přátelé

10 ingrediencí dokonalého neočekávaného dýchánku

45073ca8f64bbf1637a7100e76a66346

Neočekávaný dýchánek je moje nejoblíbenější kapitola z Tolkienova Hobita. Do Bilbovy pohodlně zařízené nory se v ní postupně trousí třináct trpaslíků, kteří svému nedobrovolnému hostiteli snědí a vypijí na co přijdou a nakonec ho přesvědčí, aby se s nimi jako „lupič“ vydal na dobrodružnou výpravu.

Něco velmi podobného se mi přihodilo před pár týdny. V pátek jsem se sešla s pár kamarádkami na svařák na předvánočním trhu a byl z toho večírek, který trval do pokročilých ranních hodin. Vím, že neočekávané dýchánky musejí být především neočekávané, v tom je jejich hlavní půvab. Ale ty nejlepší mají několik nezbytných ingrediencí…

  1. Improvizace. „Tak půjdeme k Báře,“ řekla Pavla, když jsme v sedm večer dopily kelímek se svařákem a majitel stánku nečekaně oznámil, že už má zavřeno. Celkem i s dětmi nás bylo čtrnáct. Připadala jsem si trochu jako Bilbo, když mu Gandalf namaloval na dveře neviditelnou značku. A to jsem ještě netušila, že během večera se budou trousit další návštěvníci. Ale řekla jsem: „Tak jo.“
  2. Staří a noví přátelé. Ten večer se u nás potkaly moje staré kamarádky s kamarádkami kamarádek, které jsem vůbec neznala. A s jejich dětmi, které neznaly naše děti. A taky s maminkou Betynčiny spolužačky, kterou jsem znala jenom z třídních schůzek a měla jsem z ní trochu strach (z té maminky), protože jsem předpokládala, že má doma určitě vzorně uklizeno a z hlučného večírku v našem 2+1 ji trefí šlak.
  3. Víno a jídlo. Upřímně: na neočekávaném dýchánku nikdo neočekává velké gurmánské zážitky. Rozhodující je kvantita. Chipsy, rozmražená pizza a víno z petky nejsou žádné faux pas. Když jsme vypili naše skromné zásoby, vyplenili jsme vietnamskou večerku v sousedství.
  4. Menší katastrofa. Vzápětí poté, co se účastníci večírku přihnali k nám domů, děti shodily skleněnou lampu, která stála na pianu, a vyhodily v pojistky v celém bytě. Takže čtrnáct lidí se rázem ocitlo na malém prostoru v naprosté tmě a se střepy na podlaze. Když na to teď vzpomínám, ta malá pohroma možná přispěla k euforickému pocitu, že tenhle večírek bude opravdu výjimečný.
  5. Muži. Byli jenom tři. Milan, Martin a můj muž, který stále připomínal, že zítra v devět vstává na víkendovou službu. Ale otvírali víno a byli okouzlující.
  6. Vášnivé diskuse. Tu noc nám měli naslouchat všichni světoví lídři, šéfredaktoři velkých deníků a možná i velení NATO, protože jsme vyřešili většinu témat novodobé české historie i zahraniční politiky. Škoda, že si na většinu objevných myšlenek, které zazněly, vzpomínám jen mlhavě.
  7. Překvapení. Maminka Betynčiny spolužačky, o které jsem si myslela, že ji z našeho večírku trefí šlak, se bavila tak skvěle, že u nás zapomněla šálu a druhý den mi telefonovala, jak se jí to líbilo.
  8. Nepořádek. Drobky z chipsů jsem měla i v posteli, podlaha v dětském pokoji lepila od rozlité šťávy a v Rozárčině psacím stole jsem ještě za tři dny našla nedojedené kůrky od pizzy. No a co? Tyhle následky k neočekávaným dýchánkům prostě patří.
  9. Velkolepé finále. Za rohem od našeho domu je skromný bar Tudle Nudle, kam jsem se s posledními dvěma účastnicemi večírku vydala na „poslední skleničku“. O velké finále se postaral neznámý soused, který mi v pět ráno vylil na hlavu rendlík studené vody, když jsem se na chodníku před naším domem pokoušela procítěně interpretovat Potměšilého hosta a připadala jsem si úplně jako Hana Hegerová. Dodatečně se mu omlouvám. Zasloužila jsem si to. A byla to ta nejdokonalejší tečka za jedním z nejlepších neočekávaných dýchánků, jaké jsem kdy zažila.
Reklamy

„Panebože, no tohle já bych nikdy…!“

ugly-duckling-690x300

Vzpomínám si, že jako malá jsem byla při výběru svých kamarádek bezstarostná. Nikdo mi nepřidal moc divný nebo moc jiný na to, abych se s ním mohla přátelit. Neřešila jsem, že rodiče Moniky K. mají doma v knihovně místo knih plechovky od coca-coly, nezabývala jsem se tím, že tatínek Markéty J. je komunista na národním výboru, že Jarka B. chodí do školy každý den v úplně stejném oblečení nebo že Jiřina H. má šest sourozenců a jako jediná nechodí do pionýra.

Zato teď mám sklon se dívat na každou novou známou nebo známého skrz spoustu nejrůznějších kritérií: Koho volil(a)? Nenosí divný melír? Pije víno? Nepoužívá zdrobněliny jako „lidičky“ a „srazík“? Nemá dlouhé umělé nehty připomínající lopaty? Poslouchá Michala Davida nebo Nicka Cavea?

A každou chvíli se mi stane, že si o někomu řeknu: „Panebože, no tohle já bych nikdy…!“

„Tohle bych si na sebe nikdy nevzala!“

„Tohle bych na Facebook nikdy nenapsala!“

„Takhle bych s dětmi nikdy nemluvila!“

„Takhle bych se nikdy nevnucovala!“

Jenže to má háček. Potom ten kritický metr nastavuju i sama na sebe. „Tohle já bych nikdy“ je hrozně omezující. Tak například, když někdo podle mého názoru vlezle propaguje svou práci na Facebooku, odrazuje mě to od toho, abych svou práci propagovala vůbec, což je samozřejmě kontraproduktivní.

Takže pokud to dokážu, při setkáních s lidmi, kteří mi připadají jiní a divní, se snažím nehodnotit. Místo „divný melír,“ „hrozné nehty“ nebo „příšerná hudba“ najít jiné přívlastky, které popisují, ale nekritizují.

A když se mi někdo zdá „příšerný“, kladu si následující otázky:

  • Co mi na něm (na ní) přesně vadí?
  • Proč mi to vadí?
  • Co by se stalo, kdybych tohle dělala já? Co by to o mně vypovídalo?

Protože kdybych lidi odjakživa škatulkovala na „normální“ a „příšerné“, nejspíš bych nikdy nepoznala Moniku K., Markétu J., Jiřinu H. ani Jarku B.

Proč máme potřebu se shazovat, aby nás ostatní měli rádi?

Ladies-Bar

Když mi moje dcera Rozárka nese ukázat obrázek, který nakreslila, už dopředu hlásí: „Ten se mi nepoved.“ Vím, co to znamená. Potřebuje slyšet, že obrázek je krásný. Ona sama si ve skutečnosti nemyslí, že obrázek se jí nepovedl – v tom případě by mi ho neukazovala. To, co nakreslila, se jí líbí, ale nezdá se jí dost důležité, že se to líbí jí samotné. Potřebuje ujišťování od někoho jiného. A vybere si na to mě nebo mého muže, protože ví, že jí ho s nadšením poskytneme. Kdyby chtěla slyšet nemilosrdný názor nezúčastněného kritika, půjde za svou starší sestrou Betynkou, která jí s vrozeným taktem všech starších sester řekne: „Takhle se liška vůbec nekreslí a to slunce, to je úplně špatně, a tadyto má být muchomůrka nebo deštník?“

Když se sejdu na víno se svými „dámičkami,“ konverzace probíhá podobně.

Monika řekne: „Máme doma takovej bordel, že pod těma vrstvama už se usazuje plíseň. Okna jsou tak špinavý, že v kuchyni je úplný šero.“

Renata řekne: „Po našem posledním večírku jsem měla takovou kocovinu, že jsem se k pacientům radši moc nenakláněla, aby necítili, jak to ze mě táhne.“

Já řeknu: „Čekám, kdy u nás zazvoní sociálka. Včera mi Rozárčina učitelka napsala dopis, že Róza už dva měsíce nenosí ve škole bačkory. Ztratila je a prý se to doma bála říct!“

Kamilka řekne: „Jáchym dostal další kouli z matiky.“

Rebeka řekne: „Včera mi málem sebrali řidičák.“

Pavla řekne: „Mám nejhorší vlasy na světě.“

V tajném kódu ženské konverzace to znamená, že na tom ještě nejsme tak zle, že se máme rády a že se navzájem podporujeme, protože každá z nás najde a vytáhne na světlo něco, v čem je horší než ostatní. Ve skutečnosti samozřejmě chceme slyšet, že to s námi není tak hrozné a že my ostatní máme doma ještě větší nepořádek, ještě zanedbanější děti, náš alkoholismus je ještě pokročilejší a vlasy ještě horší. A když se o tom navzájem ujistíme, cítíme se na světě líp.

První překvapení roku 2014: radost z rozbité pračky

laundry-day-mNa Silvestra jsem tady psala o tom, že mým letošním novoročním předsevzetím je být otevřená překvapením a nečekaným odbočkám na cestě. A je to pro mě předsevzetí docela obtížné, protože jsem rozený plánovač, ráda se těším dlouho dopředu, seznamy úkolů mě uklidňují a neplánované zákruty mě celkem děsí.

Nečekala jsem ovšem, že první překvapení přijde tak brzy. Minulé pondělí se nám rozbila pračka. Právě den poté, kdy jsme se s dětmi vrátili z blátivých vánočních prázdnin a koš na prádlo byl plný oteplovaček prosáklých zaschlým bahnem. Když jsem ji zapnula, začala vydávat podobné chraptivé zvuky jako ta posedlá holčička ve filmu Vymítač ďábla.

Můj muž řekl, že pračky spravovat neumí, a exorcista opravář po telefonu řekl, že možná v pátek.

Mé následující večery proto vypadaly následovně. V devět jsem dala spát děti, okolo půl desáté jsem část špinavého prádla nacpala do tašky a vyrazila jsem z domu. Sešla jsem dolů na Seifertovu ulici a zastavila se ve vietnamské večerce, kde jsem koupila láhev vína. Ještě o pár vchodů níž jsem zazvonila u kamarádky Pavly. Celkem rychle jsme si prakticky ověřily, že vypít ve dvou láhev vína trvá přibližně stejně dlouho jako jeden cyklus praní v pračce.

(Nevím, jestli už jsem o tom někdy psala, ale přátelé, kteří bydlí do jednoho kilometru od našeho bydliště, mají na naše štěstí výrazný pozitivní vliv. Zjistila to jedna vědecká studie a já to potvrzuji z vlastní zkušenosti.)

Už jsem si na ten pozdně večerní rituál – špinavé prádlo, vietnamská večerka, pračka, víno, s taškou mokrého prádla domů – začínala zvykat. A nejspíš bych takhle dokázala fungovat i dlouhodobě.

Můj muž ovšem pochopil, že pro samé praní mi nezbývá čas ani energie na žádné jiné domácí činnosti. A ve čtvrtek pračku spravil. Celý exorcismus spočíval v tom, že vyndal z jejího odpadu figurku z lega, která způsobovala ty pekelné zvuky.

Pavla ovšem říká, že jejich pračka má namále. Rozbije se prý už brzy.

Byla bych o moc šťastnější, kdybych si nemyslela, že umím číst myšlenky

she sees all knows all„V kolik dneska přijdeš z práce?“ zeptal se mě v úterý do telefonu můj muž.

Než jsem jeho otázku zpracovala – trvalo to asi vteřinu – prolétlo mi hlavou následující: „Asi se ptá proto, že je naštvaný, protože jsem včera přišla pozdě. Možná taky zapomněl, že dneska má děti z družiny vyzvednout on. Anebo to nestíhá. Jenže já mám dneska odpoledne tiskovku, takže to taky nestihnu. Co teď?!“

„Tak já zavolám Karolíně, aby je vyzvedla,“ vyhrkla jsem.

Nepochopil to. Narozdíl ode mě totiž nečte myšlenky. Odpověď, kterou očekával, byla: „V šest.“ Nebo: „V půl osmé.“ Nebo: „Nevim, asi o půlnoci.“

Problém je v tom, že ani já neumím číst myšlenky. Jenom si to o sobě často myslím. A nevinným větám, které lidi kolem mě utrousí, podsouvám nejfantastičtější – většinou katastrofické – významy.

Když moje kamarádka, která se staví na návštěvu, o půlnoci řekne: „Jsem hrozně unavená, už musím jít domů,“ – a navíc si u toho zívne -, slyším: „Mě to tady nebaví.“

Když mi někdo na konci e-mailové konverzace napíše: „Měj se krásně,“ interpretuji si to jako: „A už mi prosímtě aspoň tejden nepiš, kdo to má pořád číst.“

Když mi redaktorka z nakladatelství napíše: „Zatím jsem neměla čas si váš rukopis prostudovat,“ jsem si naprosto jistá, že to znamená: „Na otravné grafomany tady nemáme čas.“

Ve čtení myšlenek jsem asi tak stejně dobrá jako ty paní z pořadu Volejte věštce v předpovídání budoucnosti. Moc mi to nevychází, ale zabývám se tím neustále. Psychologové tomu říkají „kognitivní distorze“, neboli překroucené interpretování zjevných skutečností. Například u patologických hráčů se projevuje tím, že mají pocit, že mohou nějak ovlivnit štěstí ve hře. U pachatelů sexuálních deliktů je to zase takové to „ona si o to říkala“.

Ráda bych přestala číst myšlenky, ale někdy mi to prostě nedá.

Čím to je, že večírky „den po“ jsou vždycky ještě o něco lepší?

Před pár dny jsem byla u kamarádů na malé zahradní slavnosti. Měli jsme výborné jídlo, výborné víno, nádherný výhled na Prahu a vyhřívací plynové lampy, díky kterým jsme se mohli dlouho do noci dívat na hvězdy a nemrznout u toho. (Mimochodem, byl to ten večer, kdy vláda vyhlásila prohibici, takže rakije, kterou jsme pili, se nám zdála ještě vzácnější.)

Když jsme se druhý den sešli u snídaně, ještě se nám nechtělo domů. A tak jsme si – my, co jsme tam nebyli autem – znovu otevřeli láhev vína. A pak ještě několik. Zatímco jsme se neustále navzájem ujišťovali, že se už už zvedáme a odcházíme, večírek samovolně pokračoval. Dopili jsme zbytky rakije, dojedli pohoštění ze včerejška a když nám v pozdním odpoledni začala být zima, můj muž uvařil polívku. Domů jsme odjížděli až za hluboké tmy.

Ta druhá část večírku byla daleko méně elegantní než ta první. Všichni jsme byli po předešlé noci rozespalí, pomačkaní a bez make-upu. Vyhřívací lampy přestaly fungovat, takže jsme se balili do bund, šál a dek. Dojídali jsme zbytky ze včerejška.

A přesto se mi ten večírek „den poté“ líbil ještě víc než ten „hlavní“. Nejspíš proto, že se odehrál spontánně a neplánovaně. Bez velkých očekávání (která jsme všichni vkládali do onoho večera předtím). Z hostitelů spadla tréma, aby všechno dobře dopadlo, a my hosté jsme už neměli v plánu nic jiného než odjezd domů a léčení kocoviny, takže odpolední pokračování přišlo jako nečekaný příjemný bonus. Jako když si rozbalíte všechny dárky pod stromečkem a najednou zjistíte, že tam vzadu je schovaný ještě jeden, který jste přehlédli.

Jenom škoda, že se jakákoli party nedá rovnou naplánovat jako taková neplánovaná after-party.

Každý rok ve stejnou dobu: proč nás tak baví dodržování rituálů?

Čerti v naší kuchyni. Povšimněte si Betynčina výrazu (vpravo dole).

Nikdy bych nečekala, že mě tak šťastným až euforickým pocitem dokáže naplnit zametání šlupek od buráků v půl třetí ráno, luxování drobků z postele, vybírání kousků ztvrdlé modelíny z koberce a vyhazování asi dvaceti lahví od vína do kontejneru.

Šlo o následky mikulášské besídky, která u nás proběhla letos už popáté za účasti sedmnácti dětí a zhruba stejného počtu dospělých na osmdesáti metrech čtverečních našeho bytu. Přesto, že většina dětí už prokoukla skutečnou totožnost Mikuláše i čertů, přesto, že jakýkoli výchovný efekt „knihy hříchů“ se omezuje asi tak na dva dny před besídkou (a dva dny po ní), myslím, že mikulášská show mě baví stále víc.

Právě proto, že je to každý rok ve stejnou dobu a proto, že je to pokaždé stejné a jenom v drobnostech jiné. Pomáhá mi to uvědomit si, že někam patřím. Je to jeden z mantinelů, ve kterých plyne můj život. Jsou to vzpomínky, které se – snad – ukládají do paměti mých děít. A vypít s kamarády dvacet lahví vína taky vůbec není špatné.

Teď, na konci roku, těch rituálů bude ještě hodně. Už se na ně těším.