prázdniny

7 věcí, které jsem se naučila na dovolené (a chtěla bych je dělat i v každodenním životě)

Mockrát se mi na dovolené na různých místech stalo, že jsem tam chtěla zůstat už napořád.

“Otevřeme si tady plážový bar,” snili jsme s otevřenýma očima na pláži v Černé Hoře.

“Budeme chovat ovce a pást je támhle na tom protějším kopci,” plánovali jsme na Šumavě.

“Tady na té terase s výhledem na olivový háj bych mohla psát články a posílat je do redakce přes internet,” přemítala jsem v Itálii.

Ale pak jsem se vždycky vrátila domů, protože u baru radši postávám z opačné strany, ovce vypadají romanticky jenom když jsou na tom vzdáleném protějším kopci a internetové připojení v italském penzionu bylo stejně nepředvídatelné a vrtkavé jako nálady jeho majitelky.

A hlavně – protože ať zůstanete napořád kdekoli, už tam potom nejste na dovolené a všední život vás dostihne, i když v pozadí šumí moře, olivovníky nebo šumavské hvozdy.

Přesto jsem se na prázdninách naučila pár věcí, které mohou vnést radost a lehkost do každodenního poprázdninového života.

Na dovolené jsme jen na krátký čas. A netrápíme se tím. Naopak – ten omezený čas nám pomáhá žít přítomností a soustředit se na každou chvilku. V obyčejném životě propadáme iluzi, že všechno je napořád, a trochu ten přítomný okamžik flákáme.
Na dovolené se díváme kolem sebe. Rozhlížíme se po krajině. Kocháme se. Zakláníme se, abychom viděli strop v katedrále. Obdivujeme západ slunce. Zíráme do plamenů táboráku. Samotné dívání je zážitek. Když se snažím prázdninovýma očima koukat kolem sebe cestou do práce, Praha je vždycky hezčí.
Na dovolené nic není naše. A nevadí nám to. Spíme v cizím domě, v pronajaté posteli a ve vypůjčeném povlečení. Veškerý náš majetek se vejde do kufru. A je nám to fuk.
Na dovolené se ochotně bavíme s cizími lidmi. A připadají nám zajímaví, protože jsou to cizokrajní domorodci. Ale lidi v našem vlastním městě jsou taky domorodci – a taky jsou zajímaví, když se na ně díváme s prázdninovým pocitem.
Nepohodlí a útrapy na dovolené bereme jako součást dobrodružství. Když nás koušou komáři, když se potíme, když zmokneme, když máme hlad a puchýře, nenaštve nás to tolik jako ve všedním životě, protože to patří k věci, a vlastně máme trochu radost, že jsme dobrodružství nedostali zadarmo.
Na dovolené nejsme líní dělat věci, které nás baví. A děláme je teď hned. Půjčíme si člun, jdeme na maliny nebo ručkujeme s dětmi v lanovém parku. Zatímco v normálním životě je vždycky odložíme na někdy jindy.
…ale na dovolené taky někdy klidně neděláme nic. Bez jakýchkoli výčitek svědomí, že bychom měli dělat něco jiného, třeba zíráme na vycházející měsíc.

Jsou vzpomínky z dovolené lepší než samotná dovolená?

Přiznávám, že mě nebaví prohlížet si fotky z dovolené někoho jiného. Obzvlášť, když na nich nejsou žádní lidé, ale jenom navštívené pamětihodnosti a přírodní krásy. Přestože v kterémkoli turistickém stánku bychom si mohli koupit deset pohlednic, na kterých je ten samý přístav, kostel nebo útes vyfocený stokrát líp, stejně máme z jakéhosi důvodu potřebu sami stisknout spoušť. A čím vzdálenější a exotičtější byla země, kterou dotyční navštívili, tím obsáhlejší je ke každému snímku poskytován výklad:

„Tady v tom domečku byla taková babka, která sice neuměla ani slovo anglicky, ale povídali jsme si s ní asi tři hodiny.“
„Ono to sice tady není vidět, ale ten měsíc v úplňku byl úplně červený a obrovský.“
„Do toho hradu nás málem nepustili, protože už měli zavřeno, ale nakonec nám ještě odemkli a udělali prohlídku jenom pro nás.“
„Tady za tím útesem byla schovaná taková malinká restaurace, ve který měli úplně skvělý grilovaný chobotnice.“
„Na tý lodi byla hrozná tlačenice, ale tady za hlavou tý paní malinko vykukuje Socha svobody.“

Bezva. Usmívám se a přikyvuju a opravdu se snažím se svými přáteli, kteří se vrátili z cest, jejich zážitky sdílet, ale většinou se mi to moc nedaří. „Červený a obrovský“ měsíc na fotce vypadá jako malá bílá tečka, exotická babička se před focením schovala do svého domku, restaurace za útesem není vidět, zavřený hrad je prostě zavřený hrad a Sochu svobody už jsem viděla i na fotkách, na kterých netrčela z cizí hlavy.

Jediné fotografie z dovolené, které mě těší prohlížet si znovu a znovu, jsou ty moje vlastní. Ať je na nich cokoli, dokážu si k tomu vybavit vzpomínku. Vím, že ta úplně černá fotka, na které je jenom pár bílých puntíků, je ve skutečnosti výhled na zářící město plné neonů. Vím, že když se moje dcery na snímku tváří otráveně, je to proto, že se musely fotit, když chtěly jít na zmrzlinu. Vím, že v té plechové boudě na obrázku měli úplně nejlepší mojito. Fotky jsou pro mě jako zhmotnělé vzpomínky, ale jenom moje. Pro všechny ostatní jsou to jen nepovedené fotky.

Mimochodem, někde jsem četla, že naše dovolená je nejkrásnější ve dvou okamžicích: předtím, než na ni jedeme, a poté, co se z ní vrátíme. Psychologové Leigh Thompson a Terence Mitchel zpovídali desítky lidí před, po a během jejich dovolené. Zjistili, že úplně nejméně ze všeho si prázdniny užíváme ve chvíli, kdy na nich jsme.

Ale když pak přijedeme domů a ukazujeme přátelům spousty fotek, zapomeneme, jaké bylo v autě horko, nebo jaká byla ve spacáku zima. Zapomeneme, jak jsme hodinu po půlnoci marně hledali místo na přespání, i na ten divný puch v recepci našeho penzionu. Zapomeneme, jak jsme se hádali, jestli půjdeme na pláž („zase tam ležet v tom vedru?!“), nebo pojedeme na výlet („tři hodiny v autě?!).

A na těch nepovedených fotkách je pak dovolená nejkrásnější.

Věci, které udělám o prázdninách… letos už určitě

Těšení na letní prázdniny je svým způsobem ještě lepší než prázdniny samotné. Je to jako když v restauraci zahlédnete číšníka, který míří k vašemu stolu a konečně vám přináší objednané jídlo, a vypadá to opravdu skvěle. Anebo jako když si z knihkupectví nesete domů novou knihu a těšíte se, že ji začnete číst. Prázdniny, ještě nenačaté, nenakousnuté, se mi jeví jako země nekonečných možností. I když dvouměsíční školní prázdniny se mě už dávno netýkají, pořád je to vítané vybočení z každodennosti, příslib, oáza uprostřed roku, během níž se dá podniknout cokoliv.

Vím, že nakonec to vždycky dopadne trochu jinak. Ty dva měsíce se vypaří neuvěřitelně rychle. Než se naděju, budu zase stát s dětmi frontu v papírnictví a kupovat bombičky do per, cvičky a lepidlo… Ale teď, těsně před začátkem prázdnin, si můžu představovat, že…

…budu sedět na lavičce v parku, mžourat do západu slunce a plést něco naprosto nepotřebného
…z máty, kterou si pěstuju za oknem, si doma uděláme mojito
…znovu začnu kreslit těmi krásnými akvarelovými pastelkami, které už léta schovávám v šuplíku a zakazuju dětem si je půjčovat
…až děti odjedou na tábor, bude se mi po nich trochu stýskat, což se mi teď, když v 7:38 klušeme na tramvajovou zastávku a víme, že jdeme pozdě do školy, zdá skoro nepředstavitelné
…udělám cheesecake s čerstvými jahodami
…na kolečkových bruslích, které leží na skříni už dva roky, pojedu z Nymburka do Poděbrad a zpátky
…budu spát při otevřeném okně a nechám se ukolébat nočním vzduchem i hlaholením pouličních opilců
…uvařím rybízovou marmeládu (žádné jiné ovoce nám na chalupě neroste)
…půjdeme do letního kina a budu tam pít střik z kelímku
…nalakuju si nehty na nohou naprosto nepatřičnou barvou, třeba modrou
…budu si číst. Nejen v tramvaji cestou do práce.

Okamžik euforie: Zapomenout, jaký je vlastně den v týdnu

Po většinu roku ovlivňují dny v týdnu moji náladu víc, než si vůbec uvědomuji. Zatímco od čtvrtka do pátku večer mě postupně zalévá pocit narůstajícího ulehčení, jako bych si ze zad sundávala těžký batoh, v neděli naopak od rána cítím lehkou stoupající nervozitu (a to mám svou práci ráda), a v pondělí se snažím přehodit výhybku směrem k energickému odhodlání.

Za rok se mi jen dvakrát podaří tenhle vnitřní kalendář vypnout: o Vánocích a na letní dovolené, pokud je dost dlouhá na to, aby se dny mohly blaženě prolnout jeden do druhého.

Právě dnes se mi to podařilo. Když jsem se dnes ráno probudila, pár vteřin jsem opravdu nevěděla, který je den. A užívala jsem si pocit euforie z toho, že mi to může být úplně jedno. Teď už samozřejmě vím, že je úterý. Ale nemám k tomu běžný „úterní“ pocit, který v mém případě znamená: „Jirka večerní, s Rózou do školky, odpoledne vyzvednout Betynku z taekwonda, víkend v nedohlednu, uf.“

V osm ráno píšu na balkóně sedím na balkóně s výhledem na ulici vedoucí k pláži (o půlnoci po ní proudí davy, teď je téměř liduprázdná), mrňavou legrační mešitu, pergolu porostlou vínem, fíkovníkem a kiwi, oleandry a kus moře. Užívám si začátek dne, který pro mě nemá jméno.

Déšť, bahno, komáři a zvracení jsou ten nejlepší materiál pro letní vzpomínky

Minulé léto jsem se s dcerami vydala na houby do kopců v předhůří Šumavy. Houby nerostly. Byl to jeden z těch dnů, kdy vám domorodci říkají, že právě tam, na tom místě, kam se chystáte, před čtrnácti dny našli celou nůši hřibů (což je skoro stejně k vzteku, jako když vaši kamarádi na večírku zívají a říkají, že půjdou brzy spát, protože jsou unavení ze včerejšího, daleko skvělejšího večírku).

Ve snaze najít aspoň pár houbiček jsme se s požahanýma a poškrábanýma rukama i nohama brodily ostružiním a prolézaly mlázím, ve kterém jsem musela chodit sehnutá skoro k zemi. Přitom jsme navíc sešly s cesty a bláhově se snažili najít správný směr podle lišejníků. Na zpáteční cestě nás dostihla bouřka, zabloudily jsme ještě víc, ve strachu z blesků jsme se neschovaly pod strom a promokly až na kůži.

Bylo to zkrátka příšerné. Moje dcery na to dodnes vzpomínají jako na jedno z nejlepších dobrodružství loňského léta.

Stejně jako na tu noc, kdy na táboře nocovaly pod širákem a lilo tak strašně, že vedoucí nad nimi museli roztáhnout igelitovou plachtu.
Stejně jako já na výlet do černohorského Kotoru, kdy jsem v uzounkých serpentinách nad městem třikrát zvracela z okýnka auta.
Stejně jako na koupání v přehradě Kamýk, kde měla voda uprostřed července asi dvanáct stupňů a když jste se do ní ponořili, měli jste pocit, že víte, co to je zástava srdce.
Stejně jako na osmihodinovou frontu na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem v pětatřicetistupňovém vedru.
Stejně jako na ten večer v kempu u Jindřichova Hradce, kdy jsem za jedinou noc nasbírala rekordních třiadvacet komářích štípanců.
Stejně jako na dovolenou v Bulharsku, kdy jsme zjistili, že děti mají vši, a sháněli odvšivovací prostředek v bulharské lékarně.

Nevím proč, ale zdá se, že ty nejméně vydařené výlety, nejdramatičtější průšvihy a nejhorší hříčky počasí jsou tím nejlepším materiálem pro budoucí prázdninové vzpomínky. Pokusím se mít to na paměti letos v létě, až zmoknu, zapomenu cestovní doklady, budu se pařit ve čtyřicetistupňovém vedru v autě nebo nenajdu ani jednu houbu.

Už zase podléhám iluzi, že o prázdninách na to budu mít spoustu času.

Na co? Na cokoli. Na čtení tlustých románů, ježdění na kolečkových bruslích, uspořádání rodinného archivu, míchání mojita, pletení…

Jakmile se ve svém diáři prolistuju k letním měsícům, mám pocit, že se přede mnou rozprostírá nekonečná pláň volného času. Že konečně stihnu všechno to, co během roku soustavně odkládám.

Samozřejmě to tak nikdy nedopadne. Za prvé proto, že mé prázdniny se už dávno scvrkly na jeden či dva týdny dovolené. Ale hlavně proto, že i během prázdnin mi většinu času dokážou vyplnit všední neodkladnosti, které se prostě musí udělat hned teď. Něco tak křehkého a postradatelného, jako je sklenice mojita, to proti nim většinou nevyhraje.

Jediné řešení, které mě napadá, je následující: nacpat čtení tlustých románů, ježdění na kolečkových bruslích, míchání koktejlů a pletení do diáře mezi ty každodenní neodkladné povinnosti.

Potom si ten čas na ně prostě budu muset udělat (nejen o prázdninách).

Měsíc šťastnějšího jídla stále pokračuje zde, tentokrát tak trochu ve stylu Jíst, meditovat, milovat. (Mám na mysli samozřejmě tu první třetinu.)

Šťastný blog

Zápisky o hledání osobního štěstí