prokrastinace

Není to fér, ale flákači jsou šťastnější

Vědeckým kapacitám ze světových univerzit se občas daří „objevovat“ triviální a na první pohled zjevné skutečnosti. Tak například, kanadské vědkyně Tracy Hecht a Julie M. McCarthy ve své studii zjistily, že flákači, kteří se vyhýbají řešení problémů, jsou méně stresovaní než rození jedničkáři.

Během svého výzkumu sledovaly 193 pokusných jedinců, kteří se práci nebo studium snaží skloubit s péčí o rodinu. Ukázalo se, že ti, kteří konflikty mezi jednotlivými sférami povinností řeší tím, že zatnou zuby, napnou síly a dělají ještě víc než obvykle, jsou na tom ve skutečnosti hůř, než lemplové, kteří v případě problémů přestanou reagovat na e-maily, nezvedají telefony a raději si jdou zdřímnout. „Dočasné vyvázání ze stresujících rolí může být pro naši psychiku přínosné,“ píší obě psycholožky ve své studii.

Zdá se, že v určitých situacích nejlepší, co můžete udělat, je vydávat se za mrtvého brouka a dát si šlofíka.

 

Reklamy

O čem nejčastěji lžete?

Pinocchio

Pinocchio

V knize Happiness Project od Gretchen Rubin jsem našla zajímavý tip: chcete-li zjistit, co byste v životě mohli změnit, zaměřte se na to, o čem nejčastěji lžete. Nejvýmluvnější jsou takové ty malé, bezvýznamné lži, které neslouží žádnému účelu, ale jenom nám vylepšují image před naším okolím nebo před námi samotnými („Zapálím si jen dvakrát, třikrát týdně, pane doktore.“). Právě ty totiž nejvíc vypovídají o tom, jak se naše představa o tom, co by mělo být, rozchází se skutečností.
Tak například já jsem se nedávno přistihla při lži během zaškrtávání jakéhosi anonymního (!) výzkumného dotazníku, ve kterém jsem velmi hrubě zkreslila údaj o tom, kolik času tráví moje děti u televize.

  • Než jsem přestala kouřit, svému lékaři jsem soustavně lhala o počtu svých denně vykouřených cigaret. Naštěstí už devět let nekouřím vůbec. (A to je vlastně taky lež, protože za poslední půlrok jsem na různých večírcích vykouřila dvě cigarety. Dobrá, tak tři.)
  • Kdykoli mám na sobě něco nového a někdo se mě zeptá, kolik to stálo, skutečnou částku snížím asi tak o čtvrtinu nebo o třetinu. Jen abych neměla pocit, že moc utrácím za oblečení.
  • Zjistila jsem, že lžu dokonce při vyplňování testů v časopisech! Třeba o tom, jak často chodím cvičit.
  • A kdybyste se mě zeptali, kolik jsem za loňský rok přečetla knih, kolikrát jsem za posledních pět let byla na večeři se svým manželem, kolik mám doma pokojových květin nebo kolik času trávím bezcílným surfováním po internetu… pravdu vám rozhodně neřeknu.

*

*

I tento pátek najdete můj Šťastný pátek na Elle.cz.

Co všechno se dá stihnout za 45 minut

Dlouhou dobu jsem věřila, že k tomu, abych mohla pohnout s nějakou prací, potřebuji přinejmenším tři, čtyři hodiny – zkrátka neomezené moře času, ve kterém se moje kreativita bude moci pořádně rozmáchnout. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že v neomezeném moři času se člověk často jen tak plácá (a dává průchod svým prokrastinačním sklonům). Naopak – zjistila jsem – nejlepší pracovní výkony podávám ve chvíli, kdy vím, že moje časové vyhlídky jsou velmi omezené. Třeba když píšu v kavárně a vím, že baterka notebooku mi vydrží ještě na pětačtyřicet minut. V takové chvíli se dokážu skutečně koncentrovat a vyřídit práci, na kterou jindy spotřebuju polovinu osmihodinové pracovní doby.
Ostatně, platí to nejenom o práci. Když jsem byla malá, chodila jsem si po škole na celé odpoledne hrát „ven“ (bylo to v dobách, kdy to ještě šlo, neorganizovaně a bez dospělého dozoru). Jednou jsem měla z jakéhosi důvodu nakázáno vrátit se za hodinu domů. „Jít na hodinu ven, to nestojí za to,“ fňukala jsem a můj děda, jinak ten nejmírnější a nejlaskavější člověk, se zcela neočekávaně rozzuřil: „I na půl hodiny to stojí za to!“ zaburácel na mě.
Teprve teď začínám doceňovat, jak moc měl pravdu.

Co možná nevíte o prokrastinaci (a možná to víte až moc dobře)

Pokud by existoval nějaký žebříček věcí, které mi doslova ničí život a stojí v cestě mým pokusům být šťastnější, prokrastinace by se bezpochyby umístila na jednom z čelných míst, spolu s chronickým nevyspáním a neschopností udělat si pořádek v kabelce. (Ptáte-li se, co je to prokrastinace, pak vězte, že je to s největší pravděpodobností to, co děláte právě teď: čtete si můj blog, místo abyste se pustili do nepříjemné práce, kterou už nějaký čas odkládáte.)

Prokrastinace je mou důvěrnou společnicí zejména v těch dlouhých večerních, nebo dopoledních, nebo odpoledních hodinách, kdy sedím u počítače s úkolem napsat článek, který má být odevzdán ještě dnes (večer je to ale suverénně nejhorší). Ani nevím, kolikrát jsem si odřekla nějaký film, večírek nebo pár hodin spánku, jenom abych ušetřený čas strávila hraním pasiánsu na obrazovce počítače nebo bezcílným surfováním po internetu.

Donedávna jsem byla upřímně přesvědčena, že prokrastinace není nic jiného než lenost, nebo liknavost a hloupé otálení(ostatně, jedno z mých novoročních předsevzetí zní „udělej to hned“). Nedávno jsem se ale dočetla, že prokrastinace má ve skutečnosti hodně společného s úzkostí. Bojíme se, že práce nám nepůjde a že výsledek nedopadne tak, jak jsme si představovali. (Někde taky píšou, že jedním z důvodů může být i strach z úspěchu, ale obávám se, že to není můj případ.) Musím říct, že už jenom samotné uvědomění si příčiny mi dost pomáhá s prokrastinačními sklony bojovat. Pocity jsou skoro přesně tytéž, jako když máte začít plavat ve studené vodě. Lézt do ní po kouskách a postupně se „osvěžovat“ je daleko horší, než skočit do ní rovnou. A jakmile se mi podaří alespoň trochu se do práce ponořit (zase tak studená voda!), začne být daleko snesitelnější.

Mojí druhou zbraní je drastické omezení únikových cest. Například tento článek píšu v kavárně bez přístupu na internet a bez nabíječky, takže mi na jeho dokončení zbývá jen pouhých pár minut, než se mi vybije baterka v notebooku.

 

P.S. Občas, výjimečně, může z prokrastinace vzejít něco pozitivního. To když zjistíte, že se v prokrastinovaném čase zabýváte něčím, co vás baví a zajímá víc než ta „opravdová“ činnost. Z prokrastinace se mimochodem zrodil i tento blog, když jsem do Googlo jednou náhodně zadala slovo „happiness“.