oslavy

Odlož už ten foťák!

candles1_PREVIEW

Ve středu slavila moje dcera Betynka třinácté narozeniny. Koupila jsem jí na dort takovou tu velkou tlustou zlatou prskavku, která se má zapíchnout doprostřed dortu, dort se zapálenou prskavkou se přinese do setmělé místnosti, kde čeká natěšený oslavenec, a všichni udělají „ááách!“

U nás to probíhalo poněkud jinak. Naše velká kuchyň nám slouží zároveň i jako obývák, takže přípravy na ohňovou show se odehrávaly na kuchyňské lince přímo před očima oslavenkyně. Nejdřív jsem udělala tu chybu, že jsem zapálila všech dvanáct svíček po obvodu dortu a teprve potom jsem kroužila zapalovačem nad prskavkou uprostřed. Nedělo se nic, jenom jsem si od svíček popálila prsty a zápěstí. Potom mě vystřídal můj muž. Svíčky mu ožehly rukáv a chvíli bylo slyšet jen jeho tlumené nadávání, ale najednou z prskavky zasršel syčivý sloupec jisker, z nichž některé mu skončily v obočí, udělal „aaau“ a děti udělaly „ááách!“

Vítězoslavně jsem prskající dort nesla na stůl a můj muž si vzpomněl, že je potřeba slavnostní okamžik vyfotit. Vrhl se ke skříni, vytáhl foťák, zápolil s jeho tlačítky… a než stihl zmáčknout spoušť, prskavka dohořela, Betynka se zhluboka nadechla a sfoukla všechny svíčky. Těch pár narozeninových vteřin, kvůli kterým málem podstoupil popáleniny, strávil tím, že studoval čudlíky na foťáku.

I mně se už mockrát v minulosti stalo, že jsem ty nejhezčí a nejdůležitější okamžiky v našem životě prožila s očima upřenýma do hledáčku foťáku nebo na displej telefonu: dětské koncerty v hudebce, školní akademie, stavění hradů z písku u moře, dovádění se psem. Chtěla jsem ty okamžiky zachytit na památku, zastavit je v čase, mít je už napořád, což se mi sice částečně podařilo, ale zároveň jako bych je vůbec neprožila. Mezi sebe a svou zkušenost jsem postavila filtr digitálního aparátu. Mám sice v počítači uložené video, jak Rozárka tancuje na besídce ve školce, ale jediné, co si z té besídky pamatuju, je právě to, jak jsem zápolila s videokamerou ve svém telefonu.

Podle jedné studie focení skutečně zhoršuje naši paměť: skupina dobrovolníků se zúčastnila prohlídky umělecké galerie. Ti, kteří na prohlídce obrazy a sochy fotili, si je pamatovali míň než ti, kteří se na vystavená díla jenom dívali.

A tak jsem si letošní Betynčiny narozeniny nevyfotila. Ale zato jsem viděla její obličej ozářený svíčkami, když nafukovala tváře, aby je sfoukla. A budu si ho pamatovat. Možná ne napořád, ale určitě dlouho.

Reklamy

Proč se právě dnes můžete bavit líp než na Silvestra?

Happy-new-Year-New-York-

Vůči silvestrovským oslavám jsem tak trochu opatrně obezřetná. Ano, miluju večírky, vlastně jakékoli večírky, ale ten silvestrovský mě vždycky odrazuje mohutným očekáváním, která mu předcházejí. Nakupujeme bublinky všeho druhu, od rychlých špuntů až po pravé šampaňské, zdobíme chlebíčky, chystáme ohňostroje a vaříme hovězí vývar na zítřejší kocovinu, zkrátka, už předem jaksi počítáme s tím, že na silvestra vypukne ta nejbujařejší zábava… Abychom nakonec zjistili, že nejlepší večírek roku, ten, na který budeme ještě léta vzpomínat, se odehrál úplně někdy jindy a pravděpodobně se obešel bez ohňostroje a jednohubek s pravým lososem.

Tuhle mou silvestrovskou ambivalenci potvrzuje i studie, kterou provedli psychologové Jonathan Schooler a Dan Ariely během největších silvestrovských oslav minulého století, v noci z 31. prosince 1999 na 1. ledna 2000. Koncem prosince 1999 oslovili 475 dobrovolníků, kterých se ptali, jak velké oslavy plánují, kolik peněz se chystají utratit a především, jak moc se budou podle svých očekávání bavit. V týdnech následujících po Novém roce potom zjišťovali, jak to dopadlo.

Celkem nepřekvapivě se ukázalo, že neuvěřitelných 83% lidí bylo ze silvestrovských oslav zklamaných. A co víc, jejich zklamání bylo přímo úměrné velikosti oslavy! Čím větší večírek plánovali, tím větší nakonec byla jejich rozmrzelost.

Proč o tom píšu právě dnes?

Protože 20. únor je úplně obyčejný den (až na to, že jde o Světový den sociální spravedlnosti a svátek má Oldřich). Většina z nás od něj žádné závratné radosti nečeká. A právě proto nás nějaká může překvapit úplně nečekaně.

10 způsobů, jak netrapně oslavit Valentýna

Venice Couple

Svatý Valentýn je takový divný svátek. Podle výzdoby obchodů, článků v časopisech a všudypřítomných růžových srdíček a červených mašliček to vypadá, že nejmíň polovina lidstva se dnes nastříká sladkým parfémem, povečeří valentýnské menu s afrodiziakálními účinky (ústřice, šampaňské, avokádo, nebo taky srdíčka z párků  … uááá!), zkoukne romantický film, přičemž bude uzobávat z bonboniéry ve tvaru srdce, přitom bude mít na sobě erotické prádlo a na klíně ohyzdného růžového plyšáka s nápisem „I love you.“

Brrr.

Realita je ale trochu jiná. Osobně neznám skoro nikoho, kdo slaví Valentýna a je ochoten se k tomu přiznat. Moji přátelé ho jednohlasně považují za trapný, americký, umělý, komerční, k vysávání zákazníků zkonstruovaný svátek. Lásku bychom si prý měli dávat najevo během celého roku, a ne jen proto, že je 14. února.

Ale upřímně: opravdu to děláte?

Já mám ráda jakékoli svátky, i ty, které jsou trochu divné. A nechce se mi svatého Valentýna tak úplně zatratit jen kvůli růžovému nevkusu v obchodech. Už proto, že právě teď, v pustém studeném únoru, potřebujeme nějakou záminku k oslavě víc než kdy jindy. Proto jsem zkusila vymyslet pár způsobů, jak bych mohla Valentýna oslavit jinak, bez srdíček a plyšáků, trochu tajně a partyzánsky, takže by to třeba mohl ocenit i můj muž, který „svátek zamilovaných“ samozřejmě nesnáší.

  1. Vyžehlit mu jeho oblíbené tričko, aby ho nemusel vztekle lovit z hromady zmuchlaného prádla v prádelním koši.
  2. Stáhnout mu Terminátora 3, Big Lebowskiho a Kill Billa dvojku.
  3. Nepůjčovat si na běhání jeho sluchátka, i když jsou o hodně lepší než ta moje.
  4. Nesnažit se s ním rozebírat zásadní témata naší společné budoucnosti, když už (nebo ještě) spí
  5. Klíčky a papíry od auta dávat zpátky do košíčku a nenechávat si je v kabelce.
  6. A nenechávat tu kabelku na gauči v kuchyni.
  7. Uvařit koprovku, i když ji nemusím.
  8. Pořídit si vlastní pantofle, abych pořád nenosila ty jeho.
  9. Netvářit se ublíženě, když neví proč.
  10. Koupit mu kefír.

Já vím, tohle všechno bych samozřejmě mohla dělat i kdykoli jindy. Ale upřímně, moc často to nedělám.

Oslavte dnešek: nejšťastnější den roku 2012!

Nejšťastnější den roku se prý dá spočítat. Alespoň to tvrdí Cliff Arnall, bývalý profesor na univerzitě v Cardiffu, který na to dokonce vytvořil vzorec:

O + (N x S) + Cpm/T + He

„O“ v jeho podivuhodném výpočtu znamená „outdoors“, tedy pobyt pod širým nebem. „N“ („nature“, tedy příroda) se násobí se S jako „sociální interakce“. (To mohou být třeba zahradní večírky s grilováním). Přičítá se Cpm jako „childhood memories“ (vzpomínky na zážitky z prázdnin z dětství), lomeno teplotou (T). A ještě připočtěte He coby „holidays excitement“, tedy těšení na prázdniny.

Hm, samozřejmě to je marketingový humbuk, protože vzorec vznikl na zakázku jisté společnosti vyrábějící zmrzlinu.

Ale „nejšťastnější den roku“, který pokaždé připadá na pátek nejbližší letnímu slunovratu, má přesto něco do sebe. Proč právě dnes?

  • Protože těšení na prázdniny, do kterých už zbývá jen pár dní, je možná ještě o něco lepší než samotné prázdniny.
  • Protože předpověď počasí (v Praze) na dnešek slibuje 26° C, polojasno a pravděpodobnost srážek 20%. Lze si představit vlídnější počasí?
  • Protože zelený trávník, modrá (nebo hvězdná) obloha, společnost přátel a něco k jídlu a k pití je ta nejšťastnější kombinace, jakou znám. Děti mohou pobíhat někde opodál, dost blízko na to, abyste o nich věděli, ale dost daleko, aby vám při běhu nekoply do skleničky s vínem.
  • Protože je pátek, a pro ten platí něco podobného jako pro těšení na prázdniny. Osvobozující euforie z nadcházejícího víkendu je opojnější než samotný víkend.

Ale to všechno nám samozřejmě nebrání slavit „dnešek“ i kterýkoli jiný den v roce.

Chvála divných svátků

Nemám ráda První máj s jeho tradicí líbání pod rozkvetlým stromem. Vzhledem k tomu, že můj muž trpí patologickou nechutí k romantickým gestům (a ostych mi brání vypůjčit si k tomuto účelu někoho jiného), jsem už slušnou řádku let po sobě odsouzena k „uschnutí“. A dost mi vadí, když mi to připomínají i v televizních zprávách.

O to víc mě ale baví svátky, u kterých scházejí povinné sestavy jako stromeček-kapr-dárky nebo pomlázka-vajíčka-slivovice. Takové ty Popelky kalendáře, k nimž se nevážou žádné všelidově sdílené slavnosti: 8. květen (Den osvobození), 28. září (Den české státnosti) nebo 5. červenec (Den slovansýkch věrozvěstů Cyrila a Metoděje). Ty přímo vybízejí k tomu, aby je člověk opředl vlastními tradicemi a státotvorně je oslavil piknikem, grilováním nebo výletem k hrobu neznámého (či známého) vojína.

A co teprve ještě bizarnější svátky, které v kalendáři nenajdete! Tak například zrovna minulý týden, 27. dubna, nám utekl Mezinárodní den tapírů (jedinečná příležitost navštívit oslavence v zoo). Ale už 6. května se můžeme těšit na Mezinárodní den bez diet (myslím, že je zřemé, jak by měla oslava vypadat). 12. května následuje Mezinárodní den únavového syndromu (je třeba vstát co nejpozději a nepřehánět to s prací). A čtenáři Stopařova průvodce po galaxii 25. května oslaví Ručníkový den.

Paradoxy kolem těšení

Moje starší dcera už dva měsíce odpočítává dny do svých nadcházejících narozenin. Každý den upřesňuje seznam dárků, které by chtěla dostat, probírá se mnou podrobnosti svého narozeninového dortu (čokoládový, mrkvový nebo perníkový?) a donekonečna mění seznam VIP kamarádek, které pozve na svou oslavu (momentálně je jich jedenáct).

Závidím jí, protože přímo mistrovsky ovládá něco, co jsem se v dospělosti dobrovolně odnaučila: nezřízeně se těšit.

„Netěš se tolik,“ říkám si před návštěvou letního kina, „co když bude pršet.“

„Jen se tolik netěš,“ umravňuju se cestou na sraz s kamarádkami ve vinárně. „Zítra ti zase bude blbě.“

„Moc se netěš, nebo to dopadne jako tenkrát,“ připomínám si před odjezdem na dovolenou ve vzpomínce na minulý rok, kdy jsme po třech dnech museli odjet, protože naše dítě dostalo neštovice a hrozilo, že nakazí zbytek zájezdu.

V obavách, abych později nebyla zklamaná, a aby se moje těšení neukázalo jako hloupé, plané, naivní a nepřiměřené, mu už předem přistřihuju křídla a okrádám se o něco, co je nedílnou součástí každého šťastného zážitku: radostné očekávání.

Nedávno jsem někde četla výsledky nizozemského průzkumu, podle kterého mají lidé v průměru lepší náladu posledních čtrnáct dní před dovolenou než prvních čtrnáct dní po dovolené. Přestože jsou přepracovaní a unavení, těšení jim rozzáří každodenní život víc než odpočatá energie, kterou si (teoreticky) z dovolené přivezou.

Těšit se bez kalkulací se zkrátka vyplácí. I když se tím vystavujeme riziku zklamání.