?

Moje dcera Rozárka si k narozeninám přála modelínu se soupravou speciálních vykrajovátek, umožňujících vyrábět modelínové cukroví, modelínové muffiny, nazdobené modelínové dorty atd. Měla pocit, že vlastnictví modelíny s vykrajovátky způsobí zásadní zlom v jejím životě, a že od chvíle, kdy ji dostane, zasvětí veškerý svůj volný čas tvorbě modelínových cukrovinek.
No, dopadlo to trochu jinak. Už druhý den dopoledne po narozeninové oslavě se některé součástky vykrajovátek válely pozapomenuté v kuchyni pod stolem a poztrácené kousky modelíny se nám lepily na podrážky. Po týdnu pak zůstaly plány na modelínovou cukrářskou kariéru zcela zapomenuty.
Upřímně: tak trochu jsem předem tušila, že to tak dopadne. (Stejně jako to dopadlo s „nehtovým studiem“, strojem na navlékání korálků nebo koupelnou pro poníky.) Přesto jsem se snažila neříkat nic ve smyslu „já jsem ti to říkala“. Moc dobře totiž vím, že sama neustále dělám tutéž chybu: představuju si, že budu šťastnější, když… vyměním závěsy na oknech, dostanu dítě na osmileté gymnázium, budu mít vánoční dárky nakoupené dřív než 23. prosince nebo když se nám podaří převést družstevní byt do osobního vlastnictví.
Stejně často se (také zcela mylně) domnívám, že můj život bude o něco nešťastnější, když… Betynka dostane dvojku z matematiky, moje oblíbená strana prohraje volby nebo když letos zase nestihnu umýt okna.
Psychologové tomu říkají „afektivní prognostická chyba“ a nejzajímavější je na ní asi to, že je nám souzeno dělat jit znovu a znovu, celý život. Z jakéhosi důvodu prostě neumíme správně odhadnout, jak se budeme v budoucnosti cítit, a nadcházejícím událostem připisujeme mnohem větší dopad na náš pocit štěstí, než jim přísluší. Během prezidentských voleb v USA v roce 2008 psychologové sledovali rozsáhlou skupinu voličů. Ptali se jich, jak se budou cítit týden po volbách v případě, že vyhraje Barack Obama. Voliči jeho protivníka Johna McCaina odhadovali, že budou dost nešťastní.
A hádejte, jak se cítili týden po volbách? Bylo jim to víceméně jedno.

Jeden marshmallow hned nebo dva až za chvíli?

Představte si, že jsou vám čtyři roky. Paní učitelka vás posadí ke stolečku a položí před vás jeden marshmallow (to je takový ten pěnový americký bonbón, vzdáleně připomínající naše žužu). Potom vám oznámí, že vás nechá na chvíli o samotě. Klidně můžete bonbónek hned sníst. Ale když vydržíte nesníst ho, než se vrátí, dostane od ní za odměnu dva. Co uděláte? Vydržíte, nebo podlehnete? A zkuste se nijak nestresovat tím, že výsledek experimentu rozhodne o celém vašem budoucím životě…

Tenhle pokus, známý jako „marshmallow test“, provedli psychologové na univerzitní školce ve Stanfordu někdy koncem šedesátých let. Jak dopadl? Většina dětí se snažila alespoň chvíli odolávat. Zakrývaly si oči, kopaly do stolu, zpívaly si… ale ve chvíli, kdy si začaly bonbón na talířku prohlížet, očichávat a hladit, obvykle nakonec podlehly (video z obdobného testu si můžete prohlédnout tady). Bylo jich asi sedmdesát procent.

Čtyřletým účastníkům pokusu je dnes hodně přes čtyřicet. Ukázalo se, že ti, kteří kdysi dokázali „nesníst bonbónek“, byli výrazně úspěšnější při studiu na střední i na vysoké škole. Ti ostatní měli v průměru nejen horší známky, ale také byli tlustší a brali víc drog. Vědci z toho usuzují, že schopnost odolávat pokušení a nespokojit se s okamžitým uspokojením je pro náš úspěch v životě důležitější než třeba inteligence.

Jak byste dopadli vy? Já sama si myslím, že bych patřila k dětem, které marshmallow nesnědly. Alespoň tehdy, ve čtyřech letech. Nemalou roli by v tom patrně hrála i touha zavděčit se paní učitelce, pokud by ve mně vzbudila pocit, že nesnědení bonbónku je ta „správná“ možnost.

Od té doby ovšem moje pevná vůle značně ochabla.

Ostatně, výsledky experimentu neříkají nic o tom, jestli byly děti, které nesnědly marshmallow, v pozdějším životě také šťastnější.  

5 tipů, jak opravdu poslouchat

Mojí dceři Betynce se včera zamžily oči nefalšovanými slzami. Oznámila mi, že vlastně neví, jestli chce jet příští týden na podzimní prázdniny se svým táborovým oddílem. „Jak to myslíš, že nevíš?“ řekla jsem a vší silou se snažila, aby mi hlas nevyletěl do hysterických otáček (Před dvěma dny si byla jistá, že chce jet. Za každou cenu. Jejího vedoucího jsem musela úpěnlivě přesvědčovat, aby si ji na poslední chvíli připsal na seznam.) „No když já prostě nevím,“ opáčila Betynka zoufale.

Jak se mi hrnula krev do hlavy, začaly ze mě padat špatné odpovědi. Jedna za druhou:

  1. „Přece jsi tam tolik chtěla jet! Tolik ses těšila!“
  2. „Budou tam všechny tvoje kamarádky z tábora.“
  3. „Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Vždycky se ti tam líbilo.“
  4. „Už jsi přihlášená. To to mám teď zase zrušit?!“
  5. „A to si tě mám vzít, sakra, o podzimních prázdninách do práce?!“

Takže až o několik hodin a o mnoho slz později se mi podařilo vypátrat skutečný důvod jejích pochybností (bála se, že bude muset jít na strašidelnou bojovku).

Proto mi přišlo velmi vhod několik zásad správného naslouchání, které včera na svém blogu zveřejnil Peter Bregman. Volně parafrázuji:

  1. Opravdu poslouchejte. Jenom poslouchejte. Nedělejte přitom nic jiného Neemailujte, nesurfujte na webu, nepište si seznam na nákup.
  2. Nepřipravujte si odpovědi během toho, co ten druhý mluví.
  3. Opakujte. Zní to pitomě, ale funguje to jako kouzlo. Když vám někdo řekne, že je naštvaný kvůli vašemu rozhodnutí, můžete reagovat: „Aha, jsi naštvaný kvůli mému rozhodnutí.“ Pokud je vám to trapné zkoušet u dospělých, vyzkoušejte si to alespoň s dětmi.
  4. Ptejte se. Klaďte doplňující otázky, kterými více prozkoumáte, co vám ten druhý chce říci.
  5. Otázky, které se coby doplňující otázky nepočítají: „Zbláznil ses?“ „To myslíš vážně?“ „Kolik ti je let, proboha?“ „Kdy už konečně (doplňte sami)?!“