odvaha

Mluvit s cizími lidmi je “nádherná pauza” na cestě kamkoli

Screenshot_2016-09-08-08-42-27.png

Rozčilují vás lidé, kteří v zaplněné tramvaji umíněně sedí na sedadle do uličky, přestože vedle nich u okna je volné místo, na které se nikdo nemůže posadit?

(Celý příspěvek…)

Proč mám ráda hloupé otázky

0318_sb_readerQuestions_630x420.jpg

„Byl Tolstoj realista nebo romantik?“ zeptal se na večírku jeden kamarád.

„To je ale hloupá otázka!“ ozvala se v duchu moje vnitřní učítělnica. „Lev Nikolajevič Tolstoj, 1828-1910, ruský spisovatel a filozof, představitel realismu. Šmidra vydra.“

(Celý příspěvek…)

Přejmenujte svůj strach: není to “stresující”, je to “vzrušující”

11386541_832281546820542_232148664_n-1.jpg

Možná na to nevypadám, ale veřejná vystoupení mě nijak zvlášť neděsí. Ano, mívám trému, dokonce velikou. Když mám něco přednést před mnoha lidmi, navíc bez nahlížení do papíru s poznámkami, buší mi srdce, klepou se mi ruce a nervózně přecházím z kouta do kouta. Ale to není strach. V koktejlu emocí kromě trémy víří taky bublinky natěšenosti a to všechno dává dohromady příjemně vzrušující adrenalinovaný mix.

(Celý příspěvek…)

Je úplně normální myslet si, že nejsem normální.

The_Funeral_Party_760.jpg

Nemám ráda “normální lidi”. Přesněji řečeno, nemám ráda, když někdo používá “normálnost” jako klacek, který tomu druhému omlátí o hlavu.

  • “Ty asi nejseš normální!”
  • “Normální ženská by si nemohla číst, když má kolem sebe takovejhle bordel!”
  • “Normální chlap by tohle přimontoval sám!”
  • “Jestli si tohle myslíš, tak nejseš normální.”
  • “Seš normální?!”

Přitom ale musím konstatovat, že nikoho doopravdy skrznaskrz “normálního” vlastně neznám. Každý, s kým jsem se kdy dala na chvíli do řeči, si o sobě alespoň nějakém v koutku duše myslí, že je v něčem divný, a že je s tou divností sám.

(Celý příspěvek…)

Mikrodobrodružství v praxi: můj první stand up

Snímek obrazovky 2016-06-01 v 17.30.45.png

“Výzva přijata.”

Na tuhle hlášku ze seriálu Jak jsem potkal vaši matku jsem si vzpomněla dvě vteřiny poté, co mi zavolali z muzea Grévin a zeptali se, jestli se nechci zúčastnit vystoupení partičky jménem Underground Comedy. Je to skupina stand up komiků, kteří jsou opravdu vtipní. Dokážou rozesmát lidi jen tím, že stojí a cosi říkají do mikrofonu. O tom jsem se přesvědčila přímo na místě. A dobře vím, že být vtipný naživo je daleko, daleko těžší než dělat chytrou na blogu z bezpečí svojí kuchyně.

(Celý příspěvek…)

7 mikrodobrodružství, která se dají zažít hned teď

5f9ecd6d7eb34f740231dc971232833e.jpg

Dobrodruh z povolání je takový ten člověk, který vyleze na nějakou horu, sám na kánoi přepádluje Atlantik nebo tráví čas na tropických ostrovech s domorodci, a pak o tom píše knihy a dává rozhovory. Tohle mi vždycky připadalo trochu podezřelé. Proč zrovna on? K čemu je to dobré? A není to spíš jenom taková dětinská hra na dobrodružství, posichrovaná spoustou drahého vybavení, doprovodem šerpů, naleštěných džípů a televizních kamer?

Dobrodruh z povolání je taky Alastair Humphreys, Angličan, který objel na kole celý svět, přešel nějakou poušť, potuloval se pěšky po Indii a ten Atlantik přepádloval taky. Na jeho blogu jsem ale narazila na slovo, které mě nadchlo hned, když jsem si ho poprvé přečetla: mikrodobrodružství (microadventure). Mikrodobrodružství je dobrodružství pro normální lidi, které se dá prožít v obyčejném světě. “Krátké výlety poblíž vašeho domova, jednodenní stanování v lese, zkoumání nočního města, zážitky bez speciálního vybavení a velkých nákladů, které změní váš pohled na život,” popisuje Alastair svou představu mikrodobrodružství.

On navrhuje například toto.

  • Jet autobusem nebo tramvají až na konečnou. Když jsem dojížděla tramvají sedmnáctkou do práce do Modřan, stávalo se mi to občas nezáměrně. Během jízdy jsem usnula a probudila se na nějakém sídlišti, kde jsem v životě nebyla. Nechtěné mikrodrobrodružství na začátku pracovního dne.
  • Pozorovat hvězdy. V Praze to kvůli světelnému smogu nejde, dokonce ani na místech, která zdánlivě vypadají docela temná. Musí se odjet kousek za město.
  • Přespat venku a dívat se na východ slunce. Věřím, že to musí být hodně odlišný zážitek, než když pozorujete šedivé svítání oknem z nějakého baru a východ slunce vnímáte jako signál, že vám druhý den – vlastně dneska – bude pěkně zle.
  • Jet stopem nebo vzít stopaře. Udělala jsem to nedávno, když jsem jela za tátou směrem na Plzeň. Stopař byl asi dvacetiletý student, ze kterého se vyklubal vášnivý účastník recitačních workshopů. Recitoval mi celou cestu ze Zličína až do Plzně.
  • A mně napadají ještě další, méně outdoorová dobrodružství.
  • Jít na výstavu / představení / koncert zcela neznámého umělce, o kterém jste nikdy neslyšeli.
  • Jít na kafe / na víno s někým, koho úplně dobře neznáte. 
  • Uspořádat piknik na místě, kde nikdo jiný nepiknikuje.

Jít tam sama a nepřipadat si jako zoufalec? Jde to.

hopper-automate.jpg

Nedávno jsem byla sama v divadle. Čekal mě rozhovor s herečkou, která v tom představení účinkovala, a jedinou vstupenku do jinak úplně vyprodaného hlediště mi nechala v divadelním baru.

Ráda podnikám spoustu věcí sama, ale když jsem před začátkem představení korzovala po divadelním foyer, připadala jsem si nepatřičně. Většina ostatních diváků byly dámy ve dvojicích nebo menších skupinkách a starší manželské páry. Připadalo mi, že mě pozorují. Pobaveně? Soucitně? Podezíravě? Když jsem si dávala kabát do šatny, měla jsem nutkání se šatnářce ospravedlnit:  „Jsem tady jenom kvůli práci.“ A uvaděčkám bych nejraději vysvětlila: „Není to tak, jak to vypadá. Dostala jsem jenom jeden lístek.“

(Celý příspěvek…)