psychologie

Semetrika? Cholerik? Morous? Ostatní lidé možná nejsou zas tak příšerní, jak na první pohled vypadají.

010AIW_Helena_Bonham_Carter_014

Včera jsem stála ve frontě na poště za jednou paní. Bylo krátce před pátou hodinou odpoledne a ta paní vypadala dost nervózní. Když se konečně dostala k okénku, úřednici za přepážkou všechno trvalo nějak dlouho. Paní byla čím dál tím nervóznější. Začala se s úřednicí hlasitě dohadovat. Ostentativně ji oslovovala „slečno,“ i když té ženě za přepážkou bylo nejmíň pětačtyřicet. Nakonec si nechala zavolat vedoucího a výměna názorů pokračovala.

Chvíli jsem se nemohla rozhodnout, komu v téhle hádce vlastně fandit. Jestli je to model „neschopná a byrokratická pošta versus oprávněně rozhořčená zákaznice“ nebo naopak „hysterka, která si vybíjí vztek na té chudince za přepážkou.“ Ale jak ta paní přede mnou zvyšovala hlas, zvolila jsem si variantu bé. „Panebože, to je semetrika,“ říkala jsem si a v duchu litovala její kolegy, sousedy, hypotetického manžela, případné děti i lidi, kteří zaparkují svoje auto vedle jejího.

Jenže pak došlo v hádce u okýnka k nečekanému zvratu. Ta paní se totiž úřednici omluvila. Řekla, že se cítí trapně, protože tak ječela, ale že má hodně naspěch, protože jí jede autobus. Rozešly se v dobrém… a já jsem najednou byla na řadě.

Musím říct, že ten smírný konec mě tak trochu zklamal. Byla jsem zvědavá, jak bude hádka eskalovat, a v duchu jsem skandovala „boj! boj! boj!“ Krvelačně jsem se těšila na velké dramatické finále. A hlavně, jakmile jsem si tu paní přede mnou jednou zaškatulkovala jako „hysterku“ a „semetriku,“ hrozně nerada jsem se své představy vzdávala.

Tomu, co se mi přihodilo, psychologové prý říkají „základní atribuční chyba“ neboli „tendence zanedbávat situační informace na úkor přecenění faktorů dispozičních.“ Jinými slovy, když se někdo nějak chová – třeba ječí na úřednici u přepážky – pomyslíme si o něm, že je „prostě takový,“ že podobné chování je součástí jeho charakteru, a očekáváme, že je takový pořád: „Ježiš, to je hysterka!“ „Panebože, to je cholerik!“

Ale když se podobně chováme my sami, víme, že naše chování vyplývá z dané situace a že k němu máme dobrý důvod. Nejsme „takoví,“ to jen okolnosti nás donutily se tak chovat: „Nejsem žádná semetrika. Ta ženská za přepážkou mě prostě vytočila!“

Stává se mi to každou chvíli.

Takže třeba v dusném odpoledni nastoupím do tramvaje plné zamračených, nervózních a zpocených lidí. A pomyslím si něco jako: „Panebože. To jsme my, Češi. Věčně zakabonění. Z ničeho se neumíme radovat, ani z toho, že je odpoledne a že jsou prázdniny.“

Ale když si pak uvědomím, že jsem stejně zamračená jako všichni ostatní, dívám se na to úplně jinak.

„Jak se nemám mračit, když je mi takový horko, v té tramvaji se skoro nedá dýchat a pořád do mě někdo strká?“

Reklamy

Vyhrát na olympiádě bronzovou medaili je možná lepší než vyhrát stříbrnou

TouchSky-des-1.8-int_Page_15Celkem logicky bych předpokládala, že na stupních vítězů se nejvíc raduje ten, kdo získal zlatou medaili. O trošičku míň ten, co má stříbrnou, a ještě o kousek míň ten s bronzovou. Psycholožka Victoria Husted Medvec se svými spolupracovníky ale přišla na něco jiného. Zkoumala emotivní reakce vítězů na letní olympiádě v Barceloně roku 1992 a překvapivě zjistila, že držitelé bronzových medailí jásali víc než ti, co získali stříbrnou. Ne o trochu, ale o hodně.

Podle jejích závěrů radost vítězů souvisí s tím, s čím svůj výsledek porovnávají.

Stříbrný medailista myslí na to, že to mohlo být ještě lepší. Chybělo jen málo, a mohl mít zlatou, být nejlepší na světě.

Kdežto ten, kdo získal bronzovou, myslí na to, že nemusel medaili získat vůbec. Chybělo jen málo, a mohl mít bramborovou. Takže stát na stupních vítězů, být mezi prvními třemi na světě, je pro něj skvělý výsledek.

Taky se mi to stává.

Když otřu kuchyňskou linku, přejedu sporák houbičkou, naskládám nádobí do myčky a zametu kuchyň, připadám si jako olympijská vítězka, protože stav kuchyně porovnávám s tím, jak vypadala předtím (zaschlý nános rajské omáčky na sporáku, zapáchající koš, fleky na lince, drobky všude).

Ale můj muž tentýž výsledek pokládá za nedostačující. Protože si představuje, jaké by to bylo, kdyby kohoutky u dřezu, digestoř a čudlíky na sporáku byly vycíděné do lesku olympijského zlata.

„Když slyšíte dupot kopyt, čekejte koně, ne zebry.“

Zebra-SunsetTohle přísloví prý profesoři opakují příliš snaživým studentům medicíny. Mladí horliví lékaři totiž mají sklon hledat za banálními příznaky exotické, vzácně se vyskytující choroby, i když by se nabízela mnohem obyčejnější diagnóza.

Přísloví o koních a zebrách nám naznačuje, že nejdřív máme brát v úvahu ty nejpravděpodobnější hypotézy, nikoli ty, které jsou sice barvité a senzační, ale stejně málo reálné jako zebra na louce za vaší chalupou.

Já mám ve svých každodenních diagnózách poměrně silný sklon vyhlížet zebry, hlavně ty katastrofické.

  • Když mi některá z dcer nebere telefon, představuju si, že ji přejela tramvaj (zebra), nikoli, že ten telefon – jako obvykle – někam založila a neslyší ho (kůň).
  • Když najdu ve schránce oznámení o doporučeném dopise, čekám přinejmenším kontrolu z finančního úřadu (zebra), místo každoročního vyúčtování za odevzdané články (kůň).
  • Když potkám po ránu kamarádku s červenýma očima, vykonstruuju si nejdivočejší manželskou scénku završenou proplakanou nocí (zebra), než zjistím, že se jenom moc nevyspala a nestihla se namalovat (kůň).

Jistě, tu a tam přiběhne i nějaká zebra. Ale většinou moc nedupe a nemá tedy cenu ji vyhlížet předem.

Bezcílné brouzdání po obchodech funguje jako psychoterapie. Teď je to vědecky potvrzeno

row-of-colorful-shoesNákupní terapie na mě moc nefunguje. Když se občas pokusím rozptýlit špatnou náladu tím, že si koupím něco „pro radost“, ve finále se obvykle cítím ještě hůř než předtím. K výchozí depce se připojí ještě výčitky svědomí za zbůhdarma utracené peníze a když si takto získaný úlovek vyzkouším doma před zrcadlem, většinou se ukáže, že není zas tak úžasný, jak se původně tvářil. Jako ten poklad z jeskyně, který se po cestě domů promění v hromádku uschlého listí. Takže si připadám ještě starší, chudší, tlustší a depresivnější než na začátku.

Trojice psychologů z Michiganské univerzity ovšem nedávno zveřejnila studii, která naznačuje, že brouzdání po obchodech přece jen může rozředit smutek. Za jistých podmínek.

„Smutek, více než jakákoli jiná emoce, je spojen s pocitem ztráty osobní kontroly nad tím, co se nám děje. Smutní lidé jsou velmi náchylní vnímat svůj život jako vydaný napospas náhodám a přáním jiných lidí,“ píše jeden z autorů výzkumu Scott Rick. „Naopak nakupování, respektive vybírání věcí v obchodě, je činnost, při které všechno záleží jenom na nás. Může nám dočasně vrátit pocit kontroly nad událostmi a od smutku tím ulevit.“

Testovali to na skupině dobrovolníků, kterým nejdřív promítli údajně nejsmutnější filmovou scénu na světě  – smrt tatínka v Zeffirelliho filmu Šampion. (Devítiletý Ricky Schroder za svůj věrohodný pláč nad mrtvým otcem dostal Zlatý Glóbus. Radši se na to nekoukejte, jestli nechcete slzet do klávesnice)

Zdeptaným a uslzeným účastníkům pokusu pak psychologové předložili deset různých předmětů – karafu na víno, mini-reproduktory, deskovou hru… – a rozdělili je do dvou skupin. Polovina dobrovolníků si měla naprosto bez omezení vybrat čtyři věci, které by si nejraději koupili. Druhá polovina měla za úkol zvolit čtyři předměty, které jsou nejužitečnější při cestování. Ti, kteří si mohli vybírat podle svého vkusu, ze sebe smutek setřásli podstatně rychleji.

Scott Rick a jeho kolegové se na základě tohoto výzkumu domnívají, že od smutku nám může ulevit i nakupování „jenom jako“. (Přesně tohle nabízí například stránka www.fantasyshopper.com, na které můžete „nakupovat“, aniž by hrozilo, že něco doopravdy koupíte.) Vždycky mám radost, když mi nějaký věděcký výzkum potvrdí, že moje drobné neřesti jsou vlastně v pořádku. Bezcílné brouzdání a očumování po obchodech bez záměru něco konkrétního koupit k nim rozhodně patří.

40% štěstí závisí na našich rozhodnutích. Je to hodně, nebo málo?

800px-LyubomirskyHappiness

Dnes mi udělal radost výzkum psycholožky Sonji Lyubomirsky, autorky knihy The How of Happiness. 50% našeho dlouhodobého pocitu štěstí je podle ní dáno geneticky. 10% je ovlivněno životními okolnostmi a 40% můžeme ovlivnit tím, k čemu se sami rozhodneme.

Já osobně mám ty genetické predispozice přesně půl na půl: tatínek je chronický nadšenec, který i v časném mlhavém ránu na sklonku března je schopen neskuhrat na zimu a sníh, vyrazit na běžky a mít z toho radost (!). Naopak maminka byla ironická, chvílemi depresivní intelektuálka v duchu Kunderova „optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí“.

Těch zbývajících 50% mě ale příjemně překvapilo. Často mívám pocit, že neovlivnitelné „životní okolnosti“ (přecpaná tramvaj, zimní počasí v dubnu, blížící se termín pro podání přehledu ČSSZ, naštvanost mého muže, nový zubní kaz mojí dcery) mými náladami smýkají ze strany na stranu. Zjištění, že mohou ubrat nebo přidat jen 10% štěstí, je docela povzbuzující. Zvlášť pokud těch zbylých 40% si mohu zařídit sama.

Ne že bych to vždycky uměla. Ale aspoň to zkouším.

Byla bych o moc šťastnější, kdybych si nemyslela, že umím číst myšlenky

she sees all knows all„V kolik dneska přijdeš z práce?“ zeptal se mě v úterý do telefonu můj muž.

Než jsem jeho otázku zpracovala – trvalo to asi vteřinu – prolétlo mi hlavou následující: „Asi se ptá proto, že je naštvaný, protože jsem včera přišla pozdě. Možná taky zapomněl, že dneska má děti z družiny vyzvednout on. Anebo to nestíhá. Jenže já mám dneska odpoledne tiskovku, takže to taky nestihnu. Co teď?!“

„Tak já zavolám Karolíně, aby je vyzvedla,“ vyhrkla jsem.

Nepochopil to. Narozdíl ode mě totiž nečte myšlenky. Odpověď, kterou očekával, byla: „V šest.“ Nebo: „V půl osmé.“ Nebo: „Nevim, asi o půlnoci.“

Problém je v tom, že ani já neumím číst myšlenky. Jenom si to o sobě často myslím. A nevinným větám, které lidi kolem mě utrousí, podsouvám nejfantastičtější – většinou katastrofické – významy.

Když moje kamarádka, která se staví na návštěvu, o půlnoci řekne: „Jsem hrozně unavená, už musím jít domů,“ – a navíc si u toho zívne -, slyším: „Mě to tady nebaví.“

Když mi někdo na konci e-mailové konverzace napíše: „Měj se krásně,“ interpretuji si to jako: „A už mi prosímtě aspoň tejden nepiš, kdo to má pořád číst.“

Když mi redaktorka z nakladatelství napíše: „Zatím jsem neměla čas si váš rukopis prostudovat,“ jsem si naprosto jistá, že to znamená: „Na otravné grafomany tady nemáme čas.“

Ve čtení myšlenek jsem asi tak stejně dobrá jako ty paní z pořadu Volejte věštce v předpovídání budoucnosti. Moc mi to nevychází, ale zabývám se tím neustále. Psychologové tomu říkají „kognitivní distorze“, neboli překroucené interpretování zjevných skutečností. Například u patologických hráčů se projevuje tím, že mají pocit, že mohou nějak ovlivnit štěstí ve hře. U pachatelů sexuálních deliktů je to zase takové to „ona si o to říkala“.

Ráda bych přestala číst myšlenky, ale někdy mi to prostě nedá.

Chci být sama sobě laskavým rodičem

9028_P_1318240581324„To jsem ale prase,“ řekla jsem si dnes ráno, když jsem si všimla, že jsem si svoje černé šaty pokecala bílou kávou vepředu na prsou, přesně na tom místě, které se prostě nedá nijak zamaskovat.

„Ježiš, já jsem blbá,“ zaúpěla jsem včera, když jsem zjistila, že jsem zavřela soubor, na kterém jsem hodinu pracovala, aniž bych klikla na tlačítko „uložit změny“.

„Jsem úplně neschopná, mám alzheimera a už to se mnou bude jenom horší,“ konstatovala jsem suše poté, co jsem se musela přes celou Prahu vracet domů pro zapomenutý diktafon.

„Nechápu, že mě ještě nevyhodili,“ pomyslela jsem si, když jsem hodinu zírala do počítače na prázdnou stránku, aniž bych ze sebe vyloudila jedinou kloudnou větu.

Řekla bych podobná slova v obdobné situaci někomu jinému? Komukoli jinému? Jistěže ne. Řekla bych: „To je dobrý.“ Nebo: „To se vypere.“ Nebo: „Chudinko, taková dálka.“ Nebo: „To zvládneš levou zadní.“

Sama se sebou ovšem z jakéhosi těžko pochopitelného důvodu mluvím jako s nenáviděným spratkem, kterému je třeba neustále připomínat jeho četné a rozmanité nedostatky. Ráda bych to zkusila opačně. Myslím, že bych byla o dost šťastnější, kdybych se k sobě dokázala začít chovat jako k milovanému, byť poněkud nezvedenému dítěti.

Asi takhle.

„Barunko, dneska bys měla jít dřív spát, nebo budeš zítra zase unavená a víš, jak potom býváš mrzutá.“

„Vezmi si tu čepici, Barunko, ať ti pak venku zase není zima.“

„Barunko, ten třetí gin s tonikem už si nedávej, nebo tě zítra bude bolet hlavička.“

Myslím, že pak bych sama se sebou vycházela daleko líp.