přátelé

Chvála papírových pohlednic

Taky se vám stává, že nějaká bezvýznamná, úplně obyčejná věc zlepší váš život daleko víc, než byste úměrně jejímu významu očekávali? Po magnetech na ledničku a omalovánkách jsou na řadě papírové pohlednice.

Nemám nic proti e-mailům, esemeskám a pozdravům zaslaným po Facebooku. Papírová pohlednice z cest, to je ale přece jenom něco úplně jiného. Přichází vždycky jako překvapení. Nikdy se nemůžete úplně spolehnout, zda a kdy přesně dorazí. Svým způsobem je to malý dárek, který se znenadání objeví ve vaší poštovní schránce: kartička potištěná obrázky Lipna, Lipska nebo Lisabonu, podle toho, kde vaši přátelé právě pobývají. (Nejraději mám ty z českých zapadákovů, které neoplývají historickými památkami, a tak se na svých pohlednicích chlubí místním nákupním střediskem, obrázkem návsi nebo panorámatem s dominantou kravína.) A potom ty texty! Obvykle se dozvíte něco o počasí a turistických atrakcích, které odesílatel právě navštívil. Co je ale nejdůležitější: pohlednice je hmatatelný důkaz, že na vás někdo myslí. Právě proto je uschovávám a uchovávám hned vedle rodinných fotografií.

Buďte šťastnější: napište děkovný dopis

Profesor Chris Peterson na University of Michigan uložil svým studentům za úkol napsat dopis jako poděkování někomu, kdo pozitivně ovlivnil jejich život. Studenti měli tyto dopisy psát každý týden a ukázalo se, že po jejich dokončení byli nejen šťastnější, ale chtěli v jejich psaní pokračovat i poté co projekt skončil. Profesor Peterson svým žákům ovšem nepřiznal, že on sám žádný podobný dopis nenapsal. „Připadalo mi to takové trapně sentimentální,“ ošíval se. Ale když to nakonec opravdu vyzkoušel, zjistil, že „děkovací dopis“ je jedinečný způsob, jak si zvednout náladu a připomenout si všechno, za co v životě můžeme být vděční.

Upřímně řečeno, byla jsem na tom stejně jako profesor Peterson. Už samo slovní spojení „děkovný dopis“ mi připadalo spíš jako pojem ze světa mezinárodní politiky (něco jako „rezoluce na nejvyšší úrovni“ nebo „pakt o neútočení“). A představa formálního vyjadřování vděčnosti se mi tak nějak příčila.

Dokud jsem minulý týden nedostala SMS od kamarádky, u které jsme den předtím byli na večírku. „Myslíme na vás,“ napsala. „Díky za skvělej mejdan.“

A moje dcera mi namalovala obrázek usmívající se zubatky s dlouhými vlasy jako odstávajícími dráty a napsala na něj „Mami, mám tě ráda.“

A znovu jsem si přečetla některé z Vašich komentářů, které mi dělají radost každý den.

To všechno jsou taky děkovné dopisy, uvědomila jsem si. Nejsou formální, nejsou sentimentální a nejsou trapné. Jsou prostě krásné.

Takže tady je jeden ode mě:

Milí čtenáři Šťastného blogu,

když jsem před čtyřmi měsíci začala tento blog psát, neměla jsem ani tušení, že právě Vy mi přinesete tolik radosti. Děkuju Vám za to, že můj blog čtete a že reagujete na moje články, takže vím, že některé věci vidíme podobně. Je mi s Vámi dobře a díky Vám jsem šťastnější.

Milá Naďo, Radush, Mirku, Jolano, Vanilko, Zaroxi, Pavlo, Ivane, Blanko, Michale i všichni ostatní, díky!

Barbora

 

Jak mi pomáhá moje imaginární kamarádka

Už jako dítě jsem si všimla, že když u nás doma vybublala nějaká hodně výbušná situace, nabitá negativními emocemi, a v tom – najednou, nečekaně – zaťukala u dveří sousedka nebo zazvonil telefon, atmosféra se rázem odlehčila. Rodiče, ještě před chvíli brunátní vzteky a ječící o oktávu výš, se najednou zklidnili a tutéž situaci řešili racionálně, s nadhledem, ba s humorem. Nešlo přitom o přetvářku. Zdá se, že přítomnost nenadálého návštěvníka jako by dospělým najednou dala možnost uvidět sebe i celou situaci jeho očima, maličko se zastydět, sebrat sílu a povznést se nad to, co je ještě před chvílí stahovalo do hysterických hlubin.

Teď, o mnoho let později, se mi stává úplně to samé. Děti (a nejen ony) mě při večerním koupání (a nejen při něm) dokážou vytočit na nejvyšší obrátky. Ale stačí, aby někdo omylem zazvonil u dveří, nebo aby mi začal zvonit mobil, a rudé mžitky před očima jsou pryč, a moje sebeovládání je zpátky. Před svědky, byť imaginárními, se nějak nedokážu dopouštět běsnících excesů, za které bych se ve slušné dospělé společnosti styděla.

Proto v poslední době v krizových momentech přivolávám na pomoc imaginární kamarádku, která mi pomáhá ve vypjatých situacích (to může být třeba splnění domácího úkolu z pracovního vyučování podle značně nejasných instrukcí, zadaných paní učitelkou) nešílet a nehroutit se. Říkejme jí třeba Cecílie. Cecílie je světa znalá, má pochopení a nadhled. Když děti začnou řádit a já cítím, že mi docházejí síly, zavolám Cecílii. „Vidíš,“ řeknu jí v duchu vyčítavě, „co tady musím snášet?“ Cecílie nic neříká. Jenom stojí opřená o rám dveří a pozoruje mě s ironicky staženými koutky. Ale to mi stačí. Hlavně že v tom nejsem sama.

*

Navštívit mě můžete také na stránkách Little Modernist a přečíst si například o tom, jak se spí s dětmi v jedné posteli.

Hygge je dánský způsob, jak být šťastnější

Moje bývalá kolegyně Patricia Drati Rønde se přestěhovala do Dánska, země, která se pravidelně umísťuje na předních místech žebříčků nejšťastnějších národů světa. (Když o Dánech píše nebo vypráví, skoro mám chuť přestěhovat se tam také, přestože, narozdíl od ní, nemám jednoho z nich za manžela.) Jedním z důvodů, proč Dánové umějí být šťastní, je podle ní ryze dánský fenomén „hygge“, což je činnost, nebo stav, který se dá jen vzdáleně popsat slovy jako „útulnost“ nebo „příjemnost“. Hygge je především skvělý způsob, jak být šťastnější v každodenním životě.

Proto jsem na toto téma položila Patricii po e-mailu pár otázek .

 

BŠ: Jak bys popsala, co je to hygge? A, mimochodem, jak se to správně vyslovuje?

PDR: Hygge se vyslovuje přibližně jako „hüke“. Dá se s malými gramatickými obměnami použít jako podstatné jméno, přídavné jméno i jako sloveso, z čehož je dobře vidět, že se používá často. Tomu, kdo nežil v Dánsku, se těžko vysvětluje, co to vlastně je. Dalo by se říct, že je to koncept myšlení nebo bytí, je to umění udělat si život příjemným, mít se hezky. Když je v Dánsku nějaká situace „hyggeligt“, je to absolutní vrchol toho, co může být. Poznámka: Důležitou součástí hygge jsou svíčky, kterými jsou Dánové úplně posedlí, jak doma, tak ve veřejných prostorách. Moje kolegyně má například svíčky i na stole v práci zapálené od devíti od rána. (poznámka B.Š.: asi bych měla svůj vztah ke svíčkám přehodnotit)

BŠ: Můžeš to popsat na příkladu nějakých činností nebo situací?

PDR. Dá se říct, že téměř jakákoliv činnost nebo situace se dá proměnit v hygge. Příklad: každý den vařím doma večeři a občas mi to leze na nervy. Otázka je, jak si z této činnosti vytvořit hygge? Otevřu si láhev vína, pustím si nějakou příjemnou muziku, zapálím si v kuchyni svíčky, zavolám muže a dítě, ať mi jdou místo koukání na televizi dělat společnost. Během vaření se bavíme o tom, co kdo hezkého během dne zažil, dcera zároveň vaří na svém dřevěném sporáku panenkám, muž popíjí víno, občas mu dám něco nakrájet, smějeme se u toho a je nám dobře. Zní to jako z nějaké debilní reklamy, ale zkuste to někdy.

BŠ: Podobá se hygge českému slovu „pohoda“? (Mně osobně připadá, že pohoda je víc pasivní. Pohoda je nikam se moc nehnat, nebýt ve stresu.)

PDR: Já myslím, že k tomu, aby člověk dosáhl hygge, je potřeba vynaložit nějaké úsilí. Nejen že je to mentální naladění, ale člověk pro to musí i aktivně něco udělat, nemůže jen tak zevlovat, jakože pohoda.

BŠ: Dá se hygge provozovat i o samotě, nebo to souvisí s tím, že jsou lidé pospolu?

PDR: Většinou souvisí hygge se společností lidí, co máme rádi, a s jídlem, pitím a rozmlouváním s nimi. ALE dá se provozovat i o samotě. Jsou to ty situace, které by mohly být nepříjemné, ale díky vlastnímu úsilí si je můžeme udělat příjemnější, dokonce tak, že si je užíváme. Třeba když musíte na jaře uklidit sklep nebo zahradu, je potřeba si při uklízení nasadit nějaké hezké holínky, zapnout si rádio a mít samozřejmě po ruce nějaké dobré občerstvení (a nezapomeňte zapálit svíčky).

BŠ: Jaká je tvoje oblíbená hygge-činnost?

PDR: Jelikož je tady strašně dlouhá a tmavá zima, nemůže se každý rok dočkat jara. To si pak s přáteli a rodinou chodíme sednout na břehy kodaňských kanálů s lahvinkou vína a pizzou, probíráme život nebo jen tak sedíme a koukáme na kolemjdoucí lidi a kolemplavoucí lodě až do pozdních večerních hodin, protože je světlo až do 23:00.

 

Flirtovat znamená zajímat se o toho druhého

Federico Andreotti: Flirt

Nedávno jsem četla rozhovor s filmovou kritičkou Natashou Vargas-Cooper. Na otázku, jaká činnost ji činí šťastnější v každodenním životě, odpověděla bez rozmýšlení: „Flirtování.“

Hrozně ráda bych jí dala za pravdu. Moc ráda bych tu napsala něco o tom, že nezávazné flirtování mě nabíjí energií a spouští mi v hlavě přímo ohňostroj endorfinů. Ale pravda je, že já flirtovat neumím.

Když už se dostanu do situace, kdy by k nějaké zcela nezávazné výměně flirtujících replik mohlo dojít (a další pravda je, že do takových situací se dostávám poměrně zřídka) – kupříkladu, když jsem na večírku a jdu si něco nalít do kuchyně a potkám tam něčího kamaráda, který tam oždibuje chlebíčky – zkrátka, když už taková situace nastane, začnu se trochu dusit. Mám pocit, že mi někdo na obličej přitiskl teplý ručník. A usilovně přemýšlím, co bych řekla vtipného. Můj společník buď můj duševní boj vůbec nezaznamená, anebo je na tom podobně jako já. Trochu se dusí a usilovně přemýšlí. V každém případě si oba s úlevou oddychneme, když nás někdo nebo něco z té náročné společenské situace vysvobodí.

Bohužel musím konstatovat, že s věkem se moje flirtovací neschopnost nijak nelepší. V podstatě jsem na tom stejně jako v sedmnácti. (Až na to, že teď, o dvacet let později, vím, že i tak se dá přežít, vdát se a žít víceméně šťastně až do smrti.)

Před pár měsíci jsem ovšem podstoupila nečekaný, ale velmi názorný kurz flirtování v praxi. Nastoupil k nám do práce nový kolega. Kolegyně, která sedí asi metr a půl od něj, na něj zhruba v půlhodinových intervalech upírala hluboké pohledy a sexy hlasem mu kladla otázky jako:

Jack Vettriano: The Game of Life

„Ondřeji, máš řidičák?“

„Ondřeji, chodíš na houby?“

„Ondřeji, jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?“

„Ondřeji, máš rád psy?“

Trvalo řadu dlouhých týdnů, než mi to docvaklo: vždyť flirtování není nic jiného než kladení otázek a pozorné poslouchání odpovědí! Nemusím vymýšlet žádné vtipné repliky. Na tom, co řeknu, zas tak moc nezáleží. Stačí se na něco zeptat. A, jak je zřejmé, ty otázky nemusejí být ani nijak zvlášť sofistikované. Hodí se téměř cokoli, co odstartuje ping-pong, z něhož se při troše dobré vůle rozvine flirtující konverzace. (Samozřejmě, když se přitom nedusíte, je to bod navíc pro vás.)

Doufám, že se mi tuhle techniku (která je ostatně v souladu s jedním z mých novoročních předsevzetí) podaří co nejdřív otestovat.

Zaručený návod, jak být šťastnější na mateřské

Pětina alkoholiček, které se léčí v českých protialkoholních léčebnách, prý propadla pití během mateřské. Z nudy, ze samoty a opuštěnosti, ze stereotypu a ze zoufalství. Svým způsobem se tomu vůbec nedivím. Když se schylovalo k narození mé první dcery, taky jsem si v nejhorším snech představovala sama sebe, jak opuštěně v listopadové mlze postrkuji kočárek po rozbláceném parku a má slovní zásoba se redukuje na osm citoslovcí. Viděla jsem se jako trosečnice na pustém ostrově, od něhož se do nenávratna vzdaluje výletní loď plná přátel, kaváren, barů, kin a večírků. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak.
Betynka se narodila v roce 2002, na samém začátku současného babyboomu. Mělo a má to svoje nevýhody (kamkoli ji chceme přihlásit, mají tam plno a stojí se na to fronta). Ale taky jednou velkou, obrovskou výhodu. Nebyla jsem v tom tolik sama. V rozmezí několika následujících měsíců přivedly na svět své první děti skoro všechny mé kamarádky a mé dceři se narodili její nynější přátelé Hubert, Kačka, Anička, Jáchym, Kuba, Šimon, Josefína a Laura. Náš společenský život nezamrzl. Právě naopak. Začal nečekaně vzkvétat, i když v trochu jiné podobě než předtím.
Nekuřácké kavárny s dětskými koutky byly tehdy, v pravěku, jenom výplodem bujné představivosti. A tak jsme se soustředily na zahradní restaurace. Otužily jsme se a naučily se vzdorovat na čerstvém vzduchu zimě, větru i dešti, který všechny ostatní hosty dávno zahnal dovnitř do tepla (ostatně, zjistily jsme, že čím víc klepeme kosu, tím lépe naše ratolesti v kočárcích spí). V zimě jsme obléhaly stánky s vánočním punčem a na dětská hřiště propašovávaly termosky se závadným obsahem.
Když potom naše děti začaly slavit první narozeniny, začaly jsme pořádat dětské oslavy. Zjistily jsme, že dětem stačí velmi jednoduchý program: vyházet všechny hračky na zem, skákat po ustlaných postelích, pomalovat si obličej barvami, ušpinit se od hlavy až patě narozeninovým dortem a udělat z hostitelčina bytu kůlničku na dříví. Ale to byla nepatrná daň za to, že my, jejich matky, jsme opodál také měly svůj vlastní večírek, na němž jsme ze všech sil bojovaly proti sociální izolaci žen na mateřské. Cestou domů jsem si nejednou vzpomněla na ženu, kterou kdysi zostudili v televizních zprávách: šněrovala si to s kočárkem po chodníku tak divoce, že vyklopila dítě…

Zpočátku nesměle, později čím dál tím ochotněji se našich oslav začali zúčastňovat také naši manželé a partneři (vždy po předchozím ujištění, že na místě konání budou přítomni i jiní muži). Naše dětské večírky se tak definitivně začaly podobat večírkům opravdovým. A dřív, než jsem se nadála (a možná dřív, než jsem chtěla) jsem ze zdánlivě opuštěného ostrova mateřské vplula zpátky do uspěchaného „normálního“ života.

P.S. S trochu špatným svědomím si teď uvědomuji, že jako prevenci osamělého pití na mateřské vlastně doporučuji pití v kolektivu. Ale aspoň nebudete pít z nudy, ze samoty a opuštěnosti, ze stereotypu a ze zoufalství.

6 důvodů, proč bychom se měli líbat co nejčastěji

Jih proti Severu

Jih proti Severu

Vášnivých mileneckých polibků je každému z nás v životě přiděleno jen limitované množství. Ovšem ty ostatní – pusy dětem, manželům a rodičům, ňuchňání s batolaty, kočkování s předškoláky, objetí s kamarády – si můžeme užívat bez omezení. Dokonce bychom měli. Protože kdo se líbá, je šťastnější.

  1. Alespoň pět denně. Psycholožka Sonja Lyubomirsky ve své knize The How of Happiness zmiňuje studii, jejíž účastníci byli rozděleni do dvou skupin. „Nelíbači“ nedělali nic, „líbači“ měli za úkol se políbit nebo obejmout alespoň pětkrát denně s co nejvíce různými lidmi. Mělo se jednat o „frontální, nesexuální kontakt, do něhož jsou zapojeny obě paže obou účastníků“. Přestože to zní hrůzostrašně, „líbači“ byli po měsíci opravdu šťastnější než „nelíbači“.
  2. Nejen šťastnější, ale i zdravější. Ženy, které často dostávají pusu od manžela, mají nižší krevní tlak.
  3. Obejměte je, když je chcete nakopnout. Tahle strategie se mi docela osvědčila. Když mě některá z mých dcer vytočí svým kňouráním tak, že bych je chtěla zadupat do země, místo toho je pevně obejmu. Jednak si tím nenápadně ventiluju vztek, jednak je to obvykle zklidní (protože mají pocit, že je chápu a dávám jim v jejich kňourání za pravdu), takže fňukací krize je na nějaký čas zažehnána.
  4. Budete doma oblíbenější. Lidé cítí o 47% větší blízkost k těm rodinným příslušníkům, kteří často dávají najevo své city.
  5. Možná dostanete větší dýško. Ano, funguje to dokonce i v restauraci. Zjistilo se, že číšníci a servírky, kteří se svých hostů během toho, co je obsluhují, nenápadně, takřka nepostřehnutelně dotknou, dostávají o 3 procenta větší spropitné.
  6. Správný polibek nebo objetí by mělo trvat alespoň šest vteřin. Při této délce se totiž v mozku optimalizuje proudění oxytocinu a serotoninu, látek, které výrazně zlepšují náladu.

 

***Naopak zdvořilostní líbání na uvítanou nebo při přání k narozeninám je pro mě osobně dost stresující. Jednak nezvládám techniku. Nikdy nevím, která část těla se má přesně dotýkat které (je to pusa na tvář, nebo spíš tvář na tvář, nebo je to jenom takové přiblížení a ne skutečný dotek?). Taky si nejsem jistá, z které strany mám začít, snažím se to uhodnout podle pohybů líbacího partnera a často hádám špatně, takže různě podivně cukám hlavou a narážím do druhého nosem. A konečně samotný intimní kontakt s ne úplně blízkým člověkem mě přivádí do rozpaků, není mi to úplně příjemné a děsím se, že stejně nepříjemné je to i tomu druhému. Takže elegantní bezprostřední Francouzka ze mě asi nikdy nebude.