Praha

Chci být turistou ve svém vlastním městě!

Před pár dny jsem si zahanbeně uvědomila, že mé dcery, celoživotní Pražačky, ve svých pěti a skoro devíti letech ještě nikdy neviděly v akci figurky na staroměstském orloji. A s ostatními krásami hlavního města na tom nejsem o moc líp. Přes Karlův most jsem za posledních deset let přecházela – to vím přesně – jednou. V parku na Kampě jsem byla asi dvakrát. A v zahradách Pražského hradu…ehm, nikdy.

Upřímně řečeno, v pražských pamětihodnostech jsem se vyznala líp v době, kdy jsem žila v pohraničním městečku a do vysněné metropole jezdila jenom na školní exkurze. Dnes by mi mohla dělat průvodkyni třeba sestřenka mého muže, která je doma v Clevelandu ve státě Ohio a do Prahy jezdí jednou ročně na návštěvu.

Dělá mi ale radost, že v tom nejsem sama. Podle studie, kterou provedly dvě profesorky marketingu z Kalifornské univerzity, průměrný obyvatel jakéhokoli velkého města (testovali to na Chicagu a Londýně) navštíví za celý svůj život ve svém městě méně pamětihodností než turista během dvoutýdenního pobytu. Proč? Atrakce, které máme trvale na dosah ruky, nás prý tolik nelákají, protože máme pocit, že je můžeme navštívit někdy jindy. Až budeme mít víc času. Třeba příští víkend nebo příští rok.

Vzpomínám si na jednoho mladého Pařížana, který mě kdysi provázel chodbami Louvru. A jak mě pohoršilo, když přiznal, že ve svých šestadvaceti letech je v Louvru poprvé v životě.

Teď mu rozumím.

Reklamy