peníze

Odmítnout 10 tisíc je taky způsob, jak být šťastnější

ozartsetc_sam-nhlengethwa_conversations_goodman-gallery_painting_00-e1350246338816Nedávno jsem odmítla melouch. Jednorázový vedlejšák na několik večerů a víkendů, kterým jsem si mohla přivydělat asi 10 tisíc ke svému normálnímu platu. Šlo o práci, která mi už předem byla hodně protivná. Musela bych mluvit s lidmi, se kterými mluvit nechci, a chválit něco, co se mi nelíbí.

Přesto musím přiznat, že rozhodování bylo hodně těžké. Obvykle totiž žádné jen trochu rozumné pracovní příležitosti neodmítám. Stále mám pocit, že se musím snažit, co to jen jde. Pořád se mi zdá, že naše rodina potřebuje víc peněz. A hlavně, v jednom kuse ve mně hlodá pochybnost, „co když mi pak už nikdy nezavolají?“

Když jsem ale konečně do mailu napsala definitivní „ne,“ překvapilo mě, jak velkou radost mi to udělalo. Cítila jsem obrovskou úlevu. Lítost veškerou žádnou. Po několika dnech, kdy jsem se s tím v duchu prala, se dostavil pocit osvobození. Získala jsem navíc pár prospaných nocí a dva víkendy, které jsem mohla trávit s dětmi a neutíkat od nich k diktafonu a k počítači. Za těch deset tisíc to stálo. Což, přiznávám, mě zaskočilo.

Potom jsem přemýšlela nad tím, proč neumím říct ne častěji. Neumíráme hlady, nebuší nám na dveře exekutoři, a přesto celá léta po večerech usínám nad plytkými texty, jejichž jediným hlubším smyslem je pár stovek navíc na našem účtu. Melouch je pro mě prostě pokušení, kterému skoro vždycky podlehnu.

Právě dnes jsem narazila na studii, kterou provedl psycholog Christopher Hsee na univerzitě v Chicagu, a která svědčí o tom, že v tom nejsem sama. Účastníci pokusu poslouchali klavírní koncert. Přitom měli za úkol mačkat čudlík, který vydával hlasitý kvílivý zvuk cirkulárky. Profesor Hsee jim slíbil, že za každých dvacet stisknutí čudlíku dostanou jednu čokoládu. Ale pozor! Veškerou takto získanou čokoládu museli hned po skončení pokusu na místě sníst. Nesměli si ji odnést ani někomu darovat. Předem věděli, že čokoláda, kterou hned nesnědí, bez milosti skončí v popelnici.

Nejspíš tušíte, co se stalo.

Účastníci pokusu mačkali čudlík, až se z nich kouřilo. Prostě neodolali příležitosti získat víc, a ještě víc. Každý z nich si takto „vydělal“ asi třikrát víc čokolády, než dokázal sníst. Dobrovolně se mučili zvukem cirkulárky, místo aby si odpracovali jednu čokoládu a potom si vychutnali zbytek klavírního koncertu…

Christopher Hsee tomu říká „bezmyšlenkovité hromadění“: „Zdá se, že jsme naprogramováni hnát se za odměnou stůj co stůj, bez ohledu na to, jestli ta odměna má pro nás vůbec cenu.“

Každopádně, vypnout na chvíli cirkulárku je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější.

********************************************************************************

P. S. Teprve před pár dny jsem zjistila, že pod články na mém blogu můžete občas vidět reklamu. Pokud se tak děje, dochází k tomu bez mého přičinění. WordPress umisťuje inzeráty na blogy automaticky, a pokud bych se jich chtěla zbavit, musela bych si trochu připlatit. Časem se k tomu chystám, stejně jako k jiným vylepšením, ale… prokrastinuji. Chvíli mi to asi bude trvat. 🙂 

Reklamy

Proč je lepší číst dopisy Ježíškovi než se snažit vymyslet překvapení

christmas-gift-painting„Táta říkal, že kdyby ses ptala, co by chtěl k narozeninám, tak chce tu novou knihu od Muki… Muri…“ oznámila mi před pár týdny Betynka.

„Murakamiho,“ dořekla jsem za ni.

„Jo.“

Trochu mě to otrávilo. Měla jsem už vymyšlený jiný dárek. Dárek-překvapení, který, jak jsem si myslela, vystihoval jeho osobnost a zároveň byl invenční a kreativní. Dárky na objednávku mě nebaví. Kromě toho, že postrádají moment překvapení, si připadám trochu jako pitomec, když mám k narozeninovému dortu nebo pod stromeček dodat věc podle seznamu, který si sepsal sám obdarovaný.

Pak jsem si ale vzpomněla, jak dopadla většina mých invenčních dárků z minulosti. Vzpomněla jsem si na miniaturní bicí soupravu na baterky, která leží na skříni zapadaná prachem. Nebo na mexickou kuchařku, podle které vařím jenom já. Na všechna ta překvapení, o kterých jsem byla skálopevně přesvědčená, že mému muži udělají radost, přestože sám by si je nikdy nekoupil.

A šla jsem pro Murakamiho.

Zvláštní na tom bylo, že přestože o knize dopředu věděl, měl z ní radost. Opravdu.

Podle studie psychologů Francesky Gino a Francise Flynna to ale zase tak překvapivé není. Lidé prý ve výsledku skutečně mají radost z dárků, o které si řekli (třeba prostřednictvím seznamu svatebních darů nebo dopisu Ježíškovi) než z překvapení, ke kterým dárci dospěli rádoby empatickým vcítěním do osoby obdarovaného a dlouhým bloumáním po obchodech. Zatímco dárci považují zakoupení dárku podle seznamu za z nouze ctnost, když člověk nepřijde na nic lepšího, obdarovaní to oceňují víc než jakoukoli kreativitu.

Takže letos jsem dopisy Ježíškovi četla obzvlášť pečlivě.

Proč jsem si nekoupila sušičku na ovoce a další úžasné věci, které by změnily můj život.

Čas od času v obchodě propadnu dojmu, že pořídím-li si věc, na kterou se právě dívám, změní to nějakým zásadním způsobem můj život.

Tak třeba sušička na ovoce. Upoutala mou pozornost, protože byla zlevněná, a okamžitě jsem před svým vnitřním zrakem uviděla své nové, o sušičku na ovoce bohatší já. Viděla jsem, jak spolu s dětmi krájíme úrodu jablek, sušíme je a v zimě potom mlsáme lahodné křížaly. Viděla jsem, jak se celá rodina vrací z lesa s košíky plnými hub, které pak usuším a použiju do voňavé bramboračky. Viděla jsem, jak si ráno do jogurtu zamíchám vlastnoručně nasušené maliny a jahody… Zkrátka, díky sušičce ovoce se ze mě stane dokonalá kuchařka a bohyně domácnosti a naše rodina začne žít úplně jiným, idylickým životem.

A potom přišlo vystřízlivění. V jaké alternativní realitě bych musela žít, abych tu sušičku opravdu používala? Na naší zahradě neroste nic jiného než trochu kyselého rybízu, houby sbíráme jenom na dovolené, sušené ovoce si radši koupím v pytlíku někde v biopotravinách… a vím naprosto jistě, že vlastnictvím sušičky na ovoce by se na tom nic nezměnilo.

Byla bych bohatší leda tak o pocit viny, že jsem vyhodila peníze za další neskladný krám, který mi doma překáží a vůbec ho nepoužívá. 

Pokud nám peníze nepřinášejí štěstí, pak je to nejspíš proto, že je neutrácíme správně

Týden před výplatou jsem řešila následující dilema: koupit si cédéčko s audioknihou Deníky Virginie Woolfové (kterou, pravda, zas tak úplně nepotřebuju, ale mohla bych ji poslouchat při žehlení, ve frontě na poště, nebo když si mé děti pouštějí seriál Hannah Montana)… anebo úžasné zlevněné boty, které, ehm, taky nutně nepotřebuju, ale jsou prostě úžasné (a zlevněné)?
Vybrala jsem si Virginii, a udělala jsem dobře. Ne proto, že jsem tím potěšila svého vnitřního snoba (i když to samozřejmě také!). Ale proto, že investice do zážitků je, pokud jde o „zisk“ v podobě štěstí, výhodnější než investice do hmotných statků.
Přesně o tom pojednává esej tří amerických psychologů, jejíž název jsem si dovolila ocitovat v titulku tohoto článku. „Peníze jsou příležitostí ke štěstí, ale většina lidí tuto příležitost rutinně promrhá, protože věci, o nichž si myslí, že jim přinesou štěstí, často jejich očekávání nesplní,“ píší v úvodu své studie. Vzápětí pak navrhují několik různých cest, jak utrácet své peníze lépe a šťastněji.
První z nich spočívá právě v investování do zážitků a zkušeností. „Na nové věci si rychle zvykneme. Pár týdnů poté, co si do bytu pořídíme překrásnou podlahu z brazilského třešňového dřeva, se stane pouhým nepovšimnutým povrchem pod našima nohama. Zatímco vzpomínka na stádo antilop, které jsme spatřili za úsvitu na safari v africké savaně, nás bude těšit celý život,“ argumentují.
Třešňová podlaha a safari za úsvitu naštěstí zůstávají mimo mé finanční možnosti, takže podobných dilemat jsem ušetřena. Vím ale bezpečně, že zážitky nám přinášejí štěstí třikrát: když se na ně těšíme, když je prožíváme a když na ně později vzpomínáme.

Proč mi doma stále chybí toaletní papír, zubní pasta a houbičky na mytí nádobí

Rozhodně nejsem nijak zvlášť šetřivá osoba. Skutečnost, že mám doma ve skříni čtvery krátké černé šaty mi rozhodně nezabrání v tom, pokukovat po dalších, pokud mě něčím osloví.

Když ale přijde na základní vybavení do domácnosti – toaletní papír, zubní pasty, tablety do myčky na nádobí nebo třeba hadry na podlahu – přepadá mě zvláštní druh nepochopitelného skrblictví, kombinovaného s liknavostí. Zásoby doplňuji vždycky až v okamžiku, kdy už opravdu není vyhnutí. A jednotlivé propriety kupuji jenom v tom nejnutnějším množství.

Tak například, nové balení toaletního papíru koupím až ve chvíli, kdy se celá rodina den nebo dva utírá papírovými kapesníčky nebo mými vatovými odličovacími kroužky.

K nákupu nové zubní pasty se odhodlám až poté, co několik dnů musím před každým čištěním zubů položit starou tubu na zem a dupat po ní ve snaze aspoň něco z ní vymáčknout. (A navíc mi připadá jaksi hříšně rozmařilé koupit víc než jednu tubu najednou.)

Houbičky na mytí nádobí používám až do chvíle, kdy jsou úplně zpráchnivělé a drobí se z nich našedlý molitan.

Pokud jde o hadr na podlahu, myslím, že stále vlastním ten památně historický kousek, který jsem si slavnostně koupila, když jsme se přistěhovali do našeho současného bytu.

A zásoby mýdla na mytí rukou někdy doplňuji až poté, co vyzkouším, jaké to je, mýt si ruce jarem, šampónem nebo obsahem bublifuku.

Ano, myslím, že kdybych byla ochotnější utrácet za to nejobyčejnější vybavení domácnosti, určitě bych byla šťastnější.

A co doma chybí vám?

Proč ráda platím složenky

Peníze složenkyKaždý má nějakou podivnou, trochu temnou úchylku, a tohle je ta moje. Přistoupit k poštovní přepážce se štosem růžových papírků a nechat tam obnos v řádu několika tisíců mi přináší zvláštní pocit uspokojení.

Proč? Přesněji řečeno, proč mi dělá radost odevzdat značnou část výplaty nepříliš populárním institucím jako je Pražská plynárenská, T-Mobile, UPC, školní jídelna nebo Česká správa sociálního zabezpečení?

Možná si tím kupuju nějaký atavistický pocit bezpečí. Jistotu, že doma bude světlo a teplo, že vůbec bude nějaké doma, že moje děti dostanou najíst a že když stisknu čudlík, přístroje začnou bzučet, drnčet a blikat. Dřív lidi na zimu štípali dřevo a sušili seno, my to máme na růžových papírcích.

(Mimochodem, tahle moje – uznávám, že značně bizarní – záliba se týká opravdu pouze plateb složenkou. Na virtuální převody z účtu se nevztahuje.)

*

Zítra si přečtěte: Nekrmte svého Gluma

 

 

Proč si v roce 2011 nekoupím permanentku do fitka

Moje kamarádka utratila horentní sumu za roční členství v jistém docela luxusním fitcentru. „Když to stálo tolik peněz, aspoň mě to donutí, abych tam opravdu pravidelně chodila,“ uvažovala. Jak to dopadlo? Samozřejmě tam nechodí. Rozhodně ne tak často, aby se tím dala ospravedlnit vynaložená suma.

Já mám pro změnu na poličce obrovskou (obrovskou) krabici s klubíčky, která jsem si nakoupila ve svých nekonečných pokusech začít doopravdy něco plést.

V kuchyňské knihovničce mám celý štos barevných kuchařek na křídovém papíře („Začnu vařit speciality podle Jamie Olivera.“)

A v šuplíku mám, nové (vlastně už staré), takřka nepoužité akvarelové barvy z obchodu s uměleckými potřebami („Budu chodit do parku a malovat tam akvarely.“)

A to ani nemluvím o své sbírce pilníčků a laků na nehty („Budu si dělat manikúru.“) a téměř nepoužitých krémů proti celulitidě („Budu se každý večer mazat.“).

Zkrátka a dobře, utratit peníze v naději, že nás to donutí udělat si čas na něco, na co si ho jinak udělat nedokážeme, asi není ta nejrozumnější investice.