předsezvetí

Malý průvodce vyhazováním starých krámů

Udělala jsem to. Tento víkend jsem vyhodila do popelnice troje bílé bavlněné spodní kalhotky, které jsem si koupila … (trapná odmlka) … v roce 2002.

Ne že by vyhození těch tří zašedlých a potrhaných kousků látky mělo z hlediska úklidu naší domácnosti jako celku nějaký zásadní význam. Z pohledu mého šlo ale o velevýznamný očistný čin. Jednak už nebudu nosit prádlo, ve kterém nemůžu ani do bazénu, ani ke gynekoložce, ani k čistě hypotetickému náhodnému milenci, a jednak mám v šuplíku o něco víc místa pro svoje nové, lepší a šťastnější já.

Vyhazování starých, nepotřebných, rozbitých, špinavých, překážejících krámů je činnost, která chce hodně odvahy a pevné vůle. Každá taková věc, když ji vezmete do rukou, totiž ječí: „Nech si mě!“ Nebo našeptává: „Ještě se můžu k něčemu hodit.“  Vychytrale radí: „Můžeš mě přece vyhodit později.“ A ještě když leží v popelnici, citově vydírá hlasem Zdeňka Svěráka: „Neopouštěj staré věci pro nové…“ Když jim ale odoláte a pošlete je, kam patří, na oplátku získáte osvobozující pocit a spoustu energie.

Oblečení

Obecné moudro praví, že oblečení, které člověk rok nevezme na sebe, nepotřebuje. Škoda, že kousky, které v mojí skříni čeká tento osud, nedokážu identifikovat hned v obchodě, ještě předtím, než je zaplatím a odnesu si je domů. Třeba ty ohromně potřebné černé maxišaty s volánkama, ve kterých vypadám jako halda černého uhlí. Protože ke svým módním prohrám mívám silný citový vztah, nedokážu je vyhodit, ale prodávám je na Aukru. Třebas jen za pár korun. Ale s dobrým pocitem jdou z domu.

Knihy

S vyhazováním knih – jakýchkoli knih – jsem dlouho měla obrovský morální problém. „Knihy se přece nevyhazují,“ zněla mi v hlavě poučka z dob českého národního obrození. Skladovala jsem příručku zdravovědy z roku 1958 i propagandistickou brožuru Haré Kršna, kterou vnutili na ulici mojí matce. Protože se nám nevešly do knihoven, vršily se nám doma v obrovských hnědých krabicích. Ničily nám život. Pořád nemám to srdce hodit je do tříděného odpadu, ale začali jsme je nosit do antikvariátu. Před jeho dveřmi můžete bednu knih nechat s čistým svědomím k rozebrání zdarma.

Hračky

Tady je recept jednoduchý: počkejte, až děti nebudou doma. A potom je zbavte všech autíček s urvanými kolečky, jednonohých panenek, rozpadajících se leporel a skládaček, ve kterých polovina kousků chybí. Uvidíte, že si vaší očistné akce ani nevšimnou.

 

Reklamy

5 tipů, jak vydržet u běhání (od někoho, kdo není žádný Murakami)

Haruki Murakami trénuje na maratón

Haruki Murakami trénuje na maratón

Ve čtvrťáku na gymplu jsem měla trojku z tělocviku. Píšu to proto, aby bylo jasné, že nejsem žádná rozená sportovkyně. Naopak: jako dítě i jako teenager jsem sport nesnášela. Chtěla jsem jenom sedět doma a číst si (později pak vést hlubokomyslné rozhovory nad dvojkou vína). A nejspíš by to tak i zůstalo, kdybych v dospělosti nezjistila, že pohyb na čerstvém vzduchu je jeden ze způsobů, jak být opravdu šťastnější.

Pravidelně běhat jsem začala asi před rokem a třičtvrtě. Nepřeháním to – chodím běhat na půl hodiny dvakrát až třikrát týdně. Od našeho domu do Riegráku, tam to prokličkuju, a zpátky. S Harukim Murakamim, spisovatelem a maratóncem, mám fakt společné jen to, že jeho kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání mi už půl roku leží na nočním stolku.

Zajímají-li vás postřehy o běhání od někoho, kdo by při maratónu asi chcípnul, zde jsou:

Běhání nemusíte milovat. Kdybych si mohla vybrat, jakému druhu sportu se věnovat, asi by to vyhrál tenis nebo skákání na trampolíně. Ale to bych musela v přesně určenou dobu dojíždět do tělocvičny, domlouvat si lekce a ještě platit ukrutné peníze. U běhání stačí nazout boty a vyběhnout z domu. Za třičtvrtě hodiny je vše hotovo, včetně sprchy a převlékání. Moje rozhodnutí začít běhat proto bylo tak trochu sňatek z rozumu. Nejmenší investice (časové i finanční), nejlepší výsledky.

Nečekejte, že běháním zhubnete. Tedy, pokud budete běhat deset kilometrů denně jako Murakami, tak možná jo. Pokud u toho budete míň jíst, tak určitě taky. Ale nedoporučuju, aby hubnutí bylo vaší jedinou motivací.

Běhání je skvělý způsob, jak ve městě vnímat proměny ročních období. Voňavý jarní vzduch, kapky na listech po letní bouřce, namrzlé jeřabiny, první sníh… to jsou vjemy, které vám snadno utečou, když se do práce a domů přesunujete jenom metrem a tramvají. Při běhání je vstřebáváte a souzníte se světem kolem sebe. (To jsem si musela opakovat včera, když jsem si cestičku v Riegráku prošlapávala dvaceticentimetrovými závějemi.)

Vyprázdnit si hlavu při běhání není tak snadné. Můj tatínek, sám donedávna nadšený běžec, vždycky tvrdí, jak si na své trati skvěle „vyprázdní hlavu“. Já jsem celý první rok měla problém s tím, čím si hlavu zaplácnout. O čem při běhání přemýšlet, abych nemusela myslet na to, jak už nemůžu, co všechno mě bolí a jaká je to hrůza. Obvykle to dopadlo tak, že jsem se začala nimrat v nejčerstvějších duševních bolístkách: proč byl můj muž dnes ráno tak protivný, co myslela šéfová tím včerejším e-mailem… a postupně jsem se dopracovávala k těm starším a hlubším, takže jsem končila rozvodem svých rodičů nebo smrtí našeho psa v roce 1994. Teprve v poslední době se mi daří „nemyslet na nic“. Ale není to jednoduché. Myšlenky, které se vynořují je potřeba zdvořile, ale nesmlouvavě vyprovodit z hlavy. „Počkejte za dveřmi, pak si vás tam vyzvednu.“ Vnímat pokud možno jen fyzické pocity, které běhání přináší. Jak dýchám. Jak nohy dopadají na chodník. Pak se běhání stane opravdu příjemným zážitkem. V posledních týdnech už si s sebou většinou ani neberu iPod.

Endorfiny? Kdoví. Můj kamarád, který doopravdy běhá maratóny, mi vysvětlil, že endorfiny, způsobující dobrou náladu, tělo produkuje asi až po hodině běhu. Moje půlhodinka na to zdaleka nestačí. Nicméně faktem je, že pokaždé, když dobíhám svou trasu a u kontejnerů s tříděným odpadem zahýbám k našemu dobu, se cítím skvěle. Možná je to jenom euforie z toho, že už to mám za sebou. Každopádně je to pocit, který mi vydrží přinejmenším půl dne.

Cathal Morrow – muž, který se rozhodl být šťastný

Šťastný blog našel spřízněnou duši! Jmenuje se Cathal Morrow a žije v Madridu. Tento pán se letos v červnu pustil do podobného experimentu, jakým je i můj blog: rozhodl se, že celý rok bude šťastný.
Na začátku byla podobná úvaha, jako ta moje: „Mám skvělou ženu, úžasné děti a pořád ještě spoustu vlasů na hlavě – stejně jako mnoho jiných lidí jsem cítil, že nemám důvod být nešťastný. Ale často jsem byl.“

Šťastný muž Cathal Morow se svou rodinou

Šťastný muž Cathal Morrow se svou rodinou

„Když se vynoří problémy, budu se snažit reagovat tak, jak by reagoval šťastný člověk,“ píše v úvodním příspěvku na své stránce I’m happy and I know it. „Nebudu se snažit popírat špatné a mrzuté věci. Nebude to rok sebeklamů, ani cvičení v pozitivním myšlení. Ani se nebudu snažit hledat štěstí, protože jsem ho už našel.“ (Jeden podobný experiment má tento bývalý novinář už za sebou: před časem strávil celý rok tím, že říkal pravdu. Takže například své ženě sdělil, že jí roste zadek, a své matce, že je hrozně nudná.)
Pět týdnů po zahájení „šťastného“ pokusu si Cathal zapsal: „Jak se mám? Fantasticky. Samozřejmě, v našem životě se nic moc nezlepšilo. Pořád nemáme peníze, mojí ženě se dost zhoršila záda a stále jsem čtyřiačtyřicetiletý chlap, jehož kariéra uvízla na mrtvém bodě.“
Narozdíl od Cathala si nemyslím, že štěstí je něco statického, co člověk jednou najde a pak už to jenom „má“. Ale líbí se mi jeho názor, že štěstí není žádná muška jenom zlatá, která na nás usedá nezávisle na naší vůli. Spíš je to určitý způsob nahlížení na svět. Stav mysli, na jehož pozadí můžete prožívat radost i smutek. Líbí se mi představa, že štěstí je jako fyzická kondice nebo hra na piano, něco, v čem se můžete zdokonalovat každodenním tréninkem.

Závidím lidem, kteří čtou opravdové knihy

Zjistila jsem, že závidím lidem, kteří čtou. Přesněji řečeno, závidím lidem, kteří čtou skutečnou literaturu. Uvědomila jsem si to tento týden na služební cestě, když jsem seděla v letadle vedle dvoumetrového Angličana, který četl Vojnu a mír. A na zpáteční cestě jsem v letištní hale pro změnu pozorovala čtenáře Bratrů Karamazových. Záviděla jsem jim. Měla jsem pocit, že mají přístup do privilegovaného světa, který mně zůstává uzavřen (i přesto, že oba tyhle romány, stejně jako stovky jiných, mám doma ve své knihovně, ale nikdy se nedokopu, abych je otevřela). Měla jsem stejný pocit, jako by mé kamarády někdo pozval na skvělý večírek a já jsem pozvánku nedostala.

Musím přiznat, že mě trochu zaskočil i sám fakt, že lidé tyhle tlusté rozvláčné knihy skutečně čtou – že je nepovažují za cosi, co člověk vstřebá na střední škole a později se s tím setkává už jen v podobě televizního seriálu či recenze na představení v Dejvickém divadle.

Já sama jsem všechny důležité knihy svého života přečetla zhruba do svých dvaceti let. Ještě před maturitou jsem dokázala zhltnout Balzacovy Ztracené iluze, kompletní Shakespearovo dílo, nestravitelného André Gida, lehce stravitelného Fitzgeralda, Šaldův zápisník i kus Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Možná jsem byla předčasně duševně vyspělá, o to předčasněji jsem ale zřejmě začala také hloupnout.

V posledních letech se moje čtenářské obzory zúžily na instantní dobové trháky. Přečetla jsem všech sedm dílů Harryho Pottera, tři tlusté díly Milénia, Šifru mistra Leonarda, Deník Bridget Jonesové, stále se rozrůstající sebrané spisy Michala Viewegha i kompletní hororové dílo Stephena Kinga.

Teď jsem ale zjistila, že opravdové knihy mi chybějí. Opravdovými myslím ty, které člověku dávají víc než jen pár hodin rozptýlení a prchavý pocit, že je in (protože čte to co všichni ostatní). Proto jsem se rozhodla, že se pokusím vynaložit trochu duševního úsilí a znovu začnu číst. (Naše domácí knihovna je rozsáhlá dost, když jsme ji přesouvali z Vinohrad na Žižkov, vyslechli jsme si od stěhováků hodně peprných výrazů.) Uvidíme, jak na to zareaguje moje línější já, to, které znuděně listuje sobotními přílohami novin. Moje snobské já bude naopak v sedmém nebi, to vím určitě.

Abych tady jen tak neplácala do vody, v pravém sloupci na této straně si zřizuji rubriku Čtenářský deník. V ní můžete pozorovat moje pokroky a přesvědčit se, jestli díky četbě opravdu lze být šťastnější.