práce

Jak se mi změnil život, když jsem začala jezdit do práce na kole

Cyklisti v přiléhavých oblečcích s nápisy se mi nikdy moc nelíbili. Moje ideální představa ježdění na kole vypadá spíš takhle:

Snímek obrazovky 2015-06-14 v 23.50.44

Na své první cestě na kole do práce jsem si přála vypadat asi takhle – jako Jeanne Moreau ve filmu Jules a Jim:

julesetjim-001

A klidně bych vzala na řídítka i E. T.:

et-bike-cameo-660

Ale když jsem si před pár týdny šla koupit kolo, svoje úplně první kolo od dob střední školy, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to na něm budu umět. Říká se sice, že jízda na kole se nezapomíná, ale když jsem si svoje nové, krásné, stříbro-šedivé městské kolo vyvedla před obchod, poprvé na něj nasedla a zakymácela se, dost jsem o tom zapochybovala. Ohlédla jsem se, jestli se ten pán, který mi kolo právě prodal, moc nesměje. Ale rozjela jsem se. A dojela jsem až domů, i když s větrem ve vlasech a bezstarostnou cyklistickou akrobacií Paula Newmana ve filmu Butch Cassidy a Sundance Kid to nemělo moc společného, protože skoro celou cestu jsem supěla do kopce po kočičích hlavách.

Od té doby jezdím na kole do práce. Smířila jsem se s tím, že přitom nikdy nebudu vypadat jako Jeanne Moreau, protože cyklistická helma je jeden z nejohyzdnějších vynálezů lidstva:

Snímek obrazovky 2015-06-15 v 0.04.35

Něčím mi připomíná design hlavních postav z filmu Vetřelec vs. Predátor. 

Ale když pominu tenhle ústupek základnímu estetickému cítění (ostatně, na hlavu si nevidím), kolo mi doslova změnilo život. Moje cesta do práce přestala být přesunem z bodu A do bodu B, plonkovým časem, který je potřeba nějak vyplnit, stala se zážitkem sama o sobě. Najednou se na město dívám z nového úhlu, objevuju zákoutí a ulice, kterými jsem ještě nikdy nešla, protože jsem neměla důvod. Vdechuju vůni akátů a rozkvelé lípy, různé pachy z otevřených oken v přízemí, potkávám bruslaře, rybáře a labutě, poslouchám útržky hudby z kaváren, rachocení vlaku na železničním mostě a šplouchání řeky, osvojuju si nový rytmus. Dokonce i když v dusném podvečeru tlačím kolo do kopce na Folimance (ten fakt nevyšlápnu), vlastně mi to nevadí, protože vím, že zítra ráno po něm zase budu svištět dolů bez šlapání. Je to dokonalá škola, jak být stále v přítomném okamžiku. Přestože jedu do práce, připadám si jako na prázdninách. A představuju si, že někde v pozadí zní Raindrops Keep Fallin’ On My Head.

Reklamy

Mám 40 minut volného času denně navíc. Co se s nimi dá podniknout?

big_thumb_35d6508418476c0197aa989e5eb7fa2c

Docela často se mi stává, že mi nečekanou dávku štěstí a radosti přinesou události, které jsem původně vnímala spíš jako protivné a otravné. K jedné z nich došlo před pár týdny: redakce, ve které pracuju, se přestěhovala z vily se zahradou v Bubenči do kancelářského skleníku. Nikdy bych si nemyslela, že právě tohle mě nějak potěší, ale stalo se.

Ten skleník se totiž nachází asi deset minut pěšky od místa, kde bydlím.

Namísto přešlapování na zastávce a strkanice v tramvaji mě tak každé ráno čeká jenom krátká procházka rychlou chůzí do kopce. Právě tak dlouhá na to, abych stihla přepnout z domácího režimu na pracovní nebo naopak. Musím přiznat, že vyškrtnout ze svého denního rozvrhu pravidelné dojíždění je ten největší luxus, jaký jsem v poslední době zažila. Větší než exotický parfém nebo humr k večeři. Až se před svými kolegy, kteří se každý den kodrcají v MHD ještě déle než před stěhováním, trochu stydím.

A jako nečekaný dárek jsem navíc dostala každý pracovní den 40 minut volného času, které jsem předtím trávila v tramvaji nebo v metru. Snažím se mít to pořád na paměti, aby se těch 40 minut nerozplynulo ve všednodenních černých dírách. Co s ním můžu dělat? Zatím jsem vymyslela například…

…chodit ráno běhat, pravidelněji než předtím.

…dát si doma opravdovou snídani, a vypít si čaj, který není úplně vařící.

…vyzvednout Rozárku z družiny trochu dřív a loudat se s ní přes park.

…dívat se lidem do oken: po cestě míjím široké rozpětí nejrůznějších domů od výstavních vinohradských činžáků přes ty zchátralejší žižkovské až po ušmudlané paneláky okolo Olšanského náměstí.

…přijít domů trochu dřív a uvařit večeři ještě předtím, než děti začnou skučet, že mají „strašnej“ hlad

Hlavně bych si ale přála udržet si co nejdéle tenhle pocit, že mám „čas navíc“. Vím, že brzo si zvyknu. Za pár měsíců už se stane běžnou součástí každého dne a přestanu ho vnímat jako něco výjimečného. Zatím si ho ale užívám jako čtyřicet minut svobody, kterou dostávám každý den znovu.

Chcete být doma šťastnější? Chovejte se tam víc jako v práci. Fakt.

 

widescr_zampighi020097c

Je sobota, deset večer. Můj muž je někde na narozeninové oslavě. Snažím se děti odehnat od sledování filmu Svatá čtveřice. Protože je to moc o sexu, ale hlavně protože je to blbý film. A taky by už měly jít spát. Ale není to jednoduché.

„Vezměte si pyžama.“

Znavený povzdech: „A přineseš nám je?“

„Jděte si vyčistit zuby.“

„A musiiim?“

Další znavené povzdechy a ploužení do koupelny. Konečně jsou obě ve svých postelích na patře.

Rozárka kašle.

Betynka: „Vona kašle! Nemůžu spát!“

Já: „Tak si jedna pojďte lehnout sem ke mně do ložnice.“

Betynka: „No to ne! Nebudu tady spát sama!“

Róza: „Já taky ne!“

Betynka: „Tak nekašli!“

Róza kašle: „Já za to nemůžu!“

Betynka: „Vona to dělá schválně!“

Já: „Buďte zticha a spěte!“

(Posledních osm replik se zopakuje ve stejném pořadí zhruba čtyřikrát, se stoupající emocionální intenzitou až do úplného jekotu.)

Konečně děti padnou vysílením. Ploužím se do kuchyně a tupě zírám na film Svatá čtveřice. Nemám ani sílu to přepnout.

Doma zažíváme víc stresu než v práci, zjistili vědci z Penn State University. V rámci svého výzkumu sledovali 122 lidí, kteří si po několik týdnů během svých každodenních činností šestkrát denně měřili hladinu stresového hormonu kortizolu. Ukázalo se, že všichni, muži i ženy, ženatí i svobodní, s dětmi i bezdětní, bez ohledu na to, jakou mají práci, se doma stresují víc než v zaměstnání.

Já mohu jejich hypotézu jedině podepsat. A ani si nemusím měřit hladinu kortizolu. Mám z toho trochu výčitky svědomí. Práce je práce, ale neměl by právě domov být oáza klidu a pohody, kde s písní na rtech vytahuju z trouby bublaninu z domácích třešní, zatímco děti si u stolu vyrábějí panenky z kukuřičného šustí?

Moc mě to netěší, ale přišla jsem hned na několik důvodů, proč se v práci stresuju míň než doma.

  • V práci nejsem zodpovědná úplně za všechno.
  • Když je v práci hotovo, tak je hotovo. Můžu odejít s čistou hlavou. Doma není hotovo nikdy a odejít není kam.
  • V práci si připadám jako expert na to, co dělám. Zatímco expert na výchovu dětí a manželské vztahy rozhodně nejsem.
  • Když po mně v práci někdo něco chce, hezky mě o to požádá. A když řeknu, že teď nemůžu, respektuje to.
  • V práci nikdo neječí, nebrečí, neházíme po sobě věcmi.

Ale především:

  • Moje šéfová mě pochválí zhruba dvakrát až třikrát týdně. Já vím, že je to možná jen manažerský trik, jak motivovat zaměstnance k vyššímu výkonu. Ale to je mi fuk. Stejně mi to vždycky udělá radost. Zatímco můj muž – když se snažím v paměti dobrat k něčemu, za co mě v poslední době pochválil, vybavuju si jenom takové tiché „hmm“ asi před deseti dny, když ochutnával paellu, kterou jsem uvařila. V duchu jsem si to přeložila jako „je to výborný, Báro!“ Ale slyšela jsem jenom „hmm.“

Upřímně přiznávám, že já svého muže taky nechválím moc často. Možná bych se konečně měla začít chovat jako šéfová své rodiny.

 

V čem nás mohou inspirovat arogantní idioti?

„Buďte arogantní idiot. Samozřejmě, že doopravdy se jím nikdy nestanete, to byste nedokázala. Ale prosím, buďte aspoň trošičku jako arogantní idiot. Znáte ty chlápky v kanceláři, kteří od boku střílejí svoje názory na cokoli a dokážou všechny hned získat pro svoje (často nedomyšlené) nápady? Buďte víc jako oni. Jen trošičku. Můžete si dovolit malý posun tímhle směrem.“

Tuhle radu jsem našla na stránce koučky Tary Mohr 10 Rules for Brilliant Women. A potěšila mě, protože sama si při setkání s arogantním idiotem (omlouvám se za ten výhradně mužský rod, ale připadá mi, že v této kategorii se opravdu vyskytuje víc mužů) často připadám jako poslušný pitomec. Ať už k tomu dojde v práci, u benzínové pumpy nebo při nákupu něčeho do počítače. Nakonec udělám, co chce, a ještě několik hodin se tím užírám, zatímco arogantní idiot si na to už ani nevzpomene.

A přitom je tolik věcí, které bych se od arogantních idiotů mohla naučit. Fakt!

  • Arogantní idiot si vždycky myslí, že má pravdu, i když to vůbec není jisté. Zatímco já se nechám rozhodit sebemenší pochybností.
  • Jak to zmínila Tara Mohr, arogantní idiot dovede svoje nápady prodat, a to hned ve chvíli, kdy ho napadnou. Kdežto já si napřed musím vygooglovat, jestli už to náhodou nenapadlo někoho jiného, a napsat si osnovu.
  • Arogantní idiot si vždycky řekne o to, co chce.
  • Arogantní idiot zná cenu svého času a když řekne, že něco „v pohodě“ stihne, neznamená to, že to bude dodělávat doma do dvou v noci, aby to bylo ráno hotové. Umí si uhlídat svoje pohodlí.
  • Arogantní idiot nemá problém s tím, že vypadá jako arogantní idiot. Nepotřebuje být „ten hodný“ a nebojí se, že bude neoblíbený. Kouzlo arogantního idiotství tkví v tom, že mu to vždycky nakonec projde.

 

 

Odmítnout 10 tisíc je taky způsob, jak být šťastnější

ozartsetc_sam-nhlengethwa_conversations_goodman-gallery_painting_00-e1350246338816Nedávno jsem odmítla melouch. Jednorázový vedlejšák na několik večerů a víkendů, kterým jsem si mohla přivydělat asi 10 tisíc ke svému normálnímu platu. Šlo o práci, která mi už předem byla hodně protivná. Musela bych mluvit s lidmi, se kterými mluvit nechci, a chválit něco, co se mi nelíbí.

Přesto musím přiznat, že rozhodování bylo hodně těžké. Obvykle totiž žádné jen trochu rozumné pracovní příležitosti neodmítám. Stále mám pocit, že se musím snažit, co to jen jde. Pořád se mi zdá, že naše rodina potřebuje víc peněz. A hlavně, v jednom kuse ve mně hlodá pochybnost, „co když mi pak už nikdy nezavolají?“

Když jsem ale konečně do mailu napsala definitivní „ne,“ překvapilo mě, jak velkou radost mi to udělalo. Cítila jsem obrovskou úlevu. Lítost veškerou žádnou. Po několika dnech, kdy jsem se s tím v duchu prala, se dostavil pocit osvobození. Získala jsem navíc pár prospaných nocí a dva víkendy, které jsem mohla trávit s dětmi a neutíkat od nich k diktafonu a k počítači. Za těch deset tisíc to stálo. Což, přiznávám, mě zaskočilo.

Potom jsem přemýšlela nad tím, proč neumím říct ne častěji. Neumíráme hlady, nebuší nám na dveře exekutoři, a přesto celá léta po večerech usínám nad plytkými texty, jejichž jediným hlubším smyslem je pár stovek navíc na našem účtu. Melouch je pro mě prostě pokušení, kterému skoro vždycky podlehnu.

Právě dnes jsem narazila na studii, kterou provedl psycholog Christopher Hsee na univerzitě v Chicagu, a která svědčí o tom, že v tom nejsem sama. Účastníci pokusu poslouchali klavírní koncert. Přitom měli za úkol mačkat čudlík, který vydával hlasitý kvílivý zvuk cirkulárky. Profesor Hsee jim slíbil, že za každých dvacet stisknutí čudlíku dostanou jednu čokoládu. Ale pozor! Veškerou takto získanou čokoládu museli hned po skončení pokusu na místě sníst. Nesměli si ji odnést ani někomu darovat. Předem věděli, že čokoláda, kterou hned nesnědí, bez milosti skončí v popelnici.

Nejspíš tušíte, co se stalo.

Účastníci pokusu mačkali čudlík, až se z nich kouřilo. Prostě neodolali příležitosti získat víc, a ještě víc. Každý z nich si takto „vydělal“ asi třikrát víc čokolády, než dokázal sníst. Dobrovolně se mučili zvukem cirkulárky, místo aby si odpracovali jednu čokoládu a potom si vychutnali zbytek klavírního koncertu…

Christopher Hsee tomu říká „bezmyšlenkovité hromadění“: „Zdá se, že jsme naprogramováni hnát se za odměnou stůj co stůj, bez ohledu na to, jestli ta odměna má pro nás vůbec cenu.“

Každopádně, vypnout na chvíli cirkulárku je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější.

********************************************************************************

P. S. Teprve před pár dny jsem zjistila, že pod články na mém blogu můžete občas vidět reklamu. Pokud se tak děje, dochází k tomu bez mého přičinění. WordPress umisťuje inzeráty na blogy automaticky, a pokud bych se jich chtěla zbavit, musela bych si trochu připlatit. Časem se k tomu chystám, stejně jako k jiným vylepšením, ale… prokrastinuji. Chvíli mi to asi bude trvat. 🙂 

Co se doopravdy stane, když odložíte deadline?

Hlavně si to nesmím nechat na poslední chvíli, umiňuji si pokaždé, když dostanu zadanou práci, která má být odevzdána, řekněme, za čtrnáct dní.

A taky že nenechám. Začerstva, dokud ještě doutná původní nadšení, si k danému tématu vyhledám veškeré podklady: články, fotky, statistiky. Všechno si to hned horlivě vytisknu (neztrácím čas)… a dalších deset dní nechám vytištěné papíry ležet na stole. Zadanou práci potom zvesela pustím z hlavy, protože mám pocit, že už na tom přece dělám.

Zhruba o dvanáct dní později to pak vypadá pokaždé stejně. Nemůžu ty zatracené papíry najít. Proklínám se a vyhledávám podklady znovu. A uprostřed noci probdělé nad rozepsaným článkem posílám tomu, komu mám práci odevzdat, maily škemrající o prodloužení termínu.

(Mimochodem, taky máte pocit, že pracovní e-mail odeslaný ve dvě hodiny v noci je tak trochu citové vyděračství?)

Občas to vyjde. Dostanu víc času. Ale sotva pomine první okamžik úlevy („Uf! Mám ještě spoustu času!“), je mi jasné, že je to to nejhorší, co se mi mohlo stát. Ať už se mi podařilo uzávěrku odsunout o dva dny nebo o týden, je zcela jisté, že za dva dny nebo za týden mě ten zoufalý předuzávěrkový sprint čeká znovu.

Protože když se mi podaří odložit deadline, docela určitě se stanou tři věci:

1. Ztratím motivaci. Čím blíž jsme cíli svého snažení, tím vzrůstá naše motivace práci dokončit, tvrdí psychologové. „Jak se přibližujeme k cílové rovince, cíl se v naší mysli zdá významnější, víc ovládá naše myšlení a strhává na sebe pozornost,“ vysvětluje Heidi Grant Halvorson, autorka knihy The Psychology of Goals. Naopak, když se cíl vzdaluje, tak motivace opadá. Takže když úspěšně odložím odevzdávku článku na příští týden, mou mysl snadno ovládnou aktuálnější cíle, jako třeba podívat se, jestli v televizi zrovna nereprízují Sběratele kostí, a vydolovat z mrazáku zmrzlinu.

2. Začnu práci znovu odkládat. Bezprostředně poté, co se mi podaří odsunout deadline, následuje krátká úleva. „Teď přece mám nárok si chviličku odpočinout!“ Jenže onen krátký zasloužený odpočinek se, ani nevím jak, rychle promění v plíživou prokrastinaci, lenošení prolezlé výčitkami svědomí.

3. Udělám to na poslední chvíli. Prodlouženou uzávěrku nakonec stihnu. S odřenýma ušima, s černými kruhy pod očima a ve stavu blízkém kocovině po dvoudenním večírku. Tedy tak nějak podobně, jak jsem ji mohla stihnout už napoprvé…

Moje temné tajemství: Nebaví mě jezdit na chalupu

Mám jedno temné tajemství, které před svým mužem ukrývám celých patnáct let, co spolu žijeme: Ve skutečnosti mě nebaví jezdit na chalupu.

Což by nebyl až takový problém, kdyby on sám chalupu nepovažoval za malý ráj na zemi. A nepředstavoval si tam po svém boku ráznou, energickou venkovanku (nebo aspoň duší venkovanku), zdatně se ohánějící srpem, kosou, hráběma a všemi těmi dalšími archaickými nástroji.

Můj vztah k chataření a chalupaření dostal pevné obrysy v dětství, kdy jsem musela vytrhávat plevel ze záhonů (tehdy mi to připadalo spíš jako lány) s rododendrony mého nevlastního otce. Pěstoval je na prodej, ne na okrasu. Proto jich měl tolik. Pokud jsem zrovna neplela, schovávala jsem se někde ve stínu s knížkou, odháněla dotěrný hmyz, spřádala plány, jak své rodiče udám na policii za vykořisťování dětí, a těšila se na návrat do civilizace.

V dospělosti se to moc nezlepšilo. Spíš naopak: začala mi víc vadit absence splachovacího záchoda (půvab dřevěné kadibudky jsem nikdy tak úplně nepochopila), tekoucí vody a internetu. Díky tomu všemu si na chalupě připadám jako vetřelec, navíc vetřelec s výčitkami svědomí, protože mě sužuje pocit, že by se mi tam mělo líbit a že bychom tam měli jako rodina trávit více času.

Tenhle víkend se ale přece jen něco změnilo.

Dostala jsem od svého muže za úkol posekat srpem divoké houští kopřiv a jiných nepřátelských rostlin podél plotu. Přistoupila jsem k tomu odevzdaně a v duchu si vzpomněla na rododendrony, ale sotva jsem začala, stala se zvláštní věc: čím víc energie jsem do té práce vkládala, tím víc mě to bavilo. Srp jsem držela v ruce poprvé v životě a neměla jsem k němu velkou důvěru, takže mě příjemně zaskočilo, že ta rezavá zahnutá věc skutečně funguje. Zápěstí i kotníky jsem za chvíli měla popálené od kopřiv a popíchané od zdivočelých malin, takže jsem si navíc připadala hrdinsky. A čím delší pruh posekaných kopřiv za mnou zůstával, tím víc jsem propadala euforii a cítila se jako objevitel prosekávající se mačetou v karibské džungli.

Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že přesně tohle je stav flow, o kterém píše psycholog Mihály Csíkszentmihályi – stav dokonalého ponoření do prováděné činnosti, kdy všechny emoce a smysly jsou soustředěny na výkon, který těsně (ale ne příliš) přesahuje naše dosavadní možnosti.

Čímž nechci říct, že odteď budu jezdit na chalupu každý víkend.

Ale s tím srpem bych si to ještě chtěla zkusit.