nuda

Znovu se učím se „správně“ nudit

unnamedZa poslední rok jsem strávila celé desítky minut, ne-li hodin, v metru, v tramvaji a v čekárně zubaře ve společnosti Ovocného nindži. Pokaždé, když jsem s sebou neměla nic na čtení, jsem vytáhla telefon a hrála tuhle primitivní hru. Na displeji padá ovoce. Vaším úkolem je každý kousek přeseknout, ale vyhnout se bombám, které se mezi něj občas připletou. To je všechno. Na cestách tramvají šestadvacítkou ze Žižkova na Hradčanskou a zpátky jsem se v přesekávání ovoce zdokonalila tak, že jsem překonala rekord, který vytvořily moje děti. Postupem času mi Ovocný nindža začal lézt na nervy, ale hrála jsem ho dál. Byl to ten ten nejsnadnější způsob, jak zabít čas… a nenudit se.

Podle psychologů se začneme nudit ve chvíli, kdy nás vnější okolnosti, které nemáme pod kontrolou, nutí k nečinnosti, anebo když se nedokážeme plně soustředit na jednu konkrétní činnost. (Na cestách tramvají jsem s sebou měla v kabelce první díl Proustova Hledání ztraceného času, které jsem se rozhodla přečíst ve francouzštině, ale v narvané tramvaji v osm ráno jsem se často prostě nedokázala ponořit do jeho dekadentně senzitivního světa ve vile v Combray a do nekonečných Proustových souvětí.)

Jednou ráno jsem si doma zapomněla telefon. Jela jsem tramvají, jen tak zírala z okna a nechala jsem myšlenky plynout. Připomněla jsem si, že nudit se vlastně není tak hrozné – zvlášť s kulisou ranní oblohy, Letné a Hradčan, když tramvaj přejíždí Vltavu po Štefánikově mostě. Dívala jsem se, v duchu se rozpouštěla v městské krajině za oknem a nemyslela vlastně na nic. Byla to ještě vůbec nuda? Nevím. Zjistila jsem ale, že otevřít se nudě, přijmout ji, je někdy o tolik příjemnější než ji usilovně zahánět přesekáváním digitálních jablek na displeji.