odvaha

„Být stydlivý je jako když přijdete pozdě na večírek a všichni ostatní už v sobě mají tři piva.“ 

alone_in_a_crowd_by_zubaidit-d8w7cns.jpg

Před Vánoci jsem byla na jednom pracovním večírku. Po úvodním proslovu a přípitku jsme byli vyzváni, abychom se rozptýlili do skupinek, seznamovali se a družili se. Většinu lidí v sále jsem znala od vidění, ale ne tak dobře, abych sebrala odvahu se do nějaké skupinky zapojit. Po mnoha podobných zkušenostech mě děsila představa, že to bude probíhat nějak takhle:

  1. Přistoupím ke skupince tří diskutujících lidí. Protože stojí v malém kroužku, postávám za jejich zády.
  2. Snažím se pochytit něco z jejich rozhovoru a smysluplně se zapojit.
  3. Zjišťuju, že nemám ponětí, o čem to vlastně mluví.
  4. Nemám páru, co bych měla říct, abych se zapojila, ať už smysluplně nebo nesmysluplně.
  5. Pořád jsou ke mně otočení zády. Chvíli tam ještě stojím, ale situace je čím dál trapnější.
  6. Plížím se pryč a doufám, že si mě vůbec nevšimli.

Takže jsem většinu večera strávila tím, že jsem postávala sama se sklenkou a tvářila se, že s nadhledem pozoruji společenský ruch, protože jsem zajímavá introvertka. Pro tyhle příležitosti jsem si vypěstovala rádoby záhadný úsměv, naznačující, že sledovat hemžení okolo a nezapojovat se do něj mě ve skutečnosti baví. Mezitím jsem si občas došla pro víno. (Ve fázi „postávání a předstírání, že mám nadhled“, se mi občas stává, že ke mně přistoupí neznámý muž a řekne: „Vy jste taková pozorovatelka, viďte?“ A já se usměju trochu víc a řeknu „hm,“ protože nevím, co jiného na to mám říct. A on zas odejde, protože konverzace se nerozvíjí.)

Takže mě pobavilo i potěšilo, že britský historik Joe Moran napsal o stydlivosti celou knihu (Shrinking Violets: The Secret Life of Shyness). “Je to stejný pocit jako když přijdete pozdě na večírek, kde všichni ostatní mají v sobě už tři piva a dostali se do stádia, kdy mohou vést plynulé rozhovory, které se jako zázrakem stáčejí k nějakému předem dohodnutému tématu,” píše hned v první kapitole.

Stydlivost podle něj není jen otázka strachu nebo nesmělosti, a už vůbec ne nízkého sebevědomí:

“Myslím, že je to spíš pocit, že jste nepochopili nějaké pravidlo společenského života, které všichni ostatní chápou. Celý život jsem se snažil vytvářet algoritmy pro věci, které, jak se zdálo, jsou pro všechny ostatní lidi přirozené. Je to něco jako společenská hluchota, pocit, že vám uniká cosi, nějaké neviditelné vlákno, které drží ostatní lidi pohromadě.”

To je přesné. Nedělá mi problém jít na pódium a odříkat desetiminutovou prezentaci pro sto lidí, protože v tu chvíli jsou pravidla jasně daná. Daleko víc panikařím, když po práci čekám na tramvaj a vidím, že se k zastávce blíží kolegyně z vedlejší redakce. Měly bychom spolu hovořit celou dobu, než tramvaj přijede? Nebo se jen pozdravit a pak se ignorovat?

Díky Joe Moranovi jsem si ale taky uvědomila, že stydlivost není jenom postižení – je to svým způsobem i dar. Díky stydlivosti jsem nejspíš o vztazích kolem sebe přemýšlela mnohem víc, než kdybych je dokázala navazovat úplně přirozeně. Díky stydlivosti si těch vztahů, které mám, o hodně víc vážím. Protože jsem kvůli stydlivosti často byla nedobrovolnou pozorovatelkou, myslím, že jsem se naučila docela dobře pozorovat. A být soucitnější a empatičtější. Díky stydlivosti jsem nejspíš taky začala psát tenhle blog, protože je to pro mě jiný způsob, jak komunikovat.

A konečně, došlo mi, že aspoň někdy se stydí úplně každý. Každý si někdy připadal vyloučený z proudu společenské komunikace, oddělený od houfu, mimo mísu. Takže na stydlivosti je vlastně něco velmi lidského – něco, co nás sice na chvíli rozděluje, ale na nějaké hlubší úrovni nás to naopak všechny spojuje.

Nechci si připadat jako chudinka (i když někdy je to TAAAK příjemné)

Snímek obrazovky 2017-02-10 v 10.39.04.png

“Nojo, ty jseš hrozná chudinka!” řekla mi nedávno moje kamarádka Pavla, když jsem na ni vysypala svou dávku aktuálních trablů. Řekla to ironicky a mě to úplně rozběsnilo. Protože, ano, připadala jsem si v tu chvíli jako chudinka. A já si někdy tak ráda připadám jako chudinka! Úplně se v tu chvíli vidím jako malé plyšové zvířátko, kterému zlé děti ubližují, schválně ho tahají za ocásek, zavírají ho do krabice a házejí s ním o zeď.

(Celý příspěvek…)

Z každého neúspěchu se časem stane zábavná historka

Snímek obrazovky 2016-11-18 v 10.42.21.png

Johannes Haushofer, profesor psychologie na univerzitě v Princetonu, sepsal originální pracovní životopis. Vedle obyčejného CV, ve kterém uvádí své profesní úspěchy, sestavil také CV svých nezdarů: postgraduální studia, na která se nedostal, akademické hodnosti, kterých nedosáhl, odborné články, které mu nevydali, granty, o které marně žádal.

(Celý příspěvek…)

Být hodný člověk není totéž co být „hodná holka“

 

2095190_popelka-safrankova-rozhovor-knizka-nataceni-tri-orisky-pro-popelku.jpg

Nikdo nechce být „hodná holka“. Není to sexy. Spíš je to něco jako nadávka. V odděleních s populárně psychologickými příručkami najdete knihy jako „Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí“, „Proč muži milují potvory a hodným holkám zůstanou oči pro pláč“ nebo „Přestaňte být hodní, buďte sami sebou“.

(Celý příspěvek…)