předsevzetí

Předsevzetí trochu jinak: „Nezměním vůbec nic.“

Moje současné já je trochu jako nevychovaný teenager: odkládá povinnosti, dělá spoustu zdraví škodlivých věcí, oblečení strká do skříně zmuchlané, utrácí peníze, které ani nemá a zavírá oči před následky. Zato když si – třeba v rámci novoročních předsevzetí – představuju své budoucí já, vypadá jako někdo úplně jiný. Nepřejídá se. Neutrácí. Šaty si hned po příchodu z práce pověsí na ramínko.
Že v tom nejsem sama, mi potvrdila i Kelly McGonigal, autorka knihy The Willpower Instinct: „Většina lidí mylně předpokládá, že v budoucnu se budou rozhodovat jinak než dnes. Dneska nepůjdu cvičit, ale zítra už určitě. Dneska tu práci odložím, ale pustím se do ní hned zítra ráno. Čím víc lidé věří svému budoucímu já, tím větší mají sklon v přítomnosti svá předsevzetí porušovat.“
Řešení, které ve své knize nabízí, je opravdu originální. Máme si dát „předsevzetí“, že zítra – a každý následující den – uděláme přesně totéž, co dnes. Pokud například dnes vykouřím krabičku cigaret, musím ji vykouřit každý den. Pokud dnes nebudu cvičit, nesmím jít cvičit ani zítra a pozítří. Pokud máte chuť na čokoládovou tyčinku, máte se sami sebe zeptat: „Opravdu chci tyhle tyčinky jíst každý večer po celý rok?“
„Člověk potom nemůže sám před sebou předstírat, že od zítřka se změní, a snadněji se přinutí změnit svoje chování už dnes,“ říká Kelly McGonigal.

Moje novoroční předsevzetí 2012

Když jsem se včera v mlze a dešti vracela po dé jedničce z třídenního silvestrovského večírku na Vysočině, na sedadle spolujezdce vedle mě seděl kamarád, který se snažil rozptýlit mou řidičskou nejistotu: „Pohodlně se opři, jako v kině… Uvolni ty ruce… Nic se neděje, klídek. Jde ti to báječně.“ Kdyby se mi tuhle radu podařilo přenést z auta do každodenního života, asi bych už žádná jiná předsevzetí nepotřebovala.

Anebo jen několik málo.

  • V jednom okamžiku dělej vždycky jen jednu věc. Někdy je to dost namáhavé. I teď, když píšu tuto větu, jsem v pokušení podívat se do schránky na e-maily nebo si jít uvařit další kafe. Přesto vím, že „dělat jen jednu věc“ dostatečně dlouho (a nebýt přitom duchem jinde) je skoro zaručený způsob, jak být šťastěnjší.
  • Poslouchej, co ti lidé říkají. Přestože to zní triviálně, ne vždycky se mi to úplně daří. Myslím, že klíčem ke skvělé konverzaci je doopravdy poslouchat – a během toho, co ten druhý mluví, si nepřipravovat svou vlastín repliku.
  • Nešetři si to na potom. …ať už jde o jídlo, víno, zážitky, filmy, emoce. Protože se může stát, že mi zplesniví, zestárnou, vyprchají nebo na ně ztratím chuť.
  • Život se odehrává i ve chvíli, kdy čekám na tramvaj …nebo když ráno vařím kakao, nakupuju zeleninu, čistím dětem zuby. Nechci tyhle chvíle „přeskakovat“, protože vím, že přijde doba, kdy se za nimi budu ohlížet jako za šťastnou minulostí.

A jaká předsevzetí si dáváte vy?

Proměňte závist v inspiraci

Možná největší obrat v mém životě způsobila reportáž o dětské lední revue. Četla jsem ji v časopise Pionýr, když mi bylo asi deset. Hrozně jsem těm dětem tehdy záviděla, že vystupují v krásných kostýmech a jezdí autobusem od města k městu. V našem městě ale žádná lední revue nebyla a jediné, co se jí trochu podobalo, byl divadelní kroužek. S vidinou barevných kostýmů a celorepublikových turné jsem se do něj přihlásila… a zůstala jsem až do maturity. Některé věci, které jsem se v něm naučila, jsou mi užitečné doteď.

Jasně, závist je špatná. Ale když se důkladněji podívám na to, komu a co závidím, pomáhá mi to jasněji vidět, co bych ve svém životě chtěla změnit. Kde bych mohla být. Co bych mohla dělat jinak.Zjistila jsem totiž, že skoro vůbec nezávidím lidem, kteří mají od narození nějaké výhody. Lidem, kteří jsou neuvěřitelně krásní nebo pohádkově bohatí, protože se jim to prostě tak přihodilo. Naopak vždycky závidím těm, kteří něčeho dosáhli vlastním přičiněním (protože díky nim vidím, že to není nijak nedosažitelné).

Závidím třeba…

…svojí kamarádce Kamile, která má doma spoustu kuchařských knih a vaří své rodině skvělá komplikovaná jídla

…svojí kamarádce Lucii, která umí jakýkoli prostor proměnit v útulný příbytek.

…lidem, kteří se pustili do něčeho riskantního, co nemohlo dopadnout dobře, a dopadlo to dobře.

…lidem, kteří byli tlustí a zhubli.

…lidem, kteří mají doma velký jídelní stůl a zvou k sobě na večeře spoustu přátel

…lidem, kteří vyzvedávají své děti ze školky už v půl čtvrté.

…lidem, kteří dokážou odolat pokušení koupit si tři levná trička, takže si potom koupí jedno opravdu krásné

…lidem, kteří nekoukají na televizi. 

 

Ach ty paradoxy: sebedisciplína mi dělá stejnou radost jako její porušování!

Skutečným klíčem ke štěstí je sebedisciplína, tvrdí australský demograf Bernard Salt, který vyzpovídal více než 2000 svých krajanů. Díky ní můžeme kultivovat vztahy s rodinou, udržet si rozumnou váhu, cvičit, nepropadnout alkoholu, nezabřednout do dluhů… Souhlasím s ním, proč ne. Díky sebekontrole se alespoň trochu přibližuji tomu, čím chci být, svému ideálnímu já, které chodí běhat každý den, své oblečení si po příchodu z práce pověsí na ramínko, nevyjídá bazalkové pesto lžičkou přímo ze skleničky a netráví čas čtením horoskopů na internetu. Vítězství řádu a sebedisciplíny – jakkoli je vždy jen dočasné – je samozřejmě opojné: konečně mám život ve svých rukou!

Ale stejně opojné, a myslím, že i stejně důležité, je nechat někdy zvítězit její opak. Porušit pravidla,  sejít s cesty, improvizovat, dát průchod chaosu. Zamáčknout budík, vytáhnout z mrazáku kelímek zmrzliny, nechat se unést zcela nepotřebným párem bot.

Myslím, že hlavní je, vnímat obojí jako svého druhu výhru. Jako vlastní volbu. A ne cosi, co vás převálcovalo.

Začínám testovat týden bez internetu

Přiznávám, že úplně dobrovolně bych si něco takového nevybrala. Ale stalo se: zítra odjíždím na dovolenou do míst, kam wifi dosud nevkročila. Beru to jako příležitost dopřát si týdenní informační detox. Budu číst jenom opravdové (papírové) knihy, psát jenom opravdové (papírové) pohlednice a prozkoumávat tak jeden ze způsobů štěstí, kterému jsem se v posledních letech poněkud odcizila.

Jedním z mnoha paradoxů, na které jsem při psaní Šťastného blogu narazila, je totiž to, že – abych vůbec mohla nacházet různé způsoby, jak být šťastnější, – musím vstát od počítače a začít něco dělat.

Takže, ano, beru si dovolenou. Ale už teď se moc těším na pondělí 18. července, kdy na tomto místě, doufejme, najdete pár postřehů z expedice do světa offline.  

Dělat věci na 95 procent je lepší, než nedělat je vůbec

Včera jsem uklízela v koupelně. Vyházela jsem staré, oschlé a opatlané krášlicí prostředky (opravdu jsem si myslela, že se budu někdy natolik cítit jako femme fatale, abych použila tuhle temně fialovo-hnědou rtěnku?), zbavila jsem se epilačního vosku (při svém jediném pokusu ho zužitkovat jsem dopadla podobně jako Mel Gibson ve filmu Po čem ženy touží), prázdné roličky od toaletního papíru naházela do tříděného odpadu a vyleštila zrcadlo. Ale přestože jsem si ve finále připadala jako bohyně domácnosti, v koupelně zůstala temná, houbičkou a hadrem dlouho nedotčená místa. Jako třeba ten kout za pračkou, kde jsou chuchvalce prachu zplstnatělé vlhostí a přilepené k podlaze. Vím o nich. Ale včera se mi prostě nechtělo s nimi bojovat.

Kdyby se to dozvěděl můj muž, asi by mi řekl, že když jsem to neudělala „pořádně“, to jsem se na to radši měla úplně vykašlat. Protože věří, že než dělat něco napůl, je lepší nedělat to vůbec.

Na svou obhajobu bych chtěla říct dvě věci. Za prvé, že jsem tu koupelnu neuklidila napůl. Myslím, že si mohu přiznat poctivých 90, možná i 95 procent. A za druhé, nemyslím si, že neuklízet ji vůbec by bylo doopravdy lepší.

Myslím, že kdybych stále jenom čekala, až budu s to udělat něco doopravdy „pořádně“, neudělám nikdy nic. Taky si myslím, že trocha nedokonalosti, bordelářství a improvizace může být docela obohacující. Třeba když vánoční přání pošlete až po Vánocích, protože dřív jste to nestihli. Nebo když se vám nechce jít cvičit, ale jdete aspoň na chvilku. Nebo když si koupíte mezizubní kartáčky a používáte je jenom někdy. Víte, že byste měli každý den. Ale někdy je lepší než nikdy.

Nemám moc ráda citáty, ale tenhle od Voltaira se sem opravdu hodí: „Nedovolte dokonalému, aby bylo nepřítelem (docela) dobrého.“

 

5 způsobů, jak si psát deník (a opravdu u toho vydržet)

Vždycky mě tak trochu znepokojovalo, jak málo si pamatuji ze své minulosti. Právě teď, v tuto chvíli, si neumím představit, že bych někdy zapomněla, jak se Rozárka ptala, jestli Ježíšek bydlí v nebi „s Bůchem“. Jenže vím, že to zapomenu. Prostě se to stane – stejně jako jsem už skoro zapomněla, jaké to je, být těhotná, psát na psacím stroji nebo venčit padesátikilového rottweilera.

Veškeré mé pokusy zachytit kus paměti prostřednictvím deníku ale ztroskotaly na mé neschopnosti psát záznamy soustavně a pravidelně. Jako u mnoha jiných věcí, které člověk dělá jen pro sebe, to pokaždé ztroskotalo na „nedostatku času“ (přesněji řečeno, neschopnosti si čas udělat). Právě proto mě tak těší pravidelná rubrika Co mi dnes dělá radost (ve sloupci vpravo). Pokaždé, když se podívám na stránku se staršími záznamy, si okamžitě vybavím konkrétní vzpomínky, ke kterým se vztahují a… mám radost znovu.

Tady je pár dalších tipů na deníky, které neopustíte po pár prvních stránkách.

Deník jednou větou. Každý den si zapište jen jednu větu. Nejdůležitější detail dne. Zabere to jen pár vteřin, takže vám to nepřidělá odrazující spoustu práce.

Deník tematický. Zaznamenáváte jen určité téma, které vás zajímá: jak roste vaše dítě. Co dělá váš pes. Můžete mít běžecký deník, kuchařský deník, deník z odvykání kouření…

Deník/diář. Do jednotlivých políček v diáři zaznamenáte nejdůležitější události dne.

Pozitivní deník. Každý den zaznamenáte pět dobrý věcí, které se vám ten den staly a ze kterých máte radost.

Projekt 365. Každý den vyfotíte jednu fotku. Inspiraci najdete například zde.

Mimochodem, psaní deníku prý má i psychoterapeutický efekt. Podle kalifornského psychologa Matthewa Liebermana už samotné zapisování emocí pomáhá mozku se s nimi vypořádat.