odvaha

Když vám neodpovídám na vaše e-maily, neznamená to, že vás ignoruju

vintage-woman-writing

 

Když mi někdo dlouho neodpovídá na e-mail, na esemesku nebo na zprávu na Messengeru, obvykle si začnu myslet, že

1. …je na mě naštvaný.

2. …moje zpráva (a tím i moje osoba) je pro něj naprosto nicotná a nedůležitá.

3. …napsala jsem něco, co způsobilo, že už se mnou nechce nikdy mluvit.

4. …chce dát najevo převahu tím, že mi schválně nebude dlouho odpovídat.

5. …můj e-mail se ztratil.

Na e-mailech a dalších kanálech digitální komunikace je trochu děsivé, že, jak všichni víme, dá se na ně odpovědět okamžitě. Většina z nás u sebe nosí chytrý telefon, díváme se na něj každou chvíli (podle průzkumů průměrně pětaosmdesátkrát denně) a ke svým mailům a textovým zprávám se dostaneme kdekoli a kdykoli. Odpověď zabere často jen pár desítek vteřin.

Jenže ve skutečnosti je to takhle: víme, že ten druhý by nám mohl odpovědět okamžitě, kdyby chtěl.

A v tom je právě háček.

Právě proto ve mně nezodpovězené zprávy vzbuzují smíšené pocity obav a nejistoty. Když mi kamarádka půl dne neodpoví na zprávu na Messengeru (přestože vidím, že si ji přečetla), přehrávám si v hlavě posledních pár dní, jestli jsem ji něčím nenaštvala. Když mi celebrita, se kterou mám dělat rozhovor, den a půl neodepíše na textovku, propadám beznaději, že s tak bídným novinářským červem jako jsem já se nikdy bavit nebude.

Nezodpovězená zpráva zkrátka dokáže způsobit malé vztahové drama, které se odehrává výhradně v hlavě odesilatele.

Ale na druhou stranu, když jsem to já, kdo neodpovídá na zprávu nebo na mail (a dělám to často: dneska jsem dostala 64 mailů a odeslala jsem jich 11), to je něco jiného. Důvody, proč neodpovídám, většinou nemají naprosto nic společného s mými city vůči odesilateli, a naopak mají hodně společného s mojí pracovní morálkou.

Tak tedy jednou provždy: když vám neodepisuju, neznamená to, že vás nemám ráda a že pro mě nejste důležití.
Tady jsou skutečné důvody, proč neodpovídám na vaše zprávy:

1. Protože se mi nechce udělat to, co po mně chcete, ale ještě se necítím na to, abych vám to přiznala.

2. Protože váš e-mail byl adresovaný několika lidem naráz, a tak jsem dělala mrtvého brouka a doufala, že se odpovědi ujme někdo jiný.

3. Protože se mě ptáte na něco, co by ode mě vyžadovalo nějaké zásadní rozhodnutí. Jako například: budu mít čas příští čtvrtek od 10:30?

4. Protože váš e-mail vypadal jako reklama, a tak jsem ho ani neotevřela.

5. Protože patříte k těm několika lidem, jejichž e-maily se bojím číst, takže je nechávám neotevřené i několik dní.

6. Protože jsem si úkol odpovědět na váš e-mail zapsala do svého denního seznamu úkolů a tím jsem získala dobrý pocit, že je to vlastně vyřešeno.

7. Protože jsem vám odpověděla: teď toho mám moc, ale odpovím vám pořádně, až na to budu mít víc času, a tím jsem získala dobrý pocit, že už jsem vám odpověděla

8. Protože jsem odpověď odkládala už tak dlouho, že teď je mi to trapné, tak budu radši dál dělat mrtvého brouka.

Každopádně se vám hromadně omlouvám a ano, vím, že pokud se nezodpovězené e-maily počítají mezi hříchy, přijdu minimálně na sto tisíc let do očistce. Ne-li rovnou do pekla.

Reklamy

Proč nelyžuju aneb Když se ze zábavy stane práce, je načase přestat

43c08956a41896f0ddcdd6ab49ed6f83.jpg

Ne že by mě rodiče posílali na víkend do dětského Gulagu. Ale zimní sobotní a nedělní rána v době mého dětství vypadala nějak takhle.

Představte si zástup malých dětí, které pod dozorem vedoucích vystupují z kodrcavého autobusu a klopýtají asi kilometr hlubokým sněhem. Jdeme husím pochodem, v husté mlze se sklopenou hlavou vidíme jen dusající nohy toho před sebou. Provlhlé doma pletené palčáky a čepice rychle namrzají tuhou ledovou krustou. Do obličeje se nám zakusují ostré jehličky sněhu. Každé dítě nese na zádech batoh a na rameni dlouhý, kymácející se těžký vak. Nikdo nemluví. Je slyšet jenom šustění oteplovaček a svist větru. Míříme k dřevěné boudě, jejíž obrys vyvstává v mlze před námi.

(Celý příspěvek…)

Dámičky paří taky aneb Je možné po 40 pít s elegancí a neunudit se přitom k smrti?

3-Girls-at-Bar-II-Fabian-Perez.jpg

V době dětství a dospívání jsem byla hluboce přesvědčená o tom, že maminky (tedy veškeré ženy po třicítce) nepijí alkohol. Taková maminka (tedy upracovaná žena s trvalou a s rukama vytahanýma od nákupních tašek) si samozřejmě mohla dát jednu skleničku slivovice na pohřbu vzdáleného strýce (když ji k tomu jiní strýcové přemluvili), nebo jedno pivo ve výletní restauraci, nebo skleničku něčeho hnusně sladkého s kamarádkami v cukrárně. Ale rozhodně ne soustavně celý večer popíjet s úmyslem se opít.

Tohle přesvědčení mi vydrželo docela dlouho. Celá devadesátá léta. Když se mi pak narodily moje dcery, věřila jsem, že s večírky jsem nadobro skončila a říkala jsem věty jako: “Už jsem z toho vyrostla.” “Já už na to nemám.” “Vůbec nechápu, jak jsme to tehdy mohli vydržet.”

O pár let později jsem se ale ocitla zpátky u baru a zjistila jsem, že jsem z toho nevyrostla. A že na to pořád mám. A že to pořád můžu vydržet. A hlavně, že mě to pořád baví.

(Celý příspěvek…)

Být introvert je nová černá?

Title_Image_V04_mini.jpg

“Víš, já jsem ve skutečnosti introvert,” řekl mi jeden můj kamarád. Živí se jako hudebník, každý týden hraje v jiném klubu. Založil několik kapel, sám provozoval rockový klub, má stovky známých, na Facebook dává hromady svých fotek, na nichž se drží kolem ramen s nejrůznějšími lidmi, a ženám říká na potkání nenechavé komplimenty.

Namítla jsem, že introverta si představuju trochu jinak. “To je jen taková hra,” vysvětlil mi. “Doopravdy jsem někdo jiný.”

(Celý příspěvek…)