práce

Čím byste chtěli být, kdybyste nemohli být tím, čím jste?

...možná bych měla raději řídit kamión.

Když jsem byla malá, chtěla jsem být sekretářkou, protože jsem si ráda hrála s razítky, bavilo mě ťukat na stroji a kromě toho se mi líbilo, jak to v kanceláři spotřebního družstva Jednota, kam jsem chodila s dědou, vonělo po cigaretách.

Ani později můj obzor „vysněných“ povolání nebyl moc odvážný. Chtěla jsem se stát agronomkou, protože v mých představách to znamenalo bydlet na vesnici, stát uprostřed lánu obilí, utrhnout jeden klas, rozemnout ho mezi prsty a tím zjistit, jestli už je zralé. (Inspiroval mě jeden takový obrázek v Dětské encyklopedii Bohumila Říhy.)

Dneska je mé spektrum alternativních kariér daleko pestřejší. Blogerka Jennifer Taylor mě inspirovala k tomu, sestavit si seznam povolání, která by mě lákala, kdybych nemohla psát. (Na tom jejím jsou takové položky jako „meteoroložka v jižní Kalifornii“ nebo „testovací pracovnice vodních skluzavek“.) Je to nejen zábava – myslím, že to člověku pomáhá z různých úhlů nahlédnout různé stránky své osobnosti.

Takže, pokud bych nemohla psát, chtěla bych být…

…překladatelka a tlumočnice. Tohle povolání máme v rodině. Párkrát jsem si ho i vyzkoušela a vždycky se mi ohromně líbilo být tím, bez koho se ostatní nedomluví.

…řidička dálkového autobusu. Tahle moje záliba souvisí s mou dávnou vášní pro koukání do blba. Představuju si, jak jedu cizí krajinou, dívám se na liduprázdnou silnici před sebou, rozhlížím se po okolních vršcích… Jenom nevím, jestli bych unesla zodpovědnost za životy cestujících. Možná bych raději měla řídit kamión.

…barová pianistka. Ne že bych uměla hrát na klavír. Ale líbí se mi představa, že bych celý večer mohla sedět v baru a přitom vlastně pracovat.

…průvodkyně po památkách. (Hm, považuji se za výrazného introverta, a na mém seznamu je už druhé povolání založené na komunikaci. Znamená to něco?) Jako průvodkyně bych byla dobrá už proto, že mi nedělá problém naučit se nazpaměť dlouhé texty.

…pekařka a cukrářka. Sladké nijak zvlášť nemusím, fascinuje mě samotný proces pečení čehokoliv z těsta – to, jak se původně hutná nebo polotekutá a lepivá hmota promění v něco krásně nadýchaného. A pak mě taky baví patlat polevy a sypat na ně různá barevná zdobení.

…střihačka filmových upoutávek. Vybírat si z filmů těch nejlepších pár vteřin a skládat z nich dohromady něco úplně jiného.

…pletařka. Neuživila bych se, protože pletu velmi pomalu. Upřímně řečeno, nakupování klubek a vybírání vzorů mě vlastně baví víc než samotné pletení. Ale druhý důvod je stejný jako u řidičky autobusu: mohla bych se posadit na lavičku, zaměstnat ruce a šťastně koukat do blba…

5 druhů práce, která vám zabere celý den, aniž byste něco doopravdy udělali

Minimálně jednou týdně se mi přihodí, že v podvečer odcházím z práce s vědomím, že jsem vlastně NIC neudělala. A přestože jsem se nijak přehnaně neflákala, nestrávila tři hodiny na obědě a další tři hodiny na Facebooku ani jsem nehrála dvacetkrát za sebou Solitaire, ono NIC mi zabralo téměř osm hodin.

Na webu The 99 percent jsem před pár dny narazila na velmi výstižný popis nejrůznějších druhů práce, které se nevyhnete, a které vám dokážou zabrat naprostou většinu tvůrčího času.

  1. Reagování. Odpovídání na maily, vyřizování telefonů a tak dále. Vím, že bez toho to nejde, ale jen vzácně mi to doopravdy pomůže s prací, kterou potřebuju udělat.
  2. Plánování. Miluji ho! Sepsat si pod sebe všechny úkoly, které mě čekají, je tak uklidňující. Temná a nezřetelná šmouha pracovního dne na sebe vezme přesné kontury a ztratí trochu ze své hrůzostrašnosti. Jenže „dodržování plánů“ je věc úplně jiná. Mimo jiné kvůli čtyřem zbývajícím bodům z tohoto seznamu. Jsem velká časooptimistka a můj plán se jen málokdy dá vtěsnat do předpokládaného časového úseku.
  3. Rutinní úkoly. Nevadí mi jejich nezáživnost. Nevadí mi, že některé z nich by zvládl i cvičený králík. Jenom mi vadí, že zabírají tolik času.
  4. Sebeujišťování (v originále „insecurity work“). Dvacetkrát za sebou během půl hodiny se podívat na statistiky návštěvnosti Šťastného blogu. Osmnáctkrát kliknout na jeho stránku na Faceboku, abych zjistila, co kdo říká na dnešní příspěvek. Anebo třikrát za den nakukovat na bankovní účet, jestli už dorazil ten honorář. To je „insecurity work“ v plné parádě. Proč to dělám? Nejspíš jen proto, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. A raději ani nechci vědět, kolik času tím vlastně strávím.
  5. Řešení problémů. Ke skutečné práci má nejblíž. Jen by bylo ještě lepší, kdyby žádné problémy nevznikaly.

Jasně, jít za svým snem je prima. Ale někdy se prostě musíme naučit mít rádi tu práci, kterou právě děláme.

Vystudovala jsem scenáristiku na FAMU a když občas čtu jména svých někdejších spolužáků v titulcích českých filmů, je mi trochu teskno. Proč jsem hned po škole vklouzla do pohodlného zaměstnání v redakci časopisu? Proč jsem víc neriskovala, neměla vlastní vizi, nenapsala celovečerní scénář a nesnažila se ho někde udat? Proč jsem vyměnila uměleckého holuba na střeše za redakčního vrabce v hrsti?

Odpověď zní, protože jsem to tak prostě chtěla. A i když je mi to někdy líto (asi tak dvakrát, třikrát do roka, když mí ex-spolužáci přebírají České lvy nebo uvádějí své filmové premiéry), pravda je, že chodit do normální práce mě vlastně docela baví. Baví mě přijít ráno do redakce první a v klidu si uvařit kafe. Baví mě poslouchat povídání kolegů. A ano, baví mě pravidelně každý měsíc v předvídatelném termínu dostávat výplatu.

Četla jsem spousty různých inspiračních článků o tom, že je nutné jít za svým snem, dát výpověď z nudné práce, pár let v žít v chudobě, riskovat všechno, zadlužit se, chodit na konkurzy, v garáži montovat svůj vynález nebo v chudém podnájmu psát svůj životní román… Ale málokdy se člověk dočte o těch zástupech lidí, kteří tohle všechno udělali a přesto se jim sen nesplnil, jejich vynález/román nikoho nezajímá a v tom chudém podnájmu zůstali na neurčito. Protože každý prostě není Steve Jobs.

Proto mě docela potěšilo, když jsem narazila na článek psycholožky a koučky Judith Sills o tom, jak mít rád tu práci, kterou právě teď máte. Bez ohledu na to, jestli to je nebo není vaše vysněné povolání.

Judith Sills radí:

Myslete na oblíbené momenty svého pracovního dne. Mohou přímo souviset s vaší prací (v mém případě jsou to třeba rešerše k článkům) nebo taky nemusejí (postávání u kávovaru).

Hýčkejte si vazby se svými kolegy. Jistě, kolegové z práce nemusejí být vaši opravdoví přátelé. Ale trávíte s nimi tolik času, že ať chcete, nebo ne, začnou vám být svým způsobem blízcí.

V každé práci se můžete něco nového naučit. I když to není třeba úplně to, co jste původně chtěli, jednou vám to může být k užitku.

Firemní večírky. Stravenky. Dovolená. Vstupenky zdarma do bazénu. To všechno vlastně vůbec není špatné.

Peníze. Když už nic jiného, kvůli nim stojí za to oblíbit si skoro jakoukoli práci.

Nejjistější způsob, jak něco nestihnout? Mít na to spoustu času.

Dostanu-li za úkol něco, co má být hotové až za měsíc, moje práce se obvykle odvíjí v několika fázích.

V den zadání úkolu: Rozhodnu se nic nenechávat na poslední chvíli. Najdu si k danému tématu pár materiálů: články, statistiky, rešerše. Ale nepřeháním to, mám na to přece spoustu času. Papíry s podklady si někam uložím.

Nazítří po zadání úkolu: Úplně to pustím z hlavy.

Týden po zadání úkolu: Vzpomenu si, že bych měla začít něco dělat. Ale jsem v klidu. Mám přece ještě celé tři týdny.

Dva týdny po zadání úkolu: Napadne mě, že bych se mohla podívat na ty papíry, které jsem si před čtrnácti dny vytiskla. Ale nemůžu je najít. Zase na to zapomenu.

Tři týdny po zadání úkolu: Zoufale hledám ty papíry. Že by byly v té hromadě, kterou jsem před pár dny odnesla do tříděného odpadu?

Dva dny před odevzdáním úkolu: Sedím u internetu a znovu si tisknu ty zatracené podklady. Následující večer strávím jejich pročítáním. Usnu u toho a nedočtu to.

Noc před odevzdáním úkolu: Píšu až od rána.

V den odevzdání úkolu: Odevzdám ho včas, ale na hraně fyzického vyčerpání.

Dva dny po odevzdání úkolu: Najdu ty papíry, které jsem si před měsícem vytiskla.

Velmi dobře proto rozumím ilustrátorovi Christophu Niemannovi, který v rozhovoru pro stránky The 99 percent tvrdí, že krátké deadliny jsou pro tvůrčí práci mnohem lepší. „Když máte na daný úkol dva dny, přemýšlíte o něm mnohem přímočařeji,“ říká. „Podíváte se na materiál, který máte, a pokusíte se udělat s ním co nejvíc. Pokud jste ve stresu z krátkého termínu, veškerou energii soustředíte na výsledek. Nemáte čas stresovat se ze samotné tvorby.“ 

Gwyneth a já. Aneb čtyři způsoby, jak čelit hrůzu nahánějícím úkolům.

Včera jsem v práci dostala za úkol udělat po telefonu rozhovor s herečkou Gwyneth Paltrow. Nejsem si jistá, jestli mám větší fobii z telefonování s cizími lidmi, nebo z rozhovorů s celebritami, nebo z telefonátů v cizím jazyce. Každopádně, v tomto případě se všechny tři setkaly v jediném děsivém průsečíku. (Plus fakt, že jsem to celé nahrávala na diktafon, který má občas ve zvyku se zničehonic vypnout.)

Nicméně, z toho, že tohle píšu, je zřejmé, že jsem to přežila a rozhovor proběhl. Co mi pomohlo ho přežít?

Neměla jsem čas začít se bát. O rozhovoru jsem se dozvěděla jen pár hodin před jeho konáním. Kdybych to tušila kupříkladu od minulého týdne, kámen v mém žaludku by měl čas narůst do gigantnických rozměrů.

Představila jsem si, jak se budu cítit potom, až to budu mít za sebou. A věděla jsem, že se mi uleví a že se budu moct trošku vytahovat (což teď činím i tady před vámi).

Představovala jsem si, že jsem někdo jiný. Konkrétně moje kamarádka, investigativní novinářka, která s kamerou pronásleduje padouchy všeho druhu. Pomohlo mi to nebrat si celou situaci moc osobně.

Naplánovala jsem si odměnu. Konkrétně zastávku v knihkupectví po cestě z práce.

Jen kdyby se mi dařilo celý uvedený postup praktikovat častěji – třeba při nadcházejícím vyřizování daňových záležitostí.

Tři minuty dokážu dělat cokoli

Jsou činnosti, ke kterým se nedokážu přimět ani přesto, že ve skutečnosti by mě stály jen minimum času a námahy: čištění připálených hrnců, převlékání postelí v dětském pokoji na patře, posilování břišních svalů, třídění nahromaděných e-mailů… Nedávno jsem ale objevila trik, který mi pomáhá nechuť překonat: stanovím si časový limit. Rozhodnu se, že danou činnost budu provádět přesně tři minuty – a potom můžu bez výčitek svědomí přestat, i když jsem třeba teprve v polovině. Vyhlídka na to, že vím, kdy utrpení skončí, mi paradoxně pomáhá se na danou činnost soustředit, a navíc ve mně pokaždé vzbudí jistý druh pošetilé soutěživosti: snažím se toho za tři minuty stihnout co nejvíc. Nemluvě o tom, že když po třech minutách časový limit vyprší a já vím, že dál už „nemusím“, tak obvykle z pilnosti přidám ještě kousek navíc.

(Mimochodem, úplně stejně to funguje na mou dceru a její cvičení na piano.)

Proč je tak těžké přestat se pořád připravovat a začít doopravdy něco dělat?

Loni začátkem září jsem se rozhodla, že si upletu čepici. Do příchodu chladnějších dnů zbývala ještě spousta času, a tak jsem si dopřála důkladnou přípravu. Koupila jsem si knihu o pletení. Brouzdala jsem po internetu a vyhledávala co nejzajímavější vzory. Obešla jsem několik obchodů s přízí a moje sbírka klubíček se rozrostla o pár pozoruhodných kousků. Snila jsem o své budoucí čepici s otevřenýma očima a v duchu kombinovala, ke kterému oblečení ji budu nosit.
Na začátku ledna jsem se zahanbením konstatovala, že čepice už asi nevznikne, a protože mi byla zima na hlavu, šla jsem si jednu koupit do obchodu H&M, kde právě vypukly slevy.
Před pár dny jsem si na svou loňskou anabázi vzpomněla, když na mě z police vypadlo několik zaprášených vzorků pletení o rozměru 5×5 cm, na kterých jsem si loni touhle dobou zkoušela vzory pro nikdy nerealizovanou čepici. Přípravy na pletení pro mě byly tak zábavné, připadala jsem si tak kreativní a měla jsem potřebu vyzkoušet tolik možností… že jsem se nedostala k samotnému pletení.
Letos to tedy zkouším jinak. Vzala jsem jehlice a jedno z loňských klubíček a jen tak bez přípravy jsem začala plést podle prvního vzoru, který mi padl do oka. Čepice je zatím asi v půlce. (Což samozřejmě ještě zdaleka neznamená, že ji dotáhnu do konce.) Začít něco dělat, i když se na to ještě necítím úplně připravená, je pro mě asi jediný zůpsob, jak vůbec něco začít dělat.
Na webu The 99 percent jsem narazila na tenhle citát P. D. Jamesové: „Přestaňte si plánovat psaní – pište. Jen samotným psaním, a ne sněním o psaní, si rozvíjíte vlastní styl.“
*
Šťastný blog bude dnes v poledne opět na stránkách Psychologie.cz.