oblečení

„Život je jako nový klobouk. Nevíte, jak vám sluší, dokud si ho jen zkoušíte doma před zrcadlem.“

Breakfast-at-Tiffanys_Audrey-Hepburn_black-hat-sunglasses.bmpVždycky se mi líbily ženy v klobouku. Zdají se mi tajemné, elegantní, dobrodružné. Jako by jejich každodenní příběhy v sobě měly navíc nějaké kouzlo díky tomu, že jsou zarámované širokou krempou.

V mém vlastním šatníku se ale klobouk už dávno nevyskytoval. Jediný, který jsem kdy měla, se už před časem ztratil: pravděpodobně zašel na úbytě z toho, že jsem ho nechala dva roky ležet bez povšimnutí v předsíni na botníku, nebo někam odcestoval, aby beze mě mohl vést zajímavější život.

Protože obdivovat klobouky na jiných lidech a vyjít sama v klobouku na ulici jsou dvě úplně různé věci.

V klobouku totiž okamžitě cítím, že jsem víc vidět. Oči lidí čekajících na tramvaj po mně nesklouznou se skelným výrazem, na chviličku se na mě zastaví a opravdu se dívají. A to je velký rozdíl. Už nejsem neviditelná. A hned začnu pochybovat o tom, jestli nejsem viditelná až moc: „ta v tom klobouku,“ trochu divná, potrhlá, nepřiměřená ušmudlanému ránu v 7:45 na zastávce tramvaje. Asi vypadám, že si trapně hraju na nějakou filmovou hrdinku. Možná tu ze Snídaně u Tiffanyho.

Na druhou stranu, právě tohle je možná ten nejlepší důvod, proč si nějaký klobouk pořídit: vnést do ranního postávání na zastávce tramvaje trochu nepřiměřenosti.

Já teď jeden mám. A opravdu ho nosím. Pokaždé k tomu musím sebrat trochu odvahy (před pár dny jsem o tom psala tady), ale právě proto mi jeho nošení dělá radost.

CELIA_BK001_MAIN

To je on. A nepřipadám si v něm jako filmová postava. Připadám si v něm jako já.

Co s oblečením, které se tváří, že pro něj nejsem dost dobrá? Pryč s ním!

I když se snažím odolávat pokušení, stává se mi to znovu a znovu. Přinesu si domů z obchodu oblečení, které jsem si nevybrala na míru sobě a svému skutečnému životu, ale svým představám, co by se v těch šatech (nebo botách) dalo zažít.

Pokaždé, když se někde v obchodě probírám šaty na ramínkách, mám sklon představovat si je (a sebe v nich) v kulisách připomínajících katalogy cestovních kanceláří. Vidím sama sebe, jak v těch dlouhých lněných proužkovaných maxišatech kličkuji ve vyprahlých dlážděných uličkách nějakého středomořského přístavu. Představuju si, jak v těch růžových sandálech na deseticentimetrovém podpatku sedím na terase s nohou přes nohu a usrkávám mojito. Naproti tomu si nikdy nepředstavuju, jak v tom nebo onom kupuju dvě kila brambor nebo vyzvedávám děti ze školky. Problém je v tom, že zatímco v uličkách středomořských přístavů se ocitnu tak jednou za tři roky (když mám štěstí), brambory kupuju minimálně jednou týdně a děti vyzvedávám skoro každý den.

Výsledkem je, že mi ve skříni visí nenošené, zhrzené šaty, které mi ostentativně dávají najevo, že můj život pro ně není dost cool. „Tohle jsme si nezasloužily,“ vyčítají mi. „Čekaly jsme na někoho krásnějšího, hubenějšího a bohatšího, kdo by nás vzal do světa.“

Zjistila jsem, že občasné vyvenčení na trase práce-školka-domov jejich zhrzenost příliš neumenší. Jediné, co se s nimi dá dělat, je zbavit se jich – a spolu s nimi i výčitek svědomí.