pohodlí

O kolik štěstí vás připraví boty, které tlačí?

Disneyho Popelka

V knize Šifra mistra Leonarda, se kterou jsem před několika lety ztratila pár krásných letních dnů, mě nejvíc vykolejil popis ostnatého pásu, který nosí náboženský fanatik Silas utažený kolem stehna pod oblečením jako připomínku Kristových muk. Představa, že s sebou v každodenním životě nosí něco, co mu neustále, v každém okamžiku způsobuje příšernou bolest, ať zrovna jede v metru po eskalátoru nebo si kupuje zmrzlinu (pokud si ovšem fanatičtí vraždící albíni někdy kupují zmrzlinu) mi připadala neskonale děsivá.

Sama jsem ovšem dlouhá léta nosila něco podobného. Měla jsem totiž sklon kupovat si malé boty. Kdysi, v době dospívání, jsem si zafixovala představu, že mám nohu devětatřicítku, nanejvýš čtyřicítku. A byla jsem odhodlána se do této velikosti nasoukat se zápalem Popelčiny zlé nevlastní sestry. I za cenu odumřelých malíčků, puchýřů a jizev na nártu.

Zajímalo by mě, jaké procento z vašeho každodenního pocitu štěstí taková tlačící bota ukrojí. Možná dvacet procent, když jenom sedíte u psacího stolu. Když klopýtáte vzhůru po Václaváku, číslo se šplhá snad až k osmdesáti procentům. A pokud je inkriminovaná bota ještě ke všemu na vysokém podpatku, bude číslo patrně ještě vyšší. Když jsem si po letech pořídila první opravdu pohodlné boty, které moje široké chodidlo s velkými klouby a vysokým nártem přijaly se vším všudy, zažila jsem něco jako malé životní prozření.

Myslím, že malá, ale úporná nepohodlí, jako jsou škrtící džíny, svetr, co kouše nebo špatně nastavené opěradlo židle, se na našem celkovém pocitu z prožitého dne podílejí víc, než jsme ochotni si připustit. Možná bychom měli ke své tělesné schránce přistupovat jako k pětiletému dítěti: když se pokusíte mu obléknout nebo nasadit něco, co mu není příjemné, okamžitě vám to dá důrazně najevo. A šálu, která štípe, si zkrátka vnutit nenechá.