přátelé

Na co potřebujeme kamarády z dětství? Jsou svědci našeho mládí

Nedávno jsem někde četla o výzkumu, týkajícím se starých dam žijících v domech s pečovatelskou službou. Staré paní si rády popovídaly s kýmkoli ze svých sousedek. Ale když potřebovaly probrat nějakou  emocionální záležitost, nešly s tím za sousedkou: raději zatelefonovaly kamarádce z mládí. I když ji mezitím neviděly třeba desítky let.

Taky mám pár takových – kamarádek, které znám od první třídy základní školy.  Nevídáme se nějak moc často. Naše životy jsou tak odlišné, jak jenom můžou být. S vyprávěním o své současné práci bych u nich nejspíš moc nepochodila.

Ale kdybych potřebovala dodat odvahy, půjdu s tím za nimi. Proč? Protože mě znaly dřív, než se ze mě stala matka dvou dětí, něčí manželka nebo zaměstnankyně. Dokonce dávno předtím, než jsem se naučila řídit nebo lyžovat. Znaly mě dřív, než jsem byla paní nebo slečna – znaly mě, když jsem byla holka. Byly prostě u toho a tím pádem mám pocit, že mám u nich schovanou tu část sebe, se kterou ve svém každodenním životě nepřicházím moc často do kontaktu. A potřebuju ji občas připomenout. 

Reklamy

Měsíc šťastnějšího jídla: „Musíš to aspoň ochutnat!“

Tom yum

Tuhle větu říkám svým dětem několikrát týdně, když jim předkládám k večeři něco mimo úzce vymezený repertoár jejich oblíbených jídel. (Většinou to moc nefunguje. Jen zcela výjimečně se stane, že by něco – houbu, kousek neznámé zeleniny, sýra nebo masa v „divné“ omáčce – z donucení ochutnaly a řekly: „Mňam!“ Obvykle následují jiné citoslovce.)
Smutná pravda ovšem je, že úzce vymezený repertoár oblíbených jídel mám i já sama. Nemám z toho radost. Hlavně když jdu na večeři se svými gurmánskými přáteli, kteří si objednávají „konfitované jehněčí kolínko“, „pomalu pečené telecí osso bucco“ nebo ryby s divnými jmény, zatímco já si dám smažák. (Případně něco jiného, o čem předem vím, jak to bude vypadat a chutnat.) Připadám si potupně, jako bych si měla jít sednout k dětskému stolu. Ale čím větší mám hlad, tím víc je pro mě představa neznámého jídla zneklidňující.
Do Měsíce šťastného jídla jsem se tedy pustila mimo jiné i proto, abych tuto zábranu zkusila nějak prolomit.
První úspěch jsem zaznemala nedávno. Nebo spíš ho zaznamenal můj muž, který uvažil variaci na thajskou polévku tom yum. Kuřecí vývar, kokosové mléko, krevety, chili papričky, půlky cherry rajčátek a jarní cibulka. Bylo to bílo-růžovo-zelené a vypadalo to divně. Tak divně, že jsem ochutnala opravdu jen z donucení. Chutnalo to trochu jako kokos, trochu jako krevety a trochu jako když v mrazivém zimním dnu zničehonic strčíte hlavu do rozpáleného krbu. A stal se z toho můj nyní nejoblíbenější lék na nachlazení, kocovinu i rozmrzelost a únavu.

Nejhorší druh prokrastinace: když odkládáme své vztahy

Když jsem byla malá, naše rodina, roztříštěná různými žabomyšími spory, se ve větším počtu setkávala pouze na pohřbech. A na pohřební hostině si moje máma a tety a strýčkové – šťastní, že se konečně vidí – připíjeli se slovy: „Tak na to, abychom se nevídali jenom na těch pohřbech.“

Jenže v následujících týdnech a měsících se nestalo nic. Máma nezvedla telefon, aby se zeptala svého bratra Honzy, jak se má, ani jsme nejeli na dlouho slibovanou návštěvu k tetě Andul. Protože všichni měli pocit, že na to mají dost času. Že ti lidé tam pořád tak nějak jsou a když se s nimi neuvidíme na Velikonoce, tak v létě už určitě. Nebo možná před Vánoci.

A měsíce ubíhaly, až jsme se zase potkali na nějakém dalším pohřbu a zas nás bylo o jednoho míň.

Velkou inspirací, jak v téhle tradici nepokračovat, je mi sestřenice mého muže. Bydlí v Clevelandu, ale vídám ji častěji než svou vlastní sestřenku, která žije v Praze. Každý rok od ní dostáváme pohlednice ke všem narozeninám, k Vánocům, Velikonocům a k výročí naší svatby (na které si občas vzpomeneme až díky jejímu přání).

Já si zatím sepisuju alespoň dlouhý seznam lidí, které rozhodně chci vidět dřív než na svém vlastním pohřbu…

Naučit se říkat ANO je stejně důležité jako naučit se říkat NE

Jim Carrey v Yes Man

Jim Carrey v Yes Man

V nejrůznějších časopisových návodech na šťastnější život se často dočtete, jak je důležité naučit se říkat „ne“. Jinak se prý necháme zneužívat od neodbytných kolegů a pseudopřátel, kteří na nás budou přehazovat nejrůznější protivné úkoly.

Já si ale myslím, že stejně důležité je naučit se říkat „ano“. „Ano“ na pozvání od lidí, které jsme léta neviděli. „Ano“ na klavírní koncert dítěte vaší sestry. „Ano“ na ochutnávku slivovice u vašeho spolužáka ze základky. „Ano“ na obskurní vernisáž amatérských fotografií bratrance. „Ano,“ i když se vám moc nechce. Protože – a na to nepotřebuju výsledky vědeckých výzkumů – daleko víc životě litujeme toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali (i když to třeba úplně nedopadlo).

Velkou inspirací k napsání tohoto příspěvku mi byl film Yes Man s Jimem Carreym (i když je to hollywoodská komedie, od které se nedá čekat převratně neotřelý pohled na věc). Je sice příkladem toho, že „ano“ vás může dostat do problémů – ale vždycky váš život nějak obohatí.

Mohou být rodiče malých dětí šťastnější?

Ronja, dcera loupežníka

Ronja, dcera loupežníka

Děti by nám měly přinášet radost. Také ji přinášejí. Chvílemi. A přestože je nadevše milujeme, při hovorech se svými přáteli mám někdy pocit, že rodičovství se (zejména v těch prvních třech nebo čtyřech letech života dítěte) proměnilo v úděl neslučitelný s normálním životem. Musíme chodit na plavání kojenců, cvičení s batolaty a kurzy keramiky pro předškoláky. Kvůli dětem se vzdáváme práce, zábavy, spánku i přátel. Není divu, že jsme pak unavení, naštvaní, nervózní a… ječíme na děti.

Nebylo by lepší méně se starat o děti a být víc v pohodě?

Jenže co by z nich pak vyrostlo?

Úplně to samé, co z nich vyroste v kurzech plavání, cvičení a keramiky, tvrdí profesor Bryan Caplan ve své knize Selfish Reasons to Have More Kids (tedy: Sobecké důvody, proč mít víc dětí). Podle jeho názoru jsme to nejdůležitější pro budoucnost svých dětí udělali už ve chvíli početí: předali jsme jim své geny, a s nimi i své, tu lepší, tu horší, talenty a vlastnosti. Naše sebestarostlivější výchova a sebedražší kroužky se zděděnými předpoklady prý nic moc nezmůžou. Takže – říká Bryan Caplan – se máme přestat stresovat a více se věnovat sami sobě. Děti budou v pohodě.

S tímto vědomím vám zde předávám několik mírně nezodpovědných tipů, jak být šťastnějším rodičem.

Zvěte si co nejčastěji na návštěvu děti svých přátel. Vaše děti si tak budou mít s kým hrát a vy budete mít víc času pro sebe (jenom pak po nich budete muset uklidit). Kromě toho vaši přátelé se vám budou cítit zavázáni, aby vám tuto službu oplatili a vzali si pro změnu vaše děti k sobě.

Pokud existuje nějaká činnost, která netěší ani vás, ani vaše děti, tak ji prostě nedělejte. Typickým příkladem je plavání kojenců. Já i moje tehdy čtyřměsíční dcera jsme ho nenáviděly. Přesto jsem (dnes opravdu nevím proč) na něj dojížděla v mrazu přes půl města.

Nepřehánějte to s hygienou. Zde je inspirace z knihy Ronja, dcera loupežníka od Astrid Lindgrenové: „(Ronja) voněla, protože každý týden v sobotu večer ji Lovisa drhla ve velké dřevěné kádi a každou neděli ráno Mattisovi i jí vyčesávala vši.“ A není snad Astrid Lindgrenová jedna z největších ikon dětské literatury?

Na televizi a DVD není nic špatného. Čím dřív se děti naučí pustit si film samy, tím lépe (oceníte to zejména v sobotu brzo ráno.)

Alkohol je dobrý rádce. Doufám, že na mě za tuto kontroverzní radu nezavoláte sociálku. Faktem ale je, že v lehce ovíněném stavu a ve společnosti svých přátel činím lehkovážná, ale správná rozhodnutí, na která si jinak netroufnu. Například: „Jděte si samy vyčistit zuby.“ (Zatímco za střízliva dětem dávám pastu na kartáček a mladší Rozárce levou rukou přidržuju hlavu, abych jí pravou mohla řádně vyčistit celý chrup.)

Nehlídejte je tolik. Ještě jedna inspirace z Ronji, dcery loupežníka:

Jednoho krásného dne však Mattis pochopil – ačkoliv se mu to nelíbilo – že už přišel čas.

Loviso,“ řekl ženě. „Holka se musí naučit žít v Mattisově lese. Pusť ji ven!“

Tak vida, konečně jsi na to přišel,“ poznamenala Lovisa. „Kdyby bylo po mém, stalo by se to už dávno.“

A tak Ronja mohla běhat, kam se jí zachtělo.

6 tipů, jak zazářit v nezávazné konverzaci

„Kde budeš vystupovat?“ „Na Můstku.“ „Já až na Náměstí Míru.“ „Aha.“ Mučivé ticho…

Nezávazné tlachání s cizími nebo skoro cizími lidmi (se spolujezdcem na vleku; s řidičem taxíku; u kávovaru s kolegou, kterého znám jen od vidění… ) je jednou z činností, kterým se zuřivě snažím vyhýbat. Ale – paradoxně – pokud se mi podaří takovou konverzaci zapříst, odnáším si lepší náladu i o kousek větší sebevědomí. Tady je pár tipů, které mi pomáhají podobným situacím čelit.

  1. Nejlepší odpovědi někdy dostanete na ty nejjednodušší otázky. Jako novinářka jsem občas donucena dělat interview s lidmi, které vidím poprvé v životě. Dlouho jsem se snažila vymýšlet si pro ně sofistikované otázky, jaké jim ještě nikdo nepoložil. Otázky, ve kterých se blýsknu svou znalostí jejich života a díla. Jejich odpovědi ale většinou byly neslané nemastné. Až po letech jsem postupně zjistila, že lidi mnohem víc rozpovídají úplně jednoduché otázky, které jsem pohrdavě přehlížela jako hloupé a prvoplánové: Jak se máte? Co vám dělá radost? Co plánujete do budoucna?
  2. Mluvte o tom, co vás v dané chvíli zajímá oba dva, radí Gretchen Rubin ve svém Happiness Project. O tom, že je ve výtahu horko. O jídle, které právě jíte. O tom, že ta káva z firemního kávovaru je opravdu hnusná.
  3. Držte se posledních 24 hodin, doporučuje komunikační teoretik Robbie Vorhaus na svém blogu Vorhaus.com. O dnešním počasí. O včerejším fotbalovém zápase. O celebritě, kterou právě dnes propírají v Blesku.
  4. Klaďte otevřené otázky. Tedy takové, na které se nedá odpovědět jen ano nebo ne. Takže místo: „Líbil se ti ten film?“ třeba „Jak jsi pochopil konec toho filmu?“
  5. Poslouchejte toho druhého a reagujte na to, co říká. Musím přiznat, že když je člověk zahlcen vymýšlením své další repliky, tohle je vůbec nejtěžší bod ze všech.
  6. Buďte pozitivní. Anebo ne. Američtí specialisté na konverzaci důrazně nedoporučují pouštět se do negativních témat, stěžovat si, nadávat, skuhrat, mluvit o válce, nemoci nebo chudobě. Prý potom budete vypadat jako notorický stěžovatel, skuhral atd. Myslím si ale, že v Čechách v tomto směru platí trochu jiná pravidla. Nadávat je povoleno – pokud se svým protějškem nadáváte na totéž.

Štěstí a neštěstí nechodí nikdy samo. Ani na Twitteru.

Šťastní lidé mají sklon přátelit se s jinými šťastnými lidmi. O nešťastných se dá říci totéž. Že to platí i na Twitteru, ukázal výzkum, provedený psychology z University of Indiana. Během šesti měsíců sledovali 102 000 uživatelů Twitteru a analyzovali emocionální obsah neuvěřitelných 129 milionů „tweetů“, které tito lidé během půl roku zveřejnili. Ukázalo se, uživatelé Twitteru se nevědomky dělí do šťastných a nešťastných skupinek. Lidé, kteří psali převážně šťastné zprávy, měli sklon na Twitteru sledovat další šťastlivce. A naopak: twittující nešťastníci četli a sledovali převážně výlevy jiných twittujících nešťastníků.

Doufám, že na Twitteru patřím do té správné party.