odvaha

Jak jsem na dentální hygieně dostala rady do života

honor-teeth-clean-and-brush-your-teeth-pecuj-o-chrup_ec51922c-0c98-4b42-a35e-f2991cb00056_grande.jpeg

 

Kdy jste naposled brečeli u zubaře? V osmi letech? V jedenácti?

Já naposled dneska ráno.

A to mi nic netrhali a nevrtali, jenom jsem byla na dentální hygieně.

Čím jsem starší, tím míň se bojím toho, co mi bude moje zubařka dělat, a víc se bojím toho, co bude říkat. Obávám se zpytavých otázek jako: “Co tady ta šestka vpravo dole? Ještě nic nedělá?” Na což odpovídám znepokojeně: “Ne, měla by?” Protože do té doby jsem netušila, že se šestkou je něco v nepořádku. Naprosto mě děsí výrazy jako “obnažené krčky,” “krácivost” nebo dokonce “viklavost”. Znervózňuje mě, že zubařka ví o mých zubech víc než já. Každý její povzdech si automaticky vykládám jako výraz smutku a marnosti nad něčím nenapravitelným, co právě uviděla v mojí puse (a zavírám oči, protože předpokládám, že v tu chvíli si se svou asistentkou vyměňuje významný soustrastný pohled).

Naproto nejvíc se ale obávám hodnocení toho, jak mám právě ten den vyčištěné zuby. V téhle oblasti života se asi nikdy nezbavím potřeby dostávat jedničky s hvězdičkou. Nebo aspoň dvojky. Je to přece tak snadné, ne? Stačí kartáček správně naklonit a dělat malé krouživé pohyby. Jenže většinou, ať dělám co dělám, je to spíš tak za tři. Před rokem jsem to vzdala a pořídila jsem si sonický kartáčček, který ty pohyby dělá za mě, a moje zubařské vysvědčení se trochu zlepšilo. Ovšem ne nadlouho.

Dnes přišla studená sprcha.

Dentální hygienistka, kterou jsem vyfasovala, svou práci evidentně brala jako poslání. Nejspíš by byla úspěšná i jako prodejkyně životního pojištění nebo misionářka nějaké církve. Byla jako inkvizitorka i utěšitelka, hodný i zlý polda v jednom. V jejím křesle jsem zažila duševní zhroucení i následnou katarzi. Výhody sonického kartáčku odmávla do nenávratna, ukázala mi zrcátkem “ten sajrajt” okolo dolních stoliček, píchala sondou mezi špičáky tak dlouho, až se tam objevila kapka krve a barvitě mi nastínila některé nepříjemnosti života bez zubů. Pak chtěla, abych jí ukázala, jak si zuby čistím.

“Jste na sebe moc drsná,” řekla, když to chvilku sledovala. “Možná i v jiných oblastech života. Moc tlačíte na pilu.”

V tu chvíli jsem začala brečet a nepřestala jsem skoro hodinu. Seance dentální hygieny začala připomínat psychoterapii. Ano, jistěže moc tlačím na pilu. Na kartáček. Na všecko. Rozebrala mě na kousíčky a zase poskládala, takže po hodině a půl jsem odcházela úplně zničená, ale s přesvědčením, že s těmi zuby ještě dokážu něco udělat.

Během té hodiny a půl mě hygienistka vybavila ještě několika radami, které se sice týkaly zubů, ale  rozhodně jsou použitelné i jinde v životě.

Tady jsou:

  1. “Nemusíte na to tak tlačit. Když to nebudete dělat v křeči, ale s lehkostí, půjde vám to líp.”
  2. “Dělat to dlouho a přitom blbě je k ničemu.”
  3. “Nejde o to, abych vás pochválila, ale abych vás naučila to dělat líp.”
  4. “Vždyť to přece umíte. Jenom si myslíte, že to neumíte.”
  5. “Občas je lepší než vůbec nikdy.”

Co mi dělá radost: Život na počkání Wisławy Szymborské

 

simic_1-122211.jpg

Musím přiznat, že o polské básnířce Wisławě Szymborské jsem se poprvé dočetla předevčírem, když jsem narazila na anglický překlad její básně Życie na poczekaniu. Jednoduchými slovy v ní popisuje pocit, který tak dobře znám: že každý moment každého dne je prchavý a neopakovatelný, a jakkoli neohrabaně se mi podaří ho prožít, stane se už navždycky kouskem mého života.

(Celý příspěvek…)

„Být stydlivý je jako když přijdete pozdě na večírek a všichni ostatní už v sobě mají tři piva.“ 

alone_in_a_crowd_by_zubaidit-d8w7cns.jpg

Před Vánoci jsem byla na jednom pracovním večírku. Po úvodním proslovu a přípitku jsme byli vyzváni, abychom se rozptýlili do skupinek, seznamovali se a družili se. Většinu lidí v sále jsem znala od vidění, ale ne tak dobře, abych sebrala odvahu se do nějaké skupinky zapojit.

(Celý příspěvek…)

Nechci si připadat jako chudinka (i když někdy je to TAAAK příjemné)

Snímek obrazovky 2017-02-10 v 10.39.04.png

“Nojo, ty jseš hrozná chudinka!” řekla mi nedávno moje kamarádka Pavla, když jsem na ni vysypala svou dávku aktuálních trablů. Řekla to ironicky a mě to úplně rozběsnilo. Protože, ano, připadala jsem si v tu chvíli jako chudinka. A já si někdy tak ráda připadám jako chudinka! Úplně se v tu chvíli vidím jako malé plyšové zvířátko, kterému zlé děti ubližují, schválně ho tahají za ocásek, zavírají ho do krabice a házejí s ním o zeď.

(Celý příspěvek…)